Příběh opravdového komunisty

Fotografie: Co by jim asi řekl tatínek. (Rudolf Slánský v Moskvě s Michailem Gorbačovem, počátek devadesátých let.), Autor: [object Object]

Před týdnem zemřel Rudolf Slánský. Vzato zpátky po proudu času: polistopadový diplomat, disident, komunista, syn popraveného prominenta stejného jména. Člověk, kterému komunisté v osmi letech zřejmě unesli sestru, v šestnácti popravili otce, pozůstalou rodinu poslali do vyhnanství a ponížili, ale on nepřestal věřit jejich ideologii. Dodnes tak zosobňuje mezi jistými vrstvami lidí rozšířenou představu, že myšlenka komunismu byla v jádru dobrá, jenom ji pokazili lumpové.

Na výsluní

Rodina Slánských patřila od první republiky ke komunistickým špičkám. Rudolf Slánský starší se vyšvihl spolu s Janem Švermou do čela strany v polovině třicátých let, válku s celou rodinou prožil v Moskvě, v proslulém hotelu Lux, po boku dalších prominentů Komunistické internacionály. On i jeho žena pracovali v českém vysílání moskevského rozhlasu. Celkem poklidnou atmosféru poznamenala podivná událost, když neznámá rusky mluvící žena unesla malou Naděždu Slánskou z kočárku hlídaného malým Rudíkem před budovou rádia. Dítě se navzdory zoufalému pátrání rodičů a jejich prosbám na nejvyšší místa nepodařilo najít. Zřejmě záměrně.

Po válce se Slánští vrátili domů a otce čekala hvězdná kariéra. Únorový puč ho vynesl do křesla generálního tajemníka KSČ, tedy druhého muže ve státě hned po předsedovi vlády Gottwaldovi. Měl pod palcem bezpečnostní složky a patřil k těm, kteří tady slovy historika Karla Kaplana roztáčeli kolo politických procesů a nezákonností. Slánský byl předsedou bezpečnostní komise, která rozhodovala o trestech smrti. Později, když sám skončil za mřížemi, se jednomu spoluvězni svěřil: „Já ty zdejší praktiky znám, já jsem to také podepisoval.“ V době, kdy byl na vrcholu, si rodina na tehdejší poměry žila královsky: bydlela v Dejvicích v luxusně zařízené vile, nakupovala ve specializovaných prodejnách pro komunistické funkcionáře. K dispozici měli auto s řidičem, o jejich bezpečnost se starala ochranka. O to hlubší byl pád.

Špioni a zrádci

Jednou v zimě roku 1951 se manželé Slánští vraceli z večírku u Gottwalda a přímo v domě na ně čekali ozbrojenci, kteří pod hlavněmi samopalů odvlekli každého jinam. Josefu Slánskou nejdřív napadlo, že je „teroristé chtějí propašovat na Západ“. Když k ní ale po pár hodinách zadržování v jakési lesní chatě přivedli Rudíka, vyšlo najevo, že únosci patří k StB.  Ti Josefu nakonec se synem odvezli do „vyhnanství“ v Rázové u Bruntálu. Tam pracovala v lisovně a ve studené vlhké chalupě na břehu potoka s nimi bydleli hlídači od policie. Rudolf mladší nesměl pokračovat ve studiu a skončil ve fabrice taky. Rudolf starší skončil po ukázkovém procesu na popravišti coby zrádce dělnické třídy a špion USA a Vatikánu.

Pozůstalí si to, co se stalo, přebrali každý jinak. Matka Josefa se nikdy nezbavila pocitu křivdy. Jako na poškrábané desce se v jejích pamětech vracejí otázky: proč se to stalo nám, kteří jsme se stranou dýchali a udělali s nadšením všechno, co po nás chtěla? Jedno z nejhorších ponížení Josefa Slánská zažila, když jí její věznitelé místo soudružko začali říkat paní.

V Rudolfu Slánském mladším jako by se v polovině šedesátých let probudily pudy jeho rodičů: přes všechno utrpení, které rodině komunisté způsobili, podepsal v roce 1964 stranickou knížku. Optikou svého tehdejšího souputníka Jiřího Dienstbiera ho k tomu ale vedly jiné motivy. Slánský prý chtěl – jako ostatní reformní komunisté – stranu rozložit zevnitř. „Události v Maďarsku a nezájem Západu nás vedly k tomu, že jsme se rozhodli ovládnout zdejší hlavní mocenskou sílu, KSČ. My jsme dostávali stalinisty jejich vlastní ideologií, protože to, co tu oni nastolili, to vůbec nemělo s původní myšlenkou nic společného,“ rozohňuje se Dienstbier. „A v podstatě bychom ten boj vyhráli, kdyby pak nepřišli Rusové.“

Nový význam

Po okupaci byl Rudolf Slánský počátkem sedmdesátých let ze strany vyhozen. Podepsal Chartu 77 a odvedl pro ni podle svědků cennou práci. Stín otce ze sebe ani tam nemohl úplně setřást. Odmítal se stát mluvčím charty, aby zabránil jakémukoli spojování disidentů s někdejším aparátčíkem. Jméno otce ho však i chránilo: komunisté si nemohli dovolit ho zavřít, protože by tím vyvolávali zapomenuté duchy minulosti. Díky tomu měl prostor se starat o rodiny zatčených disidentů, což dodnes všichni bez rozdílu oceňují.

Rodinní příslušníci i přátelé tvrdí, že Slánský se se svým stigmatem syna popraveného prominenta poctivě vyrovnal. Odborníci ho považovali za jednoho z největších znalců kremelské politiky, musel tedy přesně vědět, jaký byl podíl viny někdejšího generálního tajemníka. Proto prý také nikdy otce neobhajoval. Ovšem ani se ho nezřekl, jak po rodině svého času žádala nomenklatura.

Novou kapitolu své osobní historie a dá se s nadsázkou říct i historie středoevropského prostoru začal psát po roce 1989. „V lednu 1990 jsme si vymysleli, že by se mohl stát velvyslancem v tehdejším Sovětském svazu. Dodneška oceňuju, že našel odvahu tam jít i s tou reflexí minulosti,“ vypráví Jiří Dienstbier, který v té době vedl diplomacii. „I jeho zásluhou vyklidili sovětští vojáci naše území bez incidentů a hladce, podílel se na zrušení Varšavské smlouvy a pomohl vyjednat strategické dodávky ropy. Kdyby tehdy Moskva zavřela kohoutky s ropou, byli bychom za 14 dní na dně, protože jiné zdroje jsme neměli,“ vyzdvihuje Slánského roli Dienstbier.

Ať už zůstal v duši komunistou nebo ne, jeho přátelé se shodují: byl to vyrovnaný, slušný člověk, který kde mohl, tak lidem podal pomocnou ruku. A podařilo se mu zbavit hran i některá politická traumata. Jméno Slánský dostalo díky Rudolfovu životu nový význam.