Fotografie: Václav Havel. Foto Ludvík Hradilek, Autor: [object Object]
VÁCLAV HAVEL se narodil roku 1936 v Praze. V 60. letech působil v Divadle Na zábradlí, v roce 1974 pracoval jako dělník v pivovaru, jinak zůstával ve svobodném povolání. Je autorem řady esejů a divadelních her. Patřil k nejznámějším odpůrcům komunistického režimu, který ho několikrát věznil. Byl jednou z vůdčích osobností Charty 77 a později Občanského fóra. V prosinci 1989 byl zvolen federálním prezidentem. Po rozpadu státu se stal prvním českým prezidentem, do stejné funkce byl zvolen v roce 1998. Jeho funkční období končí za tři týdny.
Jaké to bylo být českým prezidentem? Kdybyste mohl v lednu 2003 poradit dvě tři věci Václavu Havlovi z roku 1990, co by to bylo?
Dal bych přednost tomu, abyste se mě takto zeptali až za půl, za tři čtvrtě roku. Až budu mít jakýsi nadhled a též nebudu vázán nutností mluvit diplomaticky, zaobaleně. Tím nechci říct, že se chystám jako nějaký komorník princezny Diany odhalovat cosi zpod postele dějin, ale – dnes ještě některé věci zveřejňovat nemohu.
Šlo nám o to, jestli jste po třinácti letech získal zkušenost s vládnutím, která by mohla posloužit i vašemu nástupci.
Nevím. Pobyt ve vysoké politice mi ukázal, že je vše nepoměrně složitější a náročnější, než jsem si myslel. Kdybych to věděl, kdoví jestli bych byl tak snadno podlehl nápadu sem vstupovat. Na druhé straně je možná dobře, že jsem dnešní zkušenosti neměl. Něco jsem snad udělal dobře právě proto, že jsem nebyl tak opatrný.
Co například?
Tisíc a jednu věc. Třeba generálního prokurátora jsem byl tehdy schopen vyměnit během půl minuty.
Irák
Spojené státy se nás v minulých dnech zeptaly, jestli vyšleme své vojenské specialisty do Iráku. Část vládních politiků navrhuje počkat na další rezoluci OSN týkající se podmínek pro vojenský zásah. Co si myslíte vy?
O této věci bude jednat vláda a já pojedu na její zasedání. V tuto chvíli mohu říci jen následující: Rada bezpečnosti nikdy nevydala rezoluci, kde by bylo výslovně napsáno, že má začít válka. Neudělala to, ani když jsme šli proti Miloševičovi. Dikce všech dosavadních rezolucí Rady bezpečnosti k Iráku ale mluví dost jednoznačně.
Pokud inspektoři v Iráku nenajdou nic konkrétního, ale vysloví vážné pochybnosti, je to pro vás dostatečný morální, politický, právní základ k zásahu?
Čím silnější bude mandát OSN a protisaddámovské koalice, tím lépe. To jsem řekl prezidentu Bushovi už při summitu NATO. Není v zájmu naší civilizace, aby se Amerika dostala do izolace a současně do jakési civilizační války s celým arabským či muslimským světem. Není v zájmu světa, a ani v zájmu České republiky, aby se začala Aliance drolit. Jde prostě o nesmírně složitou věc a rozhodnutí bude riskantní. O to důležitější je vyslechnout všechny hlasy, zvážit všechny aspekty a posléze se rozhodnout. A důsledně za tím rozhodnutím stát – byť by bylo menšinové.
Takže říkáte: Nenechávejme v tom Američany samotné.
Není to úplně tak. Pakliže naše politická reprezentace, náš stát, naše společnost dospěje k názoru, že Saddámův režim není správné svrhnout, jeho potenciální výrobny zbraní hromadného ničení není třeba rozbít, není potřeba ho odzbrojit, nechť ten názor má – je svobodná. Ale nechť si spočítá i důsledky tohoto postoje.
Co říkáte na častý argument, že Spojeným státům jde hlavně o přístup k irácké ropě?
Ano, to tvrdí někteří naši levicoví přátelé. Jako by Rusko, Čína a další členové Rady bezpečnosti při svém rozhodování na ropu vůbec nemysleli. Jistěže jde také o ropu. Ale redukovat politiku Spojených států na jejich strategické zájmy je nesmírné zploštění. Amerika je také země ideálů a mnohdy tak entuziastického zápalu pro ideály, jaký by jí Evropa mohla jen závidět. A je naší povinností se ve vhodnou chvíli na obranu těchto ideálů postavit.
Přesvědčili vás Američané, že po svržení Saddáma Husajna bude svět z této oblasti méně ohrožen?
Jsem o tom přesvědčen už dávno. Myslím, že bylo velikou chybou nevyslechnout názor generála Schwarz- kopfa a ve válce v Perském zálivu nejít až na Bagdád. Bylo to pár kilometrů, mělo to logiku a podporu celého světa – dnes je vše nekonečně komplikovanější. Je ale jasné, že jde o zlo. A že si svět musí s tím zlem poradit. Vím z rozhovorů s egyptským prezidentem Mubarakem a jinými státníky, že Saddámův režim je příšerný, genocidní a nebezpečný.
A co důkazy, po kterých se volá?
Důkazy, které jsou nabízeny v době vlády totalitního systému, často nikoho nepřesvědčí. Neprůstřelné důkazy přicházejí obvykle tehdy, až ten režim padne. Vzpomeňme, jak nikdo nevěřil, že v Osvětimi je vyhlazovací tábor, ačkoli odtamtud uprchli vězni a podávali svědectví. Vzpomeňte na Kravčenka, který napsal o gulagu dvacet let před Solženicynem – nikdo mu nevěřil a on se posléze v New Yorku oběsil. Najít přesvědčivé důkazy se podaří jen mimořádně, například v 60. letech se povedlo vyfotografovat sovětské raketové základny na Kubě.
Husajn má desítky gigantických paláců po celém Iráku a nevíme, co se tam děje. Jak hledat biologické zbraně, malé ampulky, jejichž obsah může zabít půl milionu lidí? Ale existuje mnoho svědectví od uprchlíků z Iráku, dokonce od Saddámo-
vých rodinných příslušníků.
Připouštíte si, že z někdejšího pacifisty jste se stal na evropské poměry „jestřábem“?
To není přesné. Mám v živé paměti, jak jsem se v hlubokých 70. letech do noci přel s jedním přítelem, principiálním pacifistou. Už tehdy jsem tvrdil, že jsou situace, kdy je v zájmu míru nutno použít sílu. My bychom to měli vědět lépe než kdo jiný. Máme svou historickou zkušenost s Hitlerem.
Dobré a zlé
Co považujete za nejlepší období svého působení na Hradě?
V politickém životě bylo asi dobré, když nás vzali do NATO nebo když teď kodaňský summit rozhodl o přijetí do Evropské unie. Každodenní politika je především nepřetržitá kaše bez začátku a konce – o to víc pak člověka potěší, když si něco může definitivně odškrtnout jako hotové.
Proč jste neuvedl euforii prvních měsíců roku 1990?
Musím říci, že v prvních měsících jsem byl o dost střízlivější, skeptičtější než lidé kolem mě. Přesto se někdy červenám studem. Byl jsem schopen za den vystoupit na pěti náměstích, ovšem na každé radnici mi starostové vnutili několik slivovic a já už pak ani nevím, co jsem na tom posledním náměstí povídal… Dnes vím, jak to bylo až nezodpovědné, ale v atmosféře obecného nadšení se to ztratilo.
Který moment na Hradě byl pro vás nejtěžší?
V osobním životě okamžik, kdy zemřela Olga. V politickém životě pro mě těžké chvíle přišly, když se rozpadal stát, na jehož ústavu jsem dal prezidentský slib. Proto jsem také tehdy odstoupil z funkce.
V posledním novoročním projevu jste ale k rozpadu státu řekl: „To všechno už je dávno pryč, patří to do historie a mně se s odstupem času stále víc zdá, že ať už se to tehdy stalo jakkoli divně, je dobře, že se to stalo.“ To je značný názorový posun. Co k němu přispělo?
Za těch deset let se ukázalo, že obě společnosti mnoho ztratily i mnoho nabyly. Slovensko možná získalo i víc, protože najednou mělo Čechy jako jakési zrcadlo ke srovnávání, nemohlo vše svádět na pochmurný fakt dvoučlenné federace, muselo se etablovat vnitřně i v mezinárodní politice. Není náhoda, že vztahy se Slováky jsou dnes lepší, než jaké kdy byly za federace. Bylo dobře, že obě společnosti získaly čas a prostor zabývat se i jinými tématy než svým vzájemným vztahem.
Mrzí mě ale, že se tím dále posílila nedobrá tradice jakéhosi etnického očišťování u nás. Němci nás zbavili Židů – za mírné asistence některých Čechů – my jsme se zbavili Němců, pak Slováků. A kdo bude na řadě příště? Homosexuálové? „Hradní klika“?
Na jaře 1997 jste se rozhodl k obchodu, který se vám dodnes vyčítá – prodal jste svou polovinu paláce Lucerna koncernu Chemapol. Jak se na to dnes díváte?
Chemapol, jak vidím, trápí Respekt dlouhá léta. Chcete-li, řeknu vám to znovu. S majitelkou druhé poloviny Lucerny jsem se nemohl shodnout na velkém investorovi, který by byl schopen budovu zachránit. V té patové situaci jsem měl jen dvě možnosti: dát spolumajitelce svou polovinu zadarmo, nebo ji někomu prodat. Rozhodl jsem se pro druhou možnost, z utržených peněz jsem dal 50 milionů na dobročinné účely. Chemapol měl jako jediný zájem i koncept rekonstrukce. Věděl jsem, že vznikne rozruch kolem jména kupce, ale bylo to pro mě daleko menší zlo, než kdybych nesl odpovědnost za to, že palác chátrá a dříve či později v něm hygienik zakáže provoz.
Nemáte opravdu ani nejmenší výčitky svědomí, že jste pomohl jednomu symbolu mafiánského kapitalismu?
Tehdy jím ještě pan Junek nebyl. Ony se ty symboly mění dost rychle, dřív Junek, dnes Soudek, kdo ví, kdo to bude za rok.
Kdybyste mohl, vzal byste dnes zpět některou z milostí, jež jste za třináct let udělil?
Teď vás možná překvapím, ale já si myslím, že milosti by mohly být klidně zrušeny. Každého vězně může podmíněně propustit soud. Pokud milosti nebudou zrušeny, měly by zůstat tím, čím jsou, tedy monarchistickým pozůstatkem milosrdenství hlavy státu. Považuji dokonce za chybu, že jsem o nich začal informovat na internetu a snažil se ke každé dávat vysvětlení – jde o věc naprosto individuálního svědomí, která v podstatě nesnese diskusi. Proto častá představa, že by měl milosti kontrasignovat premiér, mi připadá jako největší nesmysl: dva lidé s jiným funkčním obdobím a s jiným typem mandátu se na tom nemohou shodnout.
Neříkám, prosím pěkně, že jsem se někdy nemohl zmýlit, ale kdo to posoudí? Jedině pánbůh.
V Evropě
V minulosti jste říkal, že Evropa si musí uvědomit, kde začíná a končí, a že do ní nepatří například Rusko. Dnes se debatuje, zda do Evropské unie patří islámské Turecko. Co si o tom myslíte vy?
Turecko zasahuje sice geograficky do Evropy jen malou částí, ale od vzniku sekulárního státu vykonalo na díle svého politického přizpůsobení tradicím a hodnotám Západu tolik, že by bylo přirozené ho do EU přijmout. Připadá mi nespravedlivé, že se mohlo stát členem Aliance, když se to Západu hodilo v době studené války – a když už ho není zapotřebí, najednou nesplňuje standardy? Můj osobní názor zní, že vstup Turecka do Evropské unie by neměl být příliš odkládán.
Mohl by do Evropské unie jednou vstoupit Izrael?
Myslím, že Izrael zasluhuje maximální podporu a pomoc jako stát demokratický, který je v permanentním ohrožení. Z toho ale nevyplývá, že by měl být členem EU. Je to země evropštější a možná demokratičtější než leckterá členská nebo kandidátská země, ale tady vždycky hraje roli mimo hlediska logického, hodnotového, ekonomického aj. i hledisko geo-
grafické. Izrael prostě leží jinde.
Podle geografické logiky by tedy mohl být jednou v EU Kazachstán – zčásti leží i v Evropě.
Nerad bych vzbuzoval dojem, že si přisvojuji právo rozhodovat o tom, která země má kam vstoupit. Vždy by mělo záležet především na rozhodnutí dotyčné země. Třeba Bělorusko či Ukrajina by mohly býti jednou členy Evropské unie, ale možná vlastním rozhodnutím nikdy nebudou.
Přivítal jste slavnostně náš vstup do NATO. Proč jste podobně nevystoupil po kodaňském summitu, kdy se rozhodlo o našem přijetí do Evropské unie?
V té době jsem psal svůj novoroční projev, v němž jsem našemu přijetí do EU věnoval celou třetinu. Necítil jsem potřebu na toto téma dělat nějaký další projev.
Máte už rozmyšleno, jak se zapojíte do kampaně před referendem, pokud vůbec?
Zatím nevím, potřebuji odstup a nadhled.
Chci-li ještě žít
Jako první prezident jste stanovil precedenty pro své nástupce. Ústava například není jasná v tom, zda prezident smí odmítnout jmenování některého ministra. Vy jste nakonec vždy vyhověl, i když vám lidé jako Kavan, Grégr či Grulich byli očividně proti mysli. Proč?
Podle mého výkladu ústavy i podle výkladu ústavních právníků mohu jmenování odmítnout. Ale v takovém případě to samozřejmě znamená vážnou roztržku mezi prezidentem a premiérem. Žádný z těch případů se mi v té době nezdál tak vážný, aby stál za politickou krizi.
Před jmenováním každé vlády jsem vedl konzultace a říkal premiérovi, komu dávám přednost. Například na post ministra zahraničí ve vládě pana Zemana byly tři alternativy. Řekl jsem premiérovi, že v mých preferencích je pan Kavan na posledním místě. On bohužel mé nedoporučení vnímal pro sebe spíše jako doporučení.
Neměl jste být tvrdší?
Dneska by to už bylo jinak, ale tehdy má pochybnost o panu Kavanovi nebyla tak silná.
Budete také jako první definovat zvyklosti, co by měl dělat bývalý prezident. V Americe je tato tradice už dávno zažitá – je pro vás některý z jejích bývalých prezidentů inspirující?
Mám bezpočet pozvání na cesty po světě, ale nejdřív potřebuji zařídit ryze praktické věci: kancelář, personál, vyřídit stěhování z Hradu… Kdyby mě někdo náhodou požádal o mírovou misi ve stylu Jamese Cartera, pokud narážíte na toto, zatím se chystám odmítat. Neříkám, že navždy.
Co byste rád dělal za rok touto dobou? Kde vás najdeme?
Myslím, že nebudu v Čechách, a to z důvodů zdravotních. Chci-li ještě nějakou chvíli žít, lékaři říkají, že s mými nemocnými plícemi se mám v zimě pokud možno zdržovat někde, kde je tepleji. Potřebuji být nějakou dobu v ústraní, být sám, číst, promýšlet pár věcí, případně i něco psát. Rád bych také cestoval. Teď budu mít poprvé normální pas a já potřebuji různé země vidět i odjinud než z pancéřované limuzíny.
