Inzeráty ve velkých českých novinách hlásají už několik dnů: „Pomozte pátrat po zmizelých sousedech!“ Za výzvou se skrývá snaha objevit tvář a životní příběh zavražděných spoluobčanů. Z osmdesáti tisíc obětí holocaustu zapsaných na zdech Pinkasovy synagogy v Praze totiž o více než třech čtvrtinách nevíme vůbec nic - jen jméno a datum smrti. Nacisté spolu s nimi zabili i všechny jejich blízké, a veškerá stopa jedinečných osudů tak zmizela v masových hrobech či dýmu Osvětimi. To, o co jde, je vyrvat tyto lidi zapomnění.
Medailon v srdci
„Občas se bohužel stává, že lidé doma najdou nějaké staré materiály, které jim nic neříkají, a vyhodí je do popelnice. Přitom to pro nás mohou být cenné vzpomínky či doklady,“ vysvětlje pátrací akci ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát. Mnozí lidé totiž podle něj ani netuší, že třeba jejich dědeček prošel koncentračním táborem a byl Žid. Hrůzný zážitek holocaustu si řada obětí prostě nechtěla připomínat a mlčela o něm, takže ani jejich děti a vnoučata o jejich utrpení nic netušily. „To je docela běžné. Odehrávaly se ale i případy, kdy si lidé před odchodem do koncentračního tábora schovali u sousedů různé dokumenty. Když se pak nikdo nevrátil zpět, mohli na to sousedé zapomenout, pak se vyměnila generace a dnes vzácné materiály leží někde na půdě ve skříni pod vrstvou prachu.“ Podle Pavláta si projekt klade dva hlavní cíle. Za prvé shromáždit vzpomínkový materiál, neboť se blíží doba, kdy už tu nebudou přímí pamětníci války a holocaustu. „A pak je zde ještě další záměr,“ říká ředitel Pavlát. „Rádi bychom doplnili k většině jemn obětí holocaustu i jejich tváře a příběhy.“ Akce už nese ovoce. Na Pavlátovu instituci se obracejí první majitelé stop. Muzeum tak například obdrželo od jedné paní medailon s vyobrazením Mojžíše. Jeho nositelka jej kdysi dostala od své maminky, ale nedávno se čirou náhodou dozvěděla, že prvním rodinným vlastníkem šperku byla její teta, které ho za války daroval nějaký nacista. „Řekla nám, že od té doby už tu věc nemůže nosit,“ říká ředitel Pavlát. „Pořád musela myslet na to, komu ho ten nacista strhl z krku a co se s tím člověkem nakonec stalo.“
Zabít po druhé
Pátrání po zmizelých osudech má svého předchůdce v projektu pro děti. Akci „Zmizelí sousedé“ vyhlásilo Vzdělávací a kulturní centrum při Židovském muzeu v Praze před třemi lety především pro žáky základních škol. Zájemci měli pátrat ve svém okolí, zda tam kdysi nežili Židé. A tato zdánlivě nezáživná či těžko uchopitelná výzva se pro děti často změnila v doslova dobrodružnou výpravu do minulosti nejen jejich města, ale i jejich vlastní. Ukázkovou ilustrací je příběh žáků základní školy v Husově ulici v Ústí nad Labem. Tady před dvěma lety šestnáct dětí osmých a devátých tříd vyslyšelo nabídku učitelky dějepisu Martiny Svobodné (29), aby přišly něco se dozvědět o holocaustu. „Měla jsem trochu strach, že nebudou mít zájem, protože to muselo být mimo základní výuku,“ vysvětluje dnes učitelka Svobodná. „Ke všemu jediný čas, kdy to bylo možné, byl v sedm hodin ráno, ale děti to začalo hodně zajímat.“ Po úvodním povídání, co to vlastně holocaust je, se šestnáct hledačů vydalo na průzkum svého okolí. Největší objev čekal jednu dívku ze skupiny přímo doma. Když se totiž před rodiči zmínila o projektu, na kterém právě pracuje, prozradili jí, že na půdě je deník jejího pradědečka z roku 1939. Po prvé se dozvěděla, že pochází z židovské rodiny. „Děti se potom sešly dohromady a z deníku si četly. Myslím, že to na ně hodně zapůsobilo, protože to, co jsem jim říkala já jako učitelka, měly najednou zosobněné do skutečného příběhu.“ Děti ale nezůstaly jenom u deníku. Vydaly se totiž do židovských archivů a vypátraly osudy dalších příbuzných své spolužačky. Ze všech odvlečených členů rodiny přežil nacistické šílenství pouze jeden člověk. „To bádání bylo pro ně zlomem, protože se najednou setkaly s utrpením, o němž ani netušily,“ říká učitelka Svobodná. Podobně odhodlaných dětí je po celé zemi více. Tak například v Sokolově se patnáctiletý chlapec Michal Vessel vydal pátrat po stopách tamní židovské komunity. Opsal náhrobní epitafy, nakreslil mapu židovského hřbitova, ale především - vypátral kroniku Lea Hoeniga z Krásné Lípy, která zachycuje jména zdejších rabínů, obchodníků a osudy místních rodin. „Byli jsme zaujetím a výsledky dětí nadšeni, protože se jim často podařilo vypátrat věci, o kterých jsme neměli vůbec tušení,“ říká Marta Vančurová ze Vzdělávacího a kulturního centra Židovského muzea, která měla projekt na starosti. Dětem se tak podařilo zachránit památku některých obětí nacismu před zapomněním. A to je dobře, neboť - jak řekl Elie Wiesel - „zapomenout znamená zabít všechny oběti po druhé“.
