Nebýt souzen jako vrah
Píše se září 1989. Vedoucí tajemník ideologického oddělení ÚV KSČ Jan Fojtík se v Berlíně schází se svým sovětským protějškem Vadimem Medvěděvem. „Prosím tě, řekni mně, jak to s náma vlastně myslíte?“ zoufale se ho ptá v soukromém rozhovoru u sklenky vína.
Fotografie: Měl plán: dva roky nejistoty – a pak se uvidí. (Miroslav Štěpán s Gustávem Husákem slaví na Staroměstském náměstí „vítězný únor“, 1989) - Autor: Tomki Němec, Autor: [object Object]
Píše se září 1989. Vedoucí tajemník ideologického oddělení ÚV KSČ Jan Fojtík se v Berlíně schází se svým sovětským protějškem Vadimem Medvěděvem. „Prosím tě, řekni mně, jak to s náma vlastně myslíte?“ zoufale se ho ptá v soukromém rozhovoru u sklenky vína. „Námi“ myslí normalizační vedení Komunistické strany Československa, zmatené a vyděšené Gorbačovovou „perestrojkou“. Chce zjistit, jaký osud jim v Kremlu připravili.
Fojtíkovi ani nikomu z jeho soudruhů se žádné jednoznačné odpovědi nikdy nedostalo. Gorbačov se zabýval svými problémy a o československé vedení se nezajímal. „Dvacet let jen poslouchali rozkazy, respektive ‚přání‘ Moskvy, a najednou rozkazy přestaly přicházet,“ píše historik Miroslav Vaněk v nedávno vydané knize Mocní? A bezmocní? Politické elity a disent v období tzv. normalizace. Kniha je analýzou rozhovorů, které v letech 2003–2005 vedli pracovníci a spolupracovníci Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR s bývalými československými disidenty a předlistopadovými stranickými špičkami.
Jak se tehdejší komunističtí funkcionáři dívali na „perestrojku“? Jak posléze vnímali skutečnost, že pozbyli moc? Nakolik přiznávali vlastní neschopnost? Editor knihy Vaněk, který se těmto tématům ve sborníku věnuje (v kapitole Proč přišli o moc?), nedochází k žádným radikálním závěrům, jež by měnily pohled na dějiny Československa. Nabízí ale strhující vhled do myšlení těch, jimž lidé na náměstích v listopadu 1989 vzkazovali: „Zvolily vás tanky!“
Nikdo s nikým nemluvil
V čele KSČ stáli v listopadu 1989 funkcionáři důchodového věku, které do jejich křesel vynesla normalizace. Uvědomovali si, že jen trochu důsledná přestavba by je smetla, proto si na reformy jen hráli. Otevřeně to v rozhovoru s historikem přiznal například Miroslav Štěpán, v oněch pohnutých letech tajemník městského výboru strany v Praze: „…my jsme tady trošku klamali s tou přestavbou. Tedy my, já jsem tam byl krátkou dobu, ale ti kolegové, kteří mají dnes 80 a byli tam nepřetržitě od roku 68.“
Na nižší stupně stranické hierarchie sice postupně pronikali mladší a snad i poněkud moderněji uvažující funkcionáři, ti se však proti zkostnatělému vedení nedokázali jako významná síla prosadit. Boj o roli „československého Gorbačova“ se proto rozhořel přímo mezi nejvyššími kádry. Šlo však hlavně o to smést starou garnituru a získat moc, reformy samy byly zřejmě podružné.
Po funkci generálního tajemníka, šéfa strany a nejdůležitějšího muže ve státě, toužil mimo jiné právě Štěpán, jenž zpočátku vystupoval jako reformátor, později jako zastánce tvrdé represe. Měl „svůj plán změny na nejvyšších místech“, o němž v rozhovoru hovořil takto: „Ale předběhl mě čas a dějiny. Připravoval jsem se na něco úplně jiného, na přechodné období, a trošku jsem si říkal, že by bylo dobré, aby tak dva roky tady byla situace ne chaotická, ale taková, ve které si nikdo nebude jistý ničím…“ Štěpán chtěl zkrátka držet vývoj pevně v rukou a čekat, jak to s „perestrojkou“ dopadne. Přiznává, že konkrétnější plán neměl: „Že bych měl úplně promyšlené, nebo my mladší, čeho chci dosáhnout, to sotva mohu říct, pouze to, že jsem spojoval svoji práci s nějakou moderní formou socialismu,“ vypráví ve zmíněné knize.
Štěpán připravoval své plány v době, kdy ve vedení strany vznikaly různé skupinky, hledalo se, kdo půjde s kým a proti komu. Věci podle jednoho z dotazovaných funkcionářů došly tak daleko, že pro předsednictvo ÚV KSČ bylo velmi komplikované sestavit i „zasedací pořádek“ pro společné obědy, neboť už téměř nikdo s nikým nemluvil. Odchod slabého generálního tajemníka Jakeše byl na spadnutí; o funkci bojoval kromě Štěpána také předseda vlády Ladislav Adamec, Lubomír Štrougal nebo Rudolf Hegenbart, vedoucí 13. oddělení ÚV KSČ, pod které spadala bezpečnost. Posledně jmenovaný v rozhovoru naznačuje, že spolu se svým spojencem, šéfem StB Aloisem Lorencem, připravoval „převrat“ na 10. prosinec 1989; oba muži prý chtěli využít demonstrací ke Dni lidských práv k nátlaku na stranické vedení, cílem zřejmě bylo svrhnout Jakeše (někteří historikové, jež Respekt oslovil, tomu ale nevěří; Hegenbart podle nich rád zveličoval svoji roli a netroufl by si něco takového plánovat). V každém případě se na rozhodující střet připravovaly všechny skupiny, reálnou šanci zvítězit měli však dle vzpomínek funkcionářů pouze dva z rivalů: Štěpán a Adamec.
Výsledek stranického boje by byl zřejmě znám buď v prosinci 1989, nebo na sjezdu strany v květnu 1990. Události ale tak dlouho nečekaly. Zastihly stranu ve stavu rozkladu, ochromenou vnitřními spory, neschopnou jakékoli akce. Byl 17. listopad zrežírován někým ve vedení strany, kdo chtěl svrhnout Jakeše? Někteří historikové to připouštějí (viz rozhovor na sousední straně). Jiní to odmítají a pokládají vývoj za výsledek neschopnosti stranického vedení.
Po 17. listopadu převládla bezradnost. V prvních dnech po zásahu na Národní třídě dávalo ústředí krajům zcela bezcenné pokyny: Aktivizujte dělníky, jděte na fabriky… Štěpán chtěl svolat velkou demonstraci „stoupenců socialismu“ na Staroměstské náměstí. Nakonec vedení povolalo do Prahy Lidové milice, vzápětí je ale zastavilo. Zřejmě se nenašel nikdo, kdo by na sebe vzal odpovědnost za zásah. Kromě toho stranické špičky nevěřily, že by milicionáři statisícové davy v ulicích zvládli.
A tak se vše patrně rozhodlo v jediném okamžiku. Vypráví o něm Miloš Jakeš: „Armáda (…) se zachovala ve smyslu – učiníme cokoli pro obranu socialismu. Cokoli. Rozhodněte.“ Jakeš mluví o mimořádném zasedání ÚV KSČ 24. listopadu, kde vystoupil ministr národní obrany Václavík. Stranické vedení ale Václavíkovy návrhy nepřijalo, bez podpory Moskvy si do takového dobrodružství netrouflo jít. Dle jednoho z účastníků jednání odmítl Jakeš silové řešení slovy: „Pak budeme souzeni opravdu jako vrazi.“
Tihle nás nesvrhnou
Jak si komunistické vedení vysvětlovalo svoji prohru? Oslovení funkcionáři se shodli v tom, že události 17. listopadu nebyly příčinou pádu režimu, ale vyvrcholením dlouhodobého procesu oslabování strany. Jako důvod tohoto slábnutí jmenovali řadu různých faktorů: čistky a prověrky v letech 1971–72, odtrženost KSČ od společnosti, neschopnost centra reagovat na podněty z krajů, intriky sovětského vedení, Gorbačovovu „zradu“ a podobně. Až na výjimky neviděli příčiny hořkého konce v nereformovatelnosti systému založeného na vládě jedné strany.
Že se režim opravdu může zhroutit, začali mnozí funkcionáři tušit po návštěvě oslav 40. výročí založení Německé demokratické republiky 7. října 1989. Stali se v Berlíně svědky masových demonstrací, a jak upozorňuje historik Tomáš Vilímek, další z autorů analýz ve zmíněné knize, byl to pro ně opravdový šok. Šéf německé komunistické strany Honecker se navíc během oslav choval arogantně a rozzuřil Gorbačova, který trval na přestavbě a glasnosti. Honeckerovo odvolání, pád berlínské zdi a zánik režimu „posledních spojenců“, k němuž došlo krátce po oslavách, pokládali českoslovenští komunisté za předzvěst vlastního konce.
Zajímavý byl také postoj dotazovaných funkcionářů k opozici. Čtenář rozhovorů by mohl získat dojem, že ji vůbec nebrali vážně: „… zaostávají zejména i proti srovnatelným nebo tehdy etablovaným opozicím v dalších socialistických zemích. Byli nejslabší. Totálně nejslabší. Udělal jsem si závěr (po demonstraci na Škroupově náměstí v prosinci 1988, kterou režim povolil), že tihle nás svrhnout nemohou,“ vypráví například Štěpán. Dle jiných funkcionářů hledělo komunistické vedení s jistými obavami pouze na exilová periodika, hlavně Tigridovo Svědectví – bálo se profesionality, s jakou Tigrid přinášel nepříjemné názory „nepřátel“. Jistý respekt si vysloužili i „osmašedesátníci“, bývalí komunisté. Lidé „stejné krevní skupiny“, ovšem v táboře odpůrců, funkcionáře zneklidňovali, báli se například, že by mohli začít agitovat mezi dělníky. Podle historika Vaňka musíme ale tyto výpovědi brát s rezervou: přezíravý postoj ke „klasické“ opozici kolem Václava Havla se jeví v jiném světle, pokud si uvědomíme, kolik úsilí režim věnoval sledování a potírání „nelegálních struktur“.
Pro laického čtenáře mohou být názory straníků na opozici zdrojem pobavení i vzteku: „To, že tamhle Chramostová měla svoje bytový divadlo a Patočka někde blábolil o svejch filozofickejch teoriích, to nemělo vůbec žádnou váhu,“ vysvětloval historikovi jeden z vypravěčů. „Ti měli možná hodně vypitých flašek, v tom podzemí, byli tam tak dokonale skryti, že o nich nikdo nevěděl,“ tvrdil druhý. Dotyční funkcionáři ale zapomněli na jednu maličkost: že opozice měla na své straně mocnou zbraň – odvahu říkat nahlas pravdu.
