Fotografie: Tajemník Čejka: Jen pár potřebných vět pro ty zpitomělé. Foto: Ludvík Hradilek, Autor: [object Object]
Tiše a bez povšimnutí kolem nás právě prochází výročí události, která se nikdy nestala. A právě tím je důležitá. V polovině srpna uplyne patnáct let od vzpoury, ve které zdejší celebrity daly beze slov na vědomí bolševikům, že už s nimi nemohou ve svém vládnutí počítat.
Ať nás mají rádi
V potemnělém bytě na pražské Letné je zabořen do kožené sedačky starší muž a rukama si co chvíli projíždí husté černé vlasy. Zdi kolem zabírají police s knihami, na několika volných místech visí velké obrazy. „Po změně režimu jsem odešel do ústraní a teď už jsem dva roky v důchodu,“ říká Jaroslav Čejka (61). „Jako kariérní komunista jsem se před rokem 1989 dokázal dobře realizovat – dostal jsem se až na šéfa odboru kultury při Ústředním výboru KSČ.“ Z této pozice měl dnešní penzista Čejka poslední slovo v tom, kdo smí kde hrát, nebo kdo se může objevit v televizi nebo rádiu. A tady jej také zastihla nečekaná událost.
Na sklonku června 1989 sepsala skupina disidentů proslulý manifest Několik vět, ve kterém se volalo po zastavení politických procesů, uznání nezávislých iniciativ a zrušení všeobecné cenzury. K petici se začaly hlásit davy lidí včetně několika desítek populárních – a do té doby k režimu loajálních – umělců. Jakešův normalizační tým ucítil zásadní problém a partajní šéf „kulturní fronty“ Jaroslav Čejka dostal od kolegů v ústředním výboru úkol: zamezit dalším „protistátním“ podpisům oblíbených osobností a obrátit veřejné mínění ve prospěch komunistické vlády.
„Asi za týden po uveřejnění Několika vět jsem dal dohromady text s názvem Několik potřebných vět. Šlo mi hlavně o zamezení další destrukce systému,“ vzpomíná Čejka. Vzorem při psaní mu byla úspěšná Anticharta, kterou v roce 1977 podepsaly v Národním divadle proti disidentům a na znamení poslušnosti stovky populárních umělců. Stejně jako jeho předchůdci proto i Čejka varoval adresáty svého manifestu před „vrážením klínu mezi dělnickou třídu a inteligenci“ a před „odmítnutím socialismu a návratem k politickým principům buržoazní republiky a zahraničních vysílaček“.
Ke slavnostnímu odmítnutí Několika vět mělo dojít v druhé polovině léta v Národním divadle: přední umělci zde měli podpisem Několika potřebných vět obnovit svůj vazalský závazek z dob Anticharty. „Ale přišla nečekaná komplikace,“ říká historik a přední tuzemský znalec éry normalizace Milan Otáhal. „Málokdo z umělců byl ochotný svůj podpis přislíbit, a protože hrozilo, že by celá akce skončila fiaskem, nakonec ji sami komunisté potichu odvolali.“ Takže místo drtivé manifestace síly jako za dřevních chartistických časů musel režim spolknout zprávu, že ochotu podepsat Čejkovu petici projevilo jen zhruba osm desítek kulturních funkcionářů tak neznámých jmen, že ani nemá cenu publikovat je v tisku. Oficiální propaganda se proto nakonec musela spokojit s pravidelnou rubrikou v Rudém právu, kde dělníci a kolektivy pracujících protestovali den co den proti „rozeštvávání národa a matení lidí“ akcemi typu Několik vět.
Co bude dál
„Proč se nám nepodařilo sehnat víc podpisů? Podle mě byli lidé asi nějak zpitomělí a špatně se orientovali v situaci. Asi nedokázali pochopit, kdo je kdo a kdo je proti komu,“ říká Čejka. Podle historika Otáhala se ale věc má jinak. „Oproti předchozím rokům komunisté umělce o podporu víc žádali, než aby jim to jako dřív jen nařizovali pod výhružkou represí. Mnoho z nich vycítilo slábnutí režimu a vzepřeli se mu tím, že prohlášení nepodepsali.“ Nicméně jakkoli se to dnes může zdát banální maličkostí, byla k tomu vzdoru i v hroutící se bolševické diktatuře potřebná jistá dávka odvahy. Jak věci dopadnou, nevěděl nikdo – koneckonců i někteří současní demokratičtí politikové si ještě v té době dávali žádost o vstup do KSČ.
Koho z umělců Čejka v souvislosti s prohlášením Několik potřebných vět oslovil, není jasné. Záznamy ve spisech StB se k této akci nezachovaly a sám Čejka o tom nechce mluvit. „Já si na to už nevzpomínám,“ říká. A stejně jsou na tom i někteří tehdejší aktéři. „Už si to opravdu nepamatuji, a navíc se o tom s vámi nechci bavit, není mi to příjemné. Proč? To vám nebudu vysvětlovat,“ říká tehdejší přední člen činohry Národního divadla Petr Kostka na otázku, jaká tehdy kolem Několika vět a Několika potřebných vět vládla v divadle atmosféra a jak on sám se k věci postavil. „Několik vět jsem podepsal, abych dal nějak najevo nespokojenost s režimem. A Několik potřebných vět po nás, pokud vím, nikdo podepsat nechtěl,“ říká tehdejší přední dramaturg brněnského HaDivadla a jeho nynější šéf Josef Kovalčuk. „Několik vět jsem podepsal den po 17. listopadu. Kdybych to udělal dřív, mohl jsem mít problémy ve škole. Nepatřil jsem mezi největší hrdiny. O Několika potřebných větách jsem nikdy neslyšel,“ říká populární filmový herec a člen Divadla Na zábradlí Pavel Liška, tehdy osmnáctiletý. „Vzpomínám si, že můj postoj k Několika větám a Čejkově následné aktivitě byl nezaplést se ani do jednoho. Proto jsme ani jednu, ani druhou věc na svazu neschválili,“ říká předlistopadový předseda svazu spisovatelů Michal Černík. „V tehdejší době šlo o to, zbytečně nevyhrocovat spory. Nebylo jasné, co bude dál.“
M. Stropnický studuje žurnalistiku na FSV UK Praha.
