Mýtus zvaný mnichovská zrada

mobrazek_1356.jpeg, Autor: [object Object]

Fotografie: Plán vojenské obrany zněl: Stáhnout se na Slovensko a čekat na pomoc. Repro Respekt, Autor: [object Object]

Jako klíšťata

V roce 1932 si Německo na odzbrojovací konferenci v Ženevě vynutilo rovnoprávnost ve zbrojení a ministr zahraničí Edvard Beneš řekl po návratu nejvyššímu velení československé armády: „Máme tak čtyři léta. Krize přijde nejpozději v roce 1937 a do té doby musí být republika vojensky plně připravena.“ Na jeho slova ale nikdo nereagoval. V říjnu 1933 Německo už pod Hitlerem demonstrativně opouští odzbrojovací konferenci a oficiálně proklamuje své požadavky na území na východě, o dva roky později zavádí Hitler dvouletou povinnou vojenskou službu, v březnu 1936 obsazuje Porýní.

Teprve o měsíc později se Československo probouzí z letargie: parlament schvaluje zákon na obranu státu a v létě se začíná s výstavbou pohraničních pevností. Francie je v té chvíli budovala už desátý rok. „Ztracený čas se nedal ničím nahradit,“ napsal o třicet let později ve svých vzpomínkách hlavní velitel československých branných sil, generál Ludvík Krejčí. „Většina národa byla ukolébána snivou pohádkou o věčném míru…, státotvornost nebyla na žádoucí výši. Zjistit, nakolik byl nedokončenou obranou vlastního státu vinen sám lid, je věcí historiků. Bez peněz se nedá budovat nic a ty mohlo na obranu povolit jen volené Národní shromáždění reprezentující vůli lidu.“

V české společnosti prostě panovalo přesvědčení, že samostatný stát je pěkná věc, ale nesmí mnoho stát. Proti nebezpečí ze strany Německa máme přece spojenecké smlouvy – tak na co platit, když za nás eventuální horké kaštany vytáhnou z ohně spojenci. A tak jen rozepře o zavedení povinné vojenské služby trvaly až do roku 1937, kdy se ji podařilo prosadit teprve poté, co náčelník hlavního štábu československé armády pohrozil svou demisí. Tehdejší strategii shrnují slova ministerského předsedy Milana Hodži z jara 1938: „Naše politika dnes musí být jediná. Držet se Francie a Anglie za šos jako klíšťata a nepustit je, i když se budou snažit vyklouznout.“ Za tím účelem se líčily pasti a spřádaly intriky, ve kterých měli spojenci uvíznout – donutit je k angažmá za české zájmy.

Anšlus? Stavte dál!

Jak ve své brilantní studii Mnichovský komplex říká vojenský historik Jan Tesař, československý stát se dal hájit v podstatě dvěma způsoby. Za prvé kruhovou obranou české kotliny za cenu ztráty Moravy, Slovenska a Podkarpatské Rusi – onu variantu Tesař v historických dokumentech nenalezl. Druhý způsob obrany, historicky doložený, předpokládal ústup československé armády před tlakem nepřítele na Slovensko a Podkarpatskou Rus, kde měla vytrvat na poslední linii obrany do doby, kdy do války proti Německu vstoupí jiné státy a tím zvrátí pro nás nepříznivý poměr sil. Československé vojsko by pak přešlo do protiofenzivy. Němci o tomto záměru dobře věděli, a proto si stanovili za svůj hlavní úkol nedovolit československému vojsku uniknout na Slovensko a vynutit si rozhodnou bitvu v prostoru Čech a Moravy. Ústupovou variantu potvrdil v roce 1939 plukovník Emanuel Moravec, někdejší intimus prezidenta Beneše a tlumočník jeho názorů ve věcech vojenských: „Náš opevňovací systém měl tři úkoly. Opevnění na hranici Čech s Německem mělo krýt mobilizaci a umožnit obranu po několik dní. Opevnění na moravsko-německé hranici mělo krýt náš spořádaný ústup z Čech na Moravu a odtud na Slovensko. Moravská opevnění těžkého typu měla umožnit obranu po několik týdnů. Očekávali jsme nástup ruských sil a výsledek bitvy na Rýně ke konci prvního nebo na začátku druhého měsíce války.“

Koncepce opevňovacích prací z listopadu 1937 se s touto základní tezí obrany státu shoduje, neboť na hranici s Bavorskem a Saskem se stavěla pouze lehká opevnění pro zdržení útočníka na nezbytně nutnou dobu k mobilizaci a evakuaci Čech, kdežto ve Slezsku se v obtížně prostupném terénu budovaly pevnosti nejtěžšího typu, aby nepřítel nemohl ze Slezska vpadnout ustupující armádě do boku. Stav opevnění severní hranice měl ovšem kvůli časovým prodlevám daleko do uzavřenosti systému – prolomení by bývalo bylo velice snadné. Nejtěžší pevnosti v Orlických horách měly být vybaveny děly až v roce 1939, tedy ex post.

K údajné všemi vychvalované „nedobytnosti“ československých opevnění nutno dodat ještě jednu poznámku: jakýkoli sebedokonalejší pevnostní systém naprosto ztrácí význam, jakmile je na jednom jediném místě prolomen, nebo lze-li jej obejít. A přesně to se s českou linií bunkrů stalo po Hitlerově záboru Rakouska. S touhle variantou totiž čeští vojenští stratégové vůbec nepočítali (ačkoli pro zdejší diplomaty tato možnost patřila k obávaným směrům vývoje už od dvacátých let) a na jižní snadno překročitelné hranici se pevnosti vůbec nestavěly. Délka obranné protiněmecké linie po anšlusu přesahovala lidské a hmotné zdroje československého státu – prostě nebylo dost vojáků na pouhé její obsazení. Zkrátit se nedala a pevnosti přenášet nelze. Přesto se na jiných místech absurdně pokračovalo ve výstavbě. Jak dokládá historik Tesař, ve hře byla pravděpodobně korupce, protože výhodné betonářské zakázky se přidělovaly na základě tlaku stranických sekretariátů.

Děla na prodej

Kromě zdržení ve stavbě pohraničních pevností Československá republika zanedbala i výstavbu dopravních spojů potřebných pro úspěšný průběh hlavního strategického cíle – rychlý a spořádaný ústup armády na Slovensko. Železnice v oblasti kolem Bohumína, hlavní to dopravní spoj se Slovenskem, byla v dosahu útoku wehrmachtu ze Slezska a vedla v bezprostřední blízkosti hranice s nepřátelsky vystupujícím Polskem. S vybudováním dobře chráněné, přímé a rychlé trati středem republiky přes Českomoravskou vysočinu, která by měla rozhodující význam pro úspěch ústupové akce z Čech na východ, počítáno nebylo.

Vedení armády navíc vůbec nepamatovalo na přípravy ke zničení železničních tratí v potřebné chvíli. Ani jeden most, ani jeden tunel nebyl koncem září 1938 podminován, ba nebyly k tomu učiněny ani přípravy.

Jiný důkaz totální vojenské nepřipravenosti poskytuje takřka en passant generál Karel Husárek, který koncem září 1938 glosoval nabídku sovětského vyslance Alexandrovského, že by SSSR poskytl Československu moderní letadla, námitkou: „Nemáme pro ně letiště, ani dost benzinu.“ Dne 30. září na zasedání vlády, která právě obdržela text mnichovské dohody, prohlašuje obdobně ministr průmyslu Imrich Karvaš: „Názory o sovětské pomoci jsou úžasně přehnané. Mohli by nám poslat snad letadla, například dva tisíce, ale my pro ně nemáme zásob benzinu.“ Z toho plyne naprosto jednoznačně: když nebyly připraveny zásoby benzinu, tak se s válkou nepočítalo.

Co do materiálního vybavení, měli Němci 3200 středních a lehkých tanků v organizovaných útvarech, Československo tankové vojsko nemělo: 418 kusů tančíků a lehkých tanků mělo zajistit pouze úkoly průzkumné, jejich bojová hodnota byla velmi nízká. Potřeba automobilů byla při mobilizaci československé armády saturována (včetně aut zabavených) z necelých tří čtvrtin. Auta ale byla ve velmi špatném technickém stavu a navíc s nimi neměl kdo jezdit. Nedostávalo se totiž řidičů, protože k plnění těchto „podřadných úloh“ byli určeni vojáci německé národnosti. Přibližně 4000 německých letadel stálo proti třinácti stovkám československých, z nichž jen několik málo desítek strojů, koupených narychlo v SSSR, bylo srovnatelných s německými. Leteckých bomb mělo Německo 5000 a ČSR jen 200 tun. Československé armádě se v kritickém okamžiku zoufale nedostávalo protiletadlových děl – jak by ne, když je ještě chvíli předtím české zbrojovky s povolením vlády vyvážely do ciziny, samozřejmě také do hitlerovského Německa.

Jak to, že později, v době rozhodujících vítězství Německa v západní Evropě, měly německé tankové divize deset procent tanků české výroby a že šlo o stroje vynikajících kvalit? Vysvětlení je jednoduché: ony tanky existovaly v září 1938 pouze v prototypech nebo jen na výkresech. A protože československá vláda za druhé republiky státní zakázky na výzbroj nezrušila, byly ty zbraně hotové právě včas, aby je Hitler mohl použít na své tažení proti Polsku. Spolu s těžkým dělostřelectvem, které mu československá armáda místo likvidace stihla v rámci „vojenských přebytků“ odprodat ještě před 15. březnem 1939.

Při mobilizaci zvolil hlavní velitel československé armády z několika připravených variant tu s maximem vojáků na západní hranici. To odpovídalo představě omezeného pohraničního střetnutí, ne válce s ústupem jádra ozbrojených sil na východ země – a potvrzuje to hypotézu, že mobilizace byla pouze zastrašujícím armádním cvičením.

Hlavně usměrnit tisk

V historických publikacích a učebnicích se většinou dočteme, že britský a francouzský vyslanec předložili Benešovi 21. září 1938 ve dvě hodiny ráno ultimátum svých vlád požadující vydání okresů s více než polovinou obyvatel německého jazyka Německu a že Hodžova vláda je tentýž den ráno přijala. To vzbudilo odpor obyvatelstva, který 22. září vyvrcholil generální stávkou, kterou byla vláda přinucena k demisi. Podle vůle lidu byl jmenován novým premiérem generál Syrový jako symbol vůle národa k boji a jeho vláda pak 23. září vyhlásila všeobecnou mobilizaci.

Zhruba to souhlasí, zfalšovány jsou ale příčinné souvislosti. Z protokolu zasedání Hodžovy vlády v 9 hodin ráno 21. září, kde se jednalo o francouzsko-britském ultimátu, plyne, že se vláda na svou demisi již předem připravila, tedy neodstoupila pod tlakem „rozhořčeného lidu“. Byla si vědoma faktu, že přijetím francouzsko-britských návrhů bez schválení obou komor parlamentu činí neústavní krok, po němž se podává demise.

Na podnět samotného prezidenta Beneše bylo rozhodnuto o tzv. „kontinuitě“ vlády odstupující a nové v čele se Syrovým, což znamenalo, že všichni odstoupivší ministři vlády se účastnili zasedání nové úřednické vlády, jejíž členy nota bene navrhli sami. Prý nelze svolat parlament, zněla výmluva. Evidentně se jednalo o účelovou lež. Když bylo možné bez větších problémů mobilizovat vojáky v záloze a dopravit je do předem určených vojenských útvarů, tak šlo snad také svolat parlament.

Syrový se tedy nestal premiérem jako „miláček davů“, nýbrž z vůle československých politiků zcela pohrdajících zásadami demokracie. Za parlament začala rozhodovat tzv. „Dvacítka“ delegátů vládních stran bez jakéhokoli ústavního oprávnění. Že přitom existovaly stálé orgány obou parlamentních komor, nevzal nikdo z politiků na vědomí, nikdo se s nimi jako s ústavními činiteli neobtěžoval rozhodnutí vlády alespoň konzultovat. Nikomu z politiků – až na jednoho – nevadilo, že přijetí ultimáta pouze vládou a prezidentem je protiústavní. Jen ministr Petr Zenkl popřel ústavní oprávnění vlády ke kapitulaci a kategoricky žádal svolat parlament. Když neuspěl, přestal se zasedání vlády zúčastňovat a podal demisi.

Jiní členové vlády podle vlastních slov „vyvíjeli ohromné úsilí, aby snad někdo neopustil solidaritu a nesnažil se stavěti se v této době proti ostatní vládě“. Ministr Rudolf Bechyně se nechal slyšet, že „nelze připustiti agitační řeči parlamentu“, a proto je proti jeho svolání. Předseda sociální demokracie Antonín Hampl prohlásil, že je „nutno naprosto usměrnit tisk a jiné projevy“. Proti kapitulaci a neústavnímu postupu protestovala Národní demokracie (a KSČ), obzvláště poslanci ND Ladislav Rašín a František Schwarz. Rašín zahynul za války v koncentračním táboře, Schwarz byl pak po celou dobu v londýnské exilu v opozici proti vládě vytvořené Benešem. V druhé polovině roku 1945 se vrátil domů a „zahynul záhadně v československém vězení, do kterého se ještě záhadněji dostal“, jak uvádí v Mnichovském komplexu historik Tesař bez dalších podrobností.

Nová vláda generála Syrového neodvolala kapitulaci (tedy zásadní souhlas s odstoupením území s více než polovinou německých obyvatel) předchozího kabinetu navzdory tomu, že jí k tomu ministři svou demisí vytvořili prostor. Nesvolala ani parlament a začala debatovat, v jakých obvodech se má zjišťovat procento německého obyvatelstva, kdy se mají území s většinou německého obyvatelstva vydat Německu, v jakém pořadí a co by se možná dalo ještě zachránit. To vše se odehrávalo před mnichovskou konferencí.

Ztracená věc

Britský premiér Neville Chamberlain odcestoval hned 22. září k Hitlerovi do Bad Godesbergu v představě, že československým souhlasem je krize zažehnána a že teď už se bude jednat jen o detailech při předávce území. Hitler ho ale hned šokoval prohlášením, že plán už nemůže přijmout, protože aktuální situace v Sudetech je neúnosná, a že je nezbytné respektovat také polské a maďarské územní požadavky.

Godesberské memorandum požadovalo vydání území v nejkratších možných lhůtách a přineslo další nároky vůči československé straně. Pražská vláda odmítla jít za přijaté ultimátum z 21. září a 23. září vyhlásila mobilizaci. Hitlerovi vysvitla naděje na zamýšlený vojenský zásah. Zabránilo tomu však intenzivní diplomatické úsilí Francie a Velké Británie, do něhož se zapojil i italský diktátor Mussolini a také americký prezident Franklin Delano Roosevelt vzkazem, že USA budou v případě vojenského útoku proti Československu podporovat Velkou Británii a Francii.

Na Rooseveltův popud navrhl Mussolini další jednání o sporné záležitosti, z něhož se vyvinula mnichovská konference čtyř mocností. Hitler k ní přistupoval nerad, její úspěch by pro něho znamenal zřeknutí se rychlého vojenského vítězství nad celým Československem a omezení zisku jen na pohraničí. Západním spojencům šlo v Mnichově o to, aby odvrátili Hitlera od vojenské invaze do Československa. O odstoupení pohraničních území Německu se nejednalo – to už bylo v té době vyřízenou záležitostí, vyjma přesných časových termínů předání území a přesného vedení hranice.

Z textu preambule mnichovské dohody vyplývá jednoznačně souslednost dějů: „Německo, Spojené království, Francie a Itálie, berouce na vědomí zásadní dohodu, které již bylo dosaženo o odstoupení sudetoněmeckého území Německu…“ Této preambuli se čeští historici vyhýbají jako čert kříži, protože by museli vysvětlovat, že mnichovská konference dala pouze organizační rámec kapitulaci již odsouhlasené československou vládou. Obdobně je tomu s mýtem, že rozhodovali „o nás bez nás“. Nerozhodovali, pouze odvrátili bezprostřední vojenské rozdrcení celého Československa, když pohraniční území již byla tak jako tak se souhlasem československé vlády ztracená.

Mlčeti zlato

Mnichovskými událostmi jsme mnoho získali. Dostali jsme se do pozice těch, kdo byli Hitlerovi zdánlivě prvním nepřítelem. Předvedli jsme světu, jak jsme „chtěli bojovat“, ale „vzdali“ jsme to s ohledem na druhé. Náležitě jsme zdůraznili, že náš „ohled na mezinárodní společenství“, podobně jako „jedinečná naše záliba v mírumilovnosti, demokracii a humanismu“ nás přinutily vzdát se po úporném rozhodování a s mnoha slzami. Tento mýtus se stal již během druhé světové války raison d’etre československého státu, zakládající mravní nárok na obnovu předmnichovských hranic a vyhnání sudetských Němců. Mýtus ovládl pole – a ovládá dodnes. Naprostá většina Čechů se identifikovala a dodnes identifikuje s postojem „chtěli jsme bojovat, a oni nám to nedovolili“. Tento slogan nám přece poskytuje skvělé alibi pro totální selhání československé státnosti! O pravdě se mlčí.

Rámeček 1

Jak se kalil Henlein

Podle sčítání lidu v roce 1921 byla německá menšina v československém státě – 3 miliony 124 tisíc německy hovořících obyvatel proti 6 milionům 570 tisícům Čechů (bez Slováků) – vůbec největší národnostní menšinou v Evropě. Za této situace jsme si vydali zákon o státním jazyce. Československém, jak jinak. Jinojazyční zaměstnanci státních podniků z něj museli složit zkoušku. S výjimkou okresů, kde menšinové národnosti měly většinu, bylo pro většinový národ snadné menšiny přehlasovat. Na vyšší než okresní úrovni nemohly menšiny proti vůli většinového národa podniknout zhola nic. K rozhodujícímu obratu v postojích německy hovořícího obyvatelstva k československému státu vedla špatná zaměstnanecká politika československého státu při překonávání následků světové hospodářské krize. Státní zakázky dostávaly téměř výhradně české podniky – v zimě 1932–33 tvořili německy hovořící nezaměstnaní v českých zemích dvě třetiny lidí bez práce. V německých okresech nezaměstnanost přetrvávala i v letech následujících. Ještě v roce 1936 byla na územích obývaných převážně německy hovořícími nezaměstnáno 14,52 % práceschopného obyvatelstva, na ostatním území státu to bylo pouze 5,62 %. Změny v jejich postojích využil Hitler. Vyhraněný negativní postoj k podepsané smlouvě s Moskvou měli až na výjimky všichni sudetští Němci, i ti, kteří československou vládu a republiku plně podporovali, zejména katolické kruhy. Obávali se, že smlouva zřídila sovětskému bolševismu přes Československo přístup do Evropy. Tvrzení, že Poločech Konrad Henlein a jeho Sudetendeutsche Heimatsfront, později přetvořená na Sudetendeutsche Partei (SdP), byli od počátku prodlouženou rukou Hitlera, se nezakládá na pravdě. V rozhovoru s deníkem Večer 6. října 1934 odsuzoval Henlein tvrdě fašismus, nacismus, panslavismus, pangermanismus, restauraci Habsburků a zasazoval se za jednotu československého státu slovy: „Ten, kdo poruší loajalitu ve vztahu k státu, nebo u koho se zjistí, že spolupracuje s cizí organizací proti zájmu státu, bude nemilosrdně vyloučen…, je nesmyslné myslet si, že samospráva by znamenala sudetoněmecký parlament či něco jemu podobného.“ V parlamentních volbách v roce 1935 se stala SdP nejsilnější politickou stranou v celém Československu a teprve začátkem roku 1936 začal Henlein měnit tón svých politických projevů – jako první vypustil výhrady proti německému nacionálnímu socialismu.

konec rámečku

Rámeček 2

S eskortou do říše

Většina Čechů na odstoupených sudetských územích zůstala. Odešli státní úředníci a zaměstnanci, učitelé vyšších a většiny národních českých škol, policisté a vojáci se svými rodinami. Údaje, které jsou k dispozici, říkají, že ze zhruba 800 tisíc Čechů jich z území přičleněného k Německu odešlo 122 tisíc společně s dalšími 15 tisíci Židy a 18 tisíci německými antinacisty do vnitrozemí. Na Slovensku docházelo za druhé republiky k pogromům vůči tam žijícím Čechům a podle dostupných dat tehdy opustilo Slovensko pod administrativním a fyzickým nátlakem asi 130 tisíc Čechů, z maďarského záboru Podkarpatské Rusi se vystěhovalo na 20 tisíc Čechů a z území zabraného Polskem přišlo do druhé republiky asi 30 tisíc osob.

Historik Jan Rataj upozorňuje ve své knize o politice druhé republiky, jak ostudně jsme se chovali k uprchlým německým antinacistům, sociálním demokratům uteklým do Česko-Slovenska. Vydávali jsme je, stejně jako později Sovětský svaz, do spárů Hitlera – s policejní eskortou jsme je vlakem přepravovali do říše. Podle německého historika Volkera Zimmermanna jsme německé Židy prchající ze sudetského území většinou bezodkladně dopravili na nejbližší hraniční přechod s Německem a vyhostili.

konec rámečku

Rámeček 3

Co se o „Mnichovu“ učí ve školách

Francie (hlavní československý spojenec) nehodlala kvůli Československu riskovat válku s Německem. Neprojevila jasnou snahu dodržet spojeneckou smlouvu s ČSR, a dokonce spolu s Vekou Británií naléhala, aby Československo Hitlerovi vyhovělo a pomohlo tak zachránit evropský mír. V září „československá krize“ v mezinárodních vztazích vrcholila. Chamberlain převzal roli hlavního usmiřovatele Hitlera. Za souhlasu Francie jednal s Hitlerem nejprve v Berchtesgadenu (15. září) a pak v Bad Godesbergu (22. září). Hitler požadoval, aby ČSR okamžitě odstoupila ve prospěch Německa pohraniční oblasti zvané Sudety, a to všude tam, kde žilo více než 50 % Němců. Zároveň naléhal, aby ČSR odstoupila území i ve prospěch Polska a Maďarska. Československo vyhlásilo 23. 9. 1938 všeobecnou mobilizaci své armády s vědomím, že splnění Hitlerových požadavků by znamenalo konec jeho státní samostatnosti a nezávislosti.

V noci z 29. na 30. září 1938 se sešli v Mnichově vedoucí představitelé čtyř mocností: Velké Británie, Francie, Itálie a Německa. Výsledkem jednání byla mnichovská dohoda podepsaná 30. září 1938 a obsahující rozhodnutí, že ČSR odstoupí Německu svá pohraniční území. Československý delegát nebyl na jednání ani pozván a konečný ortel mu sdělili v předpokoji. Proto se o mnichovské konferenci právem říká, že se na ní jednalo „o nás bez nás“. Československá vláda a prezident Beneš byli nuceni dohodu přijmout a neriskovat válečný střet, v němž by ČSR zůstala proti Německu osamocena. Učinili tak pod jasným nátlakem, který zpochybňoval od samého počátku mezinárodní platnost mnichovské dohody.

Mnichovská dohoda způsobila Československu velké ztráty. Celková rozloha ČSR se zmenšila o 30 % a počet obyvatel poklesl o více než jednu třetinu. Za novou hraniční čarou zůstalo celkem 1 450 000 Čechů, Slováků, Rusínů a Ukrajinců. Do českého vnitrozemí se přistěhovalo v letech 1938–39 asi 450 000 uprchlíků, z nichž většina byla vyhnána z českého pohraničí a zbavena svého majetku. Z českého pohraničí museli odejít nejen státní zaměstnanci a příslušníci ozbrojených složek a jejich rodiny, ale také čeští podnikatelé a živnostníci (statistiky uvádějí, že jich bylo více než 10 000). V masovém měřítku prchali z pohraničí i Židé.

Dějepis pro gymnázia a SŠ IV. SPN, Praha 2002.

(Autoři úryvku: Jan a Jan Kuklíkovi.)

konec rámečku

Rozhovor

Děti vnímají i zradu prezidenta, říká Věra Hanzlíková, středoškolská učitelka dějepisu

Změnila se za ty roky, co učíte, nějak interpretace Mnichova?

Nijak zvlášť. Já učím Mnichov pořád stejně. Jsem odchovanec docenta Kvačka, a to je zrovna jeho téma: Francie, Anglie, zrada… Jestli se něco snažím dělat opravdu podrobně, tak jsou to právě mnichovské události.

Vnímáte nějaké chyby, kterých se v době Mnichova Češi dopustili?

To je velmi těžká historická otázka… Snad špatný mnohonárodnostní koncept první republiky. Neuznání práva na sebeurčení Němců, to byla například chyba. Ale to se dobře říká nám, ten výklad musí být plastický, nezkreslující.

Co by si měl sedmnáctiletý člověk ze školy o Mnichovu odnést?

Jednak že to byla součást nějaké širší zahraničněpolitické koncepce, že mnoho událostí jsme prakticky nemohli ovlivnit. Pak je tam ta složka vlastenecká či občanská, nastolující otázku, jestli jsme se měli a mohli bránit. O tom mimochodem vedeme občas dost ostré diskuse.

A co si tedy vaši studenti vybaví, když se řekne Mnichov?

Kdybych hledala jedno jediné hodnotící slovíčko, asi by to byla ta „zrada“ nebo „křivda“.

Nepasovali se náhodou Češi sami rádi do role obětí?

Když hovoříte o zradě, děti vnímají nejen zradu Anglie a Francie, ale i zradu prezidenta Beneše…

Ovlivňují mnichovské události nějak pohled současných dětí třeba na dnešní Německo?

Myslím, že ne. Jako nějaké trauma to rozhodně nepociťují. Je to pro ně prostě historická událost.

Jak chápou otázku odsunu sudetských Němců?

Půl na půl. Jedna půlka to vnímá jako projev spravedlivé odvety, druhá, ta většinou informovanější, jako křivdu.

V. Hanzlíková učí na pražském Gymnáziu J. Nerudy.

konec rozhovoru

Autor je redaktorem časopisu www.cs-magazin.com. Trvale žije v Německu.