Fotografie: Eliška Fischmannová:„Mysleli jsme si, že už se nevrátíme.” Foto Ludvík Hradilek, Autor: [object Object]
Richard Fischman se celá léta považoval za československého občana a měl na to i dokumenty – nicméně přišla doba, kdy mu to nebylo nic platné. Pro Němce, kteří jej zabili v Osvětimi, byl Žid. A pro Čechy, kteří jeho zachráněným dětem sebrali veškerý majetek, byl Němec. Ani dnes, bezmála šedesát let po válce, se rodina nemůže domoci práva. Rozsáhlé polnosti a zámeček v Puklicích u Jihlavy stát stále nevrátil, nevyplatil ani žádné odškodné. K jedné změně však v polistopadové éře přece jen došlo: Richard Fischman byl nedávno rehabilitován. Úřady stvrdily, že nebyl kolaborant ani Němec, takže konfiskace jeho majetku na základě Benešových dekretů byla neoprávněná. Kdo by ale čekal, že po takovém výroku musí dojít k rychlé nápravě křivd, hodně by se spletl.
Tesař hlásí zrádce
„Mysleli si, že se nevrátíme z koncentráku a nebudeme se moct bránit. Takže náš majetek rozdělili lidem v obci. Tehdejší komunistický starosta tak chtěl získat hlasy pro svoji stranu,“ vzpomíná dcera pana Fischmana Eliška Fischmanová (86).
Sázka puklické radnici málem vyšla: vyhlazovací tábor přežila z celé rodiny pouze paní Eliška s bratrem Vítězoslavem. Jejich otec, matka i sestra zahynuli v plynové komoře. Dvojice navrátilců ale přišla domů až poté, co jihlavský národní výbor v červenci 1945 sebral mrtvému Richardu Fischmanovi bez ohledu na dědice veškerý majetek: zámek, velkostatek a 270 hektarů polností, vše v roce 1938 ohodnoceno na šest milionů korun. Úřadům to dovolil Benešův dekret č. 12 zabavující majetek „zrádců a nepřátel českého národa“ – kolaborantů a českých Němců. „Fischman svým způsobem života cítil jako Němec, podporoval německý živel a s ním se stýkal,“ stojí v odůvodnění konfiskátu. Věc stála na svědectví tří osob, korunním svědkem byl komunistický starosta Karel Tesař. Jeho tvrzení, že ve Fischmanově rodině „se prý mluvilo německy a stejně se vedly i účetní knihy“, bylo rozhodující. Sám Tesař ovšem na zabrání majetku vydělal – kromě politického kreditu pro „štědrou KSČ“ dostal také Fischmanovu kolárnu a kovárnu pro své syny. Další dva svědci obdrželi část polí a zbylý majetek byl rozdělen mezi sedmdesát pět obyvatel Puklic. „Argumenty i rozhodnutí byly účelově zkreslené,“ hodnotí dnes konfiskaci Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. „Byla to normální krádež,“ říká paní Eliška. „U nás se vždycky mluvilo česky, chodili jsme do českých škol.“ Při sčítání lidu v roce 1930 se Fischmanovi přihlásili k židovské národnosti, jejich občanství bylo československé. Nic však nepomohlo – komunisté protizákonnou konfiskaci prosadili a odvolání paní Elišky (bratr mezitím odešel do emigrace) se projednávalo až v 50. letech po bolševickém puči, když už na spravedlnost nebyla vůbec žádná šance.
Po revoluci byl majetek pana Fischmana opět rozdán puklickým obyvatelům. Svůj zápas znovu začala i paní Fischmanová. Úřady a soudy si ji ale přehazovaly jak horký brambor. Až před rokem a půl pozemkový úřad v Jihlavě rozhodl, že část majetku vlastněná právnickými osobami (tedy hlavně obcí Puklice) má být vrácena. Za polnosti patřící fyzickým osobám musí být dána náhrada. Puklice se ale odmítají vzdát. A jejich odvolání leží na soudu už dvacet měsíců bez jediného výstupu. „Žádali jsme různé podklady,“ vysvětluje prodlevu žena na podatelně Krajského soudu v Brně. „A teď spis stejně půjde do Jihlavy, kam po letošní reformě správního soudnictví přináleží.“
Moudré hlavy
V jedné části oprýskaného puklického zámečku sídlí pošta, ze zpustošeného nádvoříčka se vstupuje k prostorám radnice a pěti bytům. Právě tento zámek by měla obec na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu vrátit paní Fischmanové. „Začnu to řešit, teprve až přijde pravomocné rozhodnutí,“ říká starosta Puklic Karel Tůma. Jako nezávislý kandidát zvítězil teprve v posledních volbách. Ale o tom, že se obec bude o zámek rvát, rozhodlo ještě minulé vedení. V jeho čele stál po šestnáct let komunistický starosta Ladislav Hos – vnuk onoho Karla Tesaře, který se svým svědectvím zasadil o konfiskaci majetku Fischmanovy rodiny. „Právníci nám řekli, že je šance na odvolání,“ říká Hos, „a v zastupitelstvu převládl rozumný názor – ať to za nás vyřeší moudré hlavy. Lidi tady nechtějí žádný vracení – polovina z nich tady tu nudli pole má a bojí se o ni bez ohledu na ujišťování, že za ně odškodné zaplatí stát.“
Ještě před deseti lety se při návštěvě Puklic daly od místních zaslechnout na adresu odvlečených židovských spoluobčanů opravdu silné výroky. „Myslím, že od každého jiného národa by ta likvidace Židů byla spravedlivá, jen ne od Němců,“ řekl například tenkrát reportérovi Respektu bývalý holič Stanislav Stránský. Dnes už podobné věci v obci veřejně zaslechnout nejde, averze však zůstala stejná. „Všichni tu říkají, že byl kolaborant. A proč ne – to, že umřel v koncentráku, to přece nevylučuje,“ říká na adresu pana Fischmana asi čtyřicetiletý pořízek v kostkované košili. A v čem ona kolaborace spočívala? „No to nevím, já tu dobu nepamatuju, ale prý mluvil německy a málo platil,“ dodává muž. „Byli to páni, viděli jen sebe a svý příjmy,“ doplňuje souseda nejstarší občan Puklic František Vlček (83). Na vracení majetku má jasný názor hlavně jeho dcera: „Byla by to křivda na křivdu,“ říká. „Vždyť jim to ani nemůže patřit. Myslíte, že si na to Fischman vydělal? Na všechno mu tady dřeli ti chudáci.“
„Je tam opravdu strašná atmosféra,“ říká s lítostí v hlase Eliška Fischmanová. Pokud získá majetek zpět, chce jej pronajmout nebo dokonce prodat – z pražského bytu se už stěhovat nehodlá a na puklické hospodářství nechce jít ani syn a vnuci. „Jde mi hlavně o očištění jména mého otce a o spravedlnost. Chtěla bych, aby v Puklicích stál jeho pomník. Byl to dobrý podnikatel a hospodářství mu vzkvétalo.“ S podobným záměrem ovšem už jednou silně narazila. Hned po revoluci přijela do Puklic a žádala místní reprezentanty, aby jejího otce veřejně rehabilitovali alespoň oni. „Pro koho by to divadlo bylo dobré?“ vysvětluje své tehdejší odmítnutí bývalý starosta Hos. „Kvůli Fischmanovi by mi na žádnou schůzi stejně nikdo nepřišel.“ Zážitek paní Fischmanové ale radničním odmítnutím neskončil. Než se totiž po hodinové návštěvě obce vrátila na autobusovou zastávku, stihl tam někdo nastříkat obrázek Davidovy hvězdy s nápisem Jude.
