Případ umírajícího kata

mobrazek_901.jpeg, Autor: [object Object]

Fotografie: Alois Grebeníček v roce 1952 - aktivní vyšetřovatel StB. Foto Okresní archiv v Uherském Hradišti, Autor: [object Object]

Život psance

Do konce návštěvních hodin zbývá ještě půlhodina, na interním oddělení nemocnice v Uherském Hradišti však žádní hosté zvenku nejsou. Prázdnou chodbou prochází jen sestra s vozíkem čistého povlečení. „Za kým jdete?“ zajímá se ostražitě. „Za panem Grebeníčkem? Když nejste z rodiny, tak za ním nemůžete.“ Vzápětí se na oddělení strhne poprask. Jedna sestra volá primáři, co s neodbytnou návštěvou, druhá spěchá k pokoji číslo 3, aby vlastním tělem bránila dveře.

Pacienti z ostatních pokojů zvědavě vykukují, co se na chodbě děje. Role ochranky není sestře zrovna příjemná. „Nedělejte problémy, je to tak nařízené,“ říká. „Já jenom poslouchám, co nám svrchu řeknou.“ Jaký příkaz konkrétně má a kdo jí ho dal, však prozradit nechce. Druhá sestra vyřizuje: „Pan primář vzkazuje, že se máme pana Grebeníčka zeptat, zda s vámi chce mluvit.“ Pak obě vklouznou na pokoj a hned se vrací: „Nechce.“ Pro jistotu vytáhne sestra z kapsy klíč a dveře zamkne.

„Žádné nařízení jsem nikdy nevydal a nevydám. Nevím, o čem sestry mluvily,“ říká později primář interny Vladimír Okénka. „Ale pochopte nás. Pan Grebeníček je problematický pacient, ne z medicínského důvodu, ale z jiných – pokud si jeho rodina návštěvu novinářů nepřeje, já vás tam pustit nemohu. Nechci mít problém s tím, že na mě dá jeho syn stížnost.“ Pro jistotu je Grebeníčkův pobyt ve špitále držen v tajnosti. Neví o něm ani primář plicního oddělení v téže nemocnici, u kterého se Grebeníček předtím léta léčil. „Vůbec nevím, že je u nás v nemocnici,“ říká Dušan Hanák. „Na žádnou konzultaci si mě nepozvali.“

Na stará kolena se tak muž, který byl léta zvyklý žít na výsluní, stal vlastní vinou psancem. Odmítá se před soudem zodpovídat z týrání politických vězňů, kterého se dopouštěl jako zástupce velitele vyšetřovacího oddělení StB v Uherském Hradišti v letech 1948–51. Z těžkého ublížení na zdraví byl Alois Grebeníček obviněn už v roce 1994. O čtyři měsíce později Respektu řekl: „Jsou to nesmysly, nikdy jsem nikoho ani neuhodil.“ Předseda komunistů Miroslav Grebeníček tehdy reagoval na zprávy o trestním stíhání svého otce ostře. „Nejde o nic jiného, než o trapnou snahu pošpinit rodinu představitele nejsilnější opoziční strany,“ prohlásil.

„Je mi to líto a prosím ho za odpuštění,“ řekl u soudu jediné ze svých dosud žijících obětí jeden z Grebeníčkových někdejších estébáckých kolegů vyšetřovatel Vladimír Zavadilík. Před dvěma lety dostal dva roky, do vězení ale kvůli špatnému zdravotnímu stavu nenastoupil. Alois Grebeníček se naopak rozhodl, že než říci něco takového, raději se bude do konce života ukrývat – nejen před soudem, ale i před rizikem dostat nepříjemnou otázku.

Orelské procesy

Vyšetřovací vazba Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti měla pověst jedné z nejhorších v republice. „Narodil se mi syn a bylo potřeba nějak vydělat peníze,“ vysvětlil Respektu před osmi lety Alois Grebeníček, proč se v šestadvaceti (v roce 1947) stal vyšetřovatelem StB. Za války byl mladý řezník, který pracoval ve Starém Městě na jatkách, zavřený v Buchenwaldu. „Byl tam za šmelinu s masem,“ říká jeho vrstevník Josef Vaněk. „Nic konkrétního jsem o jeho odbojářské aktivitě nezjistil,“ říká ředitel okresního archivu v Uherském Hradišti Jiří Čoupek. „Vím jen, že v okolí Starého Města byla už za první republiky silná komunistická skupina. Právě mladíci, kteří se pět minut po dvanácté na konci okupace hlásili k partyzánům, často dostávali funkce u StB.“

Brutalitu hradišťských vyšetřovatelů – kromě bití i mučení elektrickým proudem – zakusili především členové katolické tělocvičné a kulturní organizace Orel. Osvětovou a náboženskou činnost Orla komunisté zakázali už měsíc po únorovém puči. Začátkem léta uspořádali Orlové jako každý rok pouť na Svatý Hostýn. Tisíce jich vystoupily na kopec už v předvečer pouti a u ohňů zpívali nejen národní a orelské písně, ale slyšet byla i protikomunistická hesla a posměšné písničky na adresu socialismu.

Pomsta přišla o půl roku později. Před Vánoci 1948 začalo hromadné zatýkání vedoucích činitelů Orla a lidové strany. Za další půlrok bylo v prvním orelském procesu odsouzeno osmnáct lidí (polovina dostala tresty od 10 do 18 let za velezradu, další od 2 do 4 let za neoznámení trestného činu). Následovalo dalších pět orelských procesů.

Někdo tam jít musel

Dva orelské mladíky, Jana Petruchu (dnes 83) a jeho přítele, hodonínského župního náčelníka Vincence Vlacha, sebrali kvůli jedinému letáku. „Tisk i radio byly tehdy již zcela v rukou komunistů,“ vzpomíná Jan Petrucha na dobu, kdy byl čerstvým absolventem brněnské filozofické fakulty a zastával funkci orelského vzdělavatele. „Někdo přece musí dát lidem pravdivé informace o tom, co se děje. Proto jsme se s několika přáteli rozhodli vydávat informační časopis Zvon.“ Jeho prvním a zároveň posledním číslem byl právě osudný letáček. „Obsahoval jediný článek. Složil jsem ho z výňatků z proslovu Jana Šrámka, tehdy ministerského předsedy exilové vlády. Smysl byl – zůstaňte věrni myšlence křesťanství v době, kdy převládá materialismus,“ vypráví pan Petrucha. „Já jsem leták napsal a Vincenc ho v práci tajně rozmnožil. Mě stál tři roky ve vězení a jeho šest let.“

Do práce hradišťských vyšetřovatelů StB se Jan Petrucha dostal později než jeho přítel Vlach. „Já jsem s panem Grebeníčkem neměl tu čest, ale Vincenc ano,“ říká. A hned při jednom z prvních výslechů pan Petrucha viděl, co s jeho přítelem vyšetřování udělalo. „Četli mi jeho přiznání a chtěli, abych se také přiznal. Opakoval jsem: ,Pan Vlach se mýlí,‘“ vzpomíná Jan Petrucha. „Pak Vincence přivedli. Do místnosti vstoupil člověk s tváří tak strhanou, že jsem ho vůbec nepoznal. Zeptal jsem se: ,Véno, jsi to ty?‘ Vyšetřovatel pak znovu četl jeho výpověď a co chvíli se ho ptal: ,Bylo to tak?‘ Sotva slyšitelně odpovídal – ano. Zhroutil jsem se.“ Svého dnes už mrtvého přítele Vlacha viděl pan Petrucha znovu až v jáchymovském lágru. „Prosil mě, abych se nezlobil, že mě prozradil. Říkal: ,Vydržel jsem to bití, všechno, ale elektriku jsem nevydržel.‘ Jak bych se na něj zlobil, když jsem všechno to mučení kolem sebe viděl,“ říká starý muž. („Elektrika“ byla hradišťskou specialitou. Mučený člověk dostal na bosé nohy do bot dvě kovové destičky, jeden drát zastrčil vyšetřovatel do zásuvky a druhým drnkal po topení. Proud probíhal tělem jen do pasu, nedostal se k srdci, a mučeného proto nezabil.)

Když se pan Petrucha ve třiceti letech (z vězení musel na brigádu do dolů a na vojnu k pétépákům) vrátil domů, nebylo mu zrovna veselo: „Zápasil jsem s depresí pokaždé, když jsem potkal spolužáky ze studií. Většina z nich měla akademický titul, dobré postavení, rodinu.“ Nějakou dobu po návratu se živil jako zedník, pak se vyučil elektrikářem. Dnes má Jan Petrucha třináct dětí a dvaadvacet vnoučat, přesto je mu občas smutno: „Chtěl jsem být učitelem, a celý život jsem byl nádeníkem. Chtěl jsem se naučit cizím jazykům a poznávat svět, a za hranice jsem se dostal až na sklonku svého života.“ Jedním si je ale jist. Kdyby mohl vrátit čas, rozhodl by se stejně jako před lety: „Jsem rád, že jsem byl v kriminále. Někdo musel být, mělo-li se něco změnit. Byla by to ostuda před historií a před světem, kdybychom to všechno přijali jen tak.“

Uneseme estébáka

Rukama hradišťských estébáků prošla i skupina kolem agenta chodce Josefa Vetešky. Dva z nich, Pavel Hubačka a Petr Vymyslický (73) z Dolních Bojanovic, jsou zároveň svědky v procesu s Aloisem Grebeníčkem. „Byli jsme katoličtí skauti, něco přes třicet nás tu bylo,“ vzpomíná Petr Vymyslický na krátkou dobu bezstarostnosti a občanského nadšení po válce. „Vysadili jsme jabloňový sad svobody, začali ručně kopat koupaliště.“

Když komunisté viděli budovatelské nasazení mladých skautů, začali je lákat k sobě. „Bolševici nám nabízeli, ať vstoupíme do svazu mládeže. Řekli jsme – ne,“ vzpomíná pan Vymyslický a neubrání se úsměvu: „Rozdělili jsme si mezi sebe spací pytle, stany, šálky, co jsme dostali od Unry. Když nám komunisti došli majetek zabavit, našli jen podušku na razítko. I razítko se ztratilo.“ Klukovský boj s nepřítelem pokračoval: „Vylepovali jsme plakáty – Nevěřte komunistům, jsou zrádci národa. Místo ruské vlajky jsme pověsili pytel. Navrtávali jsme komunistům polínka, dali do nich trochu střelného prachu a hodili je zpátky. Zrovna ten nejhodnější měl pokoj plný sazí a smažená vajíčka na stropě. Když dělali ples, řekli jsme si, zahrají si v sále jen první sólo. Chtěli jsme vypnout elektriku, ale nemohli jsme najít pojistky. Napadlo nás hodit řetízek přes dráty vysokého napětí – to byl plamen, takovou kravinu nikomu neradím – ale měli po plese, vraceli vstupné.“

Pak došlo na vážnější věci. „Přišel za mnou kamarád, který se učil instalatérem. Říkal: ,Mám tu s sebou šéfova syna, utekl z vojny, je třeba ho dostat ven.‘ Chvíli se skrýval u nás, pak jsme ho převedli přes hranice,“ říká pan Vymyslický. „Šlo to docela snadno. Dělal jsem u rybářů a u Mikulova byl rybník, který se táhl až do Rakouska. Tudy jsme ho na loďce převezli.“ Po pár měsících se Josef Veteška začal pravidelně vracet jako agent chodec. U mladých skautů přespával, pomáhali mu přecházet hranice.

Pak přišel agent Veteška s tím, že potřebuje jejich pomoc při jedné akci. „Dostal za úkol unést estébáka Dyčku. Zakládal totiž protistátní skupiny a pak jejich členy udával. Krátce předtím zrovna u nás na okrese takhle za jednu noc dostali padesát lidí,“ vzpomíná Petr Vymyslický. „Řekli jsme mu: ,Pomůžeme, samozřejmá věc.‘“ Plán byl jednoduchý. Sledovat Dyčkovo auto a v příhodnou chvíli ho jeho vlastním vozem unést.

Právo umlátit

„Do Hodonína jsme dojeli na kolech, schovali jsme je v lese. Já jsem měl za úkol podívat se, jestli Dyčkovo auto stojí před podnikem, kde pracoval, a říci to další spojce,“ vypráví pan Vymyslický. Protože nestálo, vracel se pomalu ke kolům. To už si ale všiml pobíhajících policistů se samopaly. O chvíli později narazil na své přátele. „Veteška si držel ruku na puse, byl celý od krve. ,Je zle,‘ říkal, ,musel jsem střílet, ten chlap hned zvedal ruku po pistoli,‘“ vzpomíná na osudný večer. „Dyčka měl dvě smrtelné rány, na chodníku před domem zemřel. Jardovi se s kulkou v čelisti podařilo utéct.“ Pan Vymyslický ho lesem, aby se vyhnuli vojákům a policii, dovedl zpátky do vsi. Další z dnešních svědků, Pavel Hubačka, mu břitvou vyoperoval kulku a vyčistil ránu. Druhý den ho hoši, převlečeného za ženu, převedli k rodičům místního faráře.

Prozradila je vlastně náhoda. Estébáci v hospodě zaslechli, jak dva z jejich skupiny zmínili Dyčkovo jméno. „Okamžitě je brali,“ říká Petr Vymyslický. Pak bylo jen otázkou času, kdy z nich vymlátí jména ostatních. „Nemohu jim to mít za zlé. Mlátili je, topili ve vaně. Mého přítele Pavla Hubačku měl v práci právě Grebeníček, zažil elektrický proud,“ říká Petr Vymyslický. Samotný Pavel Hubačka popsal vyšetřování slovy: „Grebeníček byl opravdu nejhrubší, jak někdo mohl být. Pro mě každý výslech u něj končil ztrátou vědomí.“

Josef Veteška byl popraven. Pavel Hubačka dostal třicet let, Petr Vymyslický dvacet. Jedním z odsouzených byl také Jaroslav Veselý (dostal čtyři a půl roku), děda manžela dnešní Grebeníčkovy soudkyně Radomíry Veselé. „Jarda musí kopat do truhly, že taková bestie má jeho jméno,“ říká o svém mrtvém příteli Petr Vymyslický. „To je pravda, že byl zavřený,“ říká soudkyně Veselá. „Ale nevím, jestli byl vyšetřován zrovna v Uherském Hradišti. Babička o tom nikdy nemluvila.“

Podobně překvapivá náhoda čekala Petra Vymyslického v lágru na Bytízu: „Řezal jsem s jedním muklem dřevo. ,Ty mě neznáš?‘ zeptal se. ,V životě jsem tě neviděl,‘ povídám. A on: ,Ale viděl, v Uherském Hradišti. Byl jsem svědkem tvého výslechu. Jako podplukovník jsem tam dovezl rozkaz ministra Baráka, že vyšetřovatelé mohou použít všech prostředků.‘ Měli právo nás umlátit. Povídám mu: ,Ty ludro jedna, a teď se tu s tebou mám tahat o pilu?‘“

Statečný zloděj Divoký

Brutalita hradišťských vyšetřovatelů vyšla najevo už v březnu 1949. Moták od spoluvězně z orelského procesu s popisem hrůz, které se za zdmi dějí, vynesl z věznice a doručil manželce vězněného ani ne osmnáctiletý František Divoký. S politickými procesy neměl nic společného, byl vyšetřován za krádeže. Žena si stěžovala, byla ustavena vyšetřovací komise. Předseda státního soudu v Brně Jaroslav Horňanský poslal do věznice soudce a policejního lékaře. Polovina z tehdy vyslechnutých šedesáti lidí vypověděla, že je estébáci bili. Třináct vězňů opakovaně zakusilo mučení elektrickým proudem. Například stav takto trýzněného Pavla Dědičíka, profesora na brněnském gymnáziu, popsal lékař slovy: „Tělesně sláb, značně bledý, sešlý. Trpí nespavostí, plačtivou náladou, třese se na celém těle.“ (Pavel Dědičík dostal v prvním orelském procesu deset let za velezradu.)

Doktor Horňanský poslal zprávu na ministerstvo s přípisem, aby byl případ zveřejněn a mučitelé předáni spravedlnosti. Nic takového se nestalo, naopak předseda brněnského soudu Horňanský spáchal o rok později sebevraždu. Dnes je však právě tato zpráva jedním z důležitých důkazů o hrůzách hradišťského mučení.

Zatímco Horňanského zpráva zůstala skryta, František Divoký takové štěstí neměl. Vyšetřovatelé snadno zjistili, kdo byl na cele s mužem, jehož manželka si stěžovala. Estébáci si Divokého našli. „Když se znovu dostal do vazby, Grebeníček si ho vytáhl z kobky,“ říká další ze svědků, Jan Králík, který dělal tehdy ve věznici chodbaře. „Byl jsem zrovna ve skladišti a viděl, jak ho mlátil. Divoký musel běhat dokola po ochozu a Grebeníček stál na spojovacím mostku. Vždycky když kolem něj Frantík probíhal, tloukl ho pěstí a kopal. Pak si zase přešel na druhou stranu – a zas, pěstmi do hlavy a do obličeje. Honil ho tam tak dlouho, až padal a obličej měl samou podlitinu.“

Někdejšího vyšetřovatele potkal Jan Králík znovu až v polovině 90. let, shodou okolností na autobusovém nádraží na dohled od věznice. „Slyšel jsem za zády, jak se nějaká paní ptá: ,Jak se vám daří?‘ A muž odpovídá: ,Po stránce fyzické docela dobře. Ale víte, ten psychický tlak těžko snáším. Co všechno za špínu a lži si na mě vymysleli,‘“ vzpomíná Jan Králík. „Otočím se a on to Grebeníček. Říkám: ,Poslouchejte, vidíte ty samotky? Nevzpomínáte si, jak jste tam honil a tloukl toho Divokého?‘ Žena zasáhla: ,Co se tu budete o takových věcech bavit.‘ A spustila o vánočním stromečku.“

Nebyli jsme špatné družstvo

Zatímco lidé, se kterými se estébácký vyšetřovatel Grebeníček za zdmi vězení setkal, se museli se svými sny o budoucnosti rozloučit, on sám udělal kariéru. Z řezníka se po odchodu z místa vyšetřovatele StB vyšvihl na pracovníka zemědělského referátu Okresního národního výboru v Uherském Hradišti (1953–54). Další dva roky byl tajemníkem Místního národního výboru ve Starém Městě u Uherského Hradiště. Od roku 1956 do důchodu (1979) dělal ve Starém Městě předsedu jednotného zemědělského družstva.

Budovat JZD pomáhal Alois Grebeníček ve volném čase už jako vyšetřovatel. Družstvo vzniklo ve Starém Městě na jaře 1950. Podle knihy Staré Město v proměnách věků mělo na konci roku sice už více než čtyři sta členů, z nich však bylo jen šest aktivních zemědělců. Zbytek tvořili komunisté, kteří se živili jako dělníci. „Protože ani z jejich strany nebyl o společnou práci velký zájem, museli družstevní půdu obdělávat brigádníci ze škol a podniků,“ píší autoři knihy. Na konci roku 1952 vznikla ve vsi politická komise, která měla za úkol dostat do družstva rolníky. Soustředila se hlavně na dva muže, kteří měli v obci autoritu – agrárníka Vojtěcha Taláka a lidovce a dlouholetého předválečného starostu Josefa Vaňka. Ten podlehl jako první, podle kroniky přineslo úspěch „plných pět dnů nepřetržité agitace“. Přihlášku podepsal v noci z pátku na sobotu. Podpis zatvrzelejšího Taláka přinesl osobně Alois Grebeníček.

Zatímco političtí vězni si uchovali jasné obrysy toho, kde bylo dobro a kde zlo, lidé ze Starého Města, včetně potomků pokořených sedláků, dnes mluví o padesátých letech jen neochotně a o Aloisi Grebeníčkovi celkem smířlivě. Dlouhá léta života v jedné obci a často i společná práce v JZD jasné kontury někdejších křivd dávno rozpila.

„Lojzu jsem znal od dětství, hráli jsme spolu fotbal a tak, učil se tu u potoka řezníkem,“ říká osmahlý muž ve dveřích nízkého domku. O deset let později bylo po klukovském přátelství Josefa Vaňka (81), syna někdejšího sedláka a starosty, a Aloise Grebeníčka veta. „Můj otec říkal – nevěř mu,“ vzpomíná Josef Vaněk. „Otec už tehdy věděl, co dělal v Uherském Hradišti, ale nemluvil o tom.“ Někdejší starosta pracoval v Grebeníčkově družstvu léta na váze, jeho syn jezdil s koňmi. „Na nás bývalé sedláky nebyl pan Grebeníček zrovna jemný. Moje žena dělala na sýpce, brala třetinu peněz co brigádníci. Když se proti tomu jednou ozvala, Grebeníček jí odpověděl: ,Co byste, kurvy, ještě chtěli.‘“ Hned však dodává: „Nechci o nikom mluvit špatně, raději odpustím. A hospodář to nebyl špatný, i kosu uměl chytnout, když bylo třeba. Nebyli jsme nejhorší družstvo, opravdu ne.“

O dvě generace mladší vzdálený příbuzný někdejší Grebeníčkovy kořisti a dnes jediný soukromý zemědělec ve Starém Městě Václav Talák se kloní k ještě smířlivějšímu názoru, který ve Starém Městě převažuje: „Spousta lidí si ho tady váží. Myslí si, že udělal pro družstvo hodně dobré práce. Většina si myslí, že by ho už měli nechat. Nebyl tak hrozný, jak se píše v novinách.“

Stopy bezpráví přitom mají ve Starém Městě všichni dodnes na očích. Skoro každý tu zná příběh rodiny sedláka Holáně. Přišla o všechno a pana Holáně kolektivizace připravila předčasně o život. Začátkem devadesátých let se jeho dceři, která jako jediná neemigrovala a žije ve Starém Městě, na chvíli blesklo na lepší časy. Hospodařit nechtěla, tak svůj téměř milionový podíl v družstvu převedla na soukromníka Taláka. Brzy se ale ukázalo, že družstevníci starou ženu podvedli. „Pozvali ji do transformační rady a přitom jí podstrčili k podpisu papír, že vstupuje do družstva,“ říká Václav Talák. Vyplatit podíl pak šlo až za sedm let, mezitím ale ve vytunelovaném družstvu zůstaly jen dluhy – majetek si šéfové převedli na nově založenou akciovou společnost. Božena Ševčíková nedostala nic. Ani původní dům její rodiny, kde se dodnes říká „na Holáňovém“, se jí nevrátil. Prodejnu zahradnických potřeb v něm provozuje bývalý zemědělský tajemník OV KSČ a současný komunistický radní Vaněk. Paní Ševčíková se o prožitém a nikdy neodčiněném bezpráví nechce vůbec bavit: „Je to všechno pryč. Nezlobte se, nechci o tom mluvit.“

Nedostatek odvahy

Vyšetřování brutality hradišťských estébáků začalo v roce 1994, o tři roky později byla podána obžaloba na velitele tamní StB Ludvíka Hlavačku a vyšetřovatele Aloise Grebeníčka a Vladimíra Zavadilíka. Soudkyně okresního soudu v Uherském Hradišti nařídila první stání na léto 1997. Proces s Hlavačkou byl pro jeho špatný zdravotní stav přerušen. Zavadilíka nejdříve soudkyně Veselá zprostila obžaloby. O bití a mučení proti němu svědčil Ladislav Dohnalík. „Jeho výpověď obsahovala nepřesnosti. Před soudem řekl, že byl vyslýchán jen jednou. Zpráva z roku 1949 naopak uváděla, že byl vyšetřován dvakrát,“ vysvětlila tehdy Veselá s tím, že člověk, který si nepamatuje, kolikrát byl vyslýchán, se může mýlit i v dalších věcech. Brněnský krajský soud její verdikt zrušil a Zavadilík dostal dvouletý trest.

Hlavní líčení s Aloisem Grebeníčkem už soudkyně Veselá nařídila celkem jedenáctkrát. Když podeváté poslal lékařskou omluvenku, přišel znalec Petr Svoboda s nápadem, aby se proces konal ve špitále. Loni v únoru to vypadalo, že soud konečně bude. Ještě den před hlavním líčením ležel Alois Grebeníček na plicním oddělení nemocnice v Uherském Hradišti, kde mělo proběhnout. „Jeho zdravotní stav byl celkem slušný, odpovídal nejlepšímu vůbec možnému stavu,“ říká primář Dušan Hanák. „Když mi den před soudem volal pacientův syn, řekl jsem mu totéž. Rozčilil se, že se soudem souhlasím – když je tak dobrý, tak si ho beru domů na revers – a za deset minut tu bylo auto.“ Bylo po soudu, soudkyni Veselé přišla omluvenka, že Alois Grebeníček dostal přes noc virózu. Radomíra Veselá vyslechla primáře, který jí situaci právě tak popsal.

Na co ještě soudkyně čeká, to je přece vyhýbání se soudu, důvod ke vzetí do vazby. Jenže Radomíra Veselá sama nic rozhodovat nechce. Chce, aby za ni rozhodli jiní, v tomto případě lékaři. „Ptala jsem se primáře výslovně na to, jestli mi může potvrdit, že to bylo vyhýbání se soudu,“ říká. „Do protokolu mi řekl, že to on neví.“ Stejně tak na otázku, zda je možné, aby se stav pacienta během několika hodin zhoršil, lékař celkem pochopitelně opáčil – možné to je. Další a zatím poslední pokus nevyšel pro změnu proto, že se omluvil Grebeníčkův advokát Čestmír Kubát.

Práci soudkyně Veselé kritizoval letos v březnu Ústavní soud. „Stav, kdy se obžalovaný během šesti let nedostane k soudu prvního stupně, dává záporný signál všem potenciálním pachatelům trestných činů a svědčí o neschopnosti státu plnit své základní funkce,“ prohlásil senát, složený z Vojtěcha Cepla, Elišky Wagnerové a Františka Duchoně. Šanci říci své nedala ústavním soudcům překvapivě žádná z Grebeníčkových obětí, ale jeho advokát. Chtěl stíhání zastavit, protože u jeho klienta „vyvolává stres“ a působí mu „mučivé útrapy“. „Žádné trestní stíhání neprospívá zdravotnímu stavu stíhaného,“ opáčili chladně ústavní soudci a dodali, že s takovou bychom mohli na spravedlnost a právní stát rovnou rezignovat. Přidali i prostou radu, jak Grebeníčkovy útrapy ukončit: rychle rozhodnout, zda vinen je, nebo není.

I vy, paní inženýrko?

Právě fakt, že veřejnost vidí v Grebeníčkovi spíš starého a nemocného muže než někoho, kdo se má zodpovídat ze svých vin, zčásti vysvětluje neochotu soudkyně Veselé jednat. Sama líčení oddaluje tím, že chce stále nové a nové posudky od lékařů. Chce přenést odpovědnost na ně. „Nemohu riskovat, že mi ten člověk při jednání zemře,“ říká soudkyně Veselá. Klíč k vysvětlení její liknavosti je však ještě v něčem jiném. Jednoduše má menší problémy, když nekoná, než kdyby konat začala. Většině lidí je totiž bližší názor občanů Starého Města než názor politických vězňů.

Neschopnost a nedostatek odvahy soudkyni nediskvalifikují ani profesně. Třetím rokem už totiž učí na hradišťské obchodní akademii a vyšší odborné škole. „Chcete naší škole udělat ostudu tím, že ji v novinách spojíte s kauzou Grebeníček?“ protestuje proti zveřejnění této skutečnosti ředitel Josef Kolek. Vzápětí vysvětluje, proč soudkyni Veselou dokonce „lanařil“, aby u něj učila: „Má léta praxe a funkci, dělá místopředsedkyni soudu.“ Ani studenti se své učitelky na známou kauzu neptají. „Proces s Grebeníčkem? To mi nic neříká. O takové politické věci se nezajímám. Čtu jen to, co potřebuji do školy,“ říká jedna ze studentek. „Vím o tom případu,“ říká její kolega. „Ale paní Veselé jsem se na to neptal, nijak zvlášť mě to neinteresuje.“ Radomíra Veselá pamatuje od žáků jediný dotaz na toto téma. Studenti se ale nechali odbýt opravdu snadno: „Řekla jsem jim, že jim nemohu říct víc, než je v novinách. Probrali jsme si teoreticky, jaké jsou vazební důvody.“

Jedině zástupkyně ředitele Jenoféfa Rybnikářová na svou kolegyni dvakrát zaútočila. „Řekla jsem jí na rovinu, že s jejími průtahy nesouhlasím. A zeptala jsem se, kdy už toho soudruha Grebeníčka konečně odsoudí,“ vzpomíná zástupkyně. „Dostala jsem odpověď: ,I vy, paní inženýrko? Já jsem si myslela, že jste inteligentní osoba.‘“

Minulý pátek byl Alois Grebeníček ještě stále v hradišťské nemocnici. „V současné době jeho zdravotní stav není takový, aby se hlavní líčení mohlo konat,“ říkala soudkyně Veselá. „Plánuji ho na polovinu července.“

Rozhovor

Proces neprobíhá tak, jak zákon ukládá,

říká místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová

Eliška Wagnerová byla soudcem zpravodajem, když letos v březnu Ústavní soud na adresu Grebeníčkovy kauzy prohlásil: Stav, kdy se obžalovaný během šesti let nedostane k soudu, svědčí o neschopnosti státu plnit své základní funkce.

Je soudkyně Veselá neschopná?

Ano, ano. I tak se to dá číst. Není to jenom to, ale je to samozřejmě i to, že soudkyně si neví rady a že selhává.

V čem její neschopnost konkrétně vidíte?

Připadá mi, že je v té věci velmi málo angažovaná. Když se věc vleče takhle hrozně dlouho, tak i když mi přijde omluva v pátek odpoledne faxem – měla bych zvednout telefon a začít pracovat. Snažit se hned najít znalce, který by pana Grebeníčka vyšetřil a potvrdil, zda se věci opravdu mají tak, jak je tvrzeno v tom faxu.

Skutečně v tuhle chvíli není moci, která by Grebeníčka dostala před soud?

Bez spoluúčinkování té soudkyně není. Faktem je, že ji o odvahu připravuje i postoj předsedkyně soudu, která jí potvrzuje, že koná dobře. Potvrzuje jí to i ministerstvo spravedlnosti. Tak co, ona má od autorit, které mají pravomoci co do kárného stíhání, potvrzeno, že koná dobře. Samozřejmě že jistý díl viny nesou i oni.

Když měl být souzen v nemocnici, den před líčením na revers odešel. To je přece důvod k vazbě pro podezření z vyhýbání se soudu.

Jistě, ale je to otázka hodnocení. Kdybych já takový případ hodnotila, myslela bych si, že ten důvod k vazbě tady dán je. Samozřejmě je nutné zvažovat věk a zdravotní stav, ale existují vazební nemocnice.

Soudkyně Veselá se neustále zaštiťuje názorem lékařů. Musí?

To není jen nedostatek odvahy, ale absolutní neznalost zákona. Zákon říká, že všechny důkazy hodnotí soud. Posudek lékaře je jenom jeden z důkazů.

Co říci obětem? Jak jim vysvětlit, že za šest let nejsme schopni dostat před soud jejich mučitele?

To je zcela nevysvětlitelné. Vidíme případy z Francie, z Německa, kde byli souzeni nacističtí zločinci. Byli to stařečkové, kteří se ani nedokázali sami pohybovat – a systém si s tím poradil. A určitě, kdyby tam soudce chtěl, mohl by disponovat znaleckými posudky stejně jako soudkyně Veselá. Prostě kde není vůle, nejde nic. Tady postrádám vůli konat podle příkazu zákona – rychle a efektivně. Ten proces neprobíhá tak, jak zákon ukládá.