Generál Alois Šiška patří mezi morčata. Přesněji, je jediným českým členem Guinea Pig klubu sdružujícího popálené, omrzlé či jinak postižené válečné letce, o něž pečoval slavný britský chirurg Archibald McIndoe. Ten někdejšímu kapitánovi bombardovacího wellingtonu zachránil před amputací nohy postižené omrzlinami a snětí. Než se dnes slavný letec stal generálem, přežil kromě komplikovaných operací také tři sestřely, šest dní v člunu na rozbouřeném Severním moři, německý zajatecký tábor, výslechy na gestapu i ponižující vyhazov z armády.
Neuhnout ani pod palbou
Většině posádek 311. československé bombardovací perutě však štěstěna tolik nepřála. Bojový let nepřežila ani polovina z nich. „Jednou se z akce nevrátilo celkem pět letadel. V každém wellingtonu bylo šest mužů, to je třicet mrtvých kamarádů za jediný večer,“ vzpomíná Alois Šiška.
I proto si posádky potrpěly na rituály a pověry. Když se jednomu ze členů Šiškovy posádky před startem rozbila termoska, doufali všichni, že střepy přinášejí štěstí. „My jsme takovým věcem věřili, vždyť letět nad Německo bylo o život. Před cílem totiž musíte držet kurz a neuhýbat, i když po vás střílí,“ vypráví generál. I on měl talisman – hedvábný šátek, který dostal od milé ještě před válkou. „Dal jsem ho našemu navigátorovi, než umřel v Severním moři.“
Piloti „třistajedenáctky“ létali takřka výhradně v noci. Přes den odpočívali a na velkou zábavu neměli náladu. „Když celou noc létáte vysoko a na kyslíku, na nějaký fotbal pak nemáte chuť,“ vysvětluje bývalý pilot R.A.F. Čas si letci obvykle krátili karbanem. Hrálo se prý i o auta, která tehdy byla doslova za babku. Jednou si prý letištní mechanik pořídil i proslulý dvoupatrový londýnský autobus.
Většinu volného času trávili piloti v okolí základny. Ta však sestávala jen z louky obklopené lesy. „Chodili jsme aspoň pytlačit, lovit ryby a střílet bažanty. Nesměl nás při tom ale načapat hajný. Když se tak stalo, svlékli jsme se do trenek, pušku zvedli nad hlavu a přes rybník mu uplavali,“ usmívá se letec i po letech.
Čas od času pak s kamarády vyrazili i do města. Nejblíže byl Norwich. „Kde se tančilo, bylo zakázáno pití, tak jsme prošli středem sálu rovnou k baru. Pili jsme pivo a whisky a teprve pak šli tancovat.“ Často prý ani neměli čas vybrat si dívku podle svého gusta. „Která byla rychlejší, ta si vás prostě čapla,“ popisuje generál Šiška tehdejší zájem o muže v leteckých uniformách.
Podobná povyražení si však členové třistajedenáctky příliš často dopřát nemohli. Když už se ale rozšoupli, muselo to stát za to: „Jednou jsme seděli v hospodě, kde na stěně byly hodiny a hostinský měl u pultu velkou dřevěnou palici. Když ručičky ukázaly deset, tedy zavíračku, hostinský palici vzal, praštil s ní do země a suše řekl: Time, please. A lidi ani nedopili a už odcházeli. Můj kamarád ale popadl palici a praštil do těch hodin. Angličani to vzali jako dobrý vtip, a tak se vrátili a pilo se dál.“
Vždy se někdo nevrátí
Na domov vzpomínal Alois Šiška nejčastěji ve společnosti kamaráda Cyrila Šebely. „Když jsme se ale vracívali zpátky na letiště, naše dobrá nálada se vytrácela. Věděli jsme, že se z každého letu vždycky někdo nevrátí.“
V prosinci 1941 se zpět na základnu nevrátil wellington Aloise Šišky. Nad Německem dostal několik zásahů a motory mu pak selhaly nad Severním mořem. Kapitánovi se jej podařilo aspoň posadit na hladinu. S letadlem však klesl ke dnu i zadní střelec. Zbylá pětice pak strávila na ledovém moři dlouhých šest dní. A to přesto, že je třetí den objevila britská letecká hlídka. „Existoval nepsaný zákon, že když pátrací služba najde trosečníka, nesmí ho opustit, i kdyby měla sama přistát na moři.“ Přesto se po chvíli záchranný letoun otočil a odletěl. „To byl příšerný okamžik. Když jsem se po válce vrátil do Anglie, napsal jsem kvůli tomu velice ostrý dopis. Vždyť to životem zaplatili dva kamarádi.“ Dostalo se mu vysvětlení, že všude kolem byly německé miny a žádná loď by se k nim nedostala.
Na živu zůstali nakonec jen tři – kapitán Alois Šiška, radiotelegrafista Josef Ščerba a přední střelec Pavel Svoboda. Po šesti dnech je moře vyplavilo polomrtvé na holandské pobřeží, kde je zajali němečtí vojáci. První půlrok zajetí pak všichni tři strávili v různých německých nemocnicích s omrzlinami druhého a třetího stupně. Alois Šiška byl v roce 1944 převezen do pražského Pečkova paláce, kde sídlilo gestapo, a po několika brutálních výsleších byl odsouzen k smrti. Exekuce však měla být provedena až „po vítězném konci války“. Šiška proto skončil v péči wehrmachtu, z jehož věznic jej v dubnu 1945 vysvobodila americká armáda.
Minus Praha
Jeho anabáze ale u konce nebyla. Vrátil se do Anglie, kde se mu spojenečtí lékaři snažili zachránit nohy postižené snětí. „Z těla mi neodcházely plyny. Nafukovalo se mi břicho, a bolelo to tak strašně, že jsem řval, aby mě radši zabili. Nic nepomáhalo. Až mi sestra přinesla koňak a břicho zničehonic splasklo,“ vzpomíná generál. Od té doby prý koňak v jeho baru nesmí chybět.
Když se Šiška po válce konečně vrátil domů, nastoupil v čerstvě založené letecké akademii v Hradci Králové. Z Velké Británie se mu podařilo dovézt i na tehdejší dobu nevídanou pomůcku – šest leteckých trenažérů. Dlouho se ale z nové práce netěšil. Jako živel sloužící za války kapitalismu byl po únoru 1948 zatčen, vyslýchán a nakonec byl vyhozen nejen z armády, ale vykázán i z Prahy.
Rehabilitace a uznání se dočkal až po dlouhých čtyřiceti letech. Dnes je nejen generálmajorem ve výslužbě, ale i místopředsedou sdružení Československých zahraničních letců a podobně jako řada jeho přátel z R.A.F. vzpomíná na léta strávená v Anglii jen v dobrém. „Přese všechno, co jsem prožil, říkám: vraťte mi mládí, a bude-li třeba, půjdu za národ bojovat znova.“
Rámeček
ALOIS ŠIŠKA (15. 5. 1914) pochází z Lutopecen u Kroměříže. Civilní letecký diplom získal v roce 1936 a rok před vypuknutím války nastoupil k armádě. V roce 1939 uprchl přes Slovensko a Maďarsko do Jugoslávie, odtud do Francie a po její porážce do Anglie, kde byl přijat do RAF. Jako pilot u 311. československé bombardovací perutě létal nad Německem a Itálií. Celkem třikrát byl sestřelen. Naposledy 28. 12. 1941, když po náletu na Wilhelmshafen ztroskotal v Severním moři a následně upadl do německého zajetí. V roce 1944 byl odsouzen k trestu smrti. Před exekucí jej však v dubnu 1945 zachránila americká armáda. Po nástupu komunismu byl v roce 1950 propuštěn z armády a nuceně vystěhován z Prahy. Rehabilitace a povýšení do generálské hodnosti se dočkal po roce 1989. Je autorem úspěšné knihy KX-B neodpovídá.
Autor je redaktorem Českého rozhlasu 6.
