Takový normální výlet do Birkenau

Fotografie: Anton Hlaváček: Nejdřív jsme mysleli, že se tam peče chleba. Foto: Jiří Sobota, Autor: [object Object]

Na vlastní kůži

Bílá karosa se zvolna probíjí pošmourným letním ránem. Uvnitř tlumeně teskní cikánské melodie a necelá dvacítka pasažérů ve slavnostní černi vyráží na cestu. „Stará Hrbačka tam taky byla a Holomkovci, Bystřičtí… ode mě skoro celá rodina, zůstalo tam šest bratrů, ale naši se vrátili,“ vysvětluje svou přítomnost v tomto zvláštním zájezdu Antonín Lagrin. Cesta ubíhá rychle, na polských hranicích nikdo nestaví a pan Lagrin dává vesele k dobru zážitky z obchodních výjezdů do Polska za totality, kdy dovážel svetry a lesky na rty. „Vy jste si tu parádu kupovali a my ji odtud pašovali,“ směje se. Atmosféra v autobuse se čím dál více podobá školnímu výletu. Účastníci luskají prsty do rytmu písniček a příběhy se jen hrnou. Hlavní hvězdou zájezdu je téměř osmdesátiletý Anton Hlaváček, jenž prošel čtyřmi koncentračními tábory a který všechny útrapy díky svému mládí a zednické profesi přežil. Vypráví útržky svého příběhu a bohatou kštici prokvetlých vlasů si občas pročísne hřebenem. Když všichni projdou pod drátěným vtělením cynismu: Arbeit macht frei, pan Hlaváček začíná hudrovat pod fousy: je nespokojen s výkladem průvodkyně. „To byste musela zažít, abyste tady mohla něco říkat!“

Vědci, jak má být

Průvodkyně se nenechá odradit a snaží se těm přítomným, co to nezažili, vylíčit genocidu Romů za druhé světové války. Ta nezačala náhodně ani náhle. Vypučela jako jedovatá bylina v hlavách nacistických rasových „vědců“, zejména Roberta Rittera a Evy Justinové v polovině třicátých let minulého století. Dva pilní badatelé došli k závěru, že Cikáni jsou nevzdělavatelní kriminálníci štítící se práce. Nebezpečí podle nich hrozilo zejména díky jejich vysoké porodnosti – proto byla třeba hromadná sterilizace, či nejlépe vyhlazení. Eva Justinová, která navštěvovala cikánské osady a vydávala se při tom za misionářku, si do svého bločku poznamenala: „Německý národ nepotřebuje četné potomstvo těchto nesvéprávných primitivů.“ Ritter, velmi aktivní v pátrání v genealogických listech a návštěvách koncentračních táborů, i Justinová byli po válce zproštěni obvinění z podílu na genocidě pro nedostatek důkazů. Přitom po teoretické předehře následovala celá řada protiromských zákonů a výnosů, které se zpočátku týkaly německých Romů a poté také Romů žijících na Německem dobytých územích. První romské transporty do Osvětimi dorazily v únoru 1943.

Z protektorátu byli Romové sváženi z pracovních táborů, které pro ně zřídili Češi ještě před příchodem nacistů – jako z Letů u Písku, či Hodonína u Kunštátu nebo brněnských jatek. „Já jsem jel z pardubické polepšovny, bylo mi čtrnáct a půl, když přišel ten rozkaz,“ vzpomíná pan Hlaváček. Ze 6540 českých a slovenských Romů napočítaných při registraci v roce 1940 bylo deportováno 6000 lidí, přežilo jich šest set. V Osvětimi je čekala stejná smrtelná mašinérie jako jiné odsouzené ke „konečnému řešení“ – Židy. „Tamhle dole byl izolační tábor, dělali čísla na rukách, dohola ostříhat – měli kýbl a štětku a celý tělo i hlavu vám ten chlap přejel strojkem, dětem a starým dělali čísla inkoustovou tužkou, věděli, že v krátký době stejně…“ odmlčí se pan Hlaváček a těžce hledá dokončení věty. Romové se v Osvětimi opět ocitli na výsluní zájmu vědců. Mnozí se stali oblíbenými pokusnými zvířaty doktora Josefa Mengeleho, který na nich prováděl svá hrůzná bádání zejména se sterilizací. I v lágru se však, jako ostatně vždycky, lišili od většiny. Nenosili pruhovaný vězeňský mundůr, ale civilní šaty s červeným X na zádech a označeni byli černým trojúhelníkem, tzv. „vinklem“ – znamením asociálů. Jejich životy vyhasínaly v tzv. Cikánském táboře v Auschwitz II-Birkenau, jediném místě, kde mohli být muži, ženy a děti pohromadě. Mohli si také ponechat své hudební nástroje a často pořádali vystoupení pro esesmany a ostatní vězně: „Kroužili a padali jako míčky, už ne jako vězňové, ale ještě jako zdatní artisté s láskou ke svému umění. Klaun neudělal jedinou chybu,“ vzpomíná na cikánský um vězeňkyně-lékařka Lucie Adelsbergerová.

Že se peče chleba

Poté co průvodkyně s obarveným drdolem dokončí obsáhlý výklad, přerušovaný častým: „To má z knih, co čte,“ pana Hlaváčka, skupinka míří do archivu, aby příbuzní mohli v knihách vyhledat záznamy o svých vyhlazených rodinách. Mnozí nic nenajdou, nacisti stihli spoustu dokumentů zničit. K identifikaci je třeba znát jako kdysi v lágru trestanecké číslo: „Neunzehn neunzig sechs,“ vyletí z pana Hlaváčka, když se ho archivář otáže. „Já to umím spíš německy, ale česky je to 1996,“ dodává omluvně. Prohlídka pokračuje v rytmu rozpačitých kroků a vyděšených pohledů směrem ke krematoriím. V jednom z baráků se u panelu s fotografiemi rozpláče paní Angela Zimová v šedém kostýmku: „Ale vždyť to je teta Danielová! Jak se sem tahle fotka dostala?“ Střídavě si utírá slzy a střídavě dumá nad osudem svatební fotografie pořízené týden před odjezdem do Osvětimi. Následují další zděšením tlumené výkřiky od panelů se seznamy obětí: „Tolik Horvátů a Holomků!“ Ztichlá skupinka se pak znova usadí v autobuse a ten zamíří k několik kilometrů vzdálenému Cikánskému táboru v Auschwitz II-Birkenau. Téměř nic z něj nezbylo a vyhlazení jeho posledních obyvatel na počátku srpna 1944 připomíná pomník z hladké černé žuly. Právě u něj ale rozčarování pana Hlaváčka z průvodkyně dostupuje vrcholu a starý muž začíná zvučným hlasem vyprávět sám. Pomáhá si holí a ukazuje, kde co v táboře leželo: „Žádná tráva tu nebyla, to bychom ji byli snědli. Tady se topilo,“ – míří hůl na podlouhlý kopeček hlíny, ze kterého trčí pár cihel, „a támhle byly záchody – na konci bloku. Byl to sud a prkno přes to, když jste se tam chtěl dostat, tak ty mrtvoly, co tam ležely, jste musel odsunout. Odváželi je jen jednou za tři dny.“

Všichni poslouchají se zatajeným dechem, včetně průvodkyně. „Transporty chodily kolem desátý hodiny večír, už byla tma. Tam byla rampa a vodtaď jsme všechno slyšeli, jak je vyháněli z vagonu. Všecko ven, na hromadu věci, co měli, každej vyfasoval mejdlo a ručník a šli se koupat a místo vody šel plyn.“ Dvě mladé romské ženy, které přinesly na pomník štíhlé růže na předlouhých stoncích, zděšeně ztuhnou, ale pan Hlaváček ještě neskončil. „A vedle byly krematorky, spalovací četa tam byla tři měsíce, pak je spálili taky a nastoupila druhá, a zas další… My si nejdřív mysleli, že se tam peče chleba, ale po čtrnácti dnech, pro ten hroznej smrad, nám došlo, že tam pálí lidi.“ V osudnou noc, kdy byl vydán rozkaz k likvidaci tábora, v něm byly už jen ženy, děti a staří lidé. Práce schopné muže před tím odvezli do jiných táborů. Po celou noc byl slyšet křik, ženy se bránily holýma rukama, kousaly a škrábaly. Pak hluk utichl a nastalo hrobové ticho. V noci ze druhého na třetího srpna před šedesáti lety zahynuly téměř tři tisíce obyvatel Cikánského tábora. Pro odvezené muže ještě blikalo světélko naděje v jiných táborech nebo pochodech smrti. Pan Hlaváček vzpomíná na konec utrpení syrovými obrazy ze svého druhého pochodu. „Před Dachau mě chytl silnej tyfus. Pil jsem po sobě vlastní moč. Kamarádi mě ale táhli. Pak jeden přiběh a povídá: Jsou tady Američani! V polní nemocnici nám dali štáfličku čokolády a kávovou lžičku čaje.“ Na pochody smrti začíná už v autobuse vzpomínat také krásná pětapadesátnice Marie Šandová, jejíž babička z jednoho vyvázla: „Babička Kurucová utekla a schovala se nejdřív do trávy a pak do kmenu vykotlaného stromu, byla taková hubeňoučká, tak se tam vešla. Vždycky nám pak radila, jak se kde dobře schovat…“

Pořád nechápu

Pan Hlaváček a babička Kurucová přežili. Po válce dělal pan Hlaváček pokrývače. Paní Kurucová vychovala deset dětí, ale ani jeden z nich nepsal memoáry a většinou toužili spíše zapomenout. „Babička si přelepovala vytetované číslo izolepou, nechtěla na něj myslet, jako by se pořád styděla,“ říká tichým hlasem paní Šandová a utírá si smutné oči. Zkušenosti s holocaustem Romové vkládali spíš do vyprávění potomkům, do jakési mýtické reality, možná o to silnější, že dosud nebyla patřičně zdokumentována. Útržky jejich příběhů se dají nalézt v pár tenkých historických knihách, žádný z nich však netvoří ucelené vyprávění. Romský holocaust stojí jakoby opodál velké dějinné zkušenosti s nacismem a donedávna nebyl v některých kruzích považován za rovnocenný židovskému. Časy se mění a sami Romové se dnes touží dozvědět víc. „Pořád nechápu, jak to, že tohle všechno těm nacistům dovolili!“ přemýšlí nahlas v jednom z osvětimských baráků další z účastníků zájezdu pan Julius Absolon. „Je to pořád stejné. Jdou třeba kolem mě mladí skini a klidně mi řeknou: Ty černá hubo, chceš, abychom tě dokopali? Manželka mi říká: Ty už raději nechoď nikam, nebo tě doopravdy dokopou…“

Rámeček

A nezapomeňte balíček

Obětem romského holocaustu a jejich příbuzným v Česku se dostalo širšího finančního odškodnění teprve před dvěma lety. Nárok na ně mohli Romové uplatnit u německé nadace Erinnerung, Verantwortung und Zukunft (Připomínka, odpovědnost a budoucnost) nebo u fondu švýcarských bank Holocaust Victim Assets Programme Swiss Bank (Program odškodnění romského holocaustu švýcarských bank). Jen platba z německé organizace se dostala do rukou více než dvěma tisícům romských žadatelů. Pro uznání nároku na odškodnění bylo nutné, aby žadatel své utrpení za války nějakým způsobem doložil. Naprostá většina z nich však neměla jak. Vlastnili jen své vzpomínky. Společnost Člověk v tísni proto rozběhla projekt „Pomoc romským žadatelům o odškodnění nacistického bezpráví za 2. světové války“. Čtyřicet studentů pak navštěvovalo pamětníky a nahrávalo jejich vzpomínky. Tyto osobní výpovědi pak mohly nahradit chybějící doklady. Letos v červnu připravilo občanské sdružení Adra dar pro necelou tisícovku Romů, kteří přežili utrpení holocaustu. Dostanou potravinové a hygienické balíčky v ceně 8000 korun.

Konec rámečku

Autorka je spolupracovnicí Respektu.