Památník Jad vašem v Jeruzalémě lemuje na dvacet tisíc stromů opatřených jménem. Ty stromy připomínají lidi, jimž se v Izraeli po 2. světové válce začalo říkat „Spravedliví mezi národy“, protože riskovali život, aby před lágry a plynovými komorami uchránili příslušníky národa, který rasisté určili k vyhlazení. Sto tři stromy nesou jména „Spravedlivých“ z Čech a Moravy. První z nich tam v roce 1968 zasadila Anna Urbanová. Žena, díky níž unikli mašinérii holocaustu její blízcí i mnoho lidí, které nikdy neviděla.
Z kláštera mezi diplomaty
„Jako malá jsem se chtěla stát jeptiškou. Dost jsem se stranila dětí a spíš než vrstevníci mi k srdci přirostly sestry z klášterní školy, kam jsem chodila,“ vzpomíná dnes 90letá Anna Urbanová na dětství v Českých Budějovicích. Tehdy se ještě jmenovala Binderová – její rodiče byli čeští Němci.
Anninu matku, navzdory tomu, že byla katolička, dceřina touha příliš nenadchla a nechala ji přepsat do obecné školy. „Od té doby se také datuje moje velké přátelství s Židy,“ popisuje paní Urbanová okamžik, který později rozhodujícím způsobem ovlivnil její život. Z přestupu do neznámého prostředí měla velký strach a byla ráda, že se jí hned v prvních dnech ujaly tři židovské kamarádky, s nimiž ji pak spojilo celoživotní přátelství. „Zvaly mě k sobě domů a chodívaly si hrát k nám. Tehdy ještě po nějakých třenicích a vzájemném nepřátelství mezi Čechy, Němci a Židy nebylo v Budějovicích ani památky. Lidé spolu žili v míru, navštěvovali se a přátelili bez ohledu na svůj původ. Mnoho rodin bylo smíšených.“
Touha po klášterním hábitu Annu definitivně opustila během studia na gymnáziu. Po maturitě se rozhodla poznat Evropu a během čtyř let sama procestovala na kole Anglii, Francii, Itálii, Švýcarsko, Německo, Holandsko a Belgii. Návštěva Holandska změnila její osud. „Zaklepala jsem na dveře naší ambasády v Haagu. Ptali se mě, co potřebuji, a já řekla, že jsem se přišla jen tak podívat, protože zrovna jedu okolo. Pobavilo je to, a když zjistili, že umím řeči, nabádali mě, abych se přihlásila na ministerstvu zahraničí, které shání jazykově nadané lidi pro službu na zastupitelských úřadech.“
Svatba na konzulátu
V roce 1936 Anna Urbanová složila zkoušky z němčiny, angličtiny, francouzštiny, italštiny a španělštiny, vstoupila v Praze do diplomatických služeb a začala se připravovat na misi v afghánském Kábulu. „Se sestrou jsme si také pořídily garsoniéru v Biskupském dvoře a žily jsme velmi kulturním životem. Měly jsme řadu přátel, především mezi českými a německými Židy.“
Na sklonku 30. let rostla v paní Urbanové náklonnost k levici, zapojila se například do činnosti německého sociálnědemokratického hnutí. „Bylo to spíš emocionální než racionální tíhnutí. Dotýkala se mě bída emigrantů, které jsem zdarma učila jazyky a mezi nimiž byli hlavně dělníci a komunisté.“
Do Kábulu nakonec neodjela: po Mnichovu ji za její levicové angažmá z ministerstva propustili. Podařilo se jí však ponechat si diplomatický pas, s jehož pomocí pak umožňovala emigraci stále silněji pronásledovaným emigrantům. „Spolupracovala jsem s jednou cestovní kanceláří, které jsem pas vždy půjčila. Oni zařídili změnu fotografie i jména, a poté co se dotyčné osobě podařilo vycestovat, vrátila ho zpět k dalšímu použití. Ani nevím, kolik lidí ten pas nakonec zachránil…“
V létě 1939 k Anně do bezplatného jazykového kurzu nastoupil její budoucí manžel, lékař Jindřich Epstein. „Přijel z Brna, kde měl zavedenou praxi a kde mu jednoho dne jeho německý kolega poručil: Zmizte, ode dneška tady ordinuji já.“ V Praze se živil jako pomocný dělník, a když kvůli židovskému původu ztratil práci, zaměstnal ho v klášterní zahradě břevnovský opat. „Spolu jsme se jako silně levicově orientovaní zapojili do odboje přes sovětského generálního konzula Jakovleva. Ten nám nakonec také nabídl emigraci do Sovětského svazu, pokud uzavřeme sňatek. Což jsme v květnu 1941 na sovětském konzulátu udělali,“ vzpomíná paní Urbanová. Brzy nato však konzulát obsadilo gestapo a dostaly se mu do rukou kompromitující dokumenty. „Na Dušičky 1941 jsme byli oba zatčeni a na dlouhou dobu se viděli naposled.“
Strom v Jad vašem
Z věznice na Pankráci putovala paní Urbanová v lednu 1942 do ženského koncentráku v Ravensbrücku, o dva měsíce později pak spadla do prvního ženského transportu směr Osvětim. „Nevěděly jsme, kam jedeme, nic jsme o tom strašném místě neslyšely.“ V Osvětimi měla štěstí: jako jazykově nadaná, znalá práce v kanceláři, obstarávala nejrůznější administrativu. „Pamatuji si, jak jsem zapisovala židovské dívky z východního Slovenska. Řekli jim, že jedou pracovat na tři měsíce pro obecné blaho – přijely ve svých nejlepších šatech, vůbec nebyly připraveny na peklo, které je čekalo. Ještě strašlivější byl pohled na děti. Když šly do komor, měly některé z nich v rukou ještě panenky a hračky nebo namazaný krajíc, z kterého ukusovaly.“
Díky svému postavení paní Urbanová nakonec dokázala řadu nešťastnic zachránit před smrtí. „Vyhledávala jsem děvčata, která na tom nebyla fyzicky dobře, a snažila jsem se jim zařídit takovou práci, při níž měla naději na přežití. U některých se to nakonec povedlo. Dodnes nás pojí hluboké přátelství.“
Trápení na paní Urbanovou čekalo i poté, kdy se jí v dubnu 1945 podařilo utéci z transportu smrti. Postupně se shledala s rodiči, sestrou i manželem, ale radost jí zkalil poválečný odsun. „Byla jsem velice zklamaná z toho, jak se lidé chovali k Němcům. K sestře, která byla stejně jako já antifašistkou a pomáhala kdekomu, se po válce nikdo nehlásil. Odešla pak radši dobrovolně spolu s rodiči, kteří jít museli.“
O dvacet let později židovské vězeňkyně, jimž Anna Urbanová pomohla přežít, navrhly, aby byla oceněna titulem Spravedlivý mezi národy. „Myslím, že jsem nedělala nic mimořádného, jen jsem pomáhala tomu, kdo to potřebuje, to je přece samozřejmost,“ komentuje to paní Urbanová. Přesto chvíli, kdy v roce 1968 s manželem a svými blízkými mohla zapálit věčný oheň v Jad vašem a zasadit malou rostlinku svatojánského chleba u tabulky se svým jménem, považuje za nejkrásnější v životě. „Dnes tam roste nádherný strom.“
Rámeček
ANNA URBANOVÁ (roz. Binderová) se narodila roku 1912 v Českých Budějovicích v německé rodině (její otec byl spoluvlastníkem známé pražské vinárny U Binderů na Staroměstském náměstí). Po studiu na gymnáziu a učitelském ústavu nastoupila v roce 1936 jako referentka na ministerstvu zahraničních věcí. Angažovala se ve prospěch emigrantů z Německa, kterým pomáhala vycestovat dále do Evropy. Po sňatku s židovským lékařem Jindřichem Epsteinem na sovětském velvyslanectví byla v roce 1941 nacisty zatčena: prošla koncentračními tábory v Ravensbrücku a Osvětimi, kde pomohla k přežití několika židovským spoluvězeňkyním. Po válce byli její rodiče jako Němci z ČSR odsunuti, dobrovolně s nimi odešla i její sestra. Epsteinovi si pak změnili jméno na Urbanovi, Anna vystudovala lingvistiku a filozofii a učila na Filozofické fakultě UK. V roce 1968 jí Stát Izrael udělil titul „Spravedlivý mezi národy“.
