Hrdí estébáci, spojte se

Fotografie: Prostě služebník těch nahoře. Foto ČTK, Autor: [object Object]

Strážce baráku

Martin Kotlan nastoupil k policii v září 1987 a do března 1989 sloužil v pohotovostním pluku. Zrovna v té době prošla jednotka jedním ze svých nejslavnějších nasazení: během Palachova týdne v lednu 1989 rozháněla demonstranty přicházející do centra Prahy pokojně žádat o propuštění politických vězňů, svobodu svědomí a svobodné volby. Na jaře 89 pak Kotlan nastoupil do odboru Státní bezpečnosti, který zajišťoval ochranu veřejných činitelů. „To byla jakási nástupní stanice pro budoucí estébáky. Na druhou stranu tam byli naveleni mladí kluci, kteří chtěli sloužit u veřejné bezpečnosti a byli rádi, když si tento povinný rok pod StB odkroutili a dostali se na nějaký okrsek. Záleželo na tom, kdo si vybral jakou kariéru“ vzpomíná dlouholetý příslušník StB Jan Bělíček. Do jednotky se dostávali prověření lidé, členové či alespoň kandidáti komunistické strany s patřičnými konexemi a doporučeními. To všechno Kotlan měl: jeho tchán Josef Drahovzal byl náčelníkem brněnského oblastního odboru první správy StB, otec dlouholetým policistou a on sám kandidátem komunistické strany.

Tolik tedy stručný výčet, na co je Martin Kotlan hrdý. Teď zkusme zjistit proč. „Během mého pobytu u pluku jsem se nikdy nezúčastnil akce proti demonstrantům,“ říká Kotlan. „A na pátou správu jsem byl navelen příkazem a dělal jsem tam to, co dnešní policisté – chodil jsem někde kolem baráku a na vrátnici kontroloval vstup. Nedělal jsem nic protizákonného.“ Proto je tedy na sebe hrdý – že neprovedl nic zločinného? „Ale ne, o pluk a StB přece nešlo. To byla přestupní stanice k práci, kterou jsem chtěl dělat,“ říká Kotlan. „Normální policejní práci, jakou dělají mladí muži dnes.“ Smůla ovšem, že právě tuto práci plukovník Kotlan za komunistů nikdy nedělal. Nelze tedy jeho veřejně demonstrovanou hrdost na pobyt u StB vykládat jako znamení, že by byl kdykoli ochoten si službu u totalitní moci zopakovat? „To je otázka na něco, co nás už zaplaťpánbůh nikdy nepotká,“ odpovídá Kotlan. „A myslím, že na to téma jsem už vše řekl.“

Po listopadu začal Kotlan sloužit jako řadový policista v Brně. Poté co se tam šéfem krajské policie stal současný policejní prezident Jiří Kolář, vylétla i Kotlanova hvězda: z běžného poldy povýšil až na ekonomického náměstka krajské správy. A když Kolář v roce 1998 získal post policejního prezidenta, stal se Kotlan ve svých devětadvaceti jeho náměstkem a šéfem tuzemské uniformované policie. Funkci opustil před dvěma lety, prý z rodinných důvodů, a od té doby je zástupcem ředitele jihomoravské krajské správy. „Vím, že se o mně říkalo, že jsem protekční dítě,“ komentuje Kotlan kuloárové informace, podle kterých se o jeho hvězdný postup zasloužilo dlouholeté přátelství prezidenta Koláře s Kotlanovým otcem a tchánem Drahovzalem. „Ale já mám tu drzost tvrdit, že jsem se vypracoval vlastními schopnostmi. A opakuji: Jsem na svou kariéru hrdý.“ Ani policejní prezident ani ministr vnitra Bublan nevidí na postoji svého podřízeného nic špatného. „Cestou jako pan Kotlan prošly před listopadem stovky, možná tisíce policistů, kteří dodnes slouží,“ tlumočí jejich názor tisková mluvčí Blanka Kosinová. Kolik z nich už napsalo o své hrdosti na angažmá u estébáků do novin? „K tomu se nebudeme vyjadřovat. Co mohu říct, je, že pan Kotlan neporušil žádný zákon.“

Jsem tu a čekám

„Neumím si představit, že by v Německu, patnáct let po roce 1945, vystoupil nějaký člověk a řekl – pracoval jsem pro gestapo, sice jenom jako úplná nula, ale jsem na to hrdý. Nesloužil jsem nacismu, jen občanům třetí říše,“ říká odstupující senátor a bývalý ministr vnitra Jan Ruml. „Pan Kotlan by u policie neměl být, protože hrozí, že i současná policie s takovými lidmi bude sloužit moci, a ne veřejnosti,“ dodává.

Podle režiséra a občanského aktivisty Břetislava Rychlíka by měl policejní důstojník nést za svá slova odpovědnost. „Řekl bych to tak, když někdo s komunistickou minulostí nepřečuhuje, nikomu to moc nevadí. Ale lidé jsou alergičtí, když se takoví lidé stávají jejich reprezentanty. A Kotlan se stal dobrovolným reprezentantem názoru, že sloužit komunismu bylo ctí. Za to by měl složit účet.“ Disident a bývalý vládní zplnomocněnec pro lidská práva Petr Uhl má vstřícnější názor. „Mě sdělení pana Kotlana nechává chladným. Porušil zákon? Jen něco plácl. Mě víc trápí fakt, že šéfem inspekce ministra vnitra je Miroslav Borník, muž, který podle mého názoru zákon porušil, sloužil zájmům StB a dnes má dohlížet na dodržování zákonů mezi policisty,“ říká Uhl. „Že by v Německu vzbudilo takové prohlášení patnáct let po pádu nacismu nevoli? To si nemalujte. Adenauer byl shovívavý k řadě lidí s nacistickou minulostí. Že ti lidé nedávali na odiv hrdost? To je jen o slovech, ne o tom, jak se který stát vyrovnal s minulostí,“ dodává Uhl. Někdejší Kotlanův nadřízený z vnitra, předseda poslaneckého klubu ČSSD a předlistopadový dozorce Petr Ibl se k věci nechce vyjádřit. „Nic o tom nevím. Nemůžu to posoudit,“ říká.

„Samozřejmě se nabízí otázka, na co je ten člověk hrdý. Na příslušnost k předlistopadové StB by neměl být. Ale jeho prohlášení je nutné vidět v kontextu toho, jak komunisté dnes zvedají hlavy, získávají hlasy voličů, na jakých místech státní správy se objevují. Získávají zase jistou moc a slova pana Kotlana jsou prostě ilustrací jejich nepokory,“ říká politolog Rudolf Kučera. „Veřejně se přihlašují ke komunistickému režimu, dávají na vědomí, že jsou tady a znovu sílící,“ dodává Kučera.