Klausovo pravé poledne

Fotografie: Hvězda letí vzhůru. Svou dráhu najde za pět let. (Český premiér na chalupě, 1992.) Foto Profimedia.cz / Corbis, Autor: [object Object]

Konec deštivého srpna 2005. Prezident Václav Klaus je se třemi čtvrtinami občanské podpory zdaleka nejpopulárnější, novináři hýčkaný politik. Nedávno udělil svoji třicátou milost a vetoval třináctý zákon. Změnil podle své vůle Českou národní banku a Ústavní soud a stal se rozhodujícím hráčem během vládní krize. Přestěhoval se z armádní vily zrekonstruované za třicet milionů do hradní vily opravené za 52 milionů korun. V rozhovorech s novináři si stěžuje na premiéra Paroubka, kritizuje ODS za malou aktivitu a vzpomíná na osmašedesátý a svoji nesmělou chuť emigrovat. Cestuje ke svému dalšímu zahraničnímu výjezdu, tentokrát na Island. Tam chválí přírodu, vyzývá své hostitele ke vstupu do Evropské unie (kam Island nikdy nechtěl) a nabízí výčet svých nejnovějších nepřátel: intelektuálové, ochránci lidských práv, feministky, ochránci přírody, vyznavači multikulturalismu, zastánci občanské společnosti, apolitičtí technokraté, internacionalisté, evropanisté a lidé z nevládních organizací. Hned po příletu domů si bere na paškál premiérovu čerstvou omluvu sudetoněmeckým antinacistům: jde o „neupřímnou a falešnou věc“, „jednostranný dáreček“ Němcům. Blíží se polovina prezidentského mandátu a obyvatelé Česka se i v té druhé mají na co těšit: „Nemyslím si, že by v té druhé přišel nějaký jiný Klaus,“ slyší od svého prezidenta v rádiu.

K novým břehům

Analýzu současného Klause-politika není možné provést bez aspoň krátkého návratu do doby a dějů, které jej zformovaly. Všechny nitky se přitom stahují ke konci roku 1997, k události, kterou sám Klaus označil za „sarajevský atentát“. Věcně šlo o odhalení, že stranická kasa ODS nepolyká jen legální příspěvky či dary, ale že do ní pod krytím falešných donátorů padají i úplatky za privatizaci. Tato zpráva srazila Václava Klause z dosud neotřesitelného postu premiéra, skolila jeho vládu a rozštěpila ODS. Klaus byl naprosto šokován: dosud uctívaný politik a obdivovaný tvůrce ekonomických reforem se rázem ocitl na dně. A čí vinou? „Zrádných“ politických kolegů, médií a „nikým nevolených“ aktivistů z rozhořčené občanské společnosti. Právě zde je třeba hledat okamžik té zásadní proměny, kdy doposavad reformně a kriticky naladěný, prozápadní lídr vykročil k novým – dejme tomu „národním“ – břehům. Zážitek „atentátu“ (neboli nečekané výzvy k odchodu od moci) zcela zřetelně odstartoval nový Klausův politický styl, v němž už napořád dominuje základní rys: nedůvěra v otevřenost a nechuť ke komplikovaným, zdlouhavým a riskantním demokratickým postupům. Tato nechuť zformovala novou podobu ODS, kterou po odchodu „zrádců“ postavil předseda Klaus výhradně na nejvěrnějších stoupencích, ze dne na den vytažených k moci podle jednotného klíče – stupně loajality k šéfovi. Stejná nechuť vedla po volbách 1998 k „opoziční smlouvě“ s dosavadním největším protivníkem Milošem Zemanem, i když vítězná pravice mohla sestavit většinovou vládu. To by ale vyžadovalo kompromisy a ochotu ke složitým jednáním.

Hvězdou ve svém filmu

V úmorné čtyřletce opoziční smlouvy se nesmiřitelné rysy Klausovy politické linie nezdály ničím výjimečným, nicméně svému nositeli štěstí nepřinesly: v roce 2002 prohrává Václav Klaus volby s vysmívaným podivínem Vladimírem Špidlou. Zdá se být zahořklým mužem minulosti, který své domovské ODS už nemá co dát a musí odejít. V čele ho střídá do té doby druhořadý provinční politik, kterým Klaus pohrdá. A zatímco jeho dlouholetý rival a jmenovec Havel míří do prezidentského důchodu jako světová celebrita, na nekorunovaného otce českých ekonomických reforem čeká už jen doživotní punc neúspěšného premiéra a k smrti poklidná kariéra univerzitního učitele. Země v té době žije přípravami na vstup do Evropské unie, těší se z velmi těsné, ale vcelku spolehlivé vládní většiny a ekonomického oživení. Také hledá nového prezidenta, to však pana VK nemusí příliš vzrušovat. Po kariéře kladeče věnců přece nikdy netoužil, a i když ho ODS navrhuje, nic to neznamená. V Senátu i ve sněmovně má menšinu a každý zná zoufalou snahu občanských demokratů obsadit křeslo šéfa Nejvyššího kontrolního úřadu. Nic se v té době nezdá tak jasné, jako že Václav Klaus co nevidět ulehne vedle svého smluvně opozičního druha Miloše do politické márnice.

Jenže život neběží podle čar nakreslených na rýsovacím prkně. Vybraný kandidát číslo jedna má problém, noviny objevují jeho velmi starou dopravní nehodu, při níž srazil chodkyni. Také vychází najevo, že ČSSD není vůbec jednotná a její předseda v menšině. Václav Klaus jde do značně nejistého boje naplno a slaví úspěch. Hlavní pozadí hlasovací matematiky lze pak (poprvé a naposledy) vysvětlit citátem z komunistických Haló novin: „Je to výsledkem i promyšlené politické taktiky KSČM… největší taktický politický úspěch KSČM… Snahy izolovat KSČM na politické scéně a zpochybňovat její demokratický charakter končí.“

Zatímco protiklausovští intelektuálové jsou v šoku, komunisté a ODS se radují. Ti druzí i proto, že jejich zakladatel a bývalý předseda dostal funkci, která má v přísném popisu práce nezasahovat do chodu politických stran.

Příští den pak nový prezident poprvé přichází do úřadu. Napřed jen tak na skok vybrat si kancelář a bydlení. Jak vzpomínají lidé z tehdejší prezidentské kanceláře, je očividně dojatý a vstřícný. Od Havlova kancléře s díky přijímá seznam prvních kroků ve svém úřadě včetně návrhu na první zahraniční cestu – na Slovensko. Jako kancelář si vybírá místnost ve špičce hradního křídla, odkud je zeširoka vidět na Prahu a kde kdysi Gustav Husák odpočíval. Už po několika dnech je to ale zase ten starý Klaus, který odhaluje spiknutí Havlova personálu, který mu k úřadování nabízí zdevastovanou kancelář a k bydlení vilu, která vypadá, „jako by v ní hospodařilo JZD“.

Také si přivádí nové lidi: kancelář má řídit jeho dlouholetý poradce, tiskový odbor blízký žurnalista, místo politického poradce dostal nevýrazný ministerský úředník. Nikdo z těch, kteří dlouholetému předsedovi ODS pomáhali zavádět kapitalismus, nikdo z politických osobností, nikdo z domovské strany. Když pak z „postu, který se neodmítá“ po čtyřech měsících odchází Klausův mluvčí, předtím nezávislý a respektovaný novinář s dlouholetou zkušeností z amerického mediálního světa, jsou hrubé obrysy příběhu nového prezidentství zřetelné. Václav Klaus jde do prezidentského úkolu silný, plný energie, ale osamělý: bez oponentů, připravený rozhodovat všechno sám, kritizovat, provokovat, hltat popularitu, hrát už jen hlavní roli a už jen ve svém vlastním filmu.

Vítězové a dva psi

Hlas Haló novin o významu prezidentské volby se po čase potvrdil: z Pražského hradu přestala zaznívat jakákoli kritika komunismu. Právě naopak, po létech Havlovy blokády nový prezident zapojuje komunisty do politického provozu, zve je do Lán na debatu o Evropské unii. „Prázdný, silácký antikomunismus jsem i před rokem 1989 považoval za strašně lehkou, lacinou a prázdnou filozofii,“ oznamuje pak posluchačům rozhlasu. A krátce nato svoji novou ideologickou smířlivost převádí i do celospolečenské debaty, která právě začíná tápavě ohledávat terén zvaný „vyrovnání se s minulostí“. Václav Klaus přispívá článkem v novinách: „Nesouhlasím s těmi, kteří vytýkají obyčejným lidem, že s totalitním režimem kolaborovali, že se nebouřili, že nedemonstrovali, že nezakládali různé opoziční skupiny,“ píše tam spolu s tvrzením, že právě tito „nebouřící se“ kutilové ze zahrádek a chat nakonec byli ti hrdinové, kteří, bokem a se skloněnou hlavou, vlastně režim utahali k smrti – „svou rezistencí, nevýkonností, náhradními aktivitami“. V této historické koncepci už nejde o komunisty a odplatu za pomoc ve volbách, hraje se o víc – o celospolečenskou podporu. Z Václava Klause se stává populista nepřekonatelný v jednom umění: jak správně hladit „obyčejné Čechy“ po srsti. Za celý dosavadní pobyt na Hradě se nestalo, že by prezident vyslovil stanovisko či soud, který by svou kritičností či nekonformitou poškodil jeho rostoucí preference. Definitivní proměna „předsarajevského“ Václava Klause je dokončena. Kdo by dnes četl například jeho osm let starý rozhovor s Janou Klusákovou Nadoraz, nepoznal by v tom přísném idealistovi dnešní hlavu státu. „Mám v tomto smyslu nedobrý pocit z naší země,“ stojí tam například v pasáži věnované menšinám. „Bavíme-li se s lidmi, které považujeme za normální a slušné občany, slýcháme od nich slova diskriminační a apriorně nedůvěřivá vůči Romům. Slyším to od lidí, které mám docela rád. Je to všude kolem nás, nevím, co s tím, (…) a mrzí mě, že jsou tyto jevy u nás tak hluboké.“ Jak se s tím dá smířit prezidentovo nedávné tvrzení, že do letského koncentráku vlastně Češi své romské spoluobčany za protektorátu zavírali pouze proto, že „nechtěli pracovat“ – a že ty, kteří zde stihli zemřít ještě před odvozem do Osvětimi, nemůžeme počítat mezi opravdové oběti perzekuce, protože zahynuli „jen na tyfus“.

„Není příliš pravděpodobné, že by nám Václav Klaus někdy o situaci, v níž se nacházíme, řekl něco ‚masarykovsky‘ ostrého – a zároveň pravdivého. Spíše nám nabídne, abychom se společně s ním kochali vlastní fasádou,“ charakterizoval Klausovu pozici historik a publicista Pavel Kosatík ve své nedávné úvaze. Ale i když intelektuálně je možné tomuto postoji leccos vytknout, v rovině každodenní politické reality to tady funguje: bojovníkovi proti letským výčitkám dnes věří bezmála tři čtvrtiny Čechů.

A Václav Klaus dělá vše pro to, aby je nějak nepohoršil. Se stanovisky k vážným věcem (příkladem byla válka v Iráku a česká účast v ní) čeká, až je znám většinový názor. Když ovšem dva psi napadnou kolemjdoucího, mají noviny jeho reakci žádající okamžité potrestání majitelů na stole hned druhý den. Prezident se nechává fotografovat s předními umělci či sportovci, kterým pravidelně zahajuje různé závody. Asistuje u volby české Miss na Nově, na Primě zase v zábavném pořadu vzpomíná na Vánoce… Zkrátka je všude tam, kde se dá sehnat nějaký preferenční hlas.

Velikán na hoře

Jak už bylo řečeno, Klaus nemá ve svém okolí výraznější osobnost, která by mu poskytovala reflexi, oponenturu. Dříve to byli například místopředsedové ODS Stráský a Zieleniec. Teď v jeho okolí kritický duch chybí. Buď jej vyřadil, nebo se k němu nehrne. Jako kritický oponent ovšem nefungují příliš ani novináři, což patří k nikoli nejmenším úspěchům Klausovy postsarajevské anabáze. Nutno ovšem přiznat, že k tomuto úspěchu byli nutní dva – prezident i jeho až příliš ochotní protihráči.

Ani rok po svém vstupu na Hrad Klaus úspěšně žádá odvolání zpravodaje ČTK, protože se mu nelíbí, jak píše. Jindy ruší místo ve svém letadle na zahraniční cestu zpravodajovi Lidových novin, který si dovolil napsat o prezidentově hádce s americkým ambasadorem. A když zpravodajka MF Dnes klade na návštěvě Číny nepříjemné otázky, prezident o ní mluví jako o „paní, která mu už nesmí na oči“.

Podobně i prezidentské rozhovory. Klaus si pečlivě vybírá, s kým ano a s kým ne, a noviny na to přistupují. Pokud se mu nelíbí otázky, neváhá vypnout diktafon a navrhnout své vlastní, vhodnější. Sám je tvůrcem téhle mediální „strategie“, na druhou stranu ale také tvrdý, těžký debatér. Nikdo v české politice (možná až na Vladimíra Železného) neumí tak precizně využít každé novinářovy chyby, nejasně položené otázky, nejistoty. Okamžitě umí z otázky utéci, zavést rozhovor, kam sám chce. Zvyšovat hlas, kárat nebo odměňovat svojí přízní.

Přitom média vědí, že Klaus táhne, a chtějí ho mít co nejčastěji i za cenu vyloučení kritických otázek na tělo a naprosté informační prázdnoty, spojené s propagací prezidentových extrémních názorů. Výsledkem jsou rozhovory, které v učebnicích nezávislé žurnalistiky slouží jako odstrašující příklady podbízivé bezobsažnosti. Cítíte to tak, že si Paroubek našel výrazný terč na politické scéně a na vás se snaží ukázat svaly – koukejte, já se nebojím ani Klause? Nebo: Nepřijde vám teď trochu líto, že jste jmenoval Jiřího Paroubka, který si vás hned vybral jako hlavní cíl pro své útoky? Nebo: Čekal jste, že bude obsazení Ústavního soudu tak těžké? Nebo: Čím si vysvětlujete, že malé strany populisticky zneužily téma evropské ústavy?

Stručně řečeno: Klaus dosáhl toho, že se jeho oblíbení novináři dokáží vcítit do jeho uvažování a jen mu sekundují v jeho monologu. Na druhou stranu – Klaus se nebojí dát rozhovor i kritickým zahraničním médiím (BBC nebo Frankfurter Allgemeine Zeitung) nebo jít do plné, bojovně naladěné vysokoškolské auly. V obou případech ale ví, že tahle fóra nijak neohrozí jeho cestu k popularitě. Naopak v českých médiích je hýčkaným zbožím, které zvedá prodej.

Pamětníci vědí, že ani Václav Havel nedělal rád tiskové konference a rozhovory pro média také velmi šetřil. Stále ale přitom existovala široká skupina lidí a médií, která jej sice ctila a podporovala, nicméně jej bez váhání kritizovala za chybné výkony (Respekt měl tu čest patřit mezi ně). U Václava Klause se tahle skupina vstřícných, ale nekompromisních kritiků hledá velmi těžko. Kdo ví, jestli vůbec existuje. Když se například na stránkách Hospodářských novin objevil komentář kritizující Klause za „rabování ústavy“ během vládní krize kolem hroutícího se Grosse, zasáhl sám vydavatel Miroslav Pavel a do svých novin napsal: „Náš list by neměl používat slovník, který vyvolává pocit jednostrannosti a zaujatosti. A já nesouhlasím s tímto komentářem ani věcně. Politická podstata prezidentova požadavku je naprosto legitimní… Klaus je příliš zkušeným politikem, aby se pouštěl cestami, které jsou nesjízdné.“ Při takové demonstraci vydavatelského souznění se nelze divit, že zatímco běžný člověk si v novinářském popisu například prostě vyšlápne na Sněžku, Václav Klaus při stejné procházce podle žurnalistů „zdolává nejvyšší českou horu“.

Logika zůstala skryta

Co se míry kritičnosti týče, je tu oproti Havlovým časům ještě jeden vážný rozdíl. Václav Klaus stojí mimo kritiku v době, kdy se stává novou a ambiciózní politickou silou ve státě. Navíc silou, která ohrožuje potřebné instituce a demokratické mechanismy. Příkladem je Ústavní soud. Klaus patřil od začátku k jeho velkým kritikům.Nedokázal se smířit s tím, že v Česku existuje síla, která stojí nad politickými stranami. Navíc těžce nesl i to, že Havel obsazuje Ústavní soud zastánci přirozeného práva. Ústavní soud také Klausovi rozbil jeden z jeho hlavních politických projektů – změnu ústavního systému na většinový a vymazání malých stran. Kvůli tomu ostatně vznikla opoziční smlouva.

Dnes se karta obrátila. Klaus na uvolněná místa soudců buď nikoho nehledá, nebo jsou jeho kandidáti vším, jen ne nezpochybnitelnými autoritami jak po odborné, tak i morální stránce. Vzhledem k jeho letitým postojům je pak opravdu těžké věřit, že nejde jen o bojkot a pomstu.

Už způsob dohadování a výběru je pod úroveň nejvyšší ústavní autority. Opakované návrhy průměrného a spřáteleného advokáta, jmenování tří politiků, nevýrazné soudkyně se škraloupem z minulosti. Neochota prezidenta nebo jeho lidí domluvit volbu soudců se Senátem ostře kontrastuje s poučkami, které svého času Klaus posílal Havlovi při některých jeho ústavních nominacích: „Tyto věci se dělají po jistých dohodách, a ne proti zbytku politické špičky.“

Důsledkem prezidentových tahů je jednak to, že Ústavní soud nemá dodnes plný počet členů, a za druhé to, že někdejší renomé této klíčové instituce se během krátké doby změnilo v prach. „Logika výběru ústavních soudců zůstala skryta. Kdyby se měla dělat prezidentova bilance, tak na prvním místě neúspěchů bude Ústavní soud,“ řekl nedávno v Respektu expert na justici Jiří Přibáň. „Prezident řekl, že chce mít Ústavní soud ‚pestřejší‘ – pod tím si kdokoli může představit cokoli, ale ústavní soudce by měl být především schopen zformulovat obecné stanovisko a rozhodovat s nějakým výhledem, mít teoretický názor na to, jak řešit ústavní problémy země. Jestli jsem něco postrádal u většiny kandidátů, tak právě toto.“

Pokud jde o Českou národní banku, zde sice velice rozumně ponechal ve funkci guvernéra Zdeňka Tůmu, nové členy ale volil opět podle náklonnosti k sobě a navíc podle nechuti ke společné evropské měně, jíž je Klaus velkým odpůrcem. „Náklady na rychlé zavedení eura jsou velmi vysoké a já si myslím, že je zbytečné, aby Česká republika tyto náklady platila,“ prohlásil loni.

Nepřátelé společnosti

Jinak se ale prezidentova domácí politika nacházela spíše v rovině emocí. Už pro něj nejsou nebezpečím komunisté, neonacisté či fašisté, ale – jak prozrazuje citovaný islandský projev – vzdělaní lidé a stoupenci sjednocené Evropy.

Kromě toho prezident nedávno vyzval i ke kruciádě proti občanské společnosti. „Občanská společnost je polemika se svobodnou společností! A je povinností každého demokrata ze všech svých sil, do konce svých věků proti ní bojovat!“ prohlásil letos v létě. Podle Klause totiž nikdo „nevolený“ a stranicky nekontrolovatelný nesmí stát mezi politikem a občanem. Je to averze, která má kořeny v už zmíněném roce 1997, kdy „zrazený“ Klaus začal vystupovat proti všemu, co pro něj nebylo čitelné. Většina spolků je totiž nezávislá na politických stranách či jiných uskupeních. Právě tehdy začal razit teorii, že pokud někdo chce o něčem mluvit, musí si nejdříve založit partaj a skrze ni prosazovat své kroky. Pro Klausovu politickou osobnost jsou aktivistické spolky otevřeně navrhující a prosazující své představy o společenské cestě či stavu životního prostředí něčím zcela nepřijatelným a nelegitimním. To je v ostrém protikladu s jeho postojem k mocným lobbistickým skupinám, které se snaží o totéž, nicméně dělají to skrytě a mají k tomu „logický důvod“: vlastní zisk. Zkorumpované politiky, mocenské manipulátory, bezohledné drancovače a podobné figury prezident Klaus do svých pravidelně aktualizovaných výčtů nepřátel svobodné společnosti nezahrnuje.

Nechte Slobodana

Místem, kde se nejvíc projevují velké schopnosti a velké ambice Václava Klause, je dnes zahraniční politika. Přes všechen konstatovaný populismus a orientaci „dovnitř, na naši malou zemičku“, je to paradox jen zdánlivý. Základním, největším a čím dál srozumitelněji formulovaným cílem Václava Klause se stal velkorysý koncept: zastavit spojování EU, obrátit tento trend, nebo z něj – přinejmenším – vyvázat alespoň zemi, v níž má vliv a moc. Dnešní Unii totiž Klaus považuje za chybný krok, který z jeho pohledu omezuje, či dokonce ohrožuje svobodu lidí a moc národů ve prospěch skupinky elitářských a peněz chtivých politiků či byrokratů. Místo téhle chybné „unifikace“ český prezident – jak známo – nabízí Organizaci evropských států, jakési ekonomické souručenství, jehož členy budou jednotlivé země, nikoli přímo občané, a to země od Islandu a Maroka po Kazachstán.

Vezmeme-li to věcně, je Klausova evropská Organizace prostě jedním z mnoha návrhů na možnou budoucnost kontinentu. Návrhem, o jehož možných přednostech či naopak vadách a absurdnostech by šlo debatovat, předkládat argumenty, vyvracet je – a na základě této jasné diskuse pak dojít k nějakému závěru. Ale takhle věcně se to bohužel brát nedá. Problém Václava Klause totiž není v odporu k evropské ústavě či té nebo oné formě evropského spojování. Problém Václava Klause je v tom, že český prezident o svých tezích odmítá diskutovat, on je chce jen předkládat. Naposledy se to ukázalo, když jej Lubomír Zaorálek vyzval k veřejné debatě o evropské ústavě. Prezident ale odmítl, proč by také chodil do nějakého střetu, kde by se mohly ukázat jeho nedostatky, když má všude prostor jen pro sebe?

Přeložíme-li tento postoj do trochu obecnějších, dramatičtějších pojmů, pak nejde o to, že se hlava českého státu staví proti EU či evropské ústavě, ale že tak činí způsobem podrývajícím základy „evropské civilizace“ – počítáme-li mezi ně vstřícnou debatu, naslouchání argumentům protistrany, schopnost nadřadit obecně prospěšné věci sobeckým cílům a umět slevit ze své pozice. Toto všechno Klaus v prosazování svého cíle odvrhl – a vsadil na jinou kartu. Na hledání nepřátel, zrádců, na střet a na nevstřícnost. I zde je třeba si klást otázku, kde nastal obrat u politika, který ještě v roce 1993 hlásal: „Skutečná smysluplná evropská spolupráce se může odehrávat jen na základě otevřenosti a vzájemnosti.“ Jeden z klíčových momentů tohoto obratu byl rok 2000, kdy Evropská unie kritizovala vstup strany nacionalisty Jörga Haidera do rakouské vlády. Státy EU dokonce uvalily diplomatickou blokádu na našeho jižního souseda, který byl v té době už řádným členem bruselského klubu. „Evropa nyní prožívá chvíli zásadního zpochybnění národních států, jejich suverenity,“ prohlásil tehdy Václav Klaus a dodal: „Letošní zacházení Evropské unie s Rakouskem a loňské zacházení mezinárodní komunity s Jugoslávií jsou ze stejného soudku.“ To jsou silná slova. Dá se z nich vyvodit, že „národní suverenita“ by neměla být sousedy a mezinárodním společenstvím narušena ani tehdy, dějí-li se pod jejím krytím – jako v Miloševičově Jugoslávii – ta nejhorší zvěrstva a genocidy.

Evropo, omluv se

I když se leckomu může Klausův „evropský cíl“ zdát velikášský a pro prezidenta malé nevýznamné země neproveditelný, nezaslouží si jeho nositel, aby byl podceňován. Jednak Klausovi a politikům podobného „antievropanského“ směru může kdykoli, zcela nenadále pomoci nějaká krize nesoucí změnu všeobecných nálad. A za druhé nelze pominout, s jakou trpělivostí a zcela zřetelnými schopnostmi jde český prezident za svým. Dnes už klasickou ilustrací jeho mravenčí práce se stala historie z letošního léta, kdy dva evropští poslanci obvinili Klause ze „lživé a absurdní argumentace“ v debatě o evropské ústavě. Ačkoli Klaus na jejich peprnou kritiku nejprve zareagoval jako každý normální člověk – klidným přiznáním práva na názor –, druhý den využil té banální příhody jako dokonalý populista. Prohlásil, že jde útok na celou Českou republiku, vyzval předsedu Evropského parlamentu k omluvě a všechny české reprezentanty, aby se za něj postavili. U některých – například u šéfa lidovců Miroslava Kalouska – měl úspěch a ty, kteří jako šéf sněmovny Lubomír Zaorálek odmítli, pasoval na téměř vlastizrádce. Domácí analýza tohoto divadla v médiích ovšem většinou nepřesáhla hluboké podcenění, když autoři „ješitného Klause“ poučovali, že „takhle se v Evropě nedebatuje“. Možnost, že by český prezident chtěl naopak do zahraničí vyslat co nejsilnější signál o podivném antievropanství a debatních zvyklostech v té malé neznámé zemi za Německem, kde lidi nejvíc milují toho podrážděného nacionalistu s bílým knírkem, přitom patří k mnohem pravděpodobnější variantě.

„Přemýšlel jsem, proč to Klaus dělá,“ komentoval v rozhovoru s Respektem Klausův odpor k evropské ústavě někdejší prezidentův obdivovatel a spolustraník, později „zrádce“ Jan Ruml. „Není to zřejmě proto, že by se bál, že ztratí kus ze své pozice svrchované hlavy státu. Spíš sází na exkluzivitu extrémního názoru, který má ohlas ve společnosti. Pohybuje se na hraně populismu. On, který dřív veřejné mínění vytvářel, ho teď konzumuje. Systematicky si tím buduje pozici pro příští prezidentské volby.“

Zahraniční pozorovatelé to vidí ostřeji. „Německo-české vztahy propadly tak hluboko, jak by si před pěti lety nikdo nepomyslel,“ napsal pár dní před volbami 2002 v týdeníku Die Zeit komentátor Christian Schmidt-Häuer. Za viníka označil především Václava Klause, kterého spolu s Jörgem Haiderem nazval „nebezpečnými nacionalisty a populisty“. Týdeník Economist, který svého času i Klaus označoval za nejlepší list na světě, o něm po inauguraci zase napsal: „Politik, který se označuje za thatcheristu, ale mnohem lépe by mu slušelo označení nacionalistický populista.“ A dotaženo do přítomnosti – na krok od jádra prezidentovy „evropské politiky“ se teď ocitl německý deník Handelsblatt, když v souvislosti s jeho kritikou vládní omluvy sudetským antifašistům napsal, že bez debaty o minulosti nebude žádné sjednocování Evropy. Právě to ovšem Václav Klaus ví – a chce.

Prezidentovo strašení Evropou, cizinci, minulostí a vlastně jakoukoli jinakostí, která by z jeho pohledu mohla ohrozit národ, s sebou nese vážná nebezpečí. Zvláště minulost tohoto kontinentu už mnohokrát ukázala, že za silnými, nepřátelskými a sobeckými slovy přicházejí dříve či později i nepřátelské a sobecké činy. V konečném součtu z nich pak samozřejmě neprofituje nikdo – ani ti, kteří je vyvolali.

Jak vidíte angažmá Václava Klause vy? Pojďte o tom debatovat nawww.respekt.cz.

Anglický překlad zde.