Vzkaz budoucím badatelům
O politických procesech padesátých let již existuje obsáhlá literatura, nesrovnatelně obtížněji se však dostáváme k poznatkům o druhé vlně teroru v raných sedmdesátých letech. Málokdo si uvědomuje, že pouze v letech 1970–1972 odsoudila komunistická justice za činy politické povahy na padesát tisíc osob, tedy zhruba poloviční počet než za třikrát delší období nejbrutálnějšího stalinismu v letech 1948–1954. Perzekuce z počátků normalizace se sice nevyžívala tak okázale v nezákonnosti a fyzickém násilí, i tresty byly nesrovnatelně mírnější než za Gottwalda, ale k umrtvení společnosti přispěla snad ještě efektivněji. Proč? Klíč k pochopení lze hledat právě v onom koncentrovaném dějinném okamžiku, kdy byl každý donucen volit osobní východisko z všeobecné beznaděje, a to obvykle za cenu větších či menších kompromisů. Zrodilo se tak trauma, které se dodnes obchází s přímo pyrotechnickou obezřetností, aby se nedej bože nevyjevilo, jak nejasná hranice tehdy dělila znásilnění od prostituce. Zůstává otázkou, zda za hlavní příčinu tehdejší rezignace pokládat mravní ochablost národa, nebo psychologické mistrovství jeho krotitelů.
Historik Jan Tesař řízl do podobně podebraného místa dějin už v knize Mnichovský komplex (Prostor, 2000), kde se zabýval falešnými mýty o české bojeschopnosti a bojechtivosti v září 1938. K situaci na počátku sedmdesátých let se vrací v publikaci Zamlčená diagnóza, jež vyšla koncem minulého roku. Odkrývá v ní problém psychického násilí, který se může zdát dílčí, úzce však souvisí se základními otázkami lidské existence, a to nejen v totalitních poměrech.
mobrazek_76.jpeg, Autor: [object Object]
Fotografie: Po příchodu do exilu počátkem 80. let měl Jan Tesař za sebou víc než deset let ilegální práce a věznění. Foto archiv Zdeňka Vašíčka, Autor: [object Object]
O politických procesech padesátých let již existuje obsáhlá literatura, nesrovnatelně obtížněji se však dostáváme k poznatkům o druhé vlně teroru v raných sedmdesátých letech. Málokdo si uvědomuje, že pouze v letech 1970–1972 odsoudila komunistická justice za činy politické povahy na padesát tisíc osob, tedy zhruba poloviční počet než za třikrát delší období nejbrutálnějšího stalinismu v letech 1948–1954. Perzekuce z počátků normalizace se sice nevyžívala tak okázale v nezákonnosti a fyzickém násilí, i tresty byly nesrovnatelně mírnější než za Gottwalda, ale k umrtvení společnosti přispěla snad ještě efektivněji. Proč? Klíč k pochopení lze hledat právě v onom koncentrovaném dějinném okamžiku, kdy byl každý donucen volit osobní východisko z všeobecné beznaděje, a to obvykle za cenu větších či menších kompromisů. Zrodilo se tak trauma, které se dodnes obchází s přímo pyrotechnickou obezřetností, aby se nedej bože nevyjevilo, jak nejasná hranice tehdy dělila znásilnění od prostituce. Zůstává otázkou, zda za hlavní příčinu tehdejší rezignace pokládat mravní ochablost národa, nebo psychologické mistrovství jeho krotitelů.
Historik Jan Tesař řízl do podobně podebraného místa dějin už v knize Mnichovský komplex (Prostor, 2000), kde se zabýval falešnými mýty o české bojeschopnosti a bojechtivosti v září 1938. K situaci na počátku sedmdesátých let se vrací v publikaci Zamlčená diagnóza, jež vyšla koncem minulého roku. Odkrývá v ní problém psychického násilí, který se může zdát dílčí, úzce však souvisí se základními otázkami lidské existence, a to nejen v totalitních poměrech.
Elegantní likvidace
Zamlčená diagnóza není v pravém slova smyslu historickou studií, ale spíš osobním svědectvím, jež poukazuje na opomíjené aspekty tehdejšího vývoje a problematizuje jeho současný výklad. Připomíná hrstku statečných, kteří se odmítli přizpůsobit „reálnému socialismu“ na samém počátku jeho zavádění, kdy ještě nebylo zdaleka jasné, k jakým represím se státní aparát odhodlá. Vzhledem k tomu, že vedoucí reformní komunisté vyklidili pozice, aniž by společnosti navrhli jakoukoli strategii ústupu, vznikala první ohniska odporu spontánně a taktika se rodila za pochodu. Autor tehdy udržoval kontakty s Františkem Kriegelem a Jaroslavem Šabatou, spolupracoval se skupinou Luďka Pachmana a spolu s Rudolfem Battěkem se pokoušel vytvořit opoziční platformu v odborech. Po svém prvním zatčení v září 1969 strávil třináct měsíců ve vyšetřovací vazbě, podruhé byl zatčen a odsouzen na jaře 1972 a z vězení se vrátil s podlomeným zdravím až v říjnu 1976. Účastnil se pak dění kolem Charty 77, stál u zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a s Battěkem vydával samizdatový časopis Dialogy. Když jej v květnu 1979 zatkli potřetí, přijal nabídku k emigraci. V odboji pokračoval v pařížském exilu, kde žije dodnes. K polistopadovému vývoji si udržuje kritický odstup – v úvodu k Zamlčené diagnóze soudí, že společnost je „znovu manipulovaná v zájmu dané moci (byť se to tentokrát děje nesrovnatelně obratněji a všestranně kulturněji než za komunistů)“.
Bezprostředním podnětem ke knize se Tesařovi staly paměti Sibylle Plogstedtové, aktivistky západoněmeckého studentského hnutí 60. let, jež přišla v době pražského jara do Čech, aby navázala spolupráci se zdejšími skupinami stejné orientace. Sblížila se tu s Petrem Uhlem a jeho radikálně levicovým Hnutím revoluční mládeže, jež se zhlíželo v ideologických konceptech leninismu a trockismu. Po nástupu Husáka k moci se zapojila do konspiračních aktivit spočívajících převážně v teoretických debatách a koncem roku 1969 byla i s jádrem skupiny zatčena. Československý soud ji odsoudil k nepodmíněnému trestu vězení a následnému vyhoštění, režim jí však z ohledem na mezinárodní situaci nabídl možnost okamžitého vyhoštění. Plogstedtová souhlasila, což dodnes pokládá za zradu na českých členech skupiny, kteří si tresty museli odsedět. Ve své knize, jejíž český překlad vydalo loni nakladatelství Doplněk, se mučivě zabývá tím, co sama označuje za selhání, přestože svým návratem na Západ neuškodila lidem ani myšlence.
K rozboru případu Sibylle Plogstedtové má Jan Tesař přinejmenším dvojí kvalifikaci: jednak jako ostřílený veterán praktické ilegální činnosti a dlouholetý vězeň Husákova režimu, jednak jako profesionální historik, který se od padesátých let intenzivně zabýval dějinami domácího odboje za protektorátu. Přístup účastníka událostí v jeho textu navenek převládá, hledisko vypravěče je subjektivní a v citově vzrušeném tónu jako by rezonovaly ozvěny polemik, traktátů, konfesí a pamfletů, jaké se šířily revolučním podzemím éry Dostojevského. Přítomen však je i badatel, který vnímá širší souvislosti, zvažuje význam jevů a naznačuje jejich pravděpodobné příčiny. Pro veterána je nejdůvěryhodnějším pramenem jeho vlastní paměť a zkušenost, historik ovšem ví, jak podivně může být zkreslena. Tesař svou výpověď neformuluje pouze pro současné publikum, ale také pro budoucí kolegy, jimž jednou připadne úkol prozkoumat a vyhodnotit sledované období s vědeckou objektivitou. Dobře ví, jak jim pomoci: upozorňuje na stopy, které by neměly zůstat opomenuty, nabízí cenná vodítka k interpretacím, uvádí možné zdroje dokumentů včetně vlastního archivu a předem zápolí i s námitkami, které se dají předpokládat.
Případ Plogstedtové měl pro Státní bezpečnost zvláštní důležitost už jen kvůli ideologické orientaci Uhlovy skupiny, neboť trockismus se dědicům stalinismu jevil jako úhlavní nepřítel. Německá aktivistka blízká západní „nové levici“ byla obzvlášť nebezpečná, protože budila sympatie v kruzích, o jejichž přízeň a podporu režim usiloval. Šlo o to ji vyřadit z boje, aniž by se pro svět stala romantickou legendou. Sotva si můžeme představit elegantnější řešení prekérní situace, než k jakému nakonec došlo, když potencionální hrdinku protitotalitního odboje ochromil komplex selhání, s nímž se tragicky vyrovnávala celých třicet let. Ani věznit ji nebylo zapotřebí, do izolace ji uvrhl pocit viny, který jí byl podle Tesaře promyšleně imputován mocenskámi orgány.
Tušení smlouvy
Existenci metod psychologického nátlaku a vydírání dokládá Jan Tesař řadou příběhů z vlastní zkušenosti. Rekapituluje při této příležitosti i své marné snahy z konce sedmdesátých let zaměřit pozornost prominentních disidentů, jimž naslouchal svět, na problém zneužívání psychiatrie k represím proti bezvýznamným, v jádru apolitickým občanům, kteří ovšem odmítali žít podle socialistických norem. Právě tehdy se zřejmě fatálně vyhrotila jeho nedůvěra k pilířům opozice. „A doplňuji, že jsem již tehdy cítil, ale nepovažoval za vhodné výslovně konstatovat, smrad špinavé ,sociální smlouvy‘ disidentů chráněných psychiatry a psychiatrů zachraňujících vlastní kůži na úkor malých, neznámých psychiatricko-policejních ,případů‘,“ píše. Význam tohoto sporu zdůraznil i zařazením své pronikavé stati Diagnóza 301.7 z roku 1979 spolu s pozoruhodným dopisem neznámého psychiatra, který tehdy kriticky reagoval na některé jeho názory s upozorněním, že „problematika disidentů představuje méně než promile starostí dnešního psychiatra“. To zní jistě věrohodně, téma samo však přesahuje jakoukoli aktualizaci. Obraz psychiatrie v sekulárních systémech opřených o různě vymezené ideologie působí u Tesaře jako zvláštní bod, v němž se zračí významové posuny pojmů označujících základní hodnoty lidského života. Od bludu k pravdě tu pak nemusí být nijak daleko.
Autorovým cílem jistě nebyly beletristické efekty, přesto dodejme, že v málokterém českém textu nalezneme tak heroický patos, jenž by byl tak důkladně opevněn kritickou argumentací. Kniha se stává jedinečnou událostí už jen jako mužné gesto, nesmlouvavý apel, výraz vášně a vzdoru. A třeba je i pravdivá.
Jan Tesař: Zamlčená diagnóza. Triáda, Praha 2003, 144 str.
