Jak je ti, Česko-Slovensko

Fotografie: 1992: brzy po volbách bylo jasné, že společný stát končí. Vytry samostatnosti, Spišská Nová Ves. Foto Martin Kollár, Autor: [object Object]

Obloukem do EU

Právě před deseti lety vstoupilo Česko i Slovensko do nejistoty. Jak se budou vyvíjet dva státy, které s výjimkou druhé světové války poznaly samostatnost jen v rámci společného soužití? Částečnou bilanci a odpově nabízí právě desáté výročí rozpadu federace. Přichází totiž dva týdny poté, co oba její následníci dostali v Kodani pozvánku do Evropské unie.

Cesta od rozdělení ke společné pozvánce do Unie ale rozhodně nepostrádala dramatičnost. A nutno dodat, že se o ni zasloužili především Slováci. „Pět minut po volbách v roce 1992 mi bylo jasné, že společný stát končí,“ říká dnes košický novinář Peter Schutz. Odhad to byl dobrý. Hned na své první schůzce se noví vítězové voleb - předseda ODS Václav Klaus a šéf Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimír Mečiar - předběžně dohodli, že federaci rozpustí. Slováci by zřejmě souhlasili s nějakou podobou měnové unie, ta ale nebyla pro ekonomické pragmatiky z ODS přijatelná. Pak vzaly události rychlý spád. Slovenský parlament vyhlásil 17. července 1992 Deklaraci o svrchovanosti, krátce poté odstoupil prezident Havel a v listopadu odhlasovali federální poslanci konec Československa. Opozice a federalističtí intelektuálové v obou zemích sice volali po referendu, k němu ale vzhledem k přesvědčivosti slovenských kroků nedošlo.

Následuje desetiletí, na jehož počátku mělo Česko určitý náskok, hlavně z hlediska mezinárodního kreditu, ale na jehož konci Slovensko i formálně srovnalo krok, ba v lecčems Prahu dokonce předčí.

Zemi pod Tatrami zpočátku srážel na kolena muž, který pro ni samostatnost vybojoval - Vladimír Mečiar. Zatímco česká pravice a levice se v zásadních otázkách (vstup do NATO a Evropské unie, hrubé rysy ekonomické reformy) shodovala a populisté neměli zásadnější vliv, Slovensko prožívalo černých šest let. Pod vládou amatérského boxera se nedostalo do Severoatlantického paktu, vypadlo z první skupiny kandidátů na členství v Evropské unii a stálo zcela mimo proud středoevropského směřování na Západ. Tento vývoj ovšem přiměl slovenskou politickou scénu, aby se odleva doprava spojila proti nebezpečí, a ve volbách 1998 byl Mečiar vyšachován ze hry. Letos na podzim si Slováci navzdory jistým obavám z populistova návratu zvolili silný, středopravicový kabinet. Země byla pak na listopadovém summitu v Praze přizvána do NATO a pozvánku do EU dostaly o měsíc později oba nástupnické státy bývalého Československa společně. Bratislava dokonce uzavřela své vyjednávací kapitoly dříve než Praha.

Volně přes hranici

Že by se projevil jako prorok Ján Čarnogurský, jeden z proponentů samostatného Slovenska, když už počátkem 90. let hovořil o dvou evropských hvězdičkách pro Československo? Dejme tomu, ale než se tak stalo, musely se vyměnit vládní garnitury v obou zemích a z vrcholné politiky odešli aktéři dělení společného státu.

Porovnáme-li očekávání z doby před deseti lety s realitou, nedopadlo to zdaleka nejhůře. „Existovalo mnoho hodně špatných scénářů, žádný z nich se ale nenaplnil,“ hodnotí komentátor slovenské redakce Svobodné Evropy Daniel Bútora. „Obě země nikdy nesklouzly k otevřené nevraživosti.“ Spory o příhraniční osady - hlavně o osadu U Sabotů, o dělení majetku, armády, ambasád, o aerolinie či taková dědictví federace, jako je československá státní vlajka, jsou dnes už prakticky zapomenuty. Vzájemná blízkost vedla k uzavření řady smluv, které měly vytvořit jakýsi nadstandard ve vztazích mezi samostatným Českem a Slovenskem. Tento nadstandard funguje z praktického pohledu zhruba takto: český občan se může na Slovensko bez administrativních problémů přestěhovat, může tam pracovat a studovat. Totéž platí pro slovenské občany tady. Ostatní cizinci potřebují pracovní povolení, závislé mimo jiné na tom, zda dotyčné místo nemůže obsadit tuzemský zájemce. K nadstandardu patří i možnost volně překračovat společnou hranici jen s občanským průkazem.

Základní rámec těchto dohod sice podepsali už Klaus s Mečiarem, po nástupu Dzurindy a Zemana se ale vztahy ještě zlepšily. Oba noví premiéři ukončili spor o dělení majetku a zrušili například kvóty na počet studentů, kteří smí v druhém státě zdarma studovat. Po nástupu Dzurindy také začala slovenská justice spolupracovat na stíhání komunistických zločinců, což Mečiar předtím odmítal.

Šance pro české manažery

Na otázku, jak tedy oba státy z odluky vyšly, může dobře odpovědět ekonomika. Před deseti lety si mnozí v Čechách mysleli, že likvidace „penězovodu“ z Prahy na Slovensko jasně ukáže, nakolik má Česko nad Slovenskem navrch, což se projeví i ve velmi rozdílném kurzu obou národních měn. Jak se vyvíjela realita?

Kurz 1:1 se skutečně brzy ukázal jako neudržitelný, už v červnu 1993 slovenská centrální banka musela devalvovat o deset procent. Nicméně nesplnily se ani předpovědi o hlubokém propadu. Vůbec nejníž za jednu českou korunu se dalo koupit jeden a půl slovenské se měna východních sousedů dostala letos v létě, v dobách největších zahraničních obav z Mečiarova návratu. Když se pak krátce nato HZDS rozštěpilo, slovenská koruna ihned posílila. Z podzimních voleb pak vzešla pravicová reformní vláda a Severoatlantická aliance i Evropská unie poslaly bratislavské vládě pozvánku ke vstupu. To vše se promítlo v posílení tamní měny i tak ale její kurz k české koruně kolísá kolem 1:1,3.

Měřeno peněženkou běžných občanů, Slováci na osamostatnění nevydělali. Tamní průměrná mzda činí necelých 13 tisíc Sk (v tuzemsku 15 442 Kč), nezaměstnanost po celých deset let od rozdělení byla oproti české zhruba dvojnásobná (momentálně 18 oproti 9 procentům). Vzdělaní a kvalifikovaní Slováci proto přirozeně míří za prací do Česka zejména lékaři a zdravotní sestry. V posledních dvou letech se objevil pozoruhodný pohyb i v opačném směru: na Slovensko míří pražští manažeři. Češi dnes stojí například v čele deníku Pravda, Unibanky i Všeobecné úverové banky či slovenského Eurotelu. „Jsem ambiciózní a na Slovensku jsem dostal šanci být jednička ve firmě,“ prohlásil v listopadu pro MF Dnes nový šéf Všeobecné úverové Tomas Spurny, dříve „muž č. 2“ v Komerční bance. „Je to tady proti Česku všechno maličko posunuté dozadu, a to dává větší prostor pro realizaci,“ doplnila Spurného jeho čerstvá podřízená, vedoucí odboru komunikace Dana Dvořáková (dřív zastávala tuto funkci v Českém Telecomu).

Pozadu jen ve službách

Slovensko je dnes v ekonomice zemí nových příležitostí tuto větu dnes analytici opakují nejčastěji. Mladý stát, který byl za Mečiarovy éry vyloženě nepřátelský k zahraničním investorům, se snaží v posledních letech rychle dohnat zpoždění. Česká republika má dosud velký náskok, podle Mezinárodního měnového fondu přitáhla v letech 1993 -2001 relativně nejvíc přímých zahraničních investic ve střední Evropě (2500 dolarů na obyvatele, druhé Maďarsko 1800 dolarů, Polsko 1200 a Slovensko 1100 dolarů). V posledních letech vláda Mikuláše Dzurindy provedla některé privatizace rychleji a lépe než Zemanova či Špidlova: nejnápadnějšími příklady jsou hutě, telekomunikace a pojišťovna. „Češi si pořád myslí, o kolik jsou lepší. Ale nevidí, že úspěšná není jen Škoda Volkswagen, ale také Volkswagen Bratislava. A jak se zlepšilo slovenské pivo, když tam přišel Heineken a Jihoafrické pivovary!“ řekl loni Respektu český bankéř Jiří Kunert, před odchodem do Bratislavy. Dnes jako šéf tamní Unibanky dodává: „Slovensko je možná pozadu v jednom sektoru a to jsou služby. Pohostinství, turistika, ale i obyčejné čistírny mi připadají na nižší úrovni než v Česku nebo třeba Maďarsku. Na Slovensku jako by ještě v lidech nebylo, že sloužit zákazníkovi znamená vydělat peníze.“

K tomu je samozřejmě nutné ještě dodat, že co je dobré pro investory, nemusí být vždy dobré pro zákazníky. Na Slovensku mají například bývalé monopoly mnohem pevnější postavení než v Česku. Zatímco ČEZ drží „jen“ dvě třetiny trhu (zbytek nezávislí výrobci), Slovenské elektrárne prakticky žádnou konkurenci nemají. Podobně dominantní postavení mají Slovenské telekomunikace. Nemůže li spotřebiteli pomoci konkurence, musí nastoupit antimonopolní regulátor. Na malém trhu, kde „každý každého zná“, je to těžší.

Čechoslovák Masaryk

Nutno ale dodat, že československý happy end získal pevné kontury teprve po slovenských zářijových volbách. Do té doby nebylo nic jasné. Mečiarův návrat mohl vývoj pootočit do zcela jiného směru: hranice EU by se v tom případě vytvořila na řece Moravě a společné soužití by dostalo zásadní ránu.

„Cesta posledních deseti let byla krkolomná, těžká, Slovensko se vyhnulo snaze o zavedení autoritativního režimu. Teď tu ale panuje euforie, že to dobře dopadlo,“ zdůrazňuje Peter Schutz. „A pokud jde o vztahy s Českem, tak lidé jsou přesvědčeni, že díky jazyku a historii budeme mít vždy více společných věcí než s jinými.“ Přitom je zřejmé, že čeština je na Slovensku mnohem více slyšet, než je tomu naopak. Slovenské veřejnoprávní i soukromé televize uvádějí cizí filmy dabované v češtině (vyjde to levněji než je znovu namlouvat do slovenštiny), běžně se čtou české knihy i časopisy. Třetím nejsledovanějším programem je na Slovensku Nova. V Česku dnes naopak vyrůstá generace, která už nezná kdysi běžnou věc - televizní i rozhlasové zprávy ve slovenštině, která slovenské filmy vidí jen tu a tam a slovenské knihy nekupuje. Pro ni je slovenština stále obtížněji srozumitelná.

Drobnou, ale výstižnou ilustraci dnešního postoje Slovenska nabízí i novinová zpráva z 28. října. U příležitosti státního svátku České republiky byla v Tel Avivu na místě někdejšího hotelu Palatin, kde bydlel v roce 1927 Tomáš Garrigue Masaryk, odhalena pamětní deska. Slavnostního odhalení pamětní desky se účastnili český i slovenský velvyslanec. Také dnešní Slovensko a jeho reprezentace se tedy hlásí k TGM nejenom jako k polovičnímu etnickému Slovákovi, ale i jako k zakladateli společného státu.

O co tedy Slováci a Češi rozdělením společného státu přišli? Hlavní aktér rozdělení Václav Klaus v rozhovoru pro magazín MF Dnes na adresu ztráty části federace řekl: „Nepochybně jsme něco ztratili, protože slovenská přítomnost byla přínosem, stejně jako když máte dalšího člověka kolem sebe.“ Až nečekaně nostalgický pohled. Klaus ovšem vyjmenovává i výhody rozdělení: „Získali jsme homogennější politický, ekonomický, kulturní a civilizační celek.“ Nicméně vzápětí dodává: „Druhá věc je, že bych se bez toho docela obešel, ale ze zpětného pohledu je třeba to takto říci.“

Klausův názorový protipól představuje Petr Uhl, novinář, ale svého času vládní zmocněnec pro menšiny a mediálně snad nejznámější odpůrce dělení federace (viz rozhovor v rámečku). Podle jeho názoru se Česko stalo podstatně nacionalističtějším státem: „Češi se jaksi opouzdřili, izolovali se vůči Východu, ale i vůči Západu, prohloubilo se protiněmecké cítění, nepokračovalo se v diskusi o etnické čistce po druhé světové válce, která se nazývá eufemisticky odsunem. Navíc poslední etnická skupina, která je jiná, jako byli postupně Židé, Němci a Slováci, tedy Romové, je v současné době předmětem sociálního vyloučení, nebo dokonce vylučována ze státu.“

Schusterův zoznam

Lidé želící rozpadu Československa na obou stranách stále existují, místo nářků ale stále silněji zaznívají úvahy, jak vlastně nyní využít společného vstupu do EU k dalšímu sblížení. Možností je několik - od společné armády třeba až po jednu hokejovou ligu. Češi se Slováky mohou také domlouvat společné postupy uvnitř Unie po vzoru Beneluxu.

Slovensko - na rozdíl od Česka - chystá na začátek roku oslavy desetiletí samostatnosti. Hned prvního ledna má být slavnostní schůze parlamentu a prezident Rudolf Schuster se chystá vyznamenat několik zasloužilých Slováků. Právě tento akt poněkud rozjitřil spory mezi slovenskými příznivci a odpůrci zániku federace. Vyznamenání totiž prezident Schuster přichystal i pro režiséra Juraje Jakubiska a spisovatele Ĺubomíra Feldeka. Jeden z nacionalistických poslanců už ale veřejně protestoval, že právě tito dva pánové se před deseti lety stavěli proti vzniku samostatného státu. Prezident ale trvá na svém: seznam vyznamenaných se měnit nebude.

Gögh bol Madar

Emoce přetrvávají v oblasti sportu, i když rozhodně v mezích normálu. Stačí se podívat na internetovou stránku bratislavského týdeníku Domino-fórum z doby těsně po posledním hokejovém šampionátu, na němž vyhráli Slováci. Tehdejší debata se totiž netýkala jen konkrétního mistrovství, ale obecněji vztahu Čechů a Slováků k odkazu společného státu.

Mnozí Slováci stále těžce nesou, že Češi si ve svých sportovních bilancích nárokují výsledky dosažené československými reprezentanty, často většinově slovenskými. Z rubriky hokej na internetové stránce Zoznam vyplývá, že Slováci se účastnili mistrovství světa jen 8krát, zatímco Češi 61krát. A nejde jen o hokej, ale i o fotbal: „Česi si absolútne bez hanby prisvojujú všetky úspechy československého mužstva. Hanba ich nefackuje, keď ako úspech českého futbalu uvádzajú titul majstrov Európy '76 (vo finálovom zápase nastúpilo v základnej zostave 8 Slovákov!),“ píše slovenský čtenář o své zkušenosti se stránkou www.fotbal.cz. Jiný Slovák mu ale odpovídá: "Iba 7 Slovákov. Koloman Gögh

Slovenští Maďaři to vidí jinak

Maďarská menšina je asi největší kompaktní skupinou občanů Slovenska, která vnímala rozpad federace jednoznačně negativně. „Lituji toho, že k tomu došlo. Obě země mají pocit, že jim rozdělení pomohlo, ale jako Maďar to vidím jinak. Česká kultura a Praha se mi vždy moc líbily a bylo dobré k nim nějak patřit. Také se nesplnily sliby politiků, že rozdělení nebude mít dopady na praktický život, v Čechách na nás teď hledí úplně jinak,“ říká v jihoslovenské Galantě začínající právník Rudolf Blazsek. „Federální úroveň znamenala pro Maďary vždy určitý štít, ochranu před extremisty a výstřelky. I kvůli tomu Maďaři odmítali rozdělení a chtěli referendum,“ doplňuje ho Károly Tóth, ředitel Institutu Fórum, nejvýznamnějšího maďarské vědecké instituce na Slovensku.

Obavy Maďarů se podle Tótha po rozdělení v podstatě potvrdily. Slovensko vypadlo z integračního procesu a i vůči menšinám si mohla samostatná slovenská vláda dovolit více. Takzvaná maďarská karta - zisk voličských hlasů výmysly o „maďarském nebezpečí“ a o tom, že maďarská menšina ohrožuje celistvost země - ve slovenské politice nechyběla nikdy; za vlády Vladimíra Mečiara však její význam výrazně vzrostl. Byla vhodným nástrojem odvádění pozornosti od množících se problémů samostatného Slovenska. Houstly zdánlivě málo významné konflikty, jež však měly na Slovensku velký symbolický význam. Příkladem byly boje o tabule s maďarskými názvy obcí, zákaz psát ženská příjmení bez koncovky -ová, snaha zavést takzvané alternativní školství (tedy vyučovat slovensky některé zásadní předměty včetně dějepisu i na školách s maďarským vyučovacím jazykem) nebo zrušení mnohadesetileté praxe, aby se vysvědčení na maďarských školách vystavovala dvojjazyčně (ministerstvo školství obsadila nacionální Slovenská národní strana).

To vše doprovázelo omezování státních výdajů na podporu menšinových kulturních institucí a médií (peníze určené na menšinový tisk například šly určitou dobu na podporu neoblíbeného vládního deníku Slovenská republika pod záminkou, že tato hlásná trouba režimu vydává nikým nečtenou národnostní přílohu) a propouštění ze státní správy a státem zřizovaných institucí na základě etnického původu. Území jižního Slovenska obývané maďarskou menšinou v této době prakticky nemělo šanci na státní dotace a investice. Příslušníci maďarské menšiny byli navíc prozápadnější a více naklonění euroatlantické integraci než průměr obyvatel Slovenska, a negativní vývoj v této oblasti proto snášeli hůře.

Situace a život maďarské menšiny se výrazně zklidnily po nástupu první Dzurindovy vlády. Ale i tehdejší vládní koalici Maďaři právem vytýkali, že byla v mnoha případech spíše slovenská než demokratická a hlasovala často na jednotném nacionálním základě. Stalo se tak například, když koaliční většina s pomocí mečiarovské opozice odhlasovala původně právě mečiarovský návrh územněsprávního členění Slovenska, který se svými nepřirozenými, severojižně protáhlými kraji nemůže zapřít jeden ze svých cílů - uměle administrativně rozbít Maďary obývané území.

Před deseti lety jsem nic neočekával,

říká novinář Petr Uhl

Díváte-li se na rozpad Československa s odstupem deseti let, co vás nejvíce překvapilo?

Tedy především nikoli rozpad, ale rozdělení, já tomu říkám státní porážka. Před deseti lety jsem nic neočekával, jenom jsem se bál nejrůznějších důsledků hospodářských, ale hlavně kulturně-mravních, a obávám se, že skutečnost zde v České republice je daleko horší, než jaké byly moje tehdejší obavy.

Přeneseme-li se o deset let zpátky, co vám osobně tehdy na zániku federace nejvíce vadilo?

Lež. Lež koncentrovaná do hesla Dejme Slovákům svobodu nebo do hesla Od federálního těla musíme amputovat levou nohu, Slovensko, protože je nemocná. Pak se ukázalo, že nemocná ani nebyla, že. Tyto lži nás zatěžují dodnes.

Odstup deseti let se časově shoduje s přiblížením se obou následnických států k EU. Neměl v tomto kontextu pravdu Ján Čarnogurský, když už před jedenácti lety mluvil o dvou hvězdičkách na evropském nebi?

Nikdy jsem nebyl odpůrcem rozvolnění federace až na konfederální úroveň, dejme tomu až na úroveň Beneluxu. V tomto smyslu měl Čarnogurský pravdu. Možná to říkal trochu moc brzy. Měl to říkat po třech čtyřech letech, až bychom federaci postavili na demokratické základy.

Benelux je snad jediný případ v rámci EU, kde fungují podobně nadstandardní vztahy, jaké známe mezi Českem a Slovenskem. Ale s pokračujícím sjednocováním Evropy se z tohoto nadstandardu pro tři státy čím dál tím více stává norma pro celou Evropu. Co vlastně zbývá z onoho nadstandardu?

Například úřad pro patenty a vynálezy je jeden pro celý Benelux. Ale slovo nadstandard nemám rád. Přál bych si, aby podobný režim, jaký je dnes na hranici česko-slovenské, byl i vůči Německu, Rakousku a Polsku, ale asi nikdy nebude v Praze tolik německých, rakouských a polských studentů, jako je jich tu ze Slovenska, asi nikdy nebudou mít Poláci ve svých domácích knihovničkách třetinu knížek v češtině.

Dokážete si v tomto smyslu představit nějakou inspiraci pro česko-slovenské soužití v rámci EU? Pro nějaký podobný nadstandard?

Samozřejmě, mohou být různá propojení třeba ve státní správě. Například spolupráce policií je přímá. Policie nepotřebuje ministerstvo, aby se obrátilo na policii sousedního slovenského okresu. Toto by mohlo být na všech úrovních a rozšiřovat se. A námitka, že v EU je vývoj právě takový, pro mě není rozhodující, protože mně jde o to, aby to bylo v první řadě se Slovenskem, ale bude-li to i s jinou zemí, tak tím lépe. Po obou stranách hranice vám lidé řeknou - a to dost naštvaně - o tom, jaké zbytečné administrativní zádrhely tam jsou, co se týká zdravotní péče, sociálního pojištění, poštovních styků, autobusů, vlaků. Je tu velký prostor na to, aby se ty vazby, které byly částečně zpřetrhány a částečně díky bohu ne, mohly dát dohromady a právem je vydávat za určité vzorové vztahy v Evropské unii. Například mezi Litvou a Polskem, kde je také zájem na tom, aby se sblížily.

Kdo využil těch deseti let lépe, Slováci, nebo Češi?

Záleží na kritériích. Co se týče svobody člověka, aby mohl rozhodovat o svém osudu a společnost se odvozovala od něho, a ne naopak, tak tento vývoj byl větší na Slovensku, protože Slovensko žilo o něco více z feudálního dědictví. A co se týče občanské společnosti, na Slovensku je daleko modernější zákon o nabývání a pozbývání státního občanství. Takových věcí najdeme více - přímá volba starostů, prezidenta. Ale když jsem dělal vládního zmocněnce pro menšiny, tak lidé na Slovensku zaangažovaní v ochraně lidských práv či v zájmu Romů nám záviděli romské asistenty. Tlačili na své úřady, aby i oni měli takové asistenty, že je to česká cesta. A nikdo tam nemluvil o opičení se po Praze.

Petr Morvay je spolupracovníkem Respektu.