mobrazek_244.jpeg, Autor: [object Object]
Svatopluk Karásek a Vratislav Brabenec - dva z cílů akce Asanace, Autor: [object Object]
Čtyři nejslavnější výtržníci 70. let předstoupí toto úterý před brněnský Nejvyšší soud, aby prodělali zázračnou proměnu: stanou se z nich příkladní občané. Alespoň se to očekává. Někdejší vlasatí odsouzenci z procesu proti skupině Plastic People of the Universe by totiž měli v Brně dostat úřední potvrzení, že rozsudek trestající je svého času za básně a moderní hudbu byl protiprávní dokonce i podle zákonů komunistické diktatury.
Neholit, nestříhat, nemluvit
Dnes to zní jako příběh z Marsu, ale tehdy v polovině 70. let každý v Čechách věděl, že jde do tuhého. Režim dosazený ruskými tanky dospěl k závěru, že hráči slavných, leč úředně neregistrovaných kapel a jejich publikum představují nebezpečí pro zdárný vývoj komunismu, a rozhodl se s nimi zatočit. Na jaře 1976 politická policie pozatýkala zhruba dvacet lidí z okruhu skupiny Plastic People a dalších „podzemních“ kapel a začal se chystat klasický monstrproces. Rudé právo ohromovalo a zastrašovalo veřejnost agresivním líčením ohavností zatčených výtržníků a vězeňští dozorci pečlivě dbali pokynu „Neholit, nestříhat!“ – na šedivou rezignovanou společnost měli vlasatí mládenci působit co nejděsivěji. „Vypadalo to hodně špatně. Advokát mi říkal, ať se připravím na to, že budu sedět dlouho,“ vzpomíná frontman skupiny DG 307 Pavel Zajíček.
Původní záměr byl odsoudit muzikanty za toxikomanii a „podvracení republiky“ k vysokým exemplárním trestům, ale nakonec to dopadlo trochu jinak. V zahraničí i doma se zvedla taková vlna solidárních protestů (od Heinricha Bölla přes Václava Havla až k Janu Patočkovi či Jaroslavu Seifertovi), že překvapený režim couvl. K soudu šli nakonec „jen“ čtyři lidé: kunsthistorik Ivan Jirous (jehož přezdívka „Magor“ dala případu jméno v komunistických médiích), evangelický farář Svatopluk Karásek, hudebník Vratislav Brabenec a básník Pavel Zajíček. Obžaloba je vinila z „používání vulgárních slov“ během koncertů, za což byli odsouzeni k pobytu za mřížemi v délce od osmi měsíců do jednoho a půl roku. Historie sice říká, že díky solidaritě s vězněnými muzikanty vznikla Charta 77, ale v běžném životě to slavná čtveřice neměla jednoduché ani po návratu na svobodu. „Jak jsem zjistil později, odposlouchávali a zapisovali dokonce moje hovory s dvouletou dcerou na nočníku. Tak třikrát do týdne jsem byl u výslechu, mlátili mě a vyhrožovali únosem dítěte,“ popisuje saxofonista Vratislav Brabenec pozdější teror, který ho nakonec vyhnal i s rodinou do emigrace. Stejně se nakonec rozhodli i Karásek se Zajíčkem. Tvrdohlavý Jirous zůstal a za svůj svobodomyslný postoj zaplatil celkem osmi lety kriminálu.
Hlavně sehnat Magora
Po listopadové revoluci čtveřice výtržníků nad zahlazením „škraloupu“ příliš nepřemýšlela: Česko se vyrovnávalo s mnohem obludnějšími zločiny komunistického teroru 50. let, paragraf výtržnictví navíc nespadal pod politické přečiny, na které se vztahovala rehabilitace. „Dlouho jsem se o to vůbec nestaral,“ krčí rameny Svatopluk Karásek. „Nebylo proč – ani záznam v trestním rejstříku mi vlastně nijak nekomplikoval život. Uváděl jsem svoje výtržnictví i při volbě do sněmovny nebo do televizní rady. Jen při žádosti o americké vízum jsem ho raději zapřel.“
Loni se ale Karásek dozvěděl, že formální možnost, jak starý rozsudek zrušit, už téměř vypršela a požádat o ni může jen ministr spravedlnosti. Přes svého tehdejšího advokáta, nyní ombudsmana Otakara Motejla, se proto obrátil na Pavla Rychetského, který obratem oslovil Nejvyšší soud.
Jeho úterní zasedání je už druhé v pořadí, první muselo být odročeno, protože část čtveřice si nevyzvedla obsílku. Ani teď není vyhráno, Jirousova doručenka ještě v pátek nebyla zpět na svém místě. „Pokud nebudu mít všechny, budu to nucen znovu odročit,“ říká předseda senátu Nejvyššího soudu František Hrabec. Současně odmítá prozradit, zda v úterý zbaví undergroundovou čtyřku nálepky výtržníků. „Můžu vám jen říct, že nebudou žádné další výslechy. Rozhodnutí padne na základě prostudování původního spisu.“
Čtveřice čekatelů na rehabilitaci otevřeně přiznává, že hlavním motivem, proč se loni obrátili na Motejla, bylo finanční odškodnění. „Jasně, jde nám o peníze, na tom nevidím nic špatného,“ říká Brabenec, který by měl za nespravedlivý žalář dostat 60 000 korun. „Když dostávali statisícové odstupné estébáci, proč nemáme dostat my zaplaceno za kriminál?“
Na soudkyni Miladu Vinčarovou, která je tehdy poslala za mříže, se dívají smířlivě. „Byla to mladá holka, která se bála a dělala, co jí řekli. Po soudu brečela a byla z toho zoufalá. Nebyla to žádná bestie,“ vzpomíná Svatopluk Karásek. „Byla mimořádně krásná a sympatická, my jsme byli mladý. Brali jsme to celý tak trochu jako večírek,“ doplňuje ho Pavel Zajíček, „nechtěl bych ten náš kriminál zveličovat, oproti procesům po roce 1948 to nic nebylo.“ Kde Milada Vinčarová skončila, nikdo neví. Podle některých zpráv by se měla živit jako obhájkyně, seznamy advokátní komory její jméno ale neuvádějí.
