Zpráva o nudném týrání v Čechách
Důkazy o tomto trestném činu vypadají impozantně: před senátem se vrší dvacet svazků o šesti tisících stranách. „Vyhodnocení preventivně-profylaktických opatření v Severomoravském kraji za rok 1983. Musím to číst?“ ptá se soudkyně Kateřina Kohoutková. Lavice plná advokátů kroutí hlavou. Soudkyně s úlevou zakládá papíry zpět do spisu, obhájci se vracejí k podřimování nebo tichému hovoru, čtení důkazů pokračuje. Síň jinak zeje prázdnotou: deset obžalovaných se omluvilo, přihlíží dva novináři. Minulý týden by na Obvodním soudu pro Prahu 6 nikdo nepoznal, že tu probíhá poslední velký proces s šéfy komunistické tajné policie.
mobrazek_1427.jpeg, Autor: [object Object]
Fotografie: Takhle odjížděli ti, které vyhnal teror. Vratislav Brabenec (uprostřed) se loučí s přáteli na Hlavním nádraží (Praha, březen 1982). foto petr prokeš, Autor: [object Object]
Důkazy o tomto trestném činu vypadají impozantně: před senátem se vrší dvacet svazků o šesti tisících stranách. „Vyhodnocení preventivně-profylaktických opatření v Severomoravském kraji za rok 1983. Musím to číst?“ ptá se soudkyně Kateřina Kohoutková. Lavice plná advokátů kroutí hlavou. Soudkyně s úlevou zakládá papíry zpět do spisu, obhájci se vracejí k podřimování nebo tichému hovoru, čtení důkazů pokračuje. Síň jinak zeje prázdnotou: deset obžalovaných se omluvilo, přihlíží dva novináři. Minulý týden by na Obvodním soudu pro Prahu 6 nikdo nepoznal, že tu probíhá poslední velký proces s šéfy komunistické tajné policie. Jsou obžalováni za to, že nařizovali fyzické a psychické týrání vybraných občanů, aby je v rámci známé „akce Asanace“ donutili k emigraci.
Soudkyně odročila případ na začátek prosince, kdy vyslechne zbylé svědky a vynese rozsudek. Ten se dá předvídat už teď.
Obzinovo dílo
Podobný soud už tu jednou byl, v zimě 2001–02, kdy se přišli zodpovídat sám bývalý komunistický ministr vnitra Jaromír Obzina, dva šéfové celostátního odboru „boje proti vnitřnímu nepříteli“ coby strůjci celé Asanace a dva velitelé pražské StB. Tehdy v síni načas obživla dusivá atmosféra Československa počátku 80. let. Na šedesát svědků – mimo jiné zemský rabín Karol Sidon, členka Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných Zina Freundová nebo hudebníci Vratislav Brabenec a Vlastimil Třešňák – detailně a místy se znovuprobuzeným zoufalstvím líčilo, jak je estébáci týrali při výslechu, přepadali nebo děsili únosem dětí. Na nikoho z obžalovaných to neudělalo sebemenší dojem. Vinu nepřiznal žádný, polovičatou omluvu pronesl jen šéf pražské StB Oldřich Mézl. Soudkyně Kohoutková jim pak rozdala tři roky podmíněně (exministr Obzina zemřel ještě před verdiktem), žádosti obětí o náhradu škody zamítla a tato její rozhodnutí potvrdil i odvolací soud.
V letošním procesu, který začal před čtrnácti dny, se projednává „akce Asanace“ v krajích mimo Prahu. Všech deset estébáckých bossů na lavici obžalovaných ovšem ví, že od této soudkyně je nečeká nic horšího než podmínka. Jeden z nich, hradecký velitel Petr Žák, byl paradoxně rychleji odsouzen za své polistopadové podvody než za zločiny 80. let. Letos v květnu mu Městský soud v Praze za prodej padělané směnky Investiční a Poštovní banky uložil pět let natvrdo (rozsudek zatím není pravomocný).
Už tehdy mi nevěřili
Všechny obžalované usvědčují jejich vlastnoruční podpisy pod rozkazy, plány a hodnoceními. Oni se hájí podobnými vytáčkami jako jejich loňští předchůdci: disidenti se prý
v 80. letech vystěhovávali rádi. „Toužili žít na Západě a my jim to umožnili,“ prohlásil velitel severočeské StB Zdeněk Hanák. Nedokázal však vysvětlit, proč se tedy odpůrci režimu proti opuštění domova tak urputně bránili, že bylo nutné je bít, přepadávat po nocích a vyhrožovat jim špionážními monstrprocesy.
Ilustruje to osud jednoho ze svědků, chartisty Zbyňka Čeřovského, bývalého velitele vojenského letiště v Hradci (z armády byl vyhozen během normalizačních čistek). Podle jeho výpovědi mu obžalovaný Petr Žák osobně v listopadu 1980 vyhrožoval, že pokud se i s rodinou nevystěhuje, zmizí na dlouhá léta v kriminále – jakožto bývalý voják třeba pro špionáž. „Nakonec jsem souhlasil, ale do žádosti o vystěhování jsem napsal, že tak činím pod nátlakem a občanství se nechci vzdát, jelikož komunistickou vládu považuji za dočasnou a po jejím pádu se hned vrátím do vlasti,“ vzpomíná Čeřovský. Taková vzdorovitost estébáky rozzuřila a místo do ciziny putoval bývalý letec na dva roky do basy pro „pobuřování“. Když po návratu na svobodu nátlak pokračoval, podal Čeřovský žádost znovu – se stejným dovětkem. Tentokrát už reakce nepřišla – komunistické úřady prostě letce zbavily občanství a v roce 1984 se Čeřovský s rodinou vystěhoval do Německa (své slovo dodržel a záhy po pádu režimu se vrátil).
V prosinci přijde svědčit například brněnský disident a vydavatel samizdatů Jiří Müller (ve vězení si odseděl pět let). Sám podle svých slov pochybuje, zda se mu podaří někdejší atmosféru přiblížit. „Už tenkrát před dvaceti lety, když jsem svému bývalému spolužákovi líčil, jak mě estébáci kontrolují doma i v práci, jak chodí i za naším doktorem a zkoumají, jestli netýráme děti, bylo to pro něj neuvěřitelné. A to jsme žili ve stejném městě a ve stejné době,“ vzpomíná Müller. Některé souzené velitele zná osobně, po roce 1989 byl totiž šéfem federální tajné služby: „Je dobře, když budou odsouzeni, ale proč to trvalo tak dlouho?“ Neschopnost demokratického Česka vyrovnat se s největšími oporami zločinného systému před listopadem ostatně pobuřuje mnohé. Známý brněnský disident Petr Cibulka (rovněž strávil pět let ve vězení) šel přitom nejdál: prohlásil takhle opožděný proces za frašku a odmítl v něm svědčit.
Pouhá špička ledovce
Bývalý pracovník Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Radek Schovánek upozorňuje, že po krajských šéfech by měli být obžalováni i okresní estébáci. Nátlak na chartisty byl podle něj jen špičkou ledovce. „Nuceně vystěhovaných bylo víc, možná stovky,“ říká. Příkladem může být rodina Pavlovců z Nové Paky. Otec byl vězněn v jáchymovských dolech za pokus o útěk z gottwaldovského Československa, syn proto nemohl studovat. „Estébáci ale za mnou chodili do školy a navrhovali, že když se oficiálně zřeknu rodičů, otevřu si cestu na vysokou,“ vzpomíná Radko Pavlovec. V roce 1978 rodina využila nabídku vídeňské vlády a požádala o vystěhování (Radko Pavlovec je dnes zmocněncem hornorakouské vlády pro elektrárnu Temelín). Budou se stíhat i takové případy? Dojde i na okresní tajné? „Ne, o ničem takovém neuvažujeme,“ říká státní zástupkyně Jana Hercegová. „Jiné nucené vystěhování se neprokázalo. A i kdyby, stejně by už nejspíš bylo promlčené.“
