Důkazy byly jen nepřímé a bylo jich příliš málo. Ovšem i kdyby jich bylo dost, stejně by byl zločin promlčen, protože nezpůsobil „zvlášť závažný následek“. S tímto zdůvodněním soudce sedmého pražského obvodu Tomáš Hájek minulou středu pustil domů normalizačního premiéra Lubomíra Štrougala (77). Přeplněné lavice pro veřejnost udiveně zašuměly. Tím nepříliš závažným činem bylo totiž krytí tří brutálních vražd, spáchaných v roce 1948 komunistickou tajnou policií. Podle obžaloby Štrougal v 60. letech ve funkci ministra vnitra zmařil jejich řádné potrestání. „Nelze vyloučit, že se obžalovaný tohoto jednání dopustil. Soudu ale nestačí mít důvodné podezření a nesouhlasit s obhajobou - musí ji bezpečně vyvrátit,“ řekl předseda senátu Hájek. Státní zástupkyně, která pro Štrougala žádala tři roky vězení, se na místě odvolala.
Důkaz na lístku
V prosinci 1964 dostal Štrougal na stůl přísně tajnou zprávu. Inspekce na jeho pokyn zkoumala nejkřiklavější zločiny, v nichž svévole estébáckých komand vyplašila i samotné komunisty: v roce 1948 osm členů StB v čele s obávaným zabijákem, bývalým boxerem Miroslavem Pichem-Tůmou popravilo bez soudu tři lidi. Prvním byl národní socialista Petr Konečný. Po několika dnech mučení a vyslýchání ho estébáci vecpali do kufru auta, odvezli kamsi k Bánské Bystrici a zastřelili v lesním bunkru. Druhou obětí se stal Bedřich Wiesner, za války zpravodajec české vlády v Londýně; při výslechu zemřel na protržení jater. Jeho vrah Pich-Tůma pak o něm tvrdil, že „spadl ze schodů“. A třetí byl poručík StB František Novotný. Ostatní ho podezřívali ze spolupráce s cizí rozvědkou, a proto byl pro výstrahu „zastřelen na útěku“. Štrougal ve své obhajobě tvrdil, že zprávu považoval za „špatnou a neúplnou“. Kvůli tomu prý požádal generálního prokurátora Jana Bartušku, aby šetření převzali jeho lidé. Tuto verzi mu dosvědčili dva poslední žijící přímí účastníci: pracovník inspekce Václav Honzák a Štrougalův náměstek Jaroslav Klíma (týž Klíma, kterého loni v říjnu týž soudce Hájek kvůli promlčení zprostil za krytí válečných zločinů nacistického vraha Wernera Tuttera; letos v lednu verdikt potvrdila odvolací instance). Soudce Hájek nijak nepředstíral, že této obhajobě věří, a vypočítal celou řadu nepřímých důkazů proti ní. Proč ministr nepředal šéfprokurátorovi spisy, ale naopak je nechal zapečetit v archivu? Jak to, že se o jejich domluvě nedochoval sebemenší záznam? A především tu byl korunní důkaz z archivů - malá kartička, na kterou si Honzák poznamenal ministrův pokyn, tlumočený dvěma tajemníky: „Nepředávat, neprovádět žádná opatření, ponechat věc v klidu.“ Štrougal tvrdí, že jeho slova byla zkreslena. Honzák nedokázal vysvětlit, proč na kartičce chybí sebemenší zmínka o předání věci prokuratuře.
Poslední estébák
Státní zástupkyně Eva Zářecká prohlásila, že tyto nepřímé důkazy tvoří „uzavřený kruh“. Soudci Hájkovi v nich ale chybí ještě jeden dílek: jestli Štrougalovi zemřelí tajemníci tenkrát tlumočili jeho pokyn správně. Vzápětí si ale pospíšil s ujištěním, že případ by byl stejně promlčen. Podle něj se totiž jedná o zneužití pravomoci veřejného činitele, ale bez závažného následku. „Šetření inspekce nemělo procesní vliv,“ řekl Hájek. Přeloženo do normální řeči: Štrougal podle soudcova názoru nemařil odsouzení estébáků, ale vlastně jen „stopil“ neformální zprávu určenou pro jeho osobní potřebu. Na to žalobkyně Zářecká namítá: „Z postupu ministerstva měli jednoznačný profit příslušníci StB, kterým hrozilo stíhání.“ Spravedlnost - alespoň částečná - dostihla dva z nich. Miroslav Pich-Tůma a jeho šéf Štěpán Plaček dostali v roce 1953 patnáct let (po čtyřech letech byli podmíněně propuštěni). V době pokusu o „reformu socialismu“ sebrala prokuratura odvahu a 23. května 1968 bylo zatčeno i šest zbylých zločinců: Ladislav Zelenka, Antonín Liška, Bořivoj Vávra, Josef Volf, Josef Čech a Bohumil Šedivý. Pak ale přišla ruská okupace a ze soudu nebylo nic. V září 1968 vojenský soud v Příbrami estébáky pustil z vazby a o rok později jejich případ odložil jako promlčený. „Dnes už jsou podle našich informací všichni mrtví,“ říká mluvčí Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Jan Srb. Snad s výjimkou jednoho. Možná žije Bohuslav Šedivý (roč. 1914), který kdysi jako přednosta Oblastního velitelství StB v Praze nařídil „zastřelit na útěku“ Františka Novotného (úkol provedli Vávra a Volf). Předloni Nejvyšší soud z podnětu ministra spravedlnosti Motejla zkoumal, zda by šlo ještě Šedivého znovu stíhat. V lednu 2000 dospěl k závěru, že na konci 60. letech to možné bylo - nyní je však případ definitivně promlčen.
