Armagedon v okurkové sezoně

Fotografie: O prázdninách na Hané, když byla válka ještě v nedohlednu. ( Bedřich Opletal první zleva.) Foto: archiv Bedřicha Opletala, Autor: [object Object]

Na frontu

Světová válka zastihla mne ve třetím roce studia na pražské lékařské fakultě. Prezenční vojenskou službu jsem nastoupil prvního října 1913 jako jednoroční dobrovolník u zeměbraneckého pěšího pluku čís. 13 v Olomouci. Po půl roce byl jsem propuštěn a druhý půlrok jsem si měl odsloužit až po ukončení studia již jako lékař. Vojna to byla dosti snadná, ale z mnohého mohl jsem usuzovat, že se něco připravuje. Plukovní skladiště se usilovně doplňovala, a když jsem koncem března 1914 odevzdával erární uniformu, řekl mi pan feldvébl tajemně, že si ten mundur zase brzo obléknu. K válce se tedy určitě pracovalo – feldvéblové za Rakouska odjakživa mnoho věděli a mnoho mohli.

Letní prázdniny jsem trávil ve Studenci na Hané, své rodné vsi. Bylo to právě o hodech v den apoštolů Petra a Pavla, když asi o třetí hodině odpolední přišla zpráva, že v Sarajevě byl zabit se svojí ženou následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d’Este a že z důvodu státního smutku byl v Brně rázem ukončen sokolský slet, který se v této baště moravského němectví konal poprvé. Venkovský lid přijal zprávu o atentátu chladně. Jeden bodrý soused prohlásil stručně: Měl tam nelézt. Náš prostý venkovský lid nevykazoval zvláštní příchylnosti k habsburské dynastii, ale čin sám schvaloval málokdo. Čekalo se, co bude. O válce se sice mluvilo, ale převládalo mínění, že je vyloučeno, aby kulturní dvacáté století řešilo své problémy ohněm a železem. O mobilizaci několika armádních sborů, vyhlášené v neděli 26. července o svaté Anně, se všeobecně soudilo, že má jen podpořit diplomatické vyjednávání. O šest let dřív vyhlásilo Rakousko také mobilizaci, ale vojáci, kteří tehdy obsadili v Haliči hranici s Ruskem, se po několika měsících vrátili zpět ku svým rodinám celí a každý s metálem na památku.

V dusných dnech na konci července 1914 vzrůstalo napětí. Nikomu nešla práce od ruky, ačkoli se už mlátilo a hrozilo nebezpečí, že bude většina hospodářů povolána do zbraně. V pátek 31. července se dělníci vrátili z práce v Prostějově se zprávou, že byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Myslili jsme, že mobilizační vyhlášky přijdou poštou, a čekali jsme proto u poštovního vlaku, od listonoše jsme se však nedozvěděli nic. Náves se toho večera podobala mraveništi. Byly tu děti, mládež, dospělí, staří, zkrátka celá ves. Spánek nepřišel nikomu na mysl. Asi po deváté se roznesla zpráva, že už je to tu – od božích muk na kopci při silnici ke Smržicím se hnal automobil. Zastavil před hostincem a pánové od úřadu vstoupili dovnitř. Sourodáci naplnili sál do posledního místečka. Starosta mne vyzval, abych přečetl mocnářův mobilizační rozkaz. Četbu provázelo hrobové ticho. Teprve po odchodu pánů z úřadu nastalo obecné reptání, jež se počalo pomalu měnit v malou revoltu. Jen mládež nehleděla na situaci tak černě, neb naděje skládali jsme v anglickou diplomacii.

Sobota se stala dnem loučení, kdy se všichni snažili uspořádat soukromé záležitosti. V neděli v šest ráno odjížděla většina mobilizovaných vlakem do Olomouce. Má drahá matička mne před odchodem z rodného domu napomínala, abych se v poli opatroval a nevrátil se domů zavšivený. Zajisté netušila, že k tomu dojde až po šesti letech.

V Olomouci jsem se setkal s mnoha známými. V Národním domě se každodenně večer při dobrém pivě řešily politické problémy a vymýšlely se plány, jak se tomu všemu nějak vyhnout. Bylo mi jasno, že my Češi jsme nuceni sekundovat Rakousku v konfliktu, v němž jde o vše možné, jen ne o naše zájmy. Hned z počátku jsem si umínil, že pro pangermánskou politiku nehnu ani prstem. Už v Olomouci jsme s přáteli vlastizrádně zpívali, že „Rus je s námi, kdo proti nám, toho Francouz smete“, a říkali si, jak by to bylo pěkné, kdyby nás někdy Rusko vzalo pod svá ochranná křídla. Ten docela veselý týden, kdy jsme vojnu ještě nebrali tuze vážně, však rychle uběhl. Před odjezdem na frontu mne zařadili do sanitní hlídky a v neděli 9. srpna ráno jsme nastoupili do vagonů s označením „40 Mann, 6 Pferde“.

Brzo po poledni octli jsme se v Krakově, kde nás ubytovali ve starém františkánském klášteře. Po kamenném dláždění ve vysokých chodbách rozhodili slámu a postele byly hotovy. Ve dne jsme chodili za město na cvičení. Sanitní hlídky byly umístěny na okraji lesíku, a zatímco roty prováděly v parných a bezvětrných dnech nástup na nepřítele, my se ve stínu oddávali příjemnému spánku. Vždyť v noci bylo v Krakově tak veselo! Chodilo se na planty a večer do České besedy. Ve městě bylo plno vojska a každý hleděl pokud možno nejvíce užít světských radovánek. Když jsme po týdnu vyrazili do pole, věnovali otcové františkáni každému posvěcený medailonek a vůbec nehleděli na to, že naši vojáci úplně vyplenili jejich zahradu.

Narozeniny Františka Josefa I. Jsme 18. srpna oslavili v Nisku poblíž soutoku Visly a Sanu. Pluk shromáždil se na návrší a řeč měl velitel brigády generálmajor Adam Brandner šlechtic z Wolfzahnu. Hlas jeho hřměl, zatímco kdesi před námi duněla děla. Generál na to navázal, že prý tam vpředu se bije naše chrabrá armáda, aby mocnáři dala k narozeninám Lublin. Poprvé mne napadlo, že to s tou vojnou bude asi myšleno doopravdy. Když jsem se vracel z parády, uviděl jsem na vedlejší ulici sběh lidu. Prodral jsem se zástupem a spatřil zajatého kozáka. Byl obklopen rakouskými důstojníky, kteří si ho důkladně prohlíželi, a dokonce mu svlékli svrchní oděv, aby mohli osahat a potěžkat jednotlivé kusy jeho vojenského vybavení. Jeden hejtman si pak odnesl jeho čepici, snad aby měl z války něco na památku.

Bitva u Krasniku

Řeku San jsme překročili 22. srpna. Slunce je právě v úplném zatmění a my přes začazená sklíčka pozorujeme, jak je měsíc úplně překrývá. Takové zvláštní přítmí rozhostilo se krajem vůkol. Večer táboříme v širém poli na pokraji háje. Je zřejmé, že se blížíme válečné vřavě. Všude plno obozů, dělostřeleckých parků, polní pekárny, lazarety, až z toho jde hlava kolem. Noc byla chladná, ale ráno nás probouzí sluníčko. Spali jsme v oděvu a na další cestu se vydáváme neumyti, protože není na blízku vody. Je neděle. Procházíme vesnicemi, lid venkovský je svátečně oblečen, zvony zvou do kostela, a kolem je všechno tak plné radosti ze života, že nijak nechce se věřit, že se tu tolik lidí shromažďuje jen proto, aby se vzájemně vraždili. Rachot kulometů se ozývá nepřetržitě. Potkáváme nosiče raněných, kteří vypravují o zuřivosti bojů a o četných ztrátách.

Náš pluk se rozděluje a každý prapor dál postupuje samostatně. Velitelé jsou nervózní, všude vidí nepřítele a snadno ztrácejí hlavu. Odpoledne dojde napravo od nás k prudké střelbě, ale později se ukáže, že na sebe vzájemně střílely naše dva prapory. Ve vesnici Zdziechowice zřizujeme plukovní obvaziště. Do boje kdesi vpředu už asi zasáhl i náš pluk, přicházejí první ranění, těžce raněné přinášejí sanitní hlídky. Zahrada, v níž je ošetřujeme, je zakrátko plná. Práce na obvazišti je vysilující a pohled na různá bizarní zranění působí drtivě. Stále mám před očima mladého praporčíka, jehož prsa byla úplně zbavena kůže a svalstva, žebra byla obnažena a měkké části jako by byly uměle odpreparovány. Zřetelně vidím, jak plíce vykonávají dýchací pohyby. Sem tam vyskakují vzduchové bubliny.

Nastává večer, pak noc a s ní klid. Odcházím s hlídkou na bojiště, abych se ubezpečil, že tam nezůstal nějaký těžce raněný nešťastník. Nádherná jasná měsíční noc. Sem tam je slyšet zaržání koně, které přímo řeže vzduch, pak vzdechy těžce raněných a jejich proklínání. K uchu občas dolehne ojedinělý výstřel. Jeden z raněných mne žádá, abych ho na místě zastřelil, cítí prý, že nemá naději, a bolest je ukrutná. Těším ho a dávám uložit do nosítek. Vzdychá těžce a při každém kroku nosičů naříká. Mrtvoly leží zkroucené v poloze, v jaké ukončily svůj poslední zápas. Pohled na jejich otevřené oči a stopy utrpení v sinalých tvářích ve mně budí stále novou a novou hrůzu. V jednom z padlých poznávám svého krajana a dobrého známého – poručíka 16. zeměbraneckého pluku Ondřeje Hocha. Když jsem se s ním setkal naposledy v Krakově, seznámil mne se svojí sličnou polskou nevěstou a velice optimisticky hovořil o výsledku tažení.

Po boji se Rusové dali na ústup. Postupujeme za nimi přes Krasnik směrem na Lublin. Cestou dochází jen k malým šarvátkám. Náš pluk se zakopal před obcí Sobieszczany pod Lublinem. Je klid, jen občas dochází ke krátkému dělostřeleckému souboji. Dny jsou krásné, slunné a teplé, není co dělat, a proto ležíme většinou v zahradě na trávě. Z případného zdřímnutí nevyruší nás ani zahoukání nějaké té houfnice, tak jsme už válce přivykli. Odpočíváme po první malé etapě válečného tažení. Byla věru namáhavá, vedla většinou písečným terénem a chůze v písku náramně unavuje. Během pochodu jsme se často museli sami postarat o stravu, protože nás polní kuchyně nedokázala sledovat. Ve vesnicích jsme si nachytali drůbež, brambory a zelenina byly na poli. Při každém odpočinku se ihned rozdělaly ohýnky. Suché dřevo měl každý v torbě zároveň s vykuchanou slepicí, husou či kuřetem. V Sobieszczanech jsme si žili jako o posvícení.

Ústup za San

Božský klid však trval jen do 7. září. Následující den hned po ránu začala zle řádit ruská artilerie a brzy po poledni počala ostřelovat i nás. V dělostřelecké palbě se stahujeme na okraj lesa za vsí, kde zřizujeme nové obvaziště, večer kolem deváté však dostáváme rozkaz k ústupu. Noc je tmavá. Ze silnice odbočujeme na cestu, kterou v močálech vybudovali zákopníci z kmenů poražených stromů. Klopýtáme o pahýly, zbylé po useknutých větvích. Cesta je široká asi tři metry. Ačkoli jsou většinou všude kolem močály, chvílemi nás zahaluje zvířený prach. Obozy se vklíňují mezi pochodující mužstvo. Ozývají se hrubé nadávky a klení. Po půlnoci se už sotva ploužíme, a kdo může, drží se nějakého povozu, jde a přitom spí. Sedám na vůz, avšak jeho drkotání po kmenech stromů není k vydržení. Ráno přináší aspoň tu úlevu, že člověk vidí něco kolem sebe. Náš pochod se čím dál víc podobá útěku. K večeru vcházíme do vysokého lesa, jímž nás vede cesta téměř celou noc. K ránu přecházíme řeku San a jsme zase na rakouském území. Ruské dělostřelectvo ostřeluje pontonové mosty, proto ten spěch, abychom se ještě za tmy dostali na druhý břeh. Mluví se o konci války. Zavřeme prý se v krakovské pevnosti a vyčkáme vyjednávání o míru. Tak by se vyplnila předpověď císaře Viléma, jenž tvrdil, že vojna skončí dříve, než spadá listí se stromů. Zvítězili by ovšem Rusové.

Ustupujeme v noci, ve dne se odpočívá. Noční putování se nám ani trochu nelíbí, a proto jsme si to s naším farmaceutem zařídili po svém. Večer vyrazíme společně s plukem, ale v nejbližší vesnici si najdeme nějaký slušný domek k přespání, ráno vstaneme a k večeru doháníme pluk. Tento strategický ústup na vlastní pěst zůstal pár dní nepozorován, ale pak se to provalilo a my se jen tak tak vyhnuli trestu uvázání.

V půli září se počasí kazí, silně se ochladilo a prší. Vláčíme se unaveni pochody a týráni vzpomínkami na domov. Přespáváme ponejvíce ve stodolách, protože v chatách domorodců je strašná nečistota. Našel jsem dobrý způsob přenocování: zavrtám se téměř vzpřímen nohama hluboko do slámy a spím vlastně vstoje. Pochopitelně se nesvlékám. Říjen se ohlásil opět krásnými dny slunečnými. Čtvrtého se dostáváme opět do styku s ruským ariergardem, útočíme na ruské zákopy, umístněné před nějakou malou vesničkou. Rusové jsou dobře kryti, zuřivě střílí a my máme mnoho raněných a mrtvých. Vzdávají se po našem bodákovém útoku, aniž by utrpěli větší ztráty.

Několik krásných podzimních dnů prožíváme idylicky ve vsi Lazniky Wielkie na dráze Radom–Ivangorod. Prudká ruská dělostřelba započala ráno 23. října. K polednímu zasáhl ruský granát komín našeho domku. Zdivo se s rachotem zřítilo do světničky a všude bylo plno prachu. Rychle jsme sebrali věci a utíkáme z vesnice do blízkého lesa, granáty kolem explodují a na jasné obloze co chvíli naskakuje šest zlověstných obláčků bílého nebo černého dýmu z explozí šrapnelů.

Večer se vracíme do vesnice a připravujeme se k ústupu. Jsem se dvěma nosiči poslán, abych zachránil nějakého těžce raněného hejtmana. Jdu vesnicí, kolkolem rudá záplava hořících domů. Povozy se hromadí, křik lidí, ržání koní a bučení dobytka, který ženou ustupující před sebou, působí paniku. Za vsí vidím, že v jednom plameni je celé okolí. Proti mně žene se jezdec, poznávám pobočníka velitele prvního praporu. Hledá plukovního velitele – vpředu je prý úplný zmatek, protože ruská kartáčová střelba vyhnala naše ze zákopů. Ptám se na raněného hejtmana, ale on odsekne, že prý má plnou hlavu docela jiných věcí. Radí nám, abychom se vrátili.

Do zajetí

Jeden z nosičů dostal znamenitý nápad. Ví totiž, že milý náš plukovní lékař strojil dnes vepřové hody a pozval pány z plukovního velitelství. Rusové mu jeho aranžmá překazili, takže můžeme v jeho domku očekávat nějakou kořist. Skutečně, našli jsme jitrnicový prejt, na němž jsme si báječně pochutnali. Ohřáli jsme si černou kávu a moji dva vojáci – oba Češi – počali posuzovat situaci. Prý už toho mají dost a nejlépe by prý bylo přejít k Rusům. Já už na ústupu od Lublina o tom přemýšlel, odložil jsem to však, ježto se mluvilo o konci válčení – ztratil bych pár měsíců, než bych se vrátil ze zajetí, zatímco jinak bych mohl ihned pokračovat ve studiu. Teď už jsem přesvědčen, že se válka protáhne, a naše velení se navíc po celou dobu všelijak staralo, aby se český člověk necítil v rakouské uniformě dobře. Příčinou ústrků byla sama národnost, vyčítali nám, že k Rusům přebíhá hodně našich lidí.

Smísili jsme se s ustupujícím rakouským vojskem a v nejbližší vesnici si vyhledali úhledný domek k přenocování: v noci odsud zmizí všechno rakouské a ráno budeme u Rusů. Hostitel, celkem inteligentní a asi též zámožný člověk, zle láteří na Němce, protože mu rozstříleli obraz Krista a jeden granátník dokonce sňal obraz Matky Boží Čenstochovské a sedl si naň. Tři hezké, dospívající dcery nám k večeři připravily brambory s mlékem a slaninou. Nad čajem pak debatujeme přes půlnoc a zároveň pozorujeme pohyb nepřítele, v jehož uniformu jsme dosud oděni. Ráno je ve vsi úplné ticho, jsme neklidni, proč Rusové nejdou. Co když dojde k rakouskému protiútoku a nás tu najdou? To by běželo o krk. Konečně jsme se usnesli, že se schováme v kůlně na dvoře, kde je plno slámy, a tam vyčkáme, co se bude dít. Přijdou-li Rusové, vzdáme se s rukama zdviženýma, vrátí-li se Rakušáci, zůstaneme nějakou dobu skryti a pak se vynoříme s tím, že hledáme svůj útvar.

Jeden z vojínů občas vylezl opatrně na střechu a pátral všemi směry, odkud kdo přijde. Najednou vrazí s hřmotem do kolny a kvapně vypravuje, co viděl. Ke vsi se přibližovala ruská jízdní hlídka, v širém poli kde se vzali tu se vzali tři rakouští vojáci – a počali střílet na Rusy. Jednoho sestřelili, ale jejich odpor byl marný. Dva z nich v nerovném boji padli. Třetí ustupoval docela podle pravidel: vystřílel pět patron, zvedl se, v běhu nabíjel a pak znova vleže vystřílel pět patron. Nakonec byl dopaden a probodnut kozáckým kopím.

Rozčíleni očekáváme, co bude. Už slyšíme dusot koňských kopyt a za chvíli hlasitý ruský rozhovor. Dveře našeho úkrytu se otevírají a mráz prochází tělem: před námi jsou tři jezdci na malých, černých a chlupatých konících, v rukou třímají dlouhá kopí, postavy štíhlé, obličeje osmahlé, s ramen jim splývají černé pláštěnky s ovčí srstí, na hlavě mají vysoké, černé, huňaté čepice. Vzbuzují respekt. Čerkesové. Právě jimi rakouští důstojníci rádi strašili vojáky, aby nepomýšleli na zajetí. Čerkesové jsou prý divoši a každého hned utratí.

„Stupajtě,“ vyzval nás jeden z nich k odchodu – a pak se přátelsky zazubil. Náš polský hostitel se mi začal omlouvat, že nás prozradil, jistě by ho prý potrestali, kdyby nás zapřel. Uklidňuji ho, konečně jsme se dočkali. Stojíme na návsi a vidíme, že téměř z každé chalupy táhne hlídka nějakého austrijáka. Nakonec nás je pěkný houfec. Velení přejímá starý kozák. Vede nás do Ivangorodu. Pochodujeme podél trati a každou hodinu odpočíváme. Mám výbornou náladu. Brzy potkáváme roje ruské pěchoty a hned za nimi lehké dělostřelectvo. I když na ně voláme „zdrastvujtě“, nedívají se na nás zrovna laskavě. Kolem jsou stopy po explozích těžkých granátů, malá jezírka, obklopená hrází z vyhozené hlíny.

V Ivangorodě nás v jakýchsi kasárnách spočítali a pak odvedli k nádraží, kde už čekal vlak. Raduj se, plesej, duše má, pojedu do nitra máťušky Rosije, kde poznám dobrý ruský lid! Ve vagonech jsme napěchovaní, ale kdo by myslil na pohodlí. Chovám tajné přání dostat se hloub do Ruska, třeba až někam k Moskvě, jaké je však mé překvapení, když se dozvídám, že vlak je dirigován na Sibiř.

Rámeček

Český osud

Bedřich Opletal zažil na vlastní kůži vůbec první bojový střet rakouských a ruských vojsk na začátku světové války, k němuž došlo 23. srpna 1914 a který je v rakouské literatuře tradičně označován jako „vítězství u Krasniku“. V jeho líčení bitvu tísnivě předznamenává zatmění slunce, jež pozoroval při přechodu řeky San, a v ostrých detailech pak pozorujeme děsivá zranění a pole posetá mrtvolami, jak se jevila sanitní hlídce. Bitva sama nicméně náležela k ojedinělým úspěchům rakouských zbraní. Danklova 1. armáda, v níž Opletal sloužil, zatlačila tehdy Rusy až k Lublinu, jenže záhy musela ustoupit, neboť jiné úseky fronty ruský nápor nevydržely. Letní tažení skončilo pro mocnářství v podstatě porážkou. Rakušané sice v prvních měsících války zadrželi ruský nápor, čímž německému spojenci umožnili zaútočit plnou silou na Francii, ten toho však využil jen zdráhavě a neuspěl. Rakousko přitom utrpělo obrovské ztráty na životech, výzbroji i morálce, z nichž se až do definitivní porážky na konci války pořádně nevzpamatovalo. V létě a na podzim 1914 zahynula v jihovýchodním Polsku valná část jeho profesionálního důstojnického sboru, jenž představoval páteř habsburské monarchie. Nahradili jej pak záložní důstojníci, kteří i do armády vnesli národnostní nevraživost, politikaření a sociální předsudky, jakými oplýval civilní život.

S chmurným osudem mocnářství kontrastuje autorova osobní anabáze, jak ji vylíčil v pokračování zápisků. V základních rysech se kryje s osudy tisíců českých legionářů, kteří se po válce stali významnou oporou Masarykova Československa. Díky lékařským znalostem našel Bedřich Opletal v sibiřském zajetí slušnou obživu jako farmaceut v soukromé lékárně, ale už koncem roku 1915 se dobrovolně přihlásil do srbské armády a spolu s Radolou Gajdou, později značně kontroverzní postavou meziválečné české politiky, absolvoval drsné tažení v rumunské Dobrudži. Po návratu se nechal přeřadit do čs. legií a jako velitel čety se vyznamenal v bitvách u Zborova i u Bachmače. Zažil říjnovou revoluci, na magistrále bojoval s bolševiky a jako velitel roty musel čelit i rostoucí demoralizaci českých vojáků při nekonečné cestě přes Sibiř a Čínu do Vladivostoku. Do vlasti se vrátil v červnu 1920 přes Terst, kam české legionáře dopravila americká zaoceánská loď. Ze Sibiře si přivezl mladičkou manželku Jelenu, jež pocházela z rodiny polských politických vyhnanců, v Praze dostudoval, několik let tu působil jako vojenský lékař a pak si zřídil soukromou praxi.

Ve svých zápiscích Opletal zdůrazňuje, že k Rusům nepřeběhl ze zbabělosti či nějakých jiných nízkých důvodů. Podobně jako mnoho jiných chápal válku jako střet pangermánských tendencí s všeslovanskými a v rakouské uniformě se cítil na nesprávné straně. Až do září 1938 se zdálo, že mu dějiny dávají za pravdu, pak ale přišel Mnichov, protektorát a později se nad střední a východní Evropou počala utužovat sovětská hegemonie. O bolševismu si Opletal nedělal žádné iluze. Řada jeho přátel z řad bílé emigrace byla už v květnu 1945 odvlečena útvary KGB kamsi do neznáma, od bývalých legionářů věděl o čistkách na ministerstvu obrany i vnitra a zřejmě si dovedl představit, co se chystá. Počátkem dubna 1948 zemřel v šestapadesáti na infarkt. Jeho jedenadvacetiletý syn Witold byl krátce nato zatčen v souvislosti s dodnes nejasným případem Miloslava Choce (atentát na majora Schramma, který byl podezříván z vraždy Jana Masaryka). Ovdovělé Jeleně jej státní orgány předaly po půlroce v bezvědomí, zemřel za dva dny, aniž by se probral.

Velezrádné řeči o tom, „jak by to bylo pěkné, kdyby nás někdy Rusko vzalo pod svá ochranná křídla“, které za horkých letních nocí před devadesáti lety vedli v Olomouci rekruti z Hané, nás dnes mohou dojmout svou naivitou nebo rozzlobit geopolitickou zaslepeností, jenže v dějinách, jak dobře víme, se člověk pořádně nevyzná ani dnes.

Konec rámečku

Rozhovor

S Italy by Češi bojovali raději,

říká historik Ivan Šedivý, ředitel Masarykova ústavu Akademie věd ČR

Může historik v souvislosti s první světovou válkou ještě něco zásadního objevit?

Fakta jsou známá, problém spíš je, jak je uspořádat. I tak ovšem zůstávají některé otázky otevřené. Zatím například nedovedeme vyčíslit, kolik českých vojáků vlastně padlo. Nevíme totiž, koho pokládat za Čecha. Národnostní složení rakouské armády je dodnes nejasné, jistým vodítkem by mohla být jména, jenže spousta Rakušanů má česká jména a spousta Čechů německá. Zkoumat by se dala také historická paměť. Je zajímavé, jak se české pomníčky padlým, které najdeme v každé druhé vesnici, liší od německých nebo rakouských. Tam bývá napsáno statečným bojovníkům, zatímco u nás obětem války. A ti, kteří padli za císaře pána, jsou na nich pohromadě s těmi, kteří zahynuli v legiích.

Jak posuzovat české vojáky v první válce? Rakušané o jejich kvalitách hovořili s despektem.

Rozhodně ne všichni. Klika kolem arcivévody Bedřicha takové tvrzení používala jako politický argument ve sporu s českým místodržitelem a dnes je uvádějí někteří sudetoněmečtí badatelé ve snaze snížit slovanský podíl na válečném úsilí monarchie. Pro Čechy ovšem válka se Srbskem opravdu nebyla populární. S Italy by asi bojovali raději, už jejich tatínkové a dědečkové s nimi válčili v letech 1848, 1859 a 1866. Také důvod, proč Itálie vstoupila do války, nebyl zrovna čistý – vyměnila své spojence, aby získala kus sporného území. Češi spíš sympatizovali s Rusy a Srby. Na italské frontě patřili k nejlepším bojovníkům, což dokládají i zprávy z vrchního velitelství, ale na východní frontě se některé české pluky skutečně chovaly spíš laxně.

Kdy se vlastně v rakouské armádě zrodila nedůvěřivost k českým vojákům? Vždyť se několik století celkem úspěšně účastnili všech válek, které Rakousko vedlo.

Ještě v roce 1848 patřili čeští vojáci k oporám císařské armády. Pak ovšem i v armádě vzrůstalo národnostní napětí. Její německý ráz se pro Čechy stával stále méně přijatelný, i když šlo hlavně o jazyk a vojsko se muselo nějak domlouvat. Počátkem dvacátého století došlo k známé aféře, kdy se Češi odmítali hlásit hier a říkali zde. A pak tu byl velký proces s českými národními sociály, kteří nesouhlasili s rakouskou vojenskou přítomností na Balkáně.

Byla rakouská armáda opravdu tak nekvalitní a její velení tak neschopné, jak se u nás traduje?

Hlavní roli hrají podle mě výsledky, a ty za moc nestály. Rozumím ovšem objektivním předpokladům. Ta armáda nebyla připravena na velkou válku, ale se slabšími sousedy by se asi vypořádala. Na to, že bude pět let válčit, nebylo psychicky připraveno ovšem ani Rakousko, což bylo podstatnější než stav armády. Za cenu obrovských ztrát zastavilo na východní frontě roku 1914 ruský parní válec, aby Němci mohli vrhnout všechny síly na Francii, ale tím své možnosti vyčerpalo. Co se týče velitelů, měla monarchie pár schopných generálů a její profesionální důstojnický sbor byl srovnatelný s německým. Ten však byl vybit hned na začátku války a rakouští záložní důstojníci se s německými nedali srovnat. Pak už rakouské operace prakticky řídili Němci.

Z války se vrátili i Češi, kteří opravdu nasazovali život za císaře a prokázali velkou statečnost, jenže to se za republiky nenosilo. Zanechali také oni nějaké vzpomínky, zápisky, svědectví?

Problém to byl hlavně u důstojníků. Za Rakouska plnili řádně své povinnosti, ale v republice kvůli tomu měli potíže. Češi ten rozpor moc neventilovali, protože se chtěli uchytit v nové armádě. Mnozí ji také hned po roce 1918 pomáhali organizovat, ale pak je na vedlejší kolej odsunuli důstojníci, kteří se postupně vraceli z legií. Bývalí rakousko-uherští důstojníci tvořili ve dvacátých letech přesto třetinu československého důstojnického sboru, další třetinu tvořili legionáři a tu třetí povýšení poddůstojníci.

Konec rozhovoru

Autor je vnuk Bedřicha Opletala. Celé vzpomínky byly vydány v roce 1998 nakladatelstvím Paseka pod titulem Zápisky z velké války (anabáze hanáckého medika 1914–1920).