Komunisté v procesu

Psům psí smrt

Politické procesy v padesátých letech neměly za cíl jen zlikvidovat ideové odpůrce či kolegy překážející v mocenském boji. Šlo také o to vzbudit hrůzu a především – zfanatizovat davy obrazem nepřítele. Proto ty tisíce demonstrací a masová volání po šibenicích pro „zrádné psy“. Nečekané pády a popravy vysokých straníků pak měly za úkol rozsévat strach i v partajních řadách a navenek dosvědčovat železnou tvrdost Strany. Ve spojení s propagandistickými řečmi o „vůli lidu“ a „jistotách pro všechny“ byla tato strategie v Čechách velmi úspěšná. Tak úspěšná, že nákaza strachem a totalitárními frázemi podvazuje zdejší společnost dodnes. Proto se tolik lidí nedokázalo rozejít s komunistickou ideologií a stále jsou ochotni ji volit. Jestliže podle Masaryka potřebovali Češi padesát let k opravdovému přijetí demokracie, je nepochybné, že čtyřicet let totality se jim zadřelo pod kůži pěkně důkladně. Navíc idea „starej se jen o sebe, do ničeho se nepleť a kraď, kde můžeš“ se v praxi používá snadněji než komplikované vzorce demokracie založené na sebevědomí, vstřícnosti a odpovědnosti.

Jak životaschopné mohou být komunistické tahy je dodnes vidět na vyhnání českých Němců. Tento Stalinem posvěcený zločin měl české země navždy odříznout od demokratické Evropy – a stále se mu to do jisté míry daří. Neochota Čechů uznat hrůznost toho aktu a omluvit se za něj stále nastavuje domácí debatu kamsi do let studené války: rakouští a němečtí sousedé jsou vytrvale chápáni jako nebezpečí, jako nepřátelé. To bolševikům samozřejmě velice svědčí. Letos na jaře se dokonce – jako zarytí „obránci národních zájmů“ – stali na důležitou chvíli vůdčí silou tuzemské politiky: ve spolupráci s ODS dohnali ostatní demokratické strany k jednomyslné parlamentní demonstraci za nedotknutelnost a věčnou platnost vyháněcích dekretů prezidenta Beneše.

V této souvislosti je dobré si připomenout vývoj Ferdinanda Peroutky. Legendární muž české meziválečné žurnalistiky a navrátilec z nacistického koncentráku vyhnání sudetských Němců nejprve schvaloval. Pod dojmem hitlerovských zločinů se mu ve druhé polovině čtyřicátých let zdálo další česko-německé soužití v jednom státě jako nemyslitelné. Pak musel prchnout před hrozbou komunistického lágru a v exilu svůj názor revidoval. „Jestliže shluk, ne soud, může zbavit majetku Němce, pak, jak komunisté usuzovali, přijde den, kdy ne soud, nýbrž shluk, bude moci zbavit majetku Čechy,“ napsal. „Je-li možno, aby člověk byl trestán za to, že patří k určitému národu, pak je také možno, později, aby byl trestán za to, že patří k určité společenské třídě nebo k určité politické straně.“

To je dobře popsaná řada. Dekrety vedly k odsunu, odsun k posílení komunistů, posílení k převratu, převrat k procesům, procesy k hrůze a ke zlomení národní páteře, které se nezhojilo dodnes. Diskuse o Benešových dekretech tedy není důležitá pro sudetské Němce, ale pro samotné Čechy. Pokud si dokáží uvědomit okolnosti jejich vzniku, uvědomí si základy komunistické diktatury.

Trvající česká uhranutost komunismem se neprojevuje jen ve vysokém volebním skóre stalinistů. Svědčí o ní i výrazné stopy na zdejším společenském životě. Neúcta k právu, neochota naslouchat odlišným názorům, lhostejnost k ničení přírody, výsměch občanskému angažmá a strach z mocných – všechny tyto stereotypy byly dokonale nacvičené za minulého režimu a v překvapivě velké míře přežívají i třináct let po „revoluci“ v Česku 2002. Dá se jen doufat, že změnu atmosféry přinese celospolečenský nástup generace dnešních třicátníků, kteří se o totalitu jen otřeli. Jejich „jinakost“ se ale bohužel nebude odvíjet od špatné zkušenosti jejich rodičů, ale prostě jen z toho, že vyrostou ve svobodě.

Použijte rudé

Narušený charakter a sebevědomí se dnes projevuje i tak, že demokratické strany jsou ochotny s komunisty vytvářet koalice v obcích a městech. Do zbláznění opakovaný nesmysl, že v obci není důležitá stranická legitimace, ale chuť opravovat ulice a kanalizace, postrádá logiku. Vždyť to byli právě komunisté, kteří ještě před třinácti lety znemožňovali lidem pracovat otevřeně pro obecné blaho bez jejich rudé knížky. Komunisté prostě nejsou normální demokratickou silou a nemělo by se s nimi spolupracovat vůbec, tak jako by to nikdo nedělal s nacisty. Zvrácená logika – ve městě ano, ve sněmovně ne – se pak projevuje například v tom, že předseda sněmovny Lubomír Zaorálek (ČSSD) sice v televizi vylučuje možnost vládní spolupráce s komunisty za jejich chování během summitu NATO, ale vzápětí dodává, že se to nevztahuje na obce. Tam jsou prý i slušní komunisté. Jak je pozná? A kdo podle něj volí do čela KSČM stalinistu Grebeníčka? Kdo vybírá kandidáty na budoucí poslance?

Proto lze jedině s uspokojením vnímat výzvu vedení ODS, aby její členové v komunální politice zrušili veškerá spojenectví s Grebeníčkovou stranou. Pokud se jim podaří tento svobodomyslný zápal udržet, mohlo by to časem zahladit ránu, kterou zdejší demokratické scéně dali svou spoluprací s bolševiky na prosazení deklarace o věčné platnosti Benešových dekretů.

V pokusech o rehabilitaci rudých ovšem politikům často sekundují i reprezentanti občanské společnosti. Příkladem za všechny může být šéfredaktor Literárních novin Jakub Patočka. Tento stoupenec Zaorálkovy teze o komunální spolupráci s KSČM se nechal slyšet, že by vládní strany společně s komunisty měly odvolat členy obou mediálních rad, protože nám ve světě dělají ostudu. „Pětina komunisty navržených kandidátů v ní (nově zvolené radě) je pro demokratického realistu za této situace přijatelná daň,“ říká Patočka. „Zde nejde o vyvádění stalinisty Grebeníčka z izolace. Naopak: pokud ho v ní chceme trvale udržet, musíme se naučit rozlišovat jak mezi komunisty, tak mezi situacemi.“

Tento nápad zavání nebezpečnou pýchou. Zkušenost ukazuje, že používání komunistů tu a tam, když se to hodí, a jejich následné zasouvání do šuplíku prostě nefunguje. Jakmile se jim podá ruka, už se jí nepustí. Pro potvrzenku není ani třeba chodit do roku 1946, stejná věc se ukázala i nedávno při zmíněné deklaraci o Benešových dekretech. Za podporu a pomoc se zválcováním ostatních partají zaplatila ODS a s ní demokratická část veřejnosti pětiprocentním volebním nárůstem bolševiků. Řada lidi pochopila totiž ten vzkaz jasně: paktují-li se s komunisty bez zábran „ti nahoře“, pak se toho není třeba bát ani u volebních uren.

Jen žádný strach

Komunisté se mohou cítit stále lépe. Jejich politická izolace praská, stávají se oblíbenými hosty televizních diskusí, připomínky jejich krvavé a kolaborantské minulosti slábnou. Vždyť i procesu se Slánským se veřejnost věnovala málo. Stejně jako nekonečně se vlekoucímu soudu s aparátčíky, kteří v roce 1968 pozvali do země okupační vojska a uhlazovali jim cestu. Komunisté cítí, že mohou dělat cokoli, protože všichni je nějak potřebují. Jejich pozice se pak ještě zlepší i po odchodu Václava Havla z Pražského hradu.

Tendence by ale měla mířit přesně opačným směrem. Především sociální demokraté by si měli uvědomit, že bolševický zisk dvaceti procent hlasů v parlamentních volbách neznamená posílení levice, ale spíše její ohrožení. Když už Vladimír Špidla našel dvakrát sílu odmítnout nabídky KSČM ke společné vládě, měl by to udělat pořádně. Tedy pěkně nahlas zakázat jakékoli spolčování s komunisty i na komunální úrovni.

Pod tíhou volebního a společenského úspěchu komunistů je snadné podlehnout v Čechách depresi. To ale není zapotřebí, protože to vše se může brzy změnit. Zemi totiž čeká vstup do Evropské unie. Pobyt ve velkém, přátelském světě pak Čechy postupně zbaví uměle udržovaných strachů – ať už z „německého revanše“ nebo z „kolapsu“ českého zemědělství. A v sebevědomé, pozitivně naladěné společnosti neměli komunisté nikdy žádný velký vliv.