Solidarita je svoboda

Fotografie: Tady to začalo. Solidarita je stále na roztrhání. Jedni se prostřednictvím její slávy chtějí dostat do parlamentu, druzí na ni svalují všechny neduhy Polska. Foto Profimedia.cz / Corbis, Autor: [object Object]

Vzpoura se rozjíždí

Dohody ve Štětíně a Gdaňsku mezi předáky Solidarity vedenými Lechem Wałęsou a polskou komunistickou vládou tehdy zastupovanou jejím místopředsedou Mieczyslawem Jagielskim, které legalizovaly vznik Nezávislého odborového svazu Solidarita, byly podepsány 30. a 31. srpna 1980. Vyvrcholila jimi série letních stávek, demonstrací a dalších protestů, jejichž bezprostřední příčinou bylo plánované zvýšení cen masa, ale jejichž širším smyslem bylo nastolení svobodnějších poměrů v totalitní zemi. Polsko – povzbuzené už v roce 1978 zvolením krakovského kardinála Karola Wojtyły novým papežem, který se záhy po nástupu do úřadu jako Jan Pavel II. vydal na triumfální návštěvu své rodné země – se tak dostalo do centra pozornosti celého světa.

Po podpisu gdaňských dohod následovala patnáctiměsíční éra relativní svobody, doprovázená absencí cenzury, rozvojem nezávislého tisku a různých institucí a spolků. Polská společnost se probouzela k novému sebevědomí a země se stala Mekkou pro svobodomyslné lidi z celé střední a východní Evropy. Po roce své existence měla Solidarita na deset milionů členů a začala stupňovat své požadavky. Zvažovala například referendum o uspořádání svobodných voleb.

Komunistická vláda byla oslabená, zmítaná vnitřními rozpory a neplnila či nechtěla plnit své závazky, které vůči Solidaritě učinila. Zároveň nebyla schopna zajistit základní fungování státu a zůstávala odkázána na půjčky ze zahraničí. U konce s dechem ale ještě režim nebyl a nadto čelil sílícímu tlaku Brežněva v Moskvě, ale i Husáka v Praze a Honeckera v Berlíně, aby zasáhl. Dne 13. prosince 1981 generál Wojciech Jaruzelski, který krátce před tím soustředil moc ve Varšavě do svých rukou, vyhlásil stanné právo a ulice polských měst obsadila armáda a policie. Asi deset tisíc předáků Solidarity bylo internováno a jejich hnutí bylo zakázáno.

Vlajková loď proti komunismu

Vojenský zásah sice potlačil svobody, ale Polsko se už nikdy nevrátilo do starých kolejí. Nezávislá sebeorganizace společnosti zdola, jejíž sémě Solidarita zasela, pokračovala v podzemí a v ilegalitě dál. Katolická církev, samizdat v desetitisícových nákladech, finanční podpora polským dělníkům a intelektuálům od odborářů na Západě i Nobelova cena míru udělená Lechu Walęsovi v roce 1983 – to vše učinilo z Polska vlajkovou loď vzdoru proti komunistické totalitě. Pro české odpůrce režimu se pak severní soused stal neustálým zdrojem inspirace, pocitu, že v tom nejsou sami. Přes hranice se odtud také v turistických batozích pašovaly zakázané knihy a dokumenty. Na čáře dělící obě země se při předávání materiálů potkávali disidenti a debatovali o událostech doma, ale i v zahraničí.

Na jaře 1989 to bylo právě Polsko, které v rozhovorech u kulatého stolu mezi Solidaritou a komunistickou vládou učinilo první zásadní krok k našemu návratu do Evropy.

Strategický cíl většiny Poláků před 25 lety se nelišil od tužeb Čechů, Slováků, Maďarů a dalších porobených národů střední a východní Evropy. Chtěli se prostě vymanit ze sevření sovětské sféry vlivu a její okupační moci. Nebo řečeno polskou terminologií – chtěli se vypořádat s dědictvím Jaltské konference. V tomto ohledu byl polský Srpen jen jednou z dalších revolt – po Berlínu 1953, Poznani a zejména Budapešti 1956, Praze 1968 a Chartě 77.

Svým rozsahem, taktikou a provedením však byla polská revoluce unikátním, do té doby nevídaným počinem. V Berlíně a Poznani se vzepřel jen omezený počet dělníků. V Budapešti a v době pražského jara šlo o shora řízené pokusy o reformy, které narazily na své vnitřní i vnější limity a které po jejich porážce vyústily v celospolečenskou letargii a skepsi – v maďarský gulášový socialismus či československou normalizaci. Charta 77 pak byla jen zvoláním několika set izolovaných intelektuálů.

Naopak v Polsku spojili své síly dělničtí a odborářští vůdci jako Lech Wałęsa, Anna Walentynowiczová, Andrzej Gwiazda, Bogdan Lis a Bogdan Borusewicz s intelektuály jako Adam Michnik, Jacek Kuroń nebo Jan Lytinski, kteří byli sdruženi ve známém Výboru na obranu dělníků (KOR). „Už se nesmí opakovat hanba z roku 1970, kdy inteligence nechala dělníky, do kterých střílela policie, na holičkách,“ prohlásil tehdy Kuroń. Solidarita tím, že spojila dělníky, rolníky a intelektuály pod jednu střechu, zasadila komunistům a jejich ideologii a propagandě smrtelnou ránu. A to i v symbolické rovině, neboť rozhodující stávka se odehrávala v gdaňských loděnicích, které nesly jméno V. I. Lenina.

Jednota se rozpadá

Čteme-li dnes oněch tehdy slavných Dvacet jedna bodů, kterými dělníci z Gdaňsku přitlačili vládu ke zdi, vidíme, jak se doba mění. Vedle evergreenů a nezpochybnitelných nároků, jako je existence nezávislých odborů, zaručení práva na stávku nebo svoboda slova, tisku a sdružování, tu najdeme i požadavky na snížení důchodového věku u žen na 50 let a u mužů na 55 let, se kterými by se dnes neodvážil vystoupit ani největší levicový idealista. Podobně se přežily i úvahy o „dělnické samosprávě“ nebo „dělnické demokracii“, o nichž se tehdy velmi často a opakovaně psalo v Robotniku, nejrozšířenějším periodiku polské Solidarity.

Minulostí je i někdejší jednota bývalých předáků Solidarity. Cesty mnoha z nich se ve svobodném a demokratickém Polsku přirozeně rozešly v debatách na tím, jak se vyrovnat s minulostí, i nad tím, jakou pro zemi plánovat budoucnost. Wałęsa, Mazowiecki, Gwiazda, Kaczynski, Michnik, Pinior nebo Romaszewski – ti všichni dnes stojí na různých stranách a někteří se možná na letošních oslavách ani neuvidí. Ty jsou ostatně zarámovány vrcholící volební kampaní, v níž si každá strana snaží značku Solidarity přivlastnit nebo se z ní snaží vytáhnout jeden její rys jako ten hlavní. Někteří se odvolávají na levicové odborářské tradice, jiní zas zdůrazňují její ryzí pravicový antikomunismus a národní charakter. Ve skutečnosti ale značka Solidarita už tolik netáhne. List Rzeczpospolita nedávno zveřejnil průzkum veřejného mínění, který ukázal, že většina Poláků dává Solidaritě za vinu vysokou nezaměstnanost či rozpad zdravotnictví. Na druhé straně si ale cení zavedení svobody slova. Historik a člen Solidarity Andrzej Perlak v Českém rozhlase dokonce řekl: „Část mládeže reaguje alergicky už na samo slovo Solidarita. Je to dáno zřejmě zkušeností v rodině nebo v osobním životě. Mnoho lidí nemůže kvůli vysoké nezaměstnanosti realizovat své životní představy, regály v obchodech jsou sice dnes plné zboží, ale není je za co koupit.“

Inspirace pro Gruzii

Dnešní spory mezi jednotlivými osobnostmi či nespokojenost se situací v zemi by ovšem v případě Solidarity neměly přehlušit minulé zásluhy, které jsou nezměrné. Polská Solidarita totiž po celá osmdesátá léta ukazovala cestu a směr nejen své zemi, ale i opozici v Československu, Maďarsku, východním Německu, baltských státech i dalších zemích někdejšího Sovětského svazu. Přitáhla také pozornost Západu, který začal brát střední a východní Evropu vážněji jako region, kde lidé již nehodlají jen pasivně přihlížet reálpolitice rozděleného světa. A konečně se Solidarita stala i inspirací pro mnohé revoluce zcela nedávné – hnutí Otpor v Srbsku, Chmara v Gruzii nebo Pora na Ukrajině. Není proto na škodu si občas připomenout to, co se před čtvrtstoletím psalo v polských ulicích: Niema wolnośći bez Solidarnośći!

Autor je diplomat.