Rozpaky nad šedesátkou

Fotografie: Poražený agresor: před šedesáti lety v ruinách, poté rozdělen, dnes v netečném blahobytu. (Berlín 1945.) Foto Profimedia.cz / corbis, Autor: [object Object]

Už dvě generace v míru

Přitom jde o obecnou oslavu konce největší války dějin. Přinesl 8., respektive 9. květen (v rozdílných datech hraje roli časový posun mezi střední Evropou a Ruskem ohledně začátku kapitulace) mír, svobodu, nebo spíše jen další zotročení? Právě na této otázce se lámalo rozhodování o účasti v Moskvě, právě proto tam nejedou lídři Baltů a Ukrajiny. Mír v Evropě před 60 lety skutečně zavládl. Ale svoboda? To už je horší. Svoboda, naděje a prosperita si razily cestu pouze v západní části kontinentu.

Právě tam je druhá světová válka vnímána jako první globální konflikt, kdy se již v jeho průběhu uvažovalo o tom, jak zabránit jeho opakování. Ještě za války otcové zakladatelé Evropské unie, ač spolu nebyli v přímém spojení, uvažovali podobně: Až vyhrajeme poslední bitvu, nesmíme opakovat čtvrtstoletí starou chybu z Versailles – do nového uspořádání kontinentu musíme zapojit i poraženého nepřítele. A ono to vyšlo. Přání snílků, které ve válečné vřavě nikdo nebral úplně vážně, se naplnilo. Nejprve došlo k navázání úzké spolupráce mezi Francií a Německem, dnes, o půlstoletí později, je Evropa jednotná od mysu Finisterre až po Finský záliv. To nevyvrátí nikdo, ani evropský euforik, ani optimista, ani realista, ani skeptik: na území integrované Evropy již šedesát let nebyla válka.

Pro mnohé to už je banální samozřejmost, ale kdy naposled zažily dvě generace Evropanů nepřerušovaný mír? Jak cenná a navíc křehká je tato „banalita“, ostatně připomněly v 90. letech války na Balkáně. Příchod svobody stojí za to si připomínat neustále. Židé i tři tisíce let od východu z egyptského otroctví oslavují nesamozřejmost svobody svátkem Pesach, který drží i ti momentálně neohrožení, například v Americe. Čím si ji má připomenout Evropská unie jako celek? Může k tomu posloužit Den Evropy, vztahující se k počátku Evropského společenství uhlí a oceli, zárodku dnešní Unie. A je to důležitější než handrkování s Kremlem, kdo přispěl k porážce nacistů více.

Německo žilo v luxusu

Žádná válka v historii nezpůsobila tolik škod jako druhá světová – materiálních, politických i na životech vojáků, a především civilistů. Žádná válka také nevedla k tak zacementovanému rozdělení světa na dva bloky. Ale zároveň po žádné jiné válce se nezacházelo s jejím poraženým viníkem tak velkoryse – a dosud nikdy se to tak nevyplatilo.

Jako klíčový se ukázal americký Marshallův plán obnovy, díky němuž poražené Německo, přesněji už Spolková republika, nezabředlo do zhoubné hyperinflace a krize produkující společenskou frustraci a možné Hitlery. Přesně deset let po válce, 9. května 1955, je Spolková republika přijata do NATO a Bundeswehr zařazen mezi armády spojenců. O pětatřicet let později stojí Němci bez jediného výstřelu na straně vítězů studené války, země se sjednocuje a stává se hlavní hospodářskou mocností starého kontinentu. A necelé půlstoletí po druhé světové, v době konfliktů v Perském zálivu a na Balkáně, se již ozývají hlasy, aby se německá armáda angažovala za hranicemi, že někdejší porážka nacistů není omluvenkou pro věčný pacifismus.

Ano, Německo si užívalo takový luxus, o jakém se nesnilo dosud žádnému poraženému agresorovi v historii. Nyní je naším spojencem v NATO i EU, a pokud může být vnímáno jako potenciální hrozba, týká se to tamní pětimilionové nezaměstnanosti a bariér na pracovním trhu pro nové členy EU. Německo se zkrátka za šedesát let blahobytu přeorientovalo z expanze spíše na vlastní utěsnění a ochranářství. Jistě, ani to není ideál, ale nepochybně je to lepší než „Sturm und Drang“.

Schuman to věděl

Co se týče institucionální stránky evropského sbližování, vše bylo složitější. Vždyť NATO coby vojenská aliance bralo každého spojence, ale EU si bedlivě vybírala a kandidáty prosívala. Podobně jako do roku 1945 fungovalo spojenectví Anglosasů se Stalinovým Sovětským svazem, v 50. letech fungovalo spojenectví NATO s Tureckem či Salazarovým Portugalskem, zeměmi, které se tehdy ani zdaleka neblížily demokratickým standardům Evropy. Naproti tomu EU přijala Řecko až po pádu junty „černých plukovníků“, Portugalsko až po „karafiátové revoluci“ a Turecko prověřuje dodnes.

Nicméně za války se uvažovalo dopředu: bude-li Německo poraženo, bude též denacifikováno, demokratizováno, a aby nebylo zbytečně frustrováno, nabídneme mu vstřícnou ruku. To bylo jádro úvah otců zakladatelů Unie. Patřil k nim Jean Monnet, v roce 1940 šéfkoordinátor francouzsko-britských válečných nákupů, od roku 1943 aktivní pro de Gaulla v Alžírsku. A Robert Schuman, v roce 1940 zatčený gestapem, ale po zdařilém útěku žijící ve francouzském podzemí. Jejich teorie by možná po květnovém vítězství z roku 1945 zešedivěly nebýt počínající studené války. Ještě když USA tlačily na obnovu a vyzbrojení Spolkové republiky coby spojence, ve Francii moc sympatií nezískaly. Když však Schuman, tehdy již ministr zahraničí, vyrukoval 9. května 1950 – tedy k pátému výročí konce války – s projevem, který vstoupil do historie jako Schumanova deklarace, začala nová éra. Na bázi Francie a Německa má vzniknout organizace, která bude skrze společný trh dohlížet na uhelný a ocelářský průmysl. Odtud, tedy z bezprostředně poválečné situace, vychází Evropské společenství uhlí a oceli, potažmo dnešní EU.

Svoboda není samozřejmá

Ani ve válečných úvahách nešlo však pouze o společný trh. Historik Václav Veber cituje Léona Bluma, politika Svobodné Francie, který již v roce 1941, ve vichystickém vězení, psal o budoucí mezinárodní spolupráci a omezení národní suverenity evropských národních států coby obraně před totalitou. Byl to eurofederalista, což je dnes pro leckoho kádrový škraloup, ale úvahy o omezené suverenitě v souvislosti s válkou měly a mají racionální jádro. Léon Blum to ve vězení vědět nemohl, ale my si už s odstupem času a znalostí historie můžeme navodit určitou hypotetickou situaci.

Představme si, že nacistické Německo rozjede všechny své ideologie a programy, ale nepustí se do války. Jak by to asi dopadlo? Likvidační lágry by se nebudovaly v dobytém Polsku, ale na tehdejší německé periferii, dejme tomu v Pomořanech či Východním Prusku. Byly by menší, méně nápadné, neměly by tak vysokou smrtící produktivitu jako Osvětim, Treblinka či Sobibor, ale čas by hrál pro suverénní, nikým válečně neohrožované Německo. Byl by snad důvodem k vyhlášení války fakt, že suverénní stát zachází suverénním způsobem se svými vlastními občany? Notabene kdyby to nikdo ve světě pořádně nevěděl? Na místě je spíše skepse. Ve skutečnosti vedla k ukončení holocaustu až válečná porážka. I známý historik Daniel Goldhagen upozorňuje na to, že „konečné řešení“ v rámci třetí říše běželo až do úplného konce, suverénně se zabíjelo i v situaci, kdy pachatelům muselo být jasné, že případná milost by jim přinesla alespoň malé plus u budoucích soudců. I z těchto důvodů přestala být suverenita v rámci evropské integrace posvátnou krávou.

Dnes nehýbe Evropou ani válka, ani uhlí, ani ocel. Stojí však za to si stále připomínat nesamozřejmost svobody. Připomínat si, že praktická idea evropské integrace se nezrodila v hlavách bruselských byrokratů, nýbrž lidí, kteří už v průběhu druhé světové války věděli, že vojensky porazit nacisty nestačí. „Pohlížíme s opovržením na ty, kteří se provinili a kteří německému národu přinesli tolik hanby. Ohlížíme se však i s hrdostí a uspokojením za cestou, kterou Německo a Evropa urazily v posledních 60 letech,“ napsal minulý týden v zajímavém komentáři německý velvyslanec v Praze Michael Libal a nezbývá než mu dát s radostí za pravdu.