K nejoblíbenějším politickým anekdotám 80. let patřil popis socialistické ekonomiky jako osmého divu světa. Všichni mají práci. I když jsou všichni zaměstnaní, nikdo nic nedělá. Přestože nikdo nic nedělá, všichni plní plán na 105 %. Třebaže se plní na 105 %, nikde nic není. Nikde nic není, a přesto všichni všechno mají. I když všichni všechno mají, každý krade. Přestože všichni kradou, nikde nic neschází. O podobné žerty nebyla nouze, skutečný stav zdejšího hospodářství ale znala jen úzká hrstka vyvolených. Popsat centrálně plánovanou ekonomiku v posledních letech její existence se nepodařilo ani po dvanácti letech svobody. Znovu se o to pokouší Respekt a důvody, proč to nejde, jsou zatím prvním výsledkem pokusu.
Tajné obchody
Hospodářské výsledky i stav jednotlivých odvětví byly po celou dobu trvání komunistického režimu pečlivě střeženy. Zaměstnanci statistického úřadu, který shromažďoval „citlivé“ údaje a pracoval s nimi, patřili k nejpřísněji prověřovaným. Důležité pozice ve statistickém úřadě a dalších podobných institucích obsazovala svými důstojníky přímo politická policie, která své lidi dosazovala i do vedení podniků považovaných za strategické. „V druhé polovině osmdesátých let tak byla pod přímým dozorem Státní bezpečnosti zhruba třetina veškeré zdejší produkce,“ říká pracovník Československého dokumentačního střediska Radek Schovánek. Po roce 1989 vyšlo několik studií popisujících fungování komunistického ekonomického modelu, rozhodující protagonisté, kteří se na jeho řízení podíleli, se ale obklopili hradbou mlčení a získat svědectví přímo od zdroje je téměř nemožné. „Pochopit a popsat mechanismy tehdejšího národohospodářského systému je samozřejmě možné na základě dobových dokumentů a archiválií. Vyčíst, čím bylo motivováno rozhodování v konkrétních jednotlivých případech a kdo za ně nesl odpovědnost, z nich už však samozřejmě často nelze,“ říká ekonom Zdislav Šulc, autor knihy Stručné dějiny ekonomických reforem v Československu (České republice) 1945–1995. Potvrzuje tak obavy historiků, kteří varují, že bez svědeckých výpovědí tehdejších elit zůstane naše představa o nedávné minulosti neúplná. Existuje pouze nevelká naděje, že někdejší političtí prominenti změní názor a budou ochotni o svém působení v čele země ještě hovořit. „Přesvědčit někdejší státní a stranické představitele k dokumentárním výpovědím je velmi obtížné. Ve většině případů jsem se setkal s odmítnutím či mlčením,“ popisuje svou zkušenost ředitel Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma. Podle jeho názoru jde o českou zvláštnost, protože například němečtí kolegové při snaze zdokumentovat poslední roky existence NDR podobné problémy neměli. Na obtíže je připraven také vedoucí Centra orální historie (zřízeném při Tůmově ústavu) historik Miroslav Vaněk. Jeho tým by měl v rámci projektu „Politické elity a disent“ zachytit také ústní vzpomínky politiků 80. let. Připouští, že zkušenosti jeho kolegů nedávají příliš důvodů k přehnanému optimismu. „Přesto považuji za velice důležité udělat pro úspěch, co bude možné. Pokud se nepodaří nahrát vzpomínky přímých účastníků nám, nezdokumentuje je už pravděpodobně nikdo,“ říká Vaněk.
Nevěříme
Členové předlistopadových vlád rozhodně odmítají i zájem novinářů. „Článek, který jste o mně uveřejnili v dubnu 1990, byl vylhaný od začátku do konce. Až k tomu Respekt zaujme nějaké stanovisko, můžeme se bavit dál,“ reaguje na žádost o rozhovor například poslední komunistický ministr paliv a energetiky Antonín Krumnikl (61) a připomíná text, který před dvanácti lety referoval o finančních výhodách, jež si na poslední chvíli udělili členové poslední předlistopadové vlády. Předseda Státní plánovací komise 80. let Svatopluk Potáč (77), který dvanáct let stál i v čele Státní banky československé, odmítá rozhovor slovy: „Média dnes minulost zkreslují, ostatně váš časopis v tom vyniká.“ „Nemám se s vámi o čem bavit,“ pokládá telefon také ministr pověřený v roce 1989 řízením Federálního cenového úřadu Alfréd Šebek (62). Stejně stručný je i poslední předrevoluční premiér Ladislav Adamec (76). Za uzavřenou kapitolu považuje minulost i další z předlistopadových ekonomických ministrů Karel Juliš (73), který řídil rezort hutnictví, strojírenství a elektrotechniky a předsedal komisi pro vědeckotechnický a investiční rozvoj. „Mnoho lidí je natolik zaujatých, že nejsou ochotni akceptovat vůbec nic, že vše bylo špatně a všichni byli blbci. Nevidím důvod se scházet a cokoli vysvětlovat, vždyť to dnes nikoho nezajímá,“ končí hovor.
Rámeček
Z vlády mezi podnikatele
Antonín Krumnikl - Počátkem 90. let začal podnikat. Postupně byl členem vedení zkrachovalé První slezské banky a rovněž zkrachovalých Kovohutí Břidličná (po krachu byl obviněn, případ ještě nebyl ukončen). Dva roky byl ředitelem Zbrojovky Brno (spolupracoval tam s někdejším předsedou ÚV SSM Vasilem Mohoritou). Prošel statutárními orgány téměř patnácti firem, nyní je činný ve dvou.
Svatopluk Potáč - Po listopadu spolupracoval s Motoinvestem, nyní je členem dozorčí rady česko-italské keramické společnosti. V další firmě podniká se zbrojařkou a bývalou členkou ODA Viktorií Hradskou a náhradním československým kosmonautem Oldřichem Pelčákem.
Alfréd Šebek - V 90. letech prošel zhruba desítkou firem spojených s IPB. Přímo v bance byl po většinu její existence členem představenstva.
Ladislav Adamec - V letech 1996–98 měl živnostenský list na podnikové poradenství, dnes je v obchodním rejstříku bez záznamu. Desítky firem s několikamiliardovým majetkem ovládá jeho syn stejného jména.
Karel Juliš - Od roku 1995 zasedá v dozorčí radě společnosti Potrubí a. s.
