Může za to Jan Patočka

Fotografie: Některé věci má smysl říkat, ať je riziko jakékoliv. (Patočka mezi přáteli po vzniku Charty. Zemřel 13. března 1977 po jednom z vyčerpávajících policejních výslechů.) - Autor: Bohdan Holomíček, Autor: [object Object]

Text úvodního Prohlášení Charty 77, pokud jej čteme bez dobového kontextu, působí velmi prozaicky, je bez patosu či spirituality. V odkazu na mezinárodní závazky z helsinské konference k dodržování lidských práv se v něm píše, že tyto svobody a práva „jsou důležitými civilizačními hodnotami, k nimž v dějinách směřovalo úsilí mnoha pokrokových lidí, a jejichž uzákonění může významně pomoci humánnímu rozvoji naší společnosti“.

To je vše. Téměř celý další text se zabývá výpočtem práv, která tehdejší Československo porušovalo, a v závěru právně vymezuje, co vlastně Charta je, co není a jaký je její hlavní cíl („vést … konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že bude upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv“). Text nakonec oznamuje, že prvními mluvčími Charty 77 jsou Jan Patočka, Václav Havel a Jiří Hájek.

Je obecně známo, proč tento strohý a vůči režimu v podstatě „vstřícný“ text vyvolal tak hysterickou reakci představitelů komunistického Československa. Pochopili ho jako politickou opozici, a proto ji pojmenovali jako protistátní aktivitu ztroskotanců a samozvanců.

Také politická reprezentace Západu přivítala Chartu jako konečně viditelnou platformu politické opozice v Československu. Jen s tím zásadním rozdílem, že plně uznávala právo na její existenci a vyvíjela tlak na komunistický režim, aby ji uznal jako legitimní i on.

Koneckonců, i mnozí domácí signatáři Charty ji zpočátku také chápali takto politicky účelově. Přistupovali k ní jako ke skvělé lsti, která přitlačí československé komunisty ke zdi. Oni se po Helsinkách musí tvářit, jako by své závazky plnili, jako by jim lidská práva byla vlastní, přičemž dobře vědí, že ohrožují samotnou podstatu jejich režimu. A my se tváříme, jako by nám šlo jen o nevinný dialog na toto společné téma, přičemž víme, že režim k němu ze zásady nemůže přistoupit. Víme to my, vědí to oni a ani jedna strana to nemůže veřejně říci.

Dost bylo taktiky

Všechny tyhle účelové politické konstrukce však rázně a natrvalo odsunul do úzadí filozof Jan Patočka. Zajisté, Charta může znamenat i toto, připustil. Nad tím však stojí vyšší mravní poslání signatářů nekonat „ze soukromého zájmu, nýbrž z pouhé povinnosti, z příkazu, který stojí výše než politické závazky a politická práva a je jejich pravým, jedině spolehlivým základem“.

Patočka není zmiňován mezi těmi, kdo koncipovali Chartu, a jak Václav Havel v Dálkovém výslechu přiznává, její autoři až dodatečně usoudili, „že by se to mohlo opřít o nedávno vydané Pakty o lidských právech“. Po vykročení touto cestou následoval další zásadní krok – výběr Jana Patočky za mluvčího Charty. „Zdálo se nám,“ píše Havel, „že Patočka by byl nejen důstojným protějškem Hájka jako všeobecně respektovaná osobnost z nekomunistických kruhů, ale že by navíc – a jak se ukázalo, domnívali jsme se to víc než právem – hned na počátku vtiskl Chartě mravní rozměr, který by jí stěží mohl lépe vtisknout někdo jiný.“

Charta by jistě i bez tohoto Patočkova zásadního vlivu zůstala důležitým dobovým politickým dokumentem, příkladem vynalézavé a specificky české platformy zápasu s komunistickou totalitou, ale s jeho etickým výkladem se navíc stala také dokumentem nadpolitickým a nadčasovým. Patočkova interpretace Charty měla pro její signatáře i domácí sympatizanty, pro disidentská hnutí v sousedních komunistických zemích, jakož i pro evropské intelektuály a pozorovatele význam zásadního obratu v chápání jejího smyslu.

Angažovaný introvert

Pro domo sua, kde byla Všeobecná deklarace lidských práv do té doby tabuizována a režim ji dal na index zakázaných písemností, objevil Jan Patočka ve svých výkladech Charty historický význam dokumentů o lidských právech, k nimž se státy zavazovaly. „Krátce, od Charty možno očekávat, že v náš život vstoupí nová ideová orientace … na základní lidská práva, na morální element v životě politickém i soukromém: Charta neustane připomínat, co náš život dluží oněm právům, která zákonitě našim občanům patří, neustane to připomínat naší i cizí veřejnosti, ať je riziko této činnosti jakékoli,“ napsal.

A vnějším pozorovatelům a vykladačům Charty dal na vědomí, že to, o co její signatáři usilují, není jen specificky československá záležitost. Považoval totiž „…epochu, v níž bylo možno pakty o lidských právech podepsat, za novou etapu historického procesu; … znamená totiž obrat ve vědomí lidí, v jejich chování k sobě samým i bližním; neboť o to jde, že pohnutky k jednání už nespočívají výhradně v oblasti výhod a strachu, ale v úctě k tomu, co je v člověku vyššího, v porozumění pro povinnost, pro obecné dobro a pro nutnost vzít na sebe v tomto smyslu i nepochopení a jisté riziko“.

Jak se však takový zdánlivě výsostně nepolitický člověk, introvertní filozof, jakým byl Jan Patočka, dostal mezi politicky nejangažovanější disidenty? Rozhodně k tomu nebyl zmanipulován autory Charty, svůj krok důkladně zvážil a byl vlastně logickým pokračováním a dovršením jeho filozofického kréda. Filozofie podle něj tvoří dějiny, a proto je neodlučitelná od politiky, napsal už dávno před Chartou v studii o Masarykovi:

„Politikou a filosofií, těmito dvěma úzce souvisejícími projevy svobody, stal se člověk teprve ve vlastním smyslu historickým, tj. žijícím ne pouze přírodně, z toho, co prostě je zde, co lze jen konstatovat, nýbrž z toho, co v skrytu vždycky doprovází lidský život, zdánlivě jako neskutečná marginálie, vpravdě jako předpoklad všeho lidského života a chování. Dějiny vznikají tím, že lidé na určitém nepatrném okrsku země přestávají žít pro život a žijí, aby vybojovali pro sebe i spoluúčastníky téže vůle prostor svého uznání, prostor svobody: to je politika v původním významu, život ze svobody a pro ni.“

Je to na celý život

Mohl tedy Patočka postupovat jinak, když měl i politickým aktem přihlášení se k Chartě dokumentovat toto svoje celoživotní filozofické krédo? Tu se jen vyjevila Patočkova mravní nesmlouvavost (Erazim Kohák), kterou ostatně tento filozof tvrdohlavě narážel na politickou realitu po celý svůj předešlý život. Nebylo to tedy zřejmě zcela tak, jak to tehdy vnímal Václav Havel, že si „profesor Patočka najednou uvědomil, že svoboda jeho fenomenologického zkoumání je svobodou této rockové hudby“.

Filozof Patočka byl politickým člověkem sui generis po celý život. A jak dokládá Erazim Kohák, „byl člověkem vznešené, ušlechtilé lidskosti. Pracoval v odboji, stoicky snášel útrapy poúnorových let, štědře rozdával svůj filozofický poklad celé generaci studentů – když nesměl přednášet, tak soukromě ve večerních seminářích ve svém bytě. … I poslední čin jeho života, vystoupení v úloze mluvčího Charty 77, naprosto nezapadá do parametrů poetického zamýšlení nad splýváním dobra a zla v nekonečnu bytí. Vychází z kategorických mravních zásad – z jednoznačného přesvědčení, že v kritickém momentu je třeba konat dobro, odporovat zlému.“

Patočkovi takto pojímaný politický člověk zdánlivě paradoxně splývá s duchovním člověkem. Ten pro něj není meditujícím introvertem, izolovaným od světa. Podle Tomáše Halíka Patočkův „duchovní člověk je člověk schopný oběti, člověk, jehož život se nevyčerpává v reagování – v aktivitách diktovaných vnějškem, nýbrž stravuje a naplňuje se v jednání – v činech, které vycházejí ze svědomí, z nitra… Patočka nazýval svědomí orgánem životního smyslu, jakýmsi „smyslem pro smysl“.

Takový je tedy smysl patočkovské solidarity otřesených, kteří se právě a jen prostřednictvím jejího uskutečňování stávají duchovními lidmi. Je to „solidarita těch, kteří jsou s to pochopit, oč běží v životě a smrti a následkem toho v dějinách“, napsal Patočka ve svých Kacířských esejích o filozofii dějin. A na jiném místě obměňuje svou východiskovou myšlenku, že „dějiny jsou a budou jen potud, pokud budou lidé, kteří nechtějí pouze ,žít‘, nýbrž jsou právě v odstupu od pouhého života ochotni klást a hájit základy společenství vzájemného respektu. Co se tímto způsobem zakládá, není bezpečné zajišťování života, nýbrž svoboda, tj. možnosti, které úroveň pouhého života překračují. Tyto možnosti jsou v základě dvojí povahy, totiž zodpovědná péče o druhé a výslovná vztaženost k bytí, tj. pravda.“

Právě toto chápání solidarity otřesených (zodpovědná péče o druhé) a pravdy (o společnosti, ve které žijeme) vložil Jan Patočka do svého výkladu Charty 77. Tím z ní stvořil mravní normu a uložil tehdejším i všem budoucím chartistům kdekoliv na světě trvale ji prosazovat a dodržovat.

Přiznám se, když jsem podepisoval Chartu, považoval jsem ji za skvělou českou politickou taktiku, jak vyzrát na komunisty. S Patočkou jsem však pochopil, že je to závazek na celý život a rozhodně nejen vůči komunistům.

Autor je bývalý rektor Univerzity Komenského v Bratislavě, je profesorem filozofie a politologie.