HISTORIE..CZ
Normalizace

Dobrej polda

„Když si s tím neporadí soud, co já s tím,“ rozhazuje rukama ředitel knihovny v Kopřivnici Vladan Jílek. Někde dole pod okny možná právě teď prochází veliký uniformovaný policista. Před téměř dvaceti lety tentýž muž v tomtéž městě mučil svou oběť.
Hotel Stadion v Kopřivnici zeje několik dní před Vánoci prázdnotou. Lehce oprýskaná budova se skrývá za kostelem v centru ospalého města pod Beskydy. „Dnes vepřová zabijačka,“ láká nápis na ceduli rozpačitě rozkročené v tajícím sněhu před vchodem. Město i betonové chodby jeho kdysi jediného hotelu pamatují lepší časy. Tatrovka platila za komunistickou chloubou, za jejíž prestiž se bylo třeba rvát. Bojovníky byli i tehdejší estébáci Jiří Mlejnecký (45) a Oldřich Krkoška (56).

mobrazek_1910.jpeg, Autor: [object Object]

Fotografie: Strážce štěstí a zdraví, bojovník proti nepravostem Jiří Mlejnecký. Za normalizace byl jedním z nás. A je pořád. Foto: Alexander Satinský / MAFA, Autor: [object Object]

„Když si s tím neporadí soud, co já s tím,“ rozhazuje rukama ředitel knihovny v Kopřivnici Vladan Jílek. Někde dole pod okny možná právě teď prochází veliký uniformovaný policista. Před téměř dvaceti lety tentýž muž v tomtéž městě mučil svou oběť.

Jako James Bond

Hotel Stadion v Kopřivnici zeje několik dní před Vánoci prázdnotou. Lehce oprýskaná budova se skrývá za kostelem v centru ospalého města pod Beskydy. „Dnes vepřová zabijačka,“ láká nápis na ceduli rozpačitě rozkročené v tajícím sněhu před vchodem. Město i betonové chodby jeho kdysi jediného hotelu pamatují lepší časy. Tatrovka platila za komunistickou chloubou, za jejíž prestiž se bylo třeba rvát. Bojovníky byli i tehdejší estébáci Jiří Mlejnecký (45) a Oldřich Krkoška (56).

V roce 1984 odvezli tihle dva právě do hotelu Stadion svého nepřítele – štramberského faráře Václav Altrichtera (66). Po osmi hodinách fyzického a psychického mučení ho zlomili – farář podepsal spolupráci a zhroutil se. Psychické následky si nese dodnes: „Pan Altrichter ještě dnes trpí vleklou úzkostnou neurózou,“ uvedl v soudním posudku Ivan Weinberger, znalec z oboru psychiatrie. Soud s oběma estébáky se přitom táhne už léta a pomalu se přitom rozplývá do ztracena (viz rámeček). Oldřich Krkoška se stal podnikatelem – odborně likviduje firmy. Jiří Mlejnecký zůstal policistou.

„Každý ví, že Vatikán je největší špionážní centrála na světě,“ vysvětluje volbu své oběti dnešní kopřivnický policista poručík Jiří Mlejnecký. Bývalý estébák stojí v teplákách na betonových schodech před krychlovým rodinným domkem v ulici Česká. V roce 1984 byl mladý a bojoval za správnou věc. „V devatenácti jsem vstoupil do SNB, protože jsem před tím dělal v továrnách a viděl jsem tam nepravosti,“ vypráví mohutný policista s mrožím knírem. „Chtěl jsem, aby byl pořádek, aby lidi byli šťastní a zdraví a byli na sebe hodní.“ Plnit takové úlohy nebylo ovšem jednoduché ani pro estébáky. „Pamatujete na ten případ, když tatrovkám do motorů někdo nasypal písek? Bylo to trochu vidět i v majorovi Zemanovi,“ blýská očima dnešní řadový policista. „To víte, práce to byla těžká. Asi jako práce Jamese Bonda.“

Krkoška s Mlejneckým odvezli tehdy faráře do kopřivnického hotelu – prý na „přátelskou rozpravu“. Podle protokolu však ohrožovali estébáci kněze sekáčkem a lili do něj trychtýřem alkohol. Nakonec přivedli do místnosti servírku Alenu Bordovskou, která se před duchovním začala svlékat. Policisté přitom faráři vyhrožovali, že pokud nepodepíše spolupráci, obviní ho ze znásilnění. „Krkoška byl hrozně opilý,“ vrací se k tehdejší události Alena Bordovská. Ta dnes vlastní bar Moravia hned vedle policejní stanice, kde pracuje Mlejnecký. Do protokolu uvedla, že si nic nepamatuje, dnes si však přece jenom vzpomíná. „Ten člověk tam seděl jako mumie, nemluvil a ničeho se ani nedotkl,“ vypráví Bordovská a pohrává si se zlatými řetězy okolo krku. „Přinesla jsem jim tam tehdy jenom kafe. Pak už jsem se jenom zašla do vedlejší šatny převléknout, končila mi totiž směna.“

Beze slov

Na kroměřížské faře sedí u těžkého stolu tichý usměvavý muž. Václav Altrichter slouží mše dodnes. O případu odmítá hovořit a k soudu nechodí. „Už jsem jim odpustil a vy to prosím respektujte,“ říká s úsměvem. „Pravdu zná jenom bůh. Až se sejdeme v nebi, všechno si to povíme a nebudeme k tomu ani potřebovat slova.“ O mnoho sdílnější není ani Altrichterův přítel, salesián Václav Filipec (85) z Ostravy. „Musíte nás chápat. Vrátil se tak zničen, že člověk žasl, že to všechno vydrží. Býval to veselý člověk, pracoval s mládeží a byl jí přijímán s radostí. Nepřál by si, aby byli potrestáni, ale aby se ukázala pravda.“

Podle státní zástupkyně Zuzany Minářové byla nepřítomnost pana Altrichtera u přelíčení hlavním důvodem nekonečných průtahů. „Kdyby se byl alespoň jednou dostavil, mohli být odsouzeni,“ říká státní zástupkyně. Soud spatřil v konání obou policistů trestný čin, odsoudit je ale nemůže. Případ je podle soudce Jiřího Hanzelky promlčen a Jiří Mlejnecký může díky své trestní bezúhonnosti oblékat uniformu strážce pořádku dodnes. Na policejní stanici v Kopřivnici se o svém kolegovi vyjadřovat nechtějí. „Náčelník tady není a já vám v té věci nic neřeknu,“ vyhání nás od přepážky službu konající strážník. „Opravdu, nemohu vám vůbec nic říct,“ opakuje ještě jednou, než přibouchne okénko.

„Myslím si, že je to špatně,“ komentuje přítomnost Mlejneckého v řadách policie starosta Kopřivnice Jiří Tichánek (ČSSD). „Měli být postiženi. O panu Mlejneckém jsem mluvil s náčelníkem policie Jeřábkem a ten mi řekl, že musí respektovat presumpci neviny. A je to prý dobrý policista.“ To si myslí také státní zástupkyně Minářová. „Je to prý dobrý policista, chová se dnes jako každý normální občan.“ S takovým hodnocením ale rozhodně nesouhlasí sám Mlejnecký. „Nejsem dobrý policajt, mám příliš rád lidi. Přeju si jenom, aby byli šťastní a zdraví. Jsem hodnej, ale dnes by měl být policajt tvrdej,“ říká smutně Mlejnecký. „Ale myslím, že on může být tím knězem dál. Že mu v tom nic nebrání.“

Jiří Sobota

Rámeček

Statistu převezme krajský soud

„Pracovníci StB Oldřich Krkoška a Jiří Mlejnecký dne 14. dubna 1984 brutálním fyzickým a psychickým nátlakem donutili kněze Václava Altrichtera k podepsání závazku o spolupráci s StB za přítomnosti a s pomocí civilních osob pana Vichera a paní Bordovské v hotelu Stadion v Kopřivnici. Příslušníci Krkoška a Mlejnecký zlomili odpor kněze výhrůžkami, hrozbami fyzické likvidace a hrozbou inscenace znásilnění do místnosti přivolané paní Bordovské, která se události aktivně zúčastnila obnažováním svého těla,“ zní oficiální popis vyděračské akce StB už z roku 1984, kdy se událostí zabývali nadřízení obou mučitelů. Oba estébáci byli ale nakonec potrestáni jen tříměsíčním snížením platu.

Počátkem devadesátých let prohlásil tehdejší šéf vojenské prokuratury Miroslav Kříženecký mučení kněze za promlčený čin. V roce 1993 podal novinář Pavel Blažek na Krkošku a Mlejneckého trestní oznámení (za zneužití pravomoci, teror a vydírání). Nastal policejně-soudní ping-pong, který trvá dodnes.

Až do roku 1997 zastávali vyšetřovatelé (vystřídalo se jich osm) tezi, že estébácká dvojice už dostala kázeňský trest a není možné ji trestat znovu. Teprve Jiřina Novotná z Úřadu vyšetřování zločinů komunismu obvinila mučitele ze zneužití pravomoci a vydírání. Proces začal v roce 2001. Mlejnecký byl osvobozen (prý jen „statoval“) a Krkoška dostal podmínku. Odvolal se státní zástupce i Krkoška. Krajský soud rozsudek zrušil s tím, že v případu chybí výpověď kněze Altrichtera. Další soud proběhl před čtrnácti dny. Rozsudek je známý, oba estébáci mohli jít domů – vše je prý promlčeno. Odvolal se státní zástupce a případ bude opět řešit Krajský soud v Ostravě.

Konec rámečku