V pracovně Oldřicha Stránského (81) se o zeď opírá nevelký obraz. Na první pohled na něm vnímáme jen jakési rudé pozadí, při bližší prohlídce však z plochy vystoupí detaily: ostnaté dráty, štěkající psi, plynové komory, kouř z krematorií, v němž do věčnosti odplouvá několik lidských obličejů. Uprostřed těch děsivých kulis jde nějaký nešťastník a nese mrtvolu. Je to sám autor a majitel obrazu. Než se ve svých pětasedmdesáti letech stal Oldřich Stránský vyjednávacím partnerem čelných německých politiků, prošel branami Terezína i osvětimským peklem.
Soumrak
Začátek pronásledování zastihl rodinu Stránských v Českém Brodě, kde vlastnila obchod s obilím a žila spokojeným životem. Jako živnostníci podporovali místní společenské organizace, přispívali hasičům i Červenému kříži a patřili k váženým rodinám. „Nevzpomínám si, že by mě někdo pro můj původ nějak ponižoval nebo omezoval. Jen jednou na mě spolužák pokřikoval ,Žide, Žide, hovno z tebe zbyde'. Asi ani nevěděl, co říká, ale později jsem si na tu nadávku často vzpomněl. Ukázala se jako pravdivá,“ píše Stránský ve svých vzpomínkách. Skutečný antisemitismus na své kůži pocítil, až když za protektorátu nastoupil na pražskou průmyslovku. Školní šikana však netrvala dlouho, nacisté brzy nato zakázali Židům se vzdělávat a Oldřich musel školu opustit. Stejně dopadl i jeho bratr Jiří, který se v Brodě učil elektrikářem u souseda. Ten jej, poslušen protektorátních nařízení, s omluvami propustil dřív, než mohl získat výuční list. Ani tehdy se však obyvatelé Brodu neobrátili ke Stránským úplně zády. „Když otci praskl žaludeční vřed, lidé nám pomohli. Směli jsme nakupovat jen v přesně určených obchodech a nemohli jsme si opatřit dietu, kterou otec potřeboval. Naštěstí nám ji sháněli a nosili sousedé.“ Navzdory sílící stigmatizaci se stále našla i řada kamarádů, kteří se s k Oldřichovi dál hlásili: „Nemohu zapomenout na Jirku Vojtíška, výborného mima a klavíristu, který k nám chodil, kdykoli měl volnou chvilku, a zůstal rodině oporou až do transportu.“ Poté, co byl Stránským „arizován“ majetek a děti musely upustit školu i učení, našel Oldřich práci u jednoho z bývalých otcových zákazníků, který ho zaměstnal na svém statku. „Našel jsem tam mnoho prostých a upřímných lidí, kteří mě vzali mezi sebe,“ vzpomíná. „Mohl jsem zapomenout na to, že jsem podle rasistických zákonů Židem.“ Jak sílil tlak a začínala platit další a další protižidovská nařízení, ubývalo však Stránským i přátel ochotných pomoci. Stále dusivější atmosféru vylíčil později rodinný přítel a soused Rudolf Petráň: „Navštívil jsem Stránské. Celá rodina dobrých českobrodských Židů seděla tiše okolo stolu, na kterém stál sedmiramenný svícen s dohořívajícími svíčkami. Otec vyprávěl o tom, jak ho bolí, že i někteří Broďáci se jim vyhýbají (kolika jim pomohl), lepí hanlivé nálepky na dveře a někdo jim hodil kámen do okna.“
V údolí smrti
V červnu 1941 odjel Oldřich Stránský do pracovního tábora v Lípě u Havlíčkova Brodu. Mělo to být na tři měsíce. „Ráno jsem se rychle rozloučil s bratrem, kterému se nechtělo z postele, pak s otcem a matkou. Nebylo to nijak dramatické, vždyť jsem se měl zakrátko vrátit. Ve skutečnosti to bylo rozloučení navěky. Nikdy jsem je už nespatřil.“ Lípu opustil po dvou letech. Čtvrt roku byl vězněn v terezínském ghettu a v prosinci 1943 prošel branou vyhlazovacího lágru v Osvětimi. Po půl roce vysilujících galejí ho při výběru práceschopných vězňů doktor Mengele poslal máchnutím ruky doleva, do skupiny odepsaných. Život mu, tak jako mnohým, zachránila neuvěřitelná náhoda. Podařilo se mu se znovu postavit do řady mezi nejvíce zbědované ubožáky, kde působil poměrně zachovale. „Mengele se na mě krátce podíval - a ukázal doprava,“ líčí Stránský zlomový okamžik svého života. Práceschopné odvezli do lágru ve Schwarzheide, druhou skupinu čekal pochod ke komorám smrti…
Vyhnanci
Osvobození se Oldřich Stránský dočkal 22. dubna 1944 v Sachsenhausenu. „V prvních dnech po návratu domů jsem se zmítal mezi nadějí a beznadějí,“ vzpomíná. „Zvykal jsem si na normální život. Stále mě pronásledoval zdrcující pocit, že jsem ztratil domov. Z rodiny se nikdo nevrátil. Žila ve mně jiskřička naděje, ale kdo jiný než já by lépe mohl vědět, co byly plynové komory a jak nacisté naplňovali heslo Arbeit macht frei?“ Pokud jde o Němce, jeho „mysl tehdy ovládaly spíše pocity nenávisti než smířlivosti“. Když se ale jednou během vojenské služby stal svědkem odsunu, jeho nenávist se zlomila. „Dorazili jsme k hospodářství na příkré stráni. V domě bylo jen plno žen a dětí. Muži buď zemřeli na frontě, nebo padli do zajetí. Bylo vidět, jak ženy obtížně balí svá zavazadla.“ Ta scéna na něj zapůsobila hlubokým dojmem. „Byli to lidé, kteří stejně jako Židé přišli o domov. Museli opustit všechno, s čím byli srostlí, a jejich život ztratil půdu pod nohama. Propastný rozdíl byl v tom, že na rozdíl od Židů je nečekala jistá smrt. Přesto jsem dospěl k názoru, že každé velké bezpráví spáchané v dějinách střední Evropy začalo vyhnáním lidí z jejich domovů.“ Touha po nápravě křivd ho o půl století později dovedla až do čela správní rady Česko-německého fondu budoucnosti.
Rámeček
OLDŘICH STRÁNSKÝ se narodil 2. 6. 1921 v Mostě. Mládí prožil v Českém Brodě. Studoval na Střední průmyslové škole, rok před maturitou však musel v důsledku protižidovských zákonů odejít. Stejné zákony ho poslaly do koncentračních táborů Lípa, Terezín, Osvětim, Schwarzheide a Sachsenhausen. Po válce dodatečně odmaturoval a opakovaně odmítl vstoupit do KSČ. Pracoval pak jako projektant. Po roce 1989 se stal předsedou Sdružení osvobozených politických vězňů a pozůstalých a podílel se na jednáních o odškodnění českých obětí nacismu, od roku 1998 působí v Česko-německém fondu budoucnosti. Své vzpomínky shrnul v autobiografii Není spravedlnosti na zemi, která vyjde v prosinci.
