Römerův proces

Fotografie: Josef Romer: I kdybych vyprávěl sebevíc, mladí nepochopí a staří jen pokývají hlavou. Foto Ludvík Hradilek, Autor: [object Object]

Pojďte s námi – na chvilku

Josefu Römerovi bylo právě devatenáct let, když se rozhodl odejít z rodného Zlína. Psal se rok 1975 a v Praze se nabízela jediná možnost, jak se vyhnout obávané dvouleté vojně. Čerstvě vyučený chovatel koní nastoupil jako řidič k podniku, který stavěl jedno z pražských sídlišť. Kdo se upsal na podobnou práci, měl naději na výrazně kratší, jen pětiměsíční službu v armádě.

Römerův příchod do Prahy se podobal tisícům jiných. Nevábná ubytovna na periferii, proplouvání mezi nudnou prací, hospodou a kamarádkami na několik nocí. Nosil vlasy na ramena a džíny – už to tenkrát stačilo, aby byl člověk počítán do řad problémové, rebelantské mládeže. V rodném Zlíně hrál Josef na bubny v rockové skupině Generace, ale odchodem do Prahy to skončilo. S kamarády se přestal stýkat úplně, s rodiči se vídal jen velice sporadicky. Matka, inženýrka elektrotechniky, díky výborné znalosti ruštiny upozornila při demonstracích proti okupaci v srpnu 1968 lidi ze svého podniku, že mají na protiruském transparentu chybu. Při prověrkách na začátku normalizace si na to někdo vzpomněl a paní Römerová neprošla. Byla nakonec vděčná za práci prodavačky. Nevlastní Josefův otec, horník, byl přesvědčený komunista, k němuž Josef nikdy nenašel cestu.

Po příchodu do metropole začal Josef Römer rozvíjet jeden svůj zájem, který jej odlišoval od vrstevníků: studium řečí, němčiny a angličtiny. Ještě ve Zlíně sledoval rakouskou televizi (na jižní Moravě byl její signál dostupný) a poslouchal muziku na slavném radiu Luxemburg. V Praze zakoupil učebnici angličtiny a začal hltat slovíčka tehdy „zbytečného“ jazyka. „Motivace byla jednoduchá. Chtěl jsem rozumět, o čem se tam zpívá,“ říká pan Römer.

Po roce pobytu v hlavním městě si našel přítelkyni a objevil úžasné místo – americké kulturní středisko. Šlo tehdy o volně přístupnou místnost hned u vchodu na ambasádu USA, kde na člověka přivyklého normalizační šedivé diktatuře dýchl úplně jiný svět: bylo zde možné číst svobodné noviny, knihy, poslouchat moderní hudbu. Zlínský mládenec se vlastně nezajímal o politiku, nevěděl nic o formující se podzemní opozici proti režimu, závan svobody mezi zdmi amerického centra jej ale přitahoval. „Tady se hrály samé častušky, tam šlo nakouknout do světa za oponou,“ popisuje své pocity. Přitom nebylo nutné se nikde zapisovat, dovolovat se, vše se zdálo snadné. Z druhé strany ulice sice vchod neustále hlídala policie, to ovšem vypadalo jako formalita. Že si StB všechny návštěvníky bedlivě natáčí a zjišťuje, to pan Römer netušil. Bezstarostně si pročítal National Geographic, poslouchal ze sluchátek Pink Floyd a čas od času kolegům v práci vyprávěl, co se dočetl v amerických novinách. Třeba o případu ruského pilota, který i s migem přeletěl na Západ.

Koncem roku 1976 Josef R. zjistil, že výhledy na krátkou vojnu vypadají i přes dřinu u stavbařů velmi nejistě. Rozhodl se tedy ze špatně placené práce odejít a našel si místo na pražském letišti u vykládky zavazadel. „Byl to celkem nahodilý výběr a myslím, že při něm rozhodovaly hlavně peníze,“ říká pan Römer. To už byl ale leden 1977 a v nové práci jej zastihla počínající kampaň proti čerstvě vzniklé Chartě 77. „Byl jsem tam ani ne tři týdny, když mě zavolali na podnikovou schůzi, kde se měla charta hromadně odsoudit,“ popisuje tehdejší události pan Römer. „Jen jsem prohlásil, ať ji tedy napřed přečtou. To ale neudělali, a všichni ostatní přesto zvedli ruku, jako že ji odsuzují.“ Hned druhý den ráno čekali na Josefa Römera ve vrátnici dva policisté v civilu. Legitimovali se a slušně ho požádali, jestli by s nimi nešel něco vysvětlit. Bude to prý trvat jen chvilku a hned bude zase zpátky. Ve skutečnosti se tak stalo až po třinácti letech.

Vylovili mrtvolu

Auto s překvapeným mladíkem jelo do Bartolomějské ulice, pověstného centra Státní bezpečnosti. „Na schodech jsem dostal ránu do zad. Ty hajzle – víš, za co jseš tady, řekli mi,“ vzpomíná pan Römer. „Jenže já jsem to vůbec netušil.“ Několik ran schytal ještě nahoře, pak následoval celodenní výslech. „Ptali se hlavně na mé známé, proč jsem přijel do Prahy, proč jsem nastoupil na letiště, proč chodím na americkou ambasádu. Po dvou dnech mě odvezli do věznice v Ruzyni, kde jsem seděl měsíc zavřený, aniž se cokoli dělo.“

Josefova matka paní Ema Kozlová vzpomíná na první dny synova zatčení takto: „Někdy v lednu 77 za mnou přišel uniformovaný policista, že v Praze vylovili z Vltavy mrtvolu muže a že její popis se hodí na mého syna. Vyptával se, kde syn pracuje a kdy byl naposledy doma. Telefon jsme neměli, tak jsem si utíkala do práce zavolat. Na letišti mi řekli, že syn v práci normálně byl, tak jsem se uklidnila. V dalších dnech jsem ale Josefa nemohla nikde sehnat a jeho nadřízení z letiště mi najednou tvrdili, že nevědí, kde je. Že prostě odešel. Dva měsíce jsem vůbec nic nevěděla.“

V březnu 1977 se Josef dozvěděl, že je obviněn z „přípravy trestného činu, spočívajícího ve vytváření podmínek k ilegálnímu opuštění republiky“. Směl to napsat i domů matce, která ale estébáckému žargonu vůbec nerozuměla. „Také nevím, co se stalo, ale věř tomu, maminko, že jsem nic neudělal,“ napsal jí Josef v dalším dopise. Mladý muž doufal, že se omyl vysvětlí, jenže nevysvětlil. Zpětně z indicií vyplývá, že Josef Römer se stal vytipovanou obětí, z níž se StB rozhodla udělat velký případ. Ono „vytváření podmínek“ totiž znamenalo, že šel pracovat na pražské letiště, tedy vlastně na státní hranici, aby si připravil útěk pomocí únosu letadla. Státní bezpečnost si postupem času obstarala několik svědků, kteří vypověděli, že Josef Römer v jejich přítomnosti prohlásil, že by nejraději utekl do ciziny. V protokolu se například ocitl výrok Josefovy tehdejší dívky Jany Bolkové, že „chtěl odejít do zahraničí a uvažoval o různých způsobech odchodu“. Ona sama k tomu dnes říká: „Nechtěla jsem Josefovi přitížit nebo do toho zatáhnout naše známé, tak jsem na otázky odpovídala – nevím, nepamatuju se. Ale že chtěl odejít do zahraničí, to jsem potvrdila, na tom se mi nezdálo nic zlého, Josef se tím nikdy netajil.“

Muž jménem Vratislav Hanzlík, tehdejší redaktor stavbařského časopisu, s nímž byl Josef v létě 1976 na podnikovém zájezdu v Maďarsku, zase StB a potom i soudu napovídal, že si od něho chtěl Josef Römer obstarat zbraň, aby s ní mohl unést letadlo. Estébáci si dokonce sehnali jakéhosi Jugoslávce, který měl pistoli obstarat. „Nikdy jsem toho člověka neviděl ani o něm nikdy neslyšel,“ říká Josef Römer. „Já vůbec žádný útěk nepřipravoval, byl to naprostý nesmysl.“

Pokyn shora

Politická policie přesně rozeznala, že v osobě Josefa Römera dostává ideální postavu pro své cíle. Mládenec neměl žádné vazby na tehdejší opozici, byl zcela neznámou, bezejmennou figurou v davech reálného socialismu. Neexistoval nikdo, kdo by na jeho případ mohl upozornit zahraniční vysílače, Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. Nikdo jej neznal, neměl ani přátele, kteří by se snažili o případu mluvit ve svém okruhu. I Josefova rodina byla v tomto směru oslabená. Vlastní otec žil kdesi v Ostravě a o syna se nezajímal, nevlastní otec byl komunista, který vymyšlenému obvinění zřejmě zčásti věřil. K obraně zbyla pouze matka, ani té ale mnoho síly, energie a odvahy nezbývalo. Kvůli problému z šedesátého osmého roku byla u režimu špatně zapsaná, vychovávala šestiletou dceru a manžel ji v aktivní obraně jejího syna nepodporoval. „Pořád jsem nechápala, co se děje,“ vypráví Josefova matka paní Kozlová. „Návštěvu syna mi nepovolili, tak jsem jezdila po soudech. Všude mi ale říkali, že nic nevědí.“ Josef dostal od soudu přiděleného advokáta Josefa Provazníka, nepříliš zkušeného ani známého obhájce, který se navíc specializoval na občanské, nikoli trestní právo. „Advokát prohlásil, že za normálních okolností by to byl případ pro posluchače druhého ročníku práv, tady to prý ale bude těžké,“ vzpomíná Josefova matka. Dozvěděla se sice, že syn chtěl údajně opustit stát v zavazadlovém prostoru letadla, jenže – jak Provazník zdůrazňoval – problémů je více. „Řekl mi, že jeho práce bude velice obtížná a že synovi hrozí patnáct let nebo i smrt. Byla jsem v šoku. Ptala jsem se ho, jestli nezná advokáta, který by měl více možností nebo odvahy syna obhajovat. On ale řekl, že nikoho nenajdu. Hrozně jsem se tehdy bála něco podnikat. Bála jsem se jít na policii pro informace, bála jsem se, že mě vyhodí z práce prodavačky, bála jsem se, aby to nepoškodilo manžela mé starší dcery. Pamatuji si procesy v padesátých letech. Jako učnice nás nahnali do kina sledovat procesy se zlínskými živnostníky, některé z nich pak popravili. A najednou byl v té situaci můj syn. Dodnes mám z té hrůzy zlé sny.“ Josef Provazník stále pracuje jako advokát a na případ si dobře pamatuje: „Obžaloba byla vágní, obtížně uchopitelná, vše stálo jen na řečech. Hájil jsem stanovisko, že o žádnou přípravu únosu nikdy nešlo.“ Neměl prý strach ani na něj nikdo nevyvíjel nátlak. A nemá ani výčitky, že by něco zanedbal: „Víte, když režim chtěl někoho zašít, tak ho zašil. Když jsem později v armádním časopise četl článek, kde se o panu Römerovi psalo s velkým despektem, napadlo mě, že asi existovala politická linie, pokyn shora.“

StB se rozhodla nezůstat jen u únosu letadla nebo opuštění státu. Kvůli návštěvám kulturního centra americké ambasády obvinili Josefa Römera i z vyzvědačství. To už řešil vojenský soud, což obžalovaného sevřelo ještě víc do kleští beznaděje: proces byl neveřejný a Römer neměl ani nárok na běžného advokáta. K obhajobě mu přidělili vojenského prokurátora Rudolfa Sedláka. „Ten tam vlastně figuroval jako druhý žalobce,“ říká Römer. StB dodala svědka jménem Jemelka. Ten pracoval s Josefem Römerem na stavbě, chodili spolu na pivo a občas zašel k němu na ubytovnu. U výslechu prohlásil, že se ho Römer vyptával na vojnu a že měl na pokoji na zdi mapu Československa s „tajnými značkami“. Z československé mapy se ale později vyklubala mapa národních parků USA a tajné značky byly indiánské vigvamy. Dalším důkazem mělo být slovo T-Rex, které StB našla napsané v Josefově zápisníku. Ve skutečnosti šlo o název tehdy populární rockové skupiny, jejíž desku si Römer chtěl jít koupit na burzu. Shodou okolností se tak ale jmenoval i tajemník z americké ambasády – Terry Rex. Podoba důkazů ale tehdy stejně nebyla důležitá.

Adresa neznámá

Poprvé uviděla paní Kozlová svého syna koncem roku 1977, kdy jí dovolili přijet k jednomu z výslechů. „Bylo před Vánocemi a já jsem mu vezla řízek a salát. Přijal mě jeho vyšetřovatel, jmenoval se Mikuláš Tita, a vyptával se na úplné banality – jaký byl jako dítě, a občas mezi řečí prohlásil, jak je teď nebezpečný. Odpověděla jsem mu, že jestli ho vyšetřuje, tak ví, že nebezpečný není. Mám tu scénu pořád před očima. On si poklepával nohou a říkal, že není důležité, co udělal, ale co mu dokážou. S Josefem jsme se pak setkali jen na chvíli. Oba jsme brečeli a nestačili si nic říct. Jen ze sebe dostal, mami, nic jsem neudělal. Pak ho odvedli a já jsem řízek a salát zase vezla zpět do Zlína.“

V roce 1978 se konaly soudy – jeden u civilního soudu kvůli pokusu o útěk do ciziny, druhý u vojenského kvůli vyzvědačství.

StB nakonec usoudila, že Josef Römer nechtěl unést letadlo, ale že se chtěl při nakládání kufrů schovat v zavazadlovém prostoru letadla, které z Prahy směřuje na Západ. Nebyl v tom prý navíc sám, spolu s ním obvinila dalšího člověka – Václava Petráně. Ten si měl také shánět falešné doklady a zbraň. StB ale především spoléhala na to, že Petráň bude svědčit proti Römerovi, který měl být hlavním obviněným. Téměř se jí to i podařilo, neboť Petráň u prvních výslechů estébáckou verzi potvrdil. Za to se dočkal propuštění z vazby a vyšetřování na svobodě, což bylo tehdy zcela ojedinělé. Soud mu také původně zřejmě podle předem připravené dohody vyměřil „mírný“ trest dvou let. Jenže když mělo dojít na Josefa Römera, Petráň se přestal držet scénáře a svou původní výpověď odvolal. „To soud šokovalo a okamžitě odročil jednání,“ popisuje Römer. Po několikahodinové přestávce pak rozhodl, že bere Petráně opět do vazby. U dalšího přelíčení pak soud panu Petráňovi zvýšil trest na osm let. „K soudu už ale nechodil, nikdy jsem jej už potom neviděl,“ uvádí Josef Römer. I v rehabilitačním rozsudku z 90. let je u jména pana Petráně poznámka: „Adresa t. č. neznámá.“

Od vojenského soudu dostal Josef Römer 11 let za špionáž a navrch dva roky za přípravu únosu, a to v nejhorší nápravně výchovné skupině. „Ale paninko, on je ještě mladej, třináct let mu rychle uteče,“ prohodil pak při odchodu ze soudní síně „obhájce“ Rudolf Sedlák před paní Kozlovou.

Je mi to líto

Hned nato odvezli Josefa Römera do valdické věznice, kde nastoupil do pověstné mačkárny skla, kde se na lisech dělaly korálky pro bižutérii. „První tři roky byly drsné, měl jsem chuť se oběsit,“ vzpomíná bývalý vězeň. „V létě tam bylo nepředstavitelné horko, nesměli jsme při práci pít, jak je jinak běžné, několik lidí přímo v práci zemřelo. Na cele nás bylo dvacet pět, samí vrazi, recidivisté. Bili mě vězni, bili mě dozorci, nešlo se tam vyhnout sexuálnímu násilí. Návštěva rodinných příslušníků a balíček maximálně jednou za dva roky. Jednou za týden televizní noviny, jednou za dva týdny kino s ruským filmem. Za všechno byly kázeňské tresty, kvůli každé maličkosti – třeba utržený knoflík nebo špatné oholení – mi návštěvu zrušili. Bachaři měli zájem na tom, aby se vězni hádali a prali, protože jenom tak se dozvěděli, co se na celách děje. Těžko se to dnes povídá.“ Josef napsal z vězení třikrát své přítelkyni, nikdy mu však neodpověděla. „Je mi to líto, nejspíš jsem byla zbabělá. Policajti mě varovali, abych přerušila veškerý kontakt, jinak že bych mohla být vyhozená z fakulty,“ říká dnes Jana Bolková. „Toho jsem se bála – studovat latinu byl můj životní sen, brali tenkrát jen čtyři z pětašedesáti…“

Josefu Römerovi pomohly přežít knížky, i když nijak velký výběr neměl. Jako údajný špion nemohl chodit do vězeňské odborné knihovny, číst mu dovolili jen komunistickou literaturu. Časem si pak půjčoval za úplatu knížky sci-fi od chodbařů a po několika letech mu povolili i odbornou knihovnu. „Měl jsem si vybrat jeden obor, tak jsem si objednal přírodní vědy, to ale zamítli a přidělili mi meteorologii. Jiné knihy jsem si půjčovat nesměl,“ vzpomíná pan Römer.

Synovo věznění těžce prožívala i Josefova matka: „Chodila jsem za advokátem, jestli se v tom nedá něco dělat. Psali jsme o milost, bez úspěchu. Jednou jsem šla i do prezidentské kanceláře. Nechali mě stát venku a vzali si ode mě jen občanku a napsali si, co chci. Pak mi přišlo zamítnutí.“

Ve Zlíně o případu dlouho nikdo nevěděl. „S nikým jsme o tom nemluvili, v sousedství to nikdo nevěděl. Báli jsme se, že by tomu nikdo nevěřil. Lidi by si mysleli, že něco udělat musel,“ vysvětluje Josefova matka. O osudu svého bratra nevěděla ani mladší sestra Dana. „Báli jsme se, že by to řekla ve škole. Řekli jsme jí, že měl Pepa úraz a že je v ústavu,“ říká paní Kozlová. O to větší překvapení ale na premiantku zlínského gymnázia čekalo ve chvíli, kdy se chtěla hlásit na vysokou školu. Od ředitele školy se dozvěděla, že sestra třídního nepřítele studovat nemůže. „Byl to pro ni šok,“ vzpomíná paní Kozlová. „Od té chvíle úplně na školu rezignovala. Přestala se učit, místo do školy chodila do kaváren.“ Josefova sestra na tehdejší dobu vzpomíná už bez trpkosti: „Byla jsem naštvaná na režim, ale nikdy ne na Josefa. Když mi tenkrát rodiče ukázali dokumenty k jeho případu, byl mi mnohem bližší než dřív. Vždyť já jsem taky na gymnáziu chtěla poslouchat muziku a cestovat,“ říká Dana Cahová.

O Josefu Römerovi dlouho nevěděli ani členové disidentského Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, kteří se o podobné případy totalitní zvůle zajímali z principu. Takže vězni z mačkárny nekynula ani ta teoretická naděje, že zprávu VONS o jeho osudu přečte třeba Ivan Medek na Hlasu Ameriky a StB či bachaři se alespoň trochu zaleknou té minimální, ale přece jen nějaké veřejné kontroly. „Pokud se případ zveřejnil brzy po zatčení ještě před soudem, tak to často pomohlo,“ říká bývalá členka VONS, novinářka Petruška Šustrová. Stejně to vidí i další člen VONS, novinář Petr Uhl. „Pokud ten člověk nebyl známý, režim si na něho více troufal,“ říká Uhl. „Ve vězení se mnou seděl člověk jménem Elmar Chmel. Dostal pět let za podvracení republiky. Jeho čin spočíval pouze v tom, že v telefonních budkách nechával ručně psané letáky. Trest byl přitom tvrdší než u disidentů, kteří prováděli systematický odpor.“

Lidem jako Josef Römer, kteří už více let seděli ve vězení, by zveřejnění jejich případu velmi pravděpodobně zásadně nepomohlo, mohlo však vylepšit podmínky jejich věznění nebo třeba vyjednávání o podmínce. Navíc by ale zřejmě narušil záměr StB, s nímž tyto nešťastníky zavírali. „StB používala tyto lidi k udržení atmosféry strachu,“ říká Anna Šabatová, bývalá členka VONS, dnes zástupkyně ombudsmana. „Dva tři podobné případy ročně měly dokázat, že něco jako vyzvědačství stále existuje. Tyhle případy ale měly zároveň zůstat zastřené jakýmsi závojem tajemství. Jen tak v lidech kolem vzbuzovaly strach. Kdyby se zveřejnilo, o co ve skutečnosti šlo, získali by tito ,vyzvědači‘ naopak veřejné sympatie.“

Červený kříž

Několik let o Josefu Römerovi kromě jeho rodiny nevěděl vůbec nikdo. „Dozvěděli jsme se o něm v roce 1982. Někdo vynesl z Valdic, že tam sedí člověk ze Zlína a že je asi politický,“ vzpomíná Bedřich Koutný, bývalý zlínský disident, dnes ředitel tamní policie. „Pak jsme si opatrně zjišťovali další podrobnosti. Neměl ve Zlíně přátele a matka se s námi na začátku nechtěla bavit. Bála se, že jsme provokatéři.“

Josefova matka na to vzpomíná takto: „Měla jsem hrozný strach s někým o tom mluvit. Pak jsem se přeci jen odhodlala, ale neměla jsem ani rozsudek, tak jsem lidem z disentu alespoň popsala, jak se to celé sběhlo. Nechtěla jsem ale slyšet žádná jména těch, co u mě byli. Pro případ, že by mě policie vyslýchala.“

O rozpoložení paní Kozlové svědčí i historka, která se stala až někdy v polovině osmdesátých let. „Jednou mi přišel jeden člověk říci, že má zprávu z Valdic, že je syn nemocný, má horečky a oni že ho polévají studenou vodou. Měla jsem strach o jeho život a nevěděla, co mám dělat. Tak jsem napsala dopis na Červený kříž, aby mu pomohli,“ vypráví paní Kozlová. V obavě, že je neustále sledována, odjela raději do Prahy, na dopis napsala krycí adresu a poslala jej doporučeně z pošty. „Za tři dny mě ve Zlíně zastavili místní estébáci, odvezli si mě k sobě na služebnu a tam na mě vytáhli ten můj dopis pro Červený kříž. Ptali se mě, od koho jsem se o synově nemoci dozvěděla. Řekla jsem, že mi někdo hodil lístek do schránky, a prosila jsem je, ať mě pustí domů, že malá dcera je venku a nemá klíče. Jeden z nich řekl, že pokud budu dělat tyhle věci, tak by moji dcerku taky mohlo třeba někdy přejet auto. To ještě více zvětšilo můj strach. Na Občanském fóru mi pak vytýkali, že jsem měla Josefův případ publikovat. Ale kde jsem to měla publikovat? Kde? Bála jsem se, že nás zavřou a zetě vyhodí z práce.“

Hezký život, příteli

Teprve v lednu 1990 se Josef Römer díky Havlově amnestii dostal na svobodu. Pouhé tři týdny před vypršením třináctiletého trestu.

„Půjčili jsme si auto od sousedů a celá rodina pro něho jela k věznici,“ vzpomíná paní Kozlová na shledání se synem. Jeho propuštění je natočené na amatérském filmu zlínských disidentů, kteří se do Valdic také vypravili. Z brány vychází vysoký hubený muž s taškou. Na tváři má nesmělý úsměv. Rozhlíží se kolem a objímá matku se slovy „tak už to máme za sebou, viď“. „Byli jsme všichni v euforii. Zastavili jsme u motorestu a já mu řekla, ať si objedná, co chce, třeba i nejdražší jídla,“ říká dále paní Kozlová. „On ale řekl, že třináct let sní o párku s hořčicí. Ani pak neuměl vzít do rukou příbor.“

Po příchodu z vězení pracoval Josef Römer jako pomocná síla v kanceláři OF ve Zlíně, dostal garsonku, dříve používanou StB jako konspirační byt. Zažádal si o rehabilitaci, kterou po několika letech dostal spolu s odškodněním 400 tisíc korun za třináct let ztraceného života. „Neměl jsem žádnou potřebu někomu se mstít. Kdyby šel vrátit jeden jediný den kriminálu, tak se budu snažit ty lidi najít. Ale takhle to nemá smysl,“ popisuje čas po propuštění. „Zašel jsem pouze za svojí bývalou dívkou. Omlouvala se mi, že jí tenkrát vyhrožovali. Mám se na ni dnes kvůli tomu zlobit? To ne. Popřáli jsme si hezký život a jsme přátelé.“

V létě 1990 se vypravil do Rakouska poděkovat tamním obráncům lidských práv, kteří se jej v čase valdického věznění zastávali. „Nabídli mi pomoc a já je požádal, zda bych tam nějaký čas nemohl zůstat a pracovat,“ říká Römer. Ve Wienerneuestadtu v Dolních Rakousích pak zůstal téměř pět let. Mezitím se oženil a narodila se mu dcera, dnes desetiletá. „Manželka se nechtěla v Rakousku usadit, a tak jsme se vrátili,“ říká. Ve Zlíně si založil cestovní kancelář se zaměřením na Rakousko. Tu později musel kvůli velké konkurenci zavřít a přijal místo šéfa v cestovní kanceláři svého známého.

Při setkání pan Römer rozhodně nepůsobí dojmem zlomeného člověka. Usmívá se, žertuje, s chutí vypráví, jakou poslouchá muziku, jak programuje, jak čas od času jezdí do oblíbeného Rakouska. O tom, co jej v minulosti potkalo, ale s lidmi nemluví. „Proč? Je to zbytečné,“ říká. „Tu hořkou pilulku jsem polkl, všechno jsem si vyřešil už ve Valdicích. Tady ve společnosti přežívá pocit, že lidé jako já museli něco udělat. I kdybych vyprávěl sebevíc, mladí mě stejně nepochopí a staří jen pokývají hlavou.“

Jak se vymýšlel únos

Z dnešního pohledu je jasné, že snaha StB obvinit Josefa Römera z únosu letadla měla svoji logiku. Od únosu letadla Slovairu v roce 1972 se stala tato cesta jednou z možností, jak uniknout ze zadrátované diktatury. Po několika případech ale StB začala na vnitrostátní linky posílat své stráže a rozhodla se také odstrašit případné další kandidáty nějakým exemplárním trestem. Šlo jen o to najít příhodné oběti. Jednou z nich se stal tehdy osmnáctiletý Ladislav Ševec z Brna.

Ve srovnání s běžnými vrstevníky prožíval rušné roky hned po devítiletce. Nastoupil na průmyslovku, po půl roce z ní ale odešel. Následovala příležitostná povolání – kulisák, měřič vody, pomocný dělník. Hlavně ale volný život v mezích toho, co tehdejší režim ještě beztrestně připouštěl. „Debatovali jsme po hospodách, chodili na koncerty, kupovali desky, bydleli u kamarádů, chodili na utajené koncerty, nosili dlouhé vlasy,“ vyjmenovává atributy tehdejší svobody Ladislav Ševec. „Neměli jsme rádi komunisty. Žádná opozice jsme ale nebyli.“ Jako řada jiných mladých mužů měl pan Ševec tehdy za sebou dva pobyty na psychiatrii kvůli modré knížce.

Přišlo léto 1977 a pan Ševec se ještě s kamarádem Josefem Trochtou vypravil na koncert do Prahy – letadlem. „Lístek stál 90 korun, tak jsme letěli,“ vzpomíná. Trochta s sebou vezl pro příbuzného porouchanou vzduchovku, kterou nahlásil u odbavení. Zpátky jeli vlakem.

Po návratu zašel za kamarády do hospody v centru Brna a jako obvykle popíjeli přes míru. Tehdy byl čas, kdy se odehrálo několik únosů letadel, a u stolu plného lidí na to také přišla řeč. „Mluvili jsme o tom a zřejmě tam v legraci padlo, že by nebylo špatné taky nějaké letadlo unést. Byli jsme opilí, moc jsem si toho nepamatoval,“ říká Ladislav Ševec.

V tom čase už Ladislav Ševec prožíval klidnější období. Našel si přítelkyni, odstěhoval se k ní do bytu, a dokonce si společně koupili televizi. Večerů v hospodě ubývalo.

Po několika měsících v prosinci 1977 zazvonili u bytu přítelkyně Ladislava Ševece tři muži a odvedli si ho na StB. Tam se hned při prvním výslechu dozvěděl, že chtěl unést letadlo, a že by bylo lepší, kdyby se přiznal. K tomu padaly kopance, facky, nadávky. „Říkal jsem jim, že jsem nic neplánoval,“ říká Ševec. „Ale znali ty naše řeči z letní hospody – někdo nás tam tehdy musel slyšet a udat.“ Jeho přítelkyně u výslechu prohlásila, že se chtěli vzít a mít dítě. Nic ale nepomohlo. Spolu s panem Ševecem zatkli další tři lidi – zmíněného Josefa Trochtu (za spoluúčast při údajném pokusu unést letadlo na lince Brno–Praha) a Tomáše Stejskala spolu se Zdeňkem Vardanou za to, že se účastnili oné hospodské debaty. „V té hospodě nás u stolu sedělo tak dvacet, tihle dva se mnou ale odcházeli pryč ve stejný okamžik,“ vzpomíná Ševec, proč padla volba právě na ně.

„O útěku jsme uvažovali všichni, jinak to tady tenkrát nešlo,“ říká Ševec. „Žádný únos jsme ale neplánovali, bylo to všechno vymyšlené.“

Po pětiměsíčním „vyšetřování“ přišel rychlý soud: jeden den výpovědi svědků a obžalovaných, druhý den rozsudek. Josef Trochta nepravdivě prohlásil, že za letu do Prahy opravdu připravovali únos, který on na poslední chvíli Ševecovi rozmluvil. Za tohle svědectví mohl odejít od soudu domů. „Drželi ho ve vazbě pět měsíců stejně jako mě a umím si představit, čím asi prošel,“ říká smířlivě Ladislav Ševec. On byl naopak soudem označen za iniciátora oné hospodské debaty, dostal devět let v druhé nápravně výchovné skupině (prokurátor navrhoval ještě o čtyři roky víc). Zdeněk Vardana dostal rok za to, že debatu vyslechl a neoznámil, a Tomáš Stejskal tři roky za to, že na nápad unést letadlo prý odpověděl kladně. Pět let prožil Ladislav Ševec ve věznici v Minkovicích. Tam se přimíchal do rvačky, po níž dostal rok vězení navíc a byl přeřazen do třetí skupiny ve Valdicích. Po téměř deseti letech se v roce 1987 dostal na svobodu. Po převratu byl rehabilitován a v restituci získal zpět malou rodinnou továrnu, v níž nyní vyrábí pracovní oděvy. „Byl jsem mladý a cítil jsem se nevinný. Celou dobu jsem si říkal, že se nebudu před nimi plazit,“ vysvětluje, co mu pomohlo deset let kriminálu přežít. Komunistický kriminál na něj ale dosáhl ještě jednou i po revoluci. „Chtěl jsem navštívit kamaráda v Americe a dal si žádost o vízum. Z ambasády si mě pozvali na pohovor a řekli mi, že to, co jsem chtěl unést, asi nebyla tramvaj. Byl jsem pro ně nežádoucí osoba a vízum mi nedali.“

Také Ladislav Ševec se oženil, narodila se mu dcera. Také on působí smířeným dojmem, během rozhovoru se často směje. „Občas mívám noční můry. Opět jsem bezdůvodně zavřený. Toho už se ale asi nezbavím.“

StB takové případy potřebovala,

říká novinář a někdejší člen VONS Petr Uhl

Čím si vysvětlit tak vysoké tresty pro nevinné lidi?

Vyzvědačství v sedmdesátých letech navazovalo na případy z padesátých let a Státní bezpečnost si tím snažila upevnit svůj význam a postavení ve státním aparátu. StB takovéto případy potřebovala a dokázala si je i vymyslet.

Jakou měli soudci svobodu rozhodovat?

Soud jednal podle přání příslušníků stranických orgánů. Ti se například zmínili – to vypadá nejméně na deset let, a soudce se tím řídil. I když ne všichni. Když měl Otakar Motejl v roce 1979 autohavárii, tak byl na soudce tlak, aby Motejla odsoudil k nepodmíněnému trestu. On ale vynesl podmínku.

Co soudcům v sedmdesátých a osmdesátých letech hrozilo, když nepodlehli tlaku?

Nemilost nadřízených, zaražení profesního postupu. Jiný postih ne. Koncem 80. let už soudci řadu lidí zprošťovali obvinění, případy klasifikovali jen jako přestupek.

Jakou roli hrál v podobných případech přidělený obhájce?

Advokát neměl prakticky možnost obhajovat. Nebyl to de facto soud, ale jakýsi potvrzovací úřad. Jen srovnal důkazy, které už byly snesené předem.

Bylo by dnes možné tyto soudce stíhat?

Případy soudců ze 70. let, kdy šlo evidentně o vykonstruované případy, by se mohly zvednout. Bylo to něco jiného než například pobuřování nebo podvracení republiky, kdy bylo jejich právo vlastně naplněné. Ve vykonstruovaných případech se ale soudci dopustili zneužití pravomoci veřejného činitele.