obrazek_1158.jpeg, Autor: [object Object]
Fotografie: Na závěr vzpomínání Libereckým zahráli The Plastic People of the Universe: „Nikdo, nikdy, nikde nikam se nedostal...“ Foto ČTK, Autor: [object Object]
Stará paní ve svátečních šatech a slamáčku zapaluje svíčku a opatrně ji postaví vedle hromady květin pod pamětní deskou na liberecké radnici. Oči má plné slz. „Bylo asi osm hodin ráno, když začali Rusové u divadla střílet,“ vzpomíná paní Vítková. „Můj syn se stačil schovat za auto, ale Zdeněk Dragoun, který běžel za ním, už to nestihl. Byl na místě mrtvý.“ Památku devatenáctiletého mladíka, který byl jednou z prvních obětí srpnové invaze roku 1968, si třiasedmdesátiletá žena připomínala i v normalizačních časech. A to i přesto, že komunisté odstranili pomníčky mrtvých a Dragounův hrob na hřbitově pravidelně ničili vandalové. Dnes má však paní Vítková i celé město obzvlášť dobrou příležitost k ohlédnutí: pětatřicáté výročí invaze si totiž přijedou do Liberce připomenout dva muži, kteří tu shodou náhod prožili srpnové dny a stáli i nad rakví Zdeňka Dragouna – bývalý prezident Václav Havel a herec Jan Tříska.
Brežněv nad vodkou
Je pravé poledne a sál liberecké vědecké knihovny se plní k prasknutí. Skladba publika je velmi rozmanitá. Penzisté si vyměňují vzpomínky na srpnové dny, studenti se těší na Havla a je vidět i několik známých tváří – místopředsedu vlády Petra Mareše, disidentku Danu Němcovou či režiséra divadla Ypsilon Jana Schmidta. Ostatně stejně pestrý je i dnešní program: kromě očekávaného dua se chystá slavnostní představení sochy Lukáše Rittsteina Žíla – obrovité spirály, která prorůstá budovou knihovny a dvakrát denně z kazety spustí na počest zesnulého hudebníka Mejly Hlavsy jeho píseň Muchomůrky bílé. A u okna už ladí nástroje někdejší Hlavsovi souputníci Plastic People of the Universe, aby uctili přítele a zpestřili debatu živou hudbou.
Konečně v džínách a vínové vestě přichází Václav Havel s Janem Třískou. Publikum vstává a uvítá je mohutným potleskem. Před pětatřiceti lety přivedla spisovatele a herce do Liberce náhoda. Odskočili si totiž z Havlovy chalupy na Hrádečku na výlet za přítelkyní a galeristkou Annou Seifertovou a při nočním povídání jim zdrcující novinku oznámilo rádio. „Bylo to na jednu stranu neuvěřitelné, na druhou stranu měl člověk pocit, jako by něco takového viselo ve vzduchu,“ vypráví ztichlému sálu Havel, „léto 1968 bylo totiž tak bezstarostné, až si člověk říkal – to nemůže vydržet dlouho.“ Oba muži se hned v noci 21. srpna 1968 zapojili do nenásilného odboje proti okupantům. Celý týden strávili v místním rozhlase, Havel psal projevy a charismatický rétor Tříska je četl do libereckého éteru. „Mám pocit, že pan Brežněv sedí v Kremlu nad vodkou a zuří,“ hlásily například tlampače na hlavním náměstí dne 22. srpna, „posílá do Československa další a další divize. Jenomže není to nic platné – okupantská vysílačka Vltava dosud nesehnala jediného Čecha nebo Slováka, který by četl její zprávy pořádnou češtinou nebo slovenštinou. Zdá se, že tu byla nesmírně podceněna úloha lidské inteligence a morálky.“ Havel psal tehdy dokonce projevy primátorovi, Tříska se objevil v televizi v provizorním televizním studiu Sever, které vysílalo z nedalekého Ještědu, a před 5000 lidmi na pohřbu obětí sovětské střelby s pláčem recitoval Seiferta. Václav Havel pak dává lidem v sále příklad, jak se od 60. let změnilo naše vnímání marxismu. „Jedno ze srpnových hesel bylo Lenine, probuď se, Brežněv se zbláznil. Dnes už víme, že kdyby se Lenin probudil, řekl by Brežněvovi – oukej.“
Po vzpomínkovém bloku přichází čas na volné dotazy publika a Havel má odpovídat, jak se smiřuje se současným Klausovým bratříčkováním s komunisty. Do konfrontace s pragmatickým nástupcem se mu nechce, ale konstatuje, že komunisté u nás nedokázali využít nabídnutou šanci transformovat se v demokratické socialisty, jako jejich marxističtí kolegové v Polsku a Maďarsku. Diskuse už končí, Plastici se chopí nástrojů a spustí závěrečnou: „Nikdo, nikdy, nikde, nikam se nedostal. Snad já takový vůl přece jen nejsem…“
Jsme tu, šéfe
„Moc se mi to vyprávění líbilo. Na rozhlasové vysílání se dobře pamatuji, hrálo všude, v bytech i na náměstích a bylo pro nás velmi důležité,“ říká spokojeně paní Vítková. Ze sálu ale ještě jako většina ostatních neodchází. Vůbec poprvé se tu totiž promítá němý dokument z 21. srpna 1968, nalezený v pozůstalosti jednoho libereckého brašnáře. Starší lidé se zachvějí při pohledu na tank, který probořil podloubí na hlavním náměstí, a sutiny domu zavalily několik lidí. Pokyvují hlavou, když muž v závratné výšce na stožár nad libereckou radnicí pod rudou hvězdu váže černý prapor. Děti v sále překvapeně hledí na obrazovku a ptají se nevěřícně rodičů, jestli je to skutečně ta ulice, kterou normálně procházejí.
Podhorský Liberec patřil při soumraku pražského jara k nejhůře postiženým i nejvíce vzdorujícím městům. Při svém severním tažení na Prahu tu za sebou spojené sovětské a polské jednotky zanechaly 45 zraněných a devět mrtvých (z celkového sta zabitých v celém Československu), padla tu dokonce vůbec první oběť okupace. Sovětská armáda si v Liberci nezřídila posádku, což městu umožnilo svobodně dýchat o něco déle – okolo rozhlasu, kde celý týden vysílal Havel s Třískou, se objevilo betonové opevnění, lidé štáb zásobovali jídlem a léky, místní tiskárna stihla během dvou dnů vydat o okupaci knihu. Kuriózní prvek do libereckého srpna pak vnesla skupina místních trampů. Šlo prý o dosti drsnou partu vlasatců, kterých se mnozí lidé báli, a úřady v minulých letech nevěděly co s nimi. Hned po začátku okupace ale jejich vůdce, řečený Farář, zaklepal na dveře předsedy národního výboru Jiřího Moulise a oznámil: „Šéfe, jsme vám k dispozici.“ První úkol, který se nehodil pro příslušníky VB, tedy odstranit všechny názvy ulic, aby sovětské tanky nemohly najít cestu, splnily máničky na výbornou a časem pak dokonce nosily na rukávu pásku „pomocná stráž VB“. Dalším úkolem bylo hlídat radnici a dělat ochranku starostovi. Václav Havel na ně vzpomíná v Knize o Liberci, vydané místními historiky: „Byly to sugestivní výjevy, když bylo třeba celé schodiště radnice plné těchto chlapců a oni při své službě hráli na kytary a zpívali ,Massachusetts‘, tehdejší světovou hymnu hippies.“
Slunce pomalu zapadá a na libereckém náměstí se chystá poslední bod výročního programu – koncert Plastic People of the Universe. Kapela, kterou normalizátoři pasovali na vzorový příklad morálního úpadku, dnes bez problému baví rodiny s dětmi, mladé anarchisty i penzisty. „Jsem rád, že v tohle výročí hrají právě oni, poslouchal jsem je už před třiceti lety,“ pochvaluje organizátorům výběr mohutný padesátník Ladislav Gottelt. Na tričku má sice anglický nápis „Cannabis otevírá mysl“, že by kdysi patřil k libereckým trampům, však odmítá.
