Věřil jsem, že to jednou praskne

Fotografie: Foto Králík, Autor: [object Object]

Žijete ve Švýcarsku, ale vracíte se pravidelně do Prahy, kde jako advokát pomáháte zdarma lidem, kterým komunisté po roce 1948 ukradli majetek. Co vás k tomu přivedlo?

Já jsem s právní pomocí potřebným začal už v 50. letech ve vězení, tam mi říkali „advokát chudých“. Pokračoval jsem s tím ve Švýcarsku, kde jsem pomáhal jako právník chudým českým emigrantům. Po listopadu 1989 jsem samozřejmě nemohl zůstat lhostejný k tomu, jak se v republice porušují práva tisíců lidí. Proto jsem začal pracovat ve Spolku občanské sebeobrany.

Co ten spolek dělá?

Už deset let usiluje o to, aby kvalita naší demokracie dosáhla alespoň prvorepublikového standardu. Aby krádež byla potrestána a protiprávní jednání odsouzeno. Prostě – hájí práva restituentů.

Okradeni navždy

Kolik lidí komunistický režim okradl?

Komunisti zabrali majetek téměř čtvrt milionu občanů. Ne všechny můžeme řadit do kategorie skutečných restituentů, často šlo o dělníky nebo studenty, kteří vlastnili tak peřinu pod hlavou a aktovku. Větší nemovitý majetek, rodinné domky, vily nebo malé podniky ztratilo zhruba čtyřicet tisíc lidí. Kolika z nich se po revoluci podařilo domoci se majetku zpět, nevím. Obávám se, že to žádné velké číslo nebude.

Jak úspěšný je váš spolek?

Jde to těžko, ale první vlaštovky tu jsou: zatím se na nás obrátilo na čtyři sta padesát lidí. Často jsou velmi chudí a staří. Bohužel ne všem můžeme poskytnout právní zastoupení, protože na to nemáme dost prostředků a sil. Já se, pokud mi to možnosti dovolují, snažím pomoci všem, kteří mě o to požádají. Samozřejmě že bez nároku na honorář.

Z čeho pak žijete?

Mám ve Švýcarsku penzi. Často ale zažívám dojemné chvíle, když se mně podaří vysoudit zpět klientův majetek. To pak za mnou třeba přijede upracovaný stařík odněkud z Moravy, celý šťastný, že může zase obdělávat svoje pole, a obdaruje mě dvěma láhvemi slivovice, protože víc si prostě dovolit nemůže. Zrovna před několika dny mi jedna klientka přinesla k narozeninám láhev portského a květiny.

Ne vždycky je honorář tak příjemný. Ve vězení jsem pomáhal politickým vězňům psát stížnosti kvůli jejich věznění. Jednou jsem udělal výjimku a žádost o podmínečné propuštění jsem napsal na Borech člověku, který nebyl politický. Podařilo se mi na soudech vymoci, že byl propuštěn dřív. A co se nestalo? Když vyšel z vězení, dal se dohromady s mojí ženou. A jen tak na okraj, v žaláři jsem mu ještě pomáhal vyřizovat jeho rozvod.

Jak často se Spolek občanské sebeobrany schází?

Každý měsíc. Vždycky zkraje přednesu referát s novými informacemi o zákonech a možnostech, jak uplatňovat restituční nároky. Pak si lidé, kteří přijíždějí z celé země, sdělují své zkušenosti. Třeba jak jim zabrali statek a jak jim teď za jejich úrodná pole nabízejí bezcenné pozemky nebo taky vůbec nic. Po skončení oficiální části lidem všelijak radím – třeba jak napsat text žaloby. Pokud je jejich kauza komplikovanější, domluvím si s nimi schůzku u mě doma.

Kolik má spolek členů? Kolik tam působí advokátů?

Je nás dohromady asi čtyři sta. Advokátní služby poskytuji pouze já sám.

Jakou máte režii? Kdo činnost spolku platí?

To je naše velká bolest. Evropská unie vyčlenila před pěti lety České republice dvacet miliard z programu Phare mimo jiné i na podporu sdružení, která posilují kvalitu demokracie. Od té doby peníze dostali už i pěstitelé králíků nebo kanárů, ale my nic.

Proč?

Žadatelů prý bylo hodně, a tak se údajně na všechny nemohlo dostat. Takže hrozí, že zanikneme. Nemáme žádný majetek, jsme živi z příspěvků našich členů, kteří ročně platí sto korun, sem tam dostaneme větší příspěvek třeba z ciziny, ale širší veřejnost o naší činnosti moc neví, takže nás těžko může podporovat.

Jak jste na tom v tuto chvíli?

Zbývají nám peníze sotva na pronájem místnosti, kde se scházíme. Dřív nám poskytovalo střechu nad hlavou ministerstvo zemědělství, když nás před časem vyhnali, začali jsme se scházet v jedné místnosti domu pražského magistrátu na Újezdě. Jenže při povodních tu místnost spláchla voda a po rekonstrukci radní nasadili tak vysoký nájem, že jsme ho nemohli poplatit. Teď se sjíždíme do jedné větší žižkovské vinárny.

Spolupracujete s nějakou podobnou organizací?

Pokud vím, žádná podobná tu neexistuje. O restituenty se starají jen advokáti, kteří si obyčejně účtují horentní částky. Poškození na to ale často nemají, a tak řada z nich zůstane navždy okradena.

Světový unikát

Jaký případ vám leží na stole?

Jde o rodinu, která bydlela ve statku v jedné pohraniční obci. Otce rodiny komunisti po válce uvěznili v Jáchymově. Den po jeho zatčení vytáhli jeho ženu a dceru z postele a vysídlili je někam ke Kardašově Řečici. Statku, luk a přilehlých pozemků se pak pomocí triku zmocnili místní komunisti. Udělali falešnou trhovou smlouvu. Háček byl ovšem v tom, že podle tehdy platných zákonů museli smlouvu podepsat jak kupující, tak prodávající, tedy původní majitelé. A ti to samozřejmě neudělali. Smlouvu dokonce nesignoval ani notář. Nicméně ten cár papíru tehdy stačil na to, aby byl statek přiklepnut novým majitelům, kteří jeho část později prodali.

To nevypadá nijak složitě.

I když je to jasný případ, restituce se táhne přes deset let. Proč? Kvůli byrokratickým průtahům českých soudů. Podobně dlouho se vleče i případ klientky, jejíž rodině byla protizákonně znárodněna malá obuvnická firma na Smíchově. Soud odmítá uznat naši námitku, že znárodnění je neplatné, když znárodňovací dekret nepodepsal příslušný ministr, jak to požadovalo v té době platné právo.

Z jakých důvodů úřady nejčastěji odmítají vrátit majetek?

Převážně proto, že soudy tvrdí, že noví vlastníci získali ukradený majetek za komunistů v dobré víře. Nebo prostě jen proto, že případ dostane na stůl soudce, který se před listopadem angažoval v KSČ a nemá logicky zájem na narovnání bezpráví.

Jak to vypadá na soudech nižší instance, kde působí více minulostí nezatížených soudců?

Tam situace není tak úplně tristní, mladší soudci se odvažují něco proti komunistickým koryfejům podniknout. Jsou ale v menšině.

Co se s tím dá dělat?

Řešení dnešního neutěšeného stavu vidím pouze jedno: zákon o protiprávnosti komunistického režimu musí být doplněn o trestní sankce. Aby lidé, kteří mají máslo na hlavě, nemohli zastávat důležité úřady a rozhodovat znovu o osudech lidí, kterým už jednou ublížili.

Je v Česku společenská a politická vůle k takové novele? A k restitucím vůbec?

Rozhodně ne! O to silnější je tu ale vůle zcizený majetek nevrátit. Krádež domu, který si lidé roky budovali, nebo pole, které rodiny po generace obdělávaly, už nikdy úplně neodčiníme. Je to součást ukradeného života, který nelze vrátit. To ale neznamená, že se máme přestat snažit bolest těch okradených zmírnit.

Jak se měnil přístup tuzemské politické reprezentace k restitucím?

Pozitivně vnímám pouze jednání politiků ze začátku 90. let, kdy spatřil světlo světa zákon o mimosoudních restitucích. Tehdy bylo jasně řečeno, že křivdy spáchané komunisty se musí napravit. Uvést tento zákon v praxi se ale ještě nepodařilo. A vlastně se tomu ani moc nedivím, když na průběh restitucí dohlíželi lidé jako tehdejší federální předseda vlády Čalfa, tedy člověk, který se sám angažoval na rozkvětu zločinného režimu.

Podle mne jsou české restituční zákony de facto antirestituční. Například není jasné, kdo je ze zákona osoba povinná k vrácení majetku. Pokusím se to vysvětlit na konkrétním příkladu. Komunisti mi zabavili vilu v Praze. Podle dnešního zákona jsem tedy osoba oprávněná k jejímu vydání. Mezitím ale vilu koupili od státu ještě před listopadem noví majitelé a nastěhovali se do ní. Podle dnešního práva nejsou osobami povinnými vilu vrátit. Kdo je osoba povinná, není jasné.

Mají podobné trhliny restituční zákony i jinde?

Pokud vím, ochrana kupců kradeného majetku není zakotvena v žádném právním systému jakékoli evropské země. Většinou to funguje takto: když někdo koupí ukradený majetek a prokáže, že to nevěděl, tak mu soud majetek odebere a vrátí ho původním vlastníkům. Náhradu musí žádat od toho, kdo mu nemovitost nebo pozemek s vědomím, že není čistě nabytý, prodal. Něco jiného je to v případě, když soud zjistí, že dotyčný získal ukradený majetek za úplatu vědomě. Bez náhrady o něj přijde a navíc bude potrestán za to, že kupoval zcizený dům nebo pole. Pokud jde o postkomunistické země, podrobně znám situaci jen v Polsku, kde byla většina věcí vrácena. Poláci šli totiž cestou návratu k demokratickým předválečným zákonům. My jsme novelizovali komunistické právo a podle toho to dopadlo. Špatný zákon nikdy nelze novelizací předělat na dobrý.

Navracení majetku je u nás podmiňováno českým občanstvím. Je to norma obvyklá v jiných evropských státech?

V tomto směru představujeme skutečně celosvětový unikát. A to velmi nemravný. Podmínka občanství pro vydávání majetku jde proti evropskému právu. Pokud místní politická reprezentace nevyhlásí promlčení restitučních nároků, šance pro české emigranty se jmenuje Evropská unie.

Dnes mně, zítra tobě

Jak jste se jako inženýr dostal k právům?

Chtěl jsem dělat patentového zástupce v oboru elektroinženýrství a k tomu byla práva potřeba. Nakonec jsem však místo u patentů skončil u politických vězňů.

Co se vlastně stalo?

V 50. letech jsem spadl do takzvané druhé vlny zatýkání. V první šli za mříže po vykonstruovaných procesech důstojníci armády a policisté, v druhé podnikatelé a živnostníci. Já jsem se po válce vrhl na výrobu elektrotechnických součástek, které jsem dodával národním podnikům. Komunisti mě ale brzy obvinili, že jsem vyráběl za ceny, které překračovaly tehdejší sazby. (Háček byl v tom, že žádné sazby na mnou dodávané zboží zákonem stanoveny nebyly.) V roce 1957 mě zatkli a za „rozkrádání národního majetku“ odsoudili na čtrnáct let. Nakonec jsem si na Pankráci, Borech a v Leopoldově odseděl sedm roků, protože v polovině 60. let jsem byl částečně rehabilitován a moje odsouzení bylo prohlášeno za nezákonné.

Chce se vám vzpomínat na ty roky?

Kdo to nezažil na vlastní kůži, těžko kdy pochopí. Nejhorší vzpomínky mám na korekci. Poprvé jsem ji okusil na Pankráci, podruhé na Borech, když jsem napsal jednomu vězni stížnost generálnímu prokurátorovi na jeho uvěznění. Vydržet v korekci bylo ukrutné. Byla to utopená místnost v suterénu. Když mě tam zavřeli, bylo dvacet devět pod nulou a bachaři mě nechali svlíknout do spodního prádla. V té kobce byla všeho všudy dřevěná pryčna patnáct centimetrů nad zemí a malé rozbité okénko. Dostal jsem jen krátkou deku, kterou jsem si buď mohl přikrýt polovinu nohou, nebo obličej. Teplé jídlo jednou za tři dny. Dodnes mám na to živé vzpomínky. Namrzly mně tam nohy.

Co vás v takových podmínkách drželo při životě?

Měl jsem takovou průpovídku: dnes mně a zítra tobě. Věřil jsem, že to jednou praskne a že nikdo spravedlnosti neujde.

Po okupaci v roce 1968 jste emigroval do Švýcarska. Proč právě tam?

Měl jsem nabídky do Kanady, ale já věřil, že se komunistický režim v Československu musí jednou zhroutit, a u toho jsem nechtěl chybět. Takže jsem si vybral zemi, která nebyla daleko.

Litoval jste někdy?

Ani vteřinu! Mně se Švýcarsko líbí! Demokracie, slušnost, korektní chování. A vyhovují mi švýcarské sociální zákony.

Devadesát osm

Je vám devadesát osm let, pracujete naplno, jste psychicky i fyzicky v pohodě… To není tak obvyklé.

Možná to bude znít banálně, ale cítím obrovskou vůli k životu a věřím, že moje práce má smysl. Celý život usiluju o to, aby se naše země chovala ke svým občanům ne jako macecha, ale jako matka. Kdybych neměl naději, že se Česká republika jednou stane právním a demokratickým státem, nesnažil bych se lidem pomáhat s jejich bolestmi a radši bych se odstěhoval úplně do Švýcarska užívat si penzi. Každé ráno si říkám, že naplňovat demokratické právo není marné, že to má význam. Stále věřím, že tu jednou bude platit to staré římské moudro, že právo je umění dobra a spravedlnosti, a nezavládne tu už nikdy idea ministra propagandy Hitlerovy říše Goebbelse, že moc je právo a právo není žádná moc.

Mojí největší vzpruhou je práce. Mám jí tolik, že si nemůžu dovolit od ní utéct. Dopřávám si však i různé jiné radosti, které mi dodávají energii. Třeba mě těší pohled na pěknou ženu. Mým velkým koníčkem je také ve Švýcarsku prohánět tamní úředníky, aby nezkostnatěli.

Co jim provádíte?

S železnou pravidelností chodím s podáním k soudu v pátek pět minut před zavírací dobou. Kdybych to nedělal, mohli by se z nich stát byrokrati, kteří nebudou připraveni občanům kdykoli vyhovět.