Den, kdy vyhráli komunisté

mobrazek_269.jpeg, Autor: [object Object]

Fotografie: Mění se kravaty, balonky a tváře, strana a její směřování ale zůstává. Foto Králík, Autor: [object Object]

Se mnou bez potíží

Po listopadu 1989 se v Česku ujal názor, že „Vítězný únor“ přišel zčistajasna a ukončil tříletou poválečnou demokracii. Osmačtyřicátý rok se stal restituční hranicí a převládlo mínění, že na národně-socialistické období je třeba navázat. Přitom je to absurdní pozice. Už v roce 1943 se prezident Edvard Beneš dohodl v Moskvě s šéfem českých komunistů Klementem Gottwaldem na „zjednodušení politického života“ v osvobozené republice. To jednak znamenalo likvidaci čtyř politických stran a zároveň Beneš komunistům slíbil klíčové rezorty. „Budete nejsilnějším článkem nového režimu,“ oznámil prezident Gottwaldovi. V dubnu 1945 pak čeští političtí vůdci vyhlásili Košický vládní program, v němž se mimo jiné psalo: „Vláda bude jednat v souladu se Sovětským svazem, a to ve všech oblastech: vojenské, politické, hospodářské i kulturní.“ Ochota bezhlavě se podřídit východnímu totalitarismu předurčila další vývoj země. Významnou zásluhu na tom má Edvard Beneš, ikona současných politiků napříč stranami, jehož například místopředseda ODS Jan Zahradil nedávno navrhoval na vysoký státní řád in memoriam.

Demokraté tedy na počátku budování poválečného státu nestáli pod nějakým „tlakem“ komunistů, vytyčený směr prostě sdíleli a jednali s KSČ ve výrazné souhře. Národní fronta povolených politických stran zrušila opozici a zavedla jakousi parlamentní polodemokracii. Za souhlasu demokratů proběhla první znárodňovací vlna i barbarské vyhnání českých Němců a loupež jejich majetku. Tak demokraté pomáhali dláždit cestu, po které zdejší obyvatelstvo z větší části dobrovolně vpochodovalo do totalitního systému: ve volbách roku 1946 KSČ suverénně vyhrála se ziskem 38 procent hlasů. „Žilami této strany proudí nová krev, krev drobného, normálního českého člověka… už nehlásá revoluci, nýbrž hlásí se k vlasti, svobodě, demokracii a humanitě,“ chválil zdejší bolševiky v roce 1946 legendární demokratický novinář Ferdinand Peroutka.

Komunisté při tom všem usilovně „pracovali zdola“ – postupně ovládli armádu, policii, odbory i venkov, pronikli do ostatních stran. Je až neuvěřitelné sledovat, jak hladce všechno mířilo k totalitě. Když pak v únoru 1948 prostě nazrála situace, připravená KSČ ji bezezbytku využila. „Nebudu dělat zbytečné obtíže. To přece víte, že to není v mé povaze,“ sdělil Beneš komunistické delegaci, když v klíčovém okamžiku přijetím demise demokratických ministrů otevřel Gottwaldovi cestu na vrchol. Ano, v tomhle má Grebeníček pravdu: únorovou revoluci podpořily široké vrstvy obyvatelstva. Podvod KSČ však spočíval v tom, že jen málokdo z těch lidí si přál či vůbec uměl představit následný teror.

Proti farářům a Němcům

Existuje nějaká spojitost mezi tehdejší politikou a dneškem? Na první pohled ne: komunistická strana není řízena ze zahraničí, česká demokracie je nesrovnatelně pevnější a mezinárodní situace se s tou poválečnou nedá srovnávat. Jenomže navzdory tomu lze najít i „styčné body“. Za prvé je KSČM pořád stejně odpudivá a početně významná síla, která ideologicky přímo navazuje na svou totalitní předchůdkyni. „Mění se formy, myšlenkové zázemí, hodnoty a cíle, ale kontinuita směřování existuje,“ charakterizuje to sám předseda Grebeníček. A když jeho zástupce Vlastimil Balín nedávno sděloval podmínky, za nichž by jeho strana byla ochotna podpořit prezidentského kandidáta demokratů, žádal mezi jiným záruku, že komunisté získají „prostor v médiích“. Na otázku, jak mu to politické strany mohou zajistit, když média jsou nezávislá, odpověděl, že si přece nebudeme vysvětlovat, jak to chodí… Stejně jako před lety komunisté ani dnes nedodržují dohody, vždycky jednají jen ve vlastním zájmu, prosazují věci, které jsou neuskutečnitelné bez omezení svobody, a horují pro totality po celém světě. Zůstala jim i podobná strategie: nejsou zatíženi běžnou českou politickou uspěchaností, jdou vpřed metodou drobných vítězství, pomalého pronikání do vyšších sfér.

Druhým styčným bodem je podcenění nebezpečí, které od komunistů hrozí. Ne snad, že by hned zítra mohli znovu získat neomezenou moc, mohou ale českou politiku úspěšně dusit, narušovat spojenecké vazby a svým extremismem zavlékat zemi do mezinárodní izolace. A jak vidíme právě v současných prezidentských volbách – kdy se ostatní strany (o kandidátech ani nemluvě) z touhy po rudých hlasech v řadě ohledů preventivně přizpůsobují rudým názorům – nepotřebují k tomu nutně ani vládní posty. Podceňování je ovšem staršího data: po roce 1989 se nová elita neodhodlala komunistickou stranu zakázat a od té doby se všichni odpůrci totality navzájem utěšují, že vliv KSČM bude už jen klesat, neboť její voliči brzy vymřou. Loňské volby ale potvrdily, že se děje pravý opak. Jak je to možné? Čím to, že Češi svým komunistům tak rozumějí? Hledání odpovědi se zatím nevěnuje žádná velká pozornost, ale jedno vysvětlení je známé už dlouho: žádná elita jim neříká, že je to špatně. Pravda, v zemi sice existuje deklaratorní zákon o protiprávnosti komunistického režimu, o jeho zločinech se však příliš nemluví a jejich vrcholní aktéři navíc běhají na svobodě nebo odcházejí ze soudních síni s výrokem nevinen. A s jejich ideovými následovníky uzavírají politikové dohody a koalice.

Tím se dostáváme ke třetí podobnosti s poválečným obdobím, jíž je národně-socialistická ideologie. Charakterizuje ji zejména averze k církvím a hledání nepřítele v Německu, potažmo ve spojující se Evropě, kde má Německo silný vliv. Vedle spousty učitelů a reformně-komunistických historiků ji dnes více či méně vyznávají všechny politické strany a především ona je s komunisty spojuje. Nikoli náhodou se nejvýznamnějším prolomením rudé izolace stalo předvolební usnesení o nezpochybnitelnosti Benešových dekretů. V Poslanecké sněmovně se nenašel jeden jediný (!) poslanec, který by v sobě nalezl odvahu nebo schopnost vzepřít se absurdní deklaraci, která ve společnosti vyvolávala strach a obhajovala výdobytek stalinské politiky, vedoucí do padesátiletého žaláře. Strany tak navíc komunistům posvětily jejich odvěkou xenofobní politiku a jako by prohlásily: To, co pořád říkáte, je svatá pravda.

Jedinou politickou stranou, která dnes odmítá jakékoli styky s KSČM, je slábnoucí Unie svobody – její nový předseda Petr Mareš dokonce krátce po svém zvolení vyhlásil antikomunismus za jednu z hlavních stranických zásad. Jenomže odmítání a izolace, jakkoli jsou základní podmínkou, už samy o sobě nestačí. Podobně nemá smysl utěšovat se třeba vstupem do Evropské unie, který komunisty zcivilizuje – jednak to maskuje nicnedělání a navíc nikdo neví, jak bude Unie vypadat za pět let, zda v ní nepřevládnou tendence, které bude dobré odmítnout, a zda se právě KSČM nestane v tomto ohledu nepřekonatelnou překážkou. Existuje jediná cesta: vzdát se národního socialismu a vytrvale všude vysvětlovat nebezpečí extremismu a důvody, proč je ho třeba odmítnout. Zásadní úlohu by mělo sehrát školství – co třeba konečně v hodinách občanské nauky pořádně probrat zločiny totalitarismu? Budoucí obyvatelé svobodného Česka by to určitě jednou ocenili.

Autor je redaktorem BBC.