Na vymýšlení románů nemám čas

Fotografie: Bohumil Černík. Foto Günter Bartoš, Autor: [object Object]

Bohumil Černík

se narodil roku 1924 v Střemošici u Luže ve východních Čechách. Těsně před válkou se rodina přestěhovala do České Rybné u Proseče, kde B. Č. žije dodnes. Do roku 1970, kdy mu byl majetek násilím zestátněn, se živil jako soukromý zemědělec. V roce 1950 byl odsouzen k 14 měsícům vězení, které strávil v koncentračních táborech na Jáchymovsku (odsouzeni byli i jeho rodiče), v roce 1962 byl znovu odsouzen na půl roku. Po roce 1989 nebyl rehabilitován ani odškodněn. Vydává a píše řadu knih a brožur, ve kterých mapuje nedávnou historii svého kraje, zabývá se bylinkářstvím a košíkářstvím.

Jste zemědělec. Jak jste se dostal k vydávání knih?

V roce 1951 jsem začal psát kroniku likvidace soukromých zemědělců, kterou jsem nazval „Rudé temno nad Vysočinou“. Věděl jsem, že po mně jdou, a tak jsem rukopis zavřel do sklenice od okurek a zakopal ve stodole. V roce 1989 jsem ho vykopal, dokončil a vydal. Prodalo se ho osm tisíc výtisků. Od té doby vydávám knížky. Rozdávám je a posílám zadarmo, náklad je kolem 3000 kusů. Nejsem žádný spisovatel, jen zapisuju zločiny nacistů a komunistů. Popisuju pravdivé události a děje, na vymýšlení románů nemám čas.

A jak jste se dostal ke sbírání bylin?

Když jsem se vrátil podruhé z komunistického vězení, byl květen, na mých polích nebylo zaseto, dobytek byl v družstvu. Předseda mi vzkázal, abych si pro něj přišel. Řekl jsem, že jsem ho neodváděl, tak ho nebudu ani přivádět. Přivedli ho tedy jednoho rána sami. Zhrozil jsem se. Krávy vyhublé, úplné trosky. Předtím byly čiperné a poskakovaly, když šly na pastvu. Navíc mi ani nevrátili všechny. I já sám jsem byl z vězení domordovaný, chytla mě ledvinová kolika, musel jsem do nemocnice. Tehdy jsem začal pít bylinné čaje a ledviny se už neozývají. Nejdříve jsem trhal bylinky jen pro sebe, potom jsem je dával i svým známým. A když jsem se v roce 1968 oženil, začali jsme se ženou sušit na půdách od jara do podzimu spoustu léčivek, které dávám nemocným, aby se uzdravili, a zdravým, aby neonemocněli.

Co sbíráte?

Nejdřív na jaře podběl, petrklíč, devětsil. To je do průduškových směsí. V květnu trhám mladé kopřivy, mátu, meduňku, řepík a šalvěj. Máta je pro chuť k jídlu, meduňka uklidňuje nervy, řepík je do směsí na žlučník a tak dále. Chodím sbírat do luk i do lesů, pak suším a rozdávám a rozesílám.

V zádech Rusové

Z jaké jste rodiny?

Naši měli koloniální obchod. Cukr, káva, sudy s petrolejem a se slanečky, hřebíky, hrnce, všechno, co lidé na vesnici potřebují. Otec často v krámě s mužskými probíral politiku, já se nejvíc těšil na strýčka Polánského s fajfkou stále u pusy. V oblacích dýmu se rozohňoval: „Kdybych měl šavli, všechno rozsekám jak Sarajevo!“ Rád jsem ho poslouchal a vždycky jsem byl smutný, když slovně vytahoval šavli – to bylo znamení, že se chystá odejít. No, dařilo se nám celkem slušně.

Proč jste se tedy přestěhovali?

Táta měl známého úředníka v Praze u ministerstva financí, a ten mu říkal: „Peníze v krátký době ztratěj hodnotu a zřejmě bude válka. Koukej koupit nějakou usedlost s polnostma.“ V roce 1938 naši nakonec sehnali v České Rybné statek s 12 hektary. Barák na spadnutí, stodola krytá lepenkou, když pršelo, voda se chytala do hrnců… Tak jsme postavili novou střechu, udělali nové podlahy, stropy. Já jsem byl přijatý na obchodní akademii v Pardubicích, ale protože byla potřeba každé ruky, ze studií sešlo a musel jsem pomáhat v hospodářství.

Jak jste to bral?

Nevzpouzel jsem se. A v životě jsem pak poznal, že to snad pro mne bylo i lepší. Náš ročník totiž daroval kolaborant Moravec Hitlerovi, a musel bych jít jako totálně nasazený do rajchu. Jelikož jsem ale pracoval v zemědělství, do Německa jsem nemusel. Za války se ovšem hospodařilo těžko. Nebyly stroje, oralo se s kravami, koňmi. Často chodily hospodářské kontroly. Všechno muselo být zaregistrované, co se naselo a co se z toho odvede.

Byli ve vsi mezi Čechy udavači?

Byli, jenomže to o nich každý věděl, a tak se před nimi nemluvilo. Vlajkař u nás byl jen jeden a oháněl se puškou, protože jeho otec byl myslivcem. Po únoru 1948 se z něj stal horlivý komunista.

Tři dny před koncem války i u nás proběhla revoluce. Vedli ji ruští partyzáni, kteří se tu skrývali v lesích a měli v nás oporu, dodávali jsme jim jídlo. Odzbrojili oddíl Maďarů, kteří s úsměvem odevzdávali zbraně, a ty se pak rozdělily mezi místní chlapy. Mně dal výcvik ruský major. Trval jednu minutu. Řekl mi: „Tu puška, tu patróny, zasuneš, zmáčkneš.“ Spali jsme ve škole a drželi hlídky kolem vsi. Od Poličky ustupoval oddíl Němců a chtěl projít naší vesnicí. Vyslali jsme k nim parlamentáře, aby se vzdali. Odmítli a nastal krátký boj. Poznal jsem, co je to bojovat po boku Rudé armády. Rusové nás vyhnali v rojnici do pole proti Němcům, sami zůstali skryti mezi domy ve vsi. Nakázali: „Kdo se obrátí, toho zastřelíme!“ Proti nám Němci a v zádech Rusové. Po chvíli začala střelba a trvala tak dvacet minut. Také jsem střílel, ale jen do vzduchu. Dva z našich padli. Němci pár chlapů zajali a vzali je jako rukojmí. Nakonec projeli vsí a byl klid.

Měli jste čas hospodářství po válce pozvednout?

Nejdřív to šlo dobře. Koupili jsme si se sousedy samovaz. No to byly žně! Nemuselo se sekat, odebírat, vázat. Posekali jsme i dalším sousedům. Dokonce jsme měli plán, že společně koupíme kombajn. K tomu už nedošlo.

Jak u vás probíhala kolektivizace?

Rychle. Učitel a zároveň předseda národního výboru na nás udělal habaďúru. Uspořádal ve škole schůzi, na kterou se všichni museli dostavit. Když jsme se sešli, dva policajti zamkli vchod a předseda prohlásil: „Sešli jsme se, abychom dnes založili družstvo. Kdo je proti, ať zdvihne ruku.“ A bylo založeno.

Když pak později prezident Zápotocký prohlásil, že toho, kdo nechce být v družstvu, nebude nikdo držet, někteří lidé z družstva vystoupili. A taky já.

Ten sarkastický pohled

Pod jakou záminkou vás poprvé zatkli?

10. ledna 1950 odpoledne přišlo najednou do stavení pět esenbáků, místní bezpečnostní referent a újezdní tajemník, lenoch, zbabělec a negramot. Hledali protikomunistické letáky a zbraně. Letáky jsem ovšem měl. Rozhazoval jsem je na různá místa v okolí Chrudimi.

Co na těch letácích bylo?

Bylo na nich: „Poctivý člověk nejde nikdy se zloději a vrahy.“ Měl jsem je ale dobře schované. Hůř už jsme schovali 30 kg nepřihlášeného čerstvého masa, které jsme dostali výměnou za naše sele. A teď to začalo. „Kde jsi ho sehnal?“ Říct pravdu nešlo. Tvrdil jsem tedy, že jsme ho koupili od neznámého člověka. Zuřili, ale nevypáčili ze mne nic. Tátu pak večer esenbák Maršík při výslechu zkopal a dupal po něm. Mě, tak jak jsem byl, v gumácích, kalhotách a roztrhaným kabátu, protože jsem zrovna házel hnůj, odvezli do kriminálu. Když mě vedli v řetězech do tudoru, přemýšlel jsem o tom, že čeští rolníci jsou jako zločinci vláčeni, když se chtějí najíst. Rozhlížel jsem se po kraji a loučil se s domovem. Dostal jsem čtrnáct měsíců jáchymovského koncentráku, táta půl roku prachovické cementárny a maminka devět měsíců tuněchodské cihelny a gumárny ve Zlíně. A k tomu sto tisíc pokuty a propadnutí zabavených věcí.

Udal vás někdo ze sousedů?

Byli jsme trnem v oku místním komunistům. Když jsem se pak vrátil domů, předseda akčního výboru povídá: „Pořád jsi měl ten sarkastický pohled. My jsme vás museli ťuknout.“ Že zavřeli mě, tátu a mámu na několik let, tomu říkal ťuknutí!

Jak jste snášel vězení?

Věděl jsem, že někdo nade mnou bdí a ví o mně v každém okamžiku života. To byla jistota, bez které bych sotva přežil uranové peklo na Jáchymovsku. I když mě svázali a ponižovali, cítil jsem se šťastný a svobodný, protože jsem věděl: to všechno je jenom násilí, které ducha nepokoří. Byl jsem jednou na výslechu v Hlinsku, trval pět hodin a poručík Pešava měl napsaný sloupec otázek. Chodil kolem stolu a najednou řekl: „O vás je známé, že nenávidíte komunistický režim. Je to pravda?“ Říct ano znamenalo přinejmenším několikaletý kriminál. Řekl jsem: „Pane poručíku, máte jistě otce a matku. Kdyby vám s rodiči někdo surově zacházel, měl byste ho rád?“ Tu myšlenku mi vnukl Bůh.

Jaké to bylo doma, když jste se vrátil?

Hůř už s námi dělat nemohli. Mámě bylo jednapadesát, když se vrátila z vězení. Byla nemocná, strhaná, nemohla dělat těžkou práci, musel jsem sám dojit, podlahu mýt. Za pár měsíců zemřela. Tatínkovi bylo 62 let. Byl úplně zničený z těžké práce v cementárně, kde ho přirazily vozíky. A komunisti mu pořád vyhrožovali, že ho znovu zavřou. Jednoho dne jsme měli jet na pole sázet brambory. Otec za mnou přišel a povídá: „Ty, hochu, co může být za to, když někdo přechovává někoho, kdo je stíhaný policií?“ Odpověděl jsem: „To máte těžký, podle toho, co je to za člověka. Může to být na rok nebo i na pět.“ Pomohl mi zapřáhnout, a pak řekl, že na pole dnes nepojede, protože mu není dobře. Když jsem se pak vrátil domů, našel jsem ho mrtvého. Oběsil se. Myslím, že někomu pomáhal a tolik se bál dalšího kriminálu.

Takže jste zůstal na hospodářství sám.

Úplně sám. Měl jsem traktor a soukromě jsem hospodařil. Jenomže jaké to bylo hospodaření! Sráželi mi dvě až tři pětiny z tržby, kterou jsem dostal za mléko, maso, obilí a brambory. Když jsem měl z toho zbytku koupit osivo nebo bramborovou sadbu, na živobytí mnoho nezbývalo. Musel jsem platit další a další pokuty. Penále a daně jsem nemohl platit, protože už nebylo z čeho. Stálá buzerace. Měl jsem asi 50 tisíc dluhů. Nebylo týdne klidu, stále předvolání na trestní komisi nebo na pohovor na MNV. A za patou Státní bezpečnost. Jednoho dne jsem dostal předvolání k soudu. Byli tam svědci od nás ze vsi, předseda výboru a tajemník, a ti svědčili, že zesměšňuji úřady. Byl mezi nimi taky funkcionář družstva, ten bývalý vlajkař, o kterém jsem mluvil. Dostal jsem půl roku. Rozsudek jsem neuznal a nenastoupil. Tak si pro mě přišli.

Jak jste si vysvětloval všechno to pronásledování?

Nás zavřených zemědělců byly v Jáchymově stovky. Seděl tam se mnou jeden sedlák, který vlastnil 30 hektarů. Jeho provinění – ohrozil republiku tím, že neposekal počtvrté vojtěšku. Vysvětlovat mocichtivým ševcům, ze kterých se přes noc stali bolševici, že těsně před zámrazem se nesmí vojtěška vysekávat, bylo zbytečné.

Všechno to pronásledování si vysvětluji takto: Zemědělec, má-li kousek půdy, je samostatným člověkem. Když mu půdu vezmou a naženou ho do kolchozu, je poddaným a ztratí jedinečnost. To chtěli. Nahnat lidi do houfu a vygumovat v nich vědomí odpovědnosti. A pak, ve vlastním hospodářství má všechno lidský rozměr. Bolševici říkali: „Už soukromé zemědělce nepotřebujeme, teď pěstujeme ve velkém.“ Jenže pak přišly nemoci a tisíce prasat musely být utraceny…

U nás ve chlévě měly krávy dřevěné dláždění, stále nastlanou slámu, nízký strop, takže byly v teple. V družstevním kravíně byl beton, tvrdá dlažba, zima. U nás seno, které bylo dobře usušeno, vonělo, sláma též suchá, neprohnilá. V kravíně siláže, které na dálku odporně zapáchaly. Dobytek na zemědělské usedlosti patří tak trochu do rodiny. A na zvířeti se pozná, jak se s ním zachází, podle výrazu očí. Při dobrém zacházení má výraz klidný, při hrubém divoký, nejistý, uhýbá…

Sedmasedmdesátkrát

Před pěti lety vás potkala velká tragédie. Můžete o tom dnes hovořit?

Ano. Šli jsme tehdy se ženou normálně spát. A spal jsem tvrdě. Asi ve čtyři hodiny ráno mě Anička probudila výkřikem, že slyší nějaký praskot. Ucítil jsem kouř. Povídám jí, ať otevře okno a vyskočí. Síň už byla plná ohně. Měl jsem tam pytle s bylinkami. Právě tam vznikl oheň – od vadného relé mrazničky chytl prach, sáčky a celá síň. Dveře byly skoro celé prohořelé, plameny šlehaly od země až po strop. Bosý jsem proskočil. Roztočil jsem kohoutek u hadice a najednou slyším: „Já nemůžu, já už nemůžu.“ To byla poslední Aniččina slova. Už ji nebylo možné zachránit.

Úplně všechno shořelo. Zpráva se rychle roznesla, pomáhali sousedé, přátelé i neznámí. A desítky kamarádů mi pomohly dům znovu postavit…

Potkaly vás takové bolesti, celý život mezi kriminálem, otroctvím a polosvobodou. Co si o tom všem dnes myslíte?

Myslím, že mě tím vším navštívil Bůh, jako toho Joba. Ale nezanevřel jsem na svět – snad jsem víc poznal. Už to, že je mi 81 a že tu stále jsem, je důkazem Boží ochrany. Mohu být stále prospěšný, pomáhat lidem. Zkušenostmi a bylinkami.

Jste křesťan. Jak se vyrovnáváte s odpuštěním?

Vůči mým věznitelům nechovám žádnou nenávist. Dokonce jsem jim vděčný, že mi dali titul: recidivista. Mám to mnohem raději, než kdyby mi dali titul zasloužilý umělec nebo laureát státní ceny. A zlost? Tu není dobré živit.

Přicházejí za mnou potomci komunistů a říkají: „Bolí mě tady, dej mi na to nějaký lektvar.“ Neříkám jim, tvůj táta nebo tvoje bába se podepsali na tom, že návrat Marie Černíkové je nežádoucí, což bylo usnesení místního národního výboru. Odpustil jsem všem, neodmítám podat pomocnou ruku. Ježíše se ptali, kolikrát se má odpouštět. Sedmkrát? Odpověděl: Ne, sedmasedmdesátkrát. Tedy vždycky. Nenávist neživím. Nikdy však nezapomínám. I proto se pokouším vydat svědectví v knihách.

Autor je redaktorem Čro 3 – Vltava.