Fotografie: Jde se dobře: máme stany, spacáky a nikdo po nás nestřílí. (Účastníci pochodu v saském lese.) Foto Günter Bartoš, Autor: [object Object]
Poprvé jsme se viděli za chladné noci letošního podzimu v jedné z pražských restaurací. Student, lesník, novinář, lokální politik, stavař, úředník. Spojovalo nás jediné: chuť projít si znovu cestu, kterou kdysi z českých hranic do Berlína prchali před šibenicí členové odbojové skupiny bratří Mašínů. Když jsme tam v koutě nad mapou plánovali trasu a dohadovali se, kdo vezme jaký stan či vařič, vypadalo to jen na trochu neobvyklý výlet. Pak ale do lokálu vešel náš příští průvodce – Milan Paumer (74), jeden ze tří šťastlivců původní pětice, který nakonec tenkrát ve třiapadesátém dorazil až do cíle. Stiskli jsme si s tím energickým, mladě vyhlížejícím mužem ruku a já pocítil, jak na mne padá směs obdivu k jeho osobnosti i příběhu zároveň.
Co bych dělal já?
„Kluci, já už si vážně nepamatuju, kde přesně jsme tu hranici přešli. Byla tma a vypadalo to tady úplně jinak,“ říká tentýž Paumer o pár týdnů později 21. října večer. To už jsme všichni v Hoře sv. Kateřiny, malé vísce přímo na hranici, kolem níž se mašínovská skupina s aktovkami v rukou a pistolemi v kapsách prosmýkla před půlstoletím na cestu ke svobodě. Nevadí, my stejně chceme jít přes nedaleký oficiální přechod, žádost o cestu přes „zelenou hranici“ by byla i dnes příliš nejistá a zdlouhavá.
Hraniční mostek je za námi a po prvních osmi kilometrech nočními Krušnými horami stavíme stany a zaléháme. Teprve teď nám to došlo – my fakt chceme a musíme dojít do Berlína. Ale i když z toho 80 kilometrů pojedeme vlakem jako kdysi uprchlíci před námi, vážně zvládneme ujít zbývajících 180 km v jejich stopách pěšky? Budou nás pořád bez důvodu kontrolovat nějací policisté tak jako hlídka Grenzschutz před chvilkou? Bude pořád taková zima a tak vlezle vytrvalý déšť? Tyhle otázky nás provázejí několik úvodních dní – a přispívá k nim i fyzické utrpení některých z nás, kteří mají dílem nevhodnou obuv, dílem nejsou na intenzivní pochod zvyklí. Když jeden večer uléháme promoklí do opuštěné sýpky, otazník nad dalším pokračováním cesty se opravdu zvětšuje.
Pak ale trudnomyslnost mizí: přivykáme novému rytmu a konečně vykukuje i sluníčko. Velkou zásluhu na rozhodnutí vytrvat má i Milan Paumer, který nás pěšáky doprovází po celé trase autem, a já si při každém setkání uvědomím: Nad čím fňukáš, vole, vždyť máme na rozdíl od nich stany, spací pytle, vařič a jiný luxus, odsouhlasili jsme si možnost kupovat jídlo v obchodě, nemusíme se schovávat, nikdo po nás nestřílí… Takže zatím dost dobrý, ne?
Pocit nudy z pouhé únavné chůze po nekonečných asfaltkách naprosto mizí 27. října v braniborském Uckru. Zdejší nádraží tehdy znamenalo totální zvrat v putování mašínovské skupiny. Sem všech pět rebelů dojelo nočním vlakem, tady je Volkspolizei odhalila, neúspěšně se pokusila zatknout a od té doby jim byla v patách až do Berlína. U nádražní budovy, dnes uzavřené a nabízené k prodeji, nás čeká Milan Paumer. „Tady jsem vystoupil… Najednou nás obklíčili policajti, mířili na nás zbraněmi. Zavedli nás támhle do té slepé chodby – bezvýchodná situace. Pak jsem uslyšel výstřely, dva VoPo padli na zem a někdo z kluků na mě zařval: Utíkej! Tudy jsem běžel. Támhle stálo policejní nákladní auto s plachtou, ještě teď si pamatuji tu tvář za sklem kabiny…“ vypráví Paumer. Tu historii, o které jsem zatím jen četl, mám najednou před očima. A začíná mi běhat mráz po zádech. Sakra, dokázal já bych tu situaci vůbec vyřešit? Nezpanikařil bych? Nezůstal bych tady nakonec na zemi s želízky na rukou a příslibem popravy v Čechách? Jistotu mi nepřidává ani osud pátého člena tehdejší skupiny Zbyňka Janaty, který utíkal po schodech nádraží doprava, zatímco ostatní doleva. Janata byl pak zatčen ve vedlejší vesnici a později v Praze popraven. Zbylí členové skupiny mezitím pokračovali dál na sever – bez vybavení, vody a jídla, čtyři proti stovkám a zakrátko i tisícům ozbrojených policistů a vojáků.
Bylo to skvělé, Joe
Další den vcházíme do oblasti, kde se skupina bratří Mašínů probíjela z obklíčení, ukrývala se ve stodolách obydlených usedlostí, po nocích podnikala riskantní výpravy alespoň na zmrzlé zelí na říjnových polích… V hájovně u vesnice Waldow dostane kontakt s dávnými událostmi zcela osobní formu: štíhlý muž s brýlemi, který nám tiskne ruce, tu žil jako hajný i v roce 1953. „Tam odsud přiběhli, po té cestě, co jste přišli,“ vypráví u plaňkového plotu. „Chtěli vědět, kudy na Berlín. Ukázal jsem jim to a oni běželi dál. Fandil jsem jim… Sám bych taky utekl, ale měl jsem tu rodiče.“
Pár desítek metrů za hájovnou už v rovinaté krajině není obvyklý borovicový les, jen louka, pár stromů a struha zarostlá křovím. „Tady někde jsme leželi,“ říká Milan Paumer. „Pak po tamté silnici přijela auta plná policajtů. Vyskákali na pole, byli všude kolem, stříleli do křovin, ale nevšimli si nás.“ Skupina se ocitla v obklíčení. A při divoké policejní střelbě byl těžce zraněn Václav Švéda. Pro mne osobně je to nejsmutnější hrdina této kapitoly třetího odboje. Prchající kamarádi ho museli nechat na místě osudu – nevyhnutelnému zatčení a popravě. Na rozdíl od ostatních po něm doma zůstaly dvě malé děti. Vzpomínám na svou dvouletou dcerku a chce se mi brečet.
Zbývajícím třem členům skupiny se nakonec v noci podařilo prokličkovat mezi samopaly a uniknout ze stahující se smyčky. Kus dál odtud se pak několik dní ukrývali v narychlo vyhloubené uzounké díře pod jednou z hromad větví na vykácené pasece, zatímco kolem procházely pátrací rojnice VoPo. Uprchlíci leželi na sobě – hlavou vždy v nohách toho pod sebou – aby se vůbec do díry vešli. „Byla strašná zima, drkotaly nám zuby a slyšeli jsme, jak jeden policajt z té rojnice navrhuje, aby ty hromady větví prostříleli ze samopalu. A Ctirad nám tehdy naléhavě pošeptal: Kluci, ne abyste zařvali, až někoho z vás trefí.“ Hezky řečeno – ale jak to zařídit, když už koupím kulku a dívám se přitom do hlavně samopalu, která je mezi větvemi jen pár decimetrů ode mne? Naštěstí pro Mašíny si to VoPo tehdy rozmysleli.
Prožitky tohoto dne ještě umocňuje rozpor v naší skupině nazítří. Ve vesnici Waldow má žít paní, jejíž rodina ve třiapadesátém Mašínům a Paumerovi výrazně pomohla: nechala je pár dní ve stodole ve své usedlosti, dala jim najíst a pak je vyvedla z vesnice mezi hlídkami VoPo. Všichni víme, že ona paní si nepřeje, aby její někdejší pomoc (tehdy jí bylo 26 let) vešla ve známost zejména mezi jejími sousedy. Někteří z nás si myslí, že bychom měli její přání respektovat a nepátrat po ní. Druhá část razí reportážní pojetí a chce se s význačným svědkem za každou cenu potkat. Tento pohled nakonec vítězí, a tak – protože z tajných zdrojů známe jméno naší dámy – zvoníme u domku na okraji vsi. Vychází vitální žena a hledí na nás s překvapením. Když vysvětlíme, co jsme zač, podívá se na Milana Paumera s vlasy jako sníh a řekne: „Ty jsi tu tenkrát byl, viď? Jenom jsi měl úplně černé vlasy.“ Jeho druhy si pamatuje také. „Joe,“ říká a myslí Josefa Mašína. „Ten už mě tu navštívil, i se svojí dcerou. A já jsem byla za ním v Kalifornii,“ vypráví. Když si všimne kamery – další z našich automobilových průvodců, Martin Vadas, natáčí o cestě dokument –, znovu nás žádá, abychom ji nefotografovali a nikde neprozrazovali její jméno. Od pádu komunismu uplynulo patnáct let, od událostí ve třiapadesátém je to už víc než půl století, člověk by řekl mrtvá historie, ale zde není. Ve vesnici Waldow dodnes nikdo neví, v čí stodole se oni „banditi“, jak je titulovala Volskpolizei a na jejichž hlavy byla vypsaná odměna, tehdy ukrývali. Na naši přímou otázku po důvodech obav paní neodpovídá, a tak se můžeme jen domýšlet – je mezi vesničany dodnes příliš mnoho spolupracovníků komunistického režimu? Obává se rostoucího vlivu postkomunistů v Braniborsku? Přesná odpověď zůstává tajemstvím. (Po návratu do Prahy se však dozvídáme, že hned po našem odchodu volala paní „Joeovi“ a byla z naší návštěvy nadšená – snad jsme tedy jednali správně.)
Haló, chceme slovo!
31. 10. dorážíme do Berlína. Čeká nás tisková konference a focení na Check Point Charlie, někdejším přechodu mezi západní a východní částí, symbolu rozděleného města. Takže dobrý, Mašínové a Paumer (s prostřeleným břichem) to tehdy dokázali a my teď trochu taky. Mně ale běží hlavou i nedávný telefonický rozhovor s bratrem popraveného Václava Švédy, který přestál následnou komunistickou perzekuci a dnes žije v jednom severomoravském městě. „Ani si neumíte představit, jak jste mne potěšil,“ řekl mi ten životem těžce zkoušený muž, když překonal počáteční nedůvěru a nechal si ode mne vysvětlit, kdo jsme a co podnikáme. To je první silný moment, kdy si říkám, jak bylo dobře naši cestu uskutečnit. Druhý takový okamžik přichází po návratu do ČR, když si otevřu komunistické Haló noviny a čtu: „Připomenout osudy bestiálních vrahů a vyvolat ‚diskusi‘ o vyrovnání se s údajnou komunistickou minulostí měl pochod pěti Čechů, kteří se rozhodli zrekonstruovat útěk vražedné skupiny bratří Mašínů na Západ v říjnu 1953.“ Jako bych se nevrátil z desetidenního pochodu, ale strojem času o dvacet let zpátky. Komunistická strana se přitom opět hlásí o slovo ve velké politice. V tu chvíli vím naprosto jistě, že nás nemělo jít šest, ale deset, sto, tisíc.
Do třetí války
Bratři Ctirad a Josef Mašínové, synové hrdiny Josefa Mašína st. (popraveného za odbojovou činnost v roce 1942), se i přes své mládí po otcově vzoru aktivně zapojili už do boje proti nacistům, za což byli po válce vyznamenáni prezidentem republiky Edvardem Benešem. Po komunistickém puči v roce 1948 vytvořili odbojovou skupinu, která šířila letáky, shromažďovala zbraně a prováděla hospodářské sabotáže. Při této činnosti bratři zabili tři představitele nového režimu: dva příslušníky SNB a ozbrojeného pokladníka snažícího se je zadržet po přepadu auta převážejícího peníze. Pět členů skupiny se nakonec rozhodlo přejít na Západ a přidat se k silám, které se podle jejich představ chystaly „hájit evropskou demokracii“ ve třetí světové válce. V říjnu 1953 se probili přes území východního Německa až do amerického sektoru Berlína navzdory obrovské přesile německých policejních jednotek. Václav Švéda a Zbyněk Janata byli při tom zatčeni a posléze v ČSR popraveni. Souhrnně byly v procesu „Mašínové a spol.“ vyneseny tři rozsudky smrti, jeden trest doživotí a dalších třináct osob bylo odsouzeno k trestu odnětí svobody v trvání 241 let.
Autor je spolupracovníkem redakce.
