První otázka zní, proč se lidé tady tak snadno poddali totalitě. Druhá - co se zločinci, kteří terorizovali hrstku odvážných a lámali hřbet zbytku společnosti. Zatímco v prvním případě se většinová odpověď české společnosti stále ještě blíží beznadějnému „nešlo to jinak“, druhý bod už vypadá veseleji. Nepochybným důkazem pohybu vpřed je odtajnění svazků StB a soudní postih estébáků kvůli akci Asanace. Oba kroky mají svá ale, v principu však znamenají přinejmenším pokus o únik ze stojatých vod. Z pohledu skeptika se vlastně v minulých dnech nic moc mimořádného nestalo: dva estébáci dostali pár let kriminálu, jejich šéfové dokonce ani to ne, a pak ještě poslanci konečně rozhodli o zveřejnění svazků StB - no a co? Optimistu ale všechna tato fakta musela potěšit. Jako by se nepatrně hnuly ledy po dlouhé zimě a na tlustém příkrovu pokrývajícím nedávnou českou minulost se objevily první trhlinky.
Nejsme nová společnost
Začalo to čtvrtstoletým výročím zveřejnění Charty 77, kdy se v médiích rozběhla nebývale široká diskuse o vině či nevině signatářů režimního útoku na disidenty známého pod jménem Anticharta. Většina z podepsaných sice v různých anketách obligátně zlehčovala svou roli, ale našlo se už i několik silných osobností, které ze svého tehdejšího selhání vyvodily osvícený závěr: nebylo to správné a mrzí mě, že jsem to udělal. V tomto smyslu představuje zveřejnění svazků StB důležitý krok. Je dobře, že naši zákonodárci nedali na smutné oči komunistického klubu, který ústy svého předsedy Filipa prohlásil: „Takto se nová společnost netvoří.“ V tom je totiž ten vtip. Zdejší společnost není „nová“ - tvoří ji stále titíž lidé, kteří se prostě po půlstoletém vyšinutí pokoušejí vrátit ji zpět do normálního světa. Aby to ale bylo možné, je třeba mít jasno v tom, jestli vlastně ono vyšinutí bylo špatné, nebo ne. V téhle zemi si stále ještě bezmála polovina obyvatel myslí, že život v totalitě a ve svobodě vyjde „asi tak nastejno“. Zveřejněná úskočnost a hnus estébáckých dokumentů by měl alespoň trochu pomoci s vyvrácením tohoto fatálního omylu. Zdá se totiž už nadále neúnosné poslouchat nepřátele svobody, jak ukřivděně žádají „omluvu za démonizování StB“, a přihlížet, jak někdejší komunističtí prokurátoři dnes v soudcovském taláru osvobozují někdejší komunistické vrahy. Zjednodušeně řečeno, potřebujeme nějakou katarzi.
Katarze mezi rybami
Jednu z možných variant takové katarze ukazuje případ Slobodana Miloševiče. Nejvyšší muž státu čelí před soudem obžalobě z hrozných zločinů a celá Jugoslávie čeká na rozsudek. S jeho vynesením bude každému občanovi Srbska jasné, jak velké nepravosti se svou eventuální kolaborací s diktátorem dopustil. A není teď podstatné, kolik dalších bude ještě odsouzeno. V postavě Miloševiče totiž stojí před soudem symbol minulého celospolečenského pomatení. V Česku však tento model nefunguje. Za prvé zde chybí tak prokazatelná „velká ryba“, skrze kterou by šlo jedním verdiktem odsoudit letitou minulost - a za druhé zdejší katarzi bohužel nezařídí mezinárodní tribunál. Soud se svou minulostí musejí Češi zvládnout sami. A nutno říci, že snaha tady je. Jejím viditelným dílkem je zmíněný proces se dvěma estébáckými řezníky, kteří za svůj brutální nátlak na politické odpůrce režimu vyfasovali minulý týden 3 roky kriminálu. Šéfové, kteří jim k nepěknému počínání dávali rozkaz a platili je za to, ovšem pár dní poté odešli ze soudní síně s podmínkou. Vidíte – velkým rybám se nic nestane, to jen ty malé to vždycky odnesou, je slyšet z médií a veřejného prostoru pesimistický hlas. Pro stoupence radostnějšího pohledu je to jinak. Věc slouží i jako varování všem „malým rybám“ budoucnosti: kontrolujte svou ochotu sloužit, odskáčete to! Ostatně přísné tresty vykonavatelům zvůle nejsou jen dluhem vůči minulosti, ale i obranou současnosti. „Pokušení obětovat politické svobody akční síle Hitlerovým či Mussoliniho skonem nezaniklo,“ napsal v knize Opium intelektuálů Raymond Aron. Lidé, kteří mučili ve jménu diktatury, musí být potrestáni, protože jedině tak bude potrestána diktatura sama. A koneckonců ani nad „velkými“ rybami zdejšího reálného socialismu ještě ani zdaleka nepadlo poslední slovo. Soud nad minulostí se teprve rozbíhá. V jeho rámci se samozřejmě dříve či později musí nastolit i otázka zmíněná úvodem: Proč tak snadno? Není to zločin pro tribunály, nicméně lehkost, s jakou se drtivá většina zdejších intelektuálů nechala zverbovat do trpné spolupráce s říší zla, a vytrvalost, s jakou devadesát osm procent populace chodilo každé čtyři roky k „volbám“ manifestačně potvrzovat legitimitu režimu, představují velké, dodnes tabuizované téma. Je to škoda, protože upřímná diskuse o něm by mohla mít ozdravující účinky. A pro budoucnost svobody v Čechách by bylo krásné, kdyby většina včerejších voličů normalizace prohlédla a zvolala v upřímném znechucení: Kéž bychom už nikdy nemuseli dělat nic podobného! „Velký je ten, kdo odolá soudu neznámé budoucnosti,“ napsal už citovaný Raymond Aron. A je to pravda. Jenomže každý musí tím soudem nejdříve projít, aby zjistil, jak obstál.
