Strašlivou záplavu zažili Češi také v srpnu před čtyřiatřiceti lety. Na rozdíl od současné velké vody ale do země vtrhla po silnicích a zůstala v ní nekonečných dvaadvacet let. Šlo o vpád okupačních vojsk, s jehož následky se společnost potýká dodnes. A některá traumata, která tato katastrofa přinesla, jsou dokonce tak silná, že se o nich ještě ani nezačalo mluvit. Přitom podívat se na tehdejší selhání zpříma znamená šanci, že se už nebude opakovat.
Šik zachránce
Jednoduchý příběh velkých nadějí začal už koncem padesátých let, kdy se komunistická vláda poprvé začala potýkat s vážnými ekonomickými problémy. Komise stranických expertů tehdy musela (neveřejně) přiznat, že chyba je v samotném systému centrálního řízení. Po stalinském vzoru totiž o všem - plánu, cenách, odvodech podniků do státní pokladny - rozhodovali lidé z aparátu KSČ. Byly jich desítky tisíc, a tak tvořili většinu stranické nomenklatury. Podniky se chovaly podle toho. Jejich ředitelé se snažili od stranických šéfů získat co největší zdroje a v plánu mít co nejmenší úkoly. Služby se zhoršovaly a průmyslová výroba logicky šla dolů. Za léčitele nemocného systému byl v roce 1963 vybrán ředitel Ekonomického ústavu ČSAV Ota Šik. Ten navrhl, aby se v reformě centralizovaného hospodářství využilo „zbožně peněžních vztahů“ (v překladu z dobové terminologie - tržních sil). V roce 1966 publikoval Šikův tým své proslulé „Zásady urychlení realizace nové soustavy řízení národního hospodářství“. Následujícího roku se podle těchto zásad začaly zavádět jednotné daně pro podniky a postupně liberalizovat ceny. Záměry Šikova týmu byly daleko širší. Jak dnes připomíná ekonom Zdislav Šulc, chystalo se zavedení nové daňové soustavy podle vzoru západních ekonomik, všechny podniky měly být odstátněny. Řídit je napříště měli manažeři, jmenovaní podnikovou radou, složenou ze zástupců odborů, vlády a samotných manažerů. Zjednodušeně šlo o jakýsi předobraz daňové reformy a české cesty privatizace po roce 1989.
Dvě strany a demokracie
Podobnou reformu na politické rovině připravoval v Ústavu státu a práva ČSAV především Zdeněk Mlynář. KSČ ještě koncem roku 1967 držela totální kontrolu nad státem a společností podle receptu z dob bolševické revoluce. Prostřednictvím Národní fronty ovládala povolené politické strany a profesní či zájmové organizace. „Podle mého názoru není ovšem vědeckého argumentu, kterým by socialismus jako společenský řád vylučoval politický model na systému dvou politických stran,“ napsal Mlynář v interním dokumentu již v roce 1967. Tyto dvě strany by se střetly v otevřeném politickém boji podle demokratických pravidel. Měla se totiž obnovit svoboda názoru a shromažďování. Svoboda spolkového života měla být ovšem stále omezena. Mlynář vlastně připouštěl jen obnovení sociální demokracie: „Komunistická strana jako tvůrce a nositel komunistické hypotézy by byla korigována stranou vycházející spíše z empirie socialistického statu quo.“ Ideolog pražského jara odmítal menší partaje, jejichž existence by způsobila složitá koaliční jednání - tím jeho reforma připomínala nedávný pokus dvou stran opoziční smlouvy zlikvidovat konkurenci. Reformátoři roku 1968 se naopak chystali posílit pozice místních, profesních a podnikových samospráv, které by měly právo delegovat své zástupce do parlamentu. Dodnes podle takového modelu chápou někteří zástupci nevládních organizací a politici (naposled z Unie svobody) termín „občanská společnost“, převzatý z anglosaského prostředí.
Hrdina přichází
Ideály z intelektuálních dílen KSČ tak čekaly na své uskutečnění - a první šanci nabídl leden 1968. Tehdy se stal prvním tajemníkem vládnoucí strany Alexander Dubček. Tento bratislavský aparátčík se přes dlouholeté zkušenosti na vysokých postech stranické hierarchie prezentoval jako prostý a poctivý muž a při své snaze odstranit svého předchůdce Antonína Novotného se opíral o sympatie veřejného mínění. Později ale litoval, že tohoto nástroje využil příliš. Československá společnost tehdy zažila návrat dávno zapomenutého fenoménu - svobodné kritiky v novinách. Na jejím základě bylo odvoláno nejprve několik vysoce neoblíbených stalinistů a v březnu 1968 dokonce pod její palbou odešel z prezidentské funkce sám Novotný. Novináři tak postupně získávali sebevědomí a žádali rychlé prosazení Šikových i Mlynářových reforem. Fakticky tak byla nastolena svoboda slova a reforma se začala uskutečňovat ještě předtím, než byla vyhlášena. Pamětníci z řad osmašedesátníků v čele se Zdeňkem Mlynářem a Petrem Pithartem si později na tak „radikální“ chování médií často stěžovali. Veřejnými žádostmi o zavedení demokracie totiž prý dávala záminku Moskvě, aby zasahovala do dění v zemi. „Proč to dělají mně? Za Novotného by se báli. Cožpak nevědí, že mi tím škodí?“ rozhořčoval se na novináře sám Dubček. Nezodpovědnost a radikálnost novinářů ale tehdy byla jen relativní. I ty nejvíce proreformní hlasy neopomínaly zdůrazňovat věrnost KSČ, socialismu a Sovětskému svazu. Opatrní byli všichni, kdo se svými názory vystupovali na veřejnosti. Neopatrní nebyli ve svých projevech, ale ve své víře, že je možné reformovat zemi uvnitř sovětského impéria a že to Brežněv bude tolerovat. Ti, kteří neměli důvod být opatrní a chránit své iluze, jako bývalí muklové z pracovních táborů, především členové K-231, se ke slovu v médiích prakticky nedostali. Reformátoři nechtěli odstranit socialismus, protože podle nich přinesl zemi mnoho dobrého. Diktatura totiž odstranila Marxem tolik odsuzovaný antagonismus společenských tříd. Napříště už spolu nemusely bojovat, ale mohly spolupracovat. Proto měli podle reformních plánů manažeři, zaměstnanci a státní úředníci společně řídit podniky, proto měly dvě politické strany spolu se zástupci společenských organizací rozhodovat o osudu státu. Návrat k hodnotám trhu či demokracie měl jen lépe využít skvělé příležitosti, které nabízela beztřídní společnost socialismu. Proti tomu přece nemohl nic namítat ani Sovětský svaz. Jen bylo třeba vše prosazovat opatrně, aby si nikdo chování Čechů špatně nevyložil. Ale naděje byla tak skvělá, že se zdálo až nemožné, aby se nesplnila. Češi se chovali značně úzkostlivě, snažili se neprovokovat a věřili, že se naděje na návrat svobody a všeobecné prosperity vyplní. Brežněv ale toleranci neměl v programu.
V kleštích
Sama KSČ trpěla počátkem roku 1968 tím, že byla centralistickou organizací. Zaměnit Novotného lidi Dubčekovými na všech úrovních se nedalo stihnout během pár týdnů. Reformu tedy neřídila a dostala se do vleku událostí. Když potom byl koncem března 1968 Dubček předvolán do Drážďan na setkání komunistických stran zemí Varšavské smlouvy, nemohl čekat pochvalu. Skutečně byl vyzván, aby „konsolidoval“ poměry v Československu. Především měl zasáhnout proti svobodě slova a zbavit se příliš hlasitých příznivců reforem. Dubčekovo vedení se poté skutečně konsolidovat snažilo. Důkazem je Akční program ÚV KSČ, publikovaný měsíc po drážďanské schůzce. Podepsali se pod něj všichni reformátoři včetně Šika a Mlynáře, o odstátnění podniků nebo likvidaci Národní fronty v něm ale není ani slova. Další kroky včetně cenové liberalizace a posílení samosprávy se přesto poprvé objevily i v tak oficiálním dokumentu. Vedení KSČ se rovněž neodvážilo zasáhnout proti veřejnému mínění, které žádalo další reformy. Konsolidace tak přes veškerou snahu za mnoho nestála. Také proto ještě v červenci 1968 věřilo podle průzkumů 51 % občanů politice KSČ (16 % vyslovilo nedůvěru, zbytek byl neutrální). Tato důvěra přitom platila více politikům než straně nebo systému. Při otázce, zda je pro občany důležitější dobrá ústava a právní řád, nebo čestní politici, vyhráli politici nad ústavou v procentním poměru 60:27. Když se KSČ snažila vyjít vstříc Moskvě i veřejnému mínění, dostala se do kleští a její vůdcové ztráceli nervy. Nejlépe to dokumentuje červencový výbuch Josefa Smrkovského. Musel v Moskvě vysvětlovat existenci petice 2000 slov, sepsané Ludvíkem Vaculíkem a podepsané stovkami předních vzdělanců i politiků. Po návratu prohlásil, že jestli noviny nenechají svého štvaní, tak „na ně pošleme tanky“. Koncem července už požadoval Brežněv v Bratislavě konkrétní kroky - odstranit nepohodlné politiky v čele s ministrem vnitra Josefem Pavlem a dostat média pod stranickou kontrolu. Dubček všechno slíbil, ale když se moskevský vládce 13. srpna telefonicky dožadoval výsledků, na stole ještě nic nebylo. Dubček se svého starého přítele doprošoval, ať mu dá „čtyřicet dnů klidu“, že věci se dají do pořádku, až proběhne mimořádný sjezd KSČ. V Moskvě ale pak nebylo o dalším postupu pochyb. I když Čechoslováci ještě mohli doufat, že nějaký zázrak nakonec ještě všechny spojí k další práci pro ideály demokratického socialismu, praktik z každého politbyra musel vědět své. Stranický sjezd musí běžet podle předem daného scénáře a Dubček byl příliš slabý, aby nějaký scénář prosadil.
Demonstrace, která nebyla
Všichni Češi museli vědět, že riziko intervence tady je, nepřímo se o něm zmiňovala i petice 2000 slov. Přesto byli všichni šokováni a sotva tak lze najít lepší důkaz, jak daleko byla celá společnost mimo realitu. Její lídři budovali vzdušné zámky „socialismu s lidskou tváří“ především proto, aby zakryli své selhání v roce 1948, kdy podpořili únorový puč a pomáhali zavádět diktaturu. „Co mi to udělali?“ stěžoval si podle svědků Dubček na své moskevské kolegy 21. srpna. Ještě více se blamoval prezident Ludvík Svoboda, který na začátku okupace vysvětloval všem, že tragické nedorozumění se jistě vysvětlí a jednou dokonce dodal: „Až pak budou sovětští vojáci odtud odcházet, uvidíte, že lid je zase zasype květy - jako v roce 1945!“ Je ovšem fakt, že i populární heslo tehdejších pražských ulic - „Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil!“ - říkalo totéž: Brežněv nepochopil, že ve skutečnosti proti Sovětům nic nemáme, že nám jde o ten správný socialismus, podle Lenina. Právě 21. srpna se tak začíná nejpodivnější kapitola celé historie roku 1968. Dokonce ani Václav Klaus, který se k tehdejším snahám o reformu vždy vyjadřoval kriticky, nikdy nezpochybnil cenu týdne, kdy se Češi semkli: „Každý z nás, kdo jsme onen hrozivý a přitom krásný týden prožili, na něj bude vzpomínat s plným vědomím dějinné velikosti toho, co se tehdy událo. Ve stínu sovětských tanků se uskutečnil zázrak národní solidarity a skutečné svobody. Lidé dali najevo svou touhu po národní a státní suverenitě a po demokracii, dali najevo svůj odpor ke komunismu a své pohrdání okupanty,“ napsal předseda ODS před devíti lety. Jinými slovy tím připomíná, že lidé začali o svobodě a nenávisti k diktatuře poprvé otevřeně mluvit ve chvíli, kdy již neměli co ztratit. To ale neznamenalo, že Češi začnou za demokracii a proti diktatuře bojovat. V novinách se objevily pochvaly československým vojákům za to, že nebránili zemi proti okupantům a zbytečně „neprovokovali krveprolití“. Když se nebudeme bránit, tak se pozná, že okupace byl omyl, a vojska se stáhnou - tak zněla dobová (a marná) naděje. Stejnou strategii odporu Češi užili při demonstraci, která měla proběhnout na pražském Václavském náměstí 22. 8. Reportáž Rudého práva vyprávěla: „Na Můstku a podél chodníků se kupily stále větší hloučky lidí, hlavně mladých chlapců a děvčat. Kdosi rozšířil po Praze zprávu, že v pět hodin bude na náměstí manifestace. Ta zpráva se ukázala jako provokace, demonstrace měla okupantskému velení poskytnout záminku k tvrdému zásahu a především zdůvodnění jeho agrese. Ale kdo to ví? Pražané přijížděli na Václavské náměstí v nákladních autech ozdobených vlajkami, hloučky rostly, vzrušení narůstalo. Dojde k masakru?“ Naštěstí „tátovský hlas“ z reproduktorů vozů Veřejné bezpečnosti Pražanům vysvětil, o co jde, a tak se všichni rozešli, aniž museli Rusové hnout prstem. Hystericky to druhého dne oslavila Večerní Praha: „Jste báječní, Pražané, prokazujete, že jste vlastenci v plném smyslu toho slova. Překonáváte potíže způsobené okupací vašeho města důstojně. Vydržte, vydržme. Naše síla je nezlomná.“ Jistý druh aktivní obrany tak reprezentoval snad jen údajný rozhovor publikovaný 27. srpna na stránkách Rudého práva. „Koljo, co tu děláš,“ ptala se jeho autorka Alena, když na tanku poznala jednoho známého z Ruska. „Dostali jsme rozkaz. Přijeli jsme - jako přátelé…“ vysvětluje s rozpaky voják. „Jako přátelé - vždyť střílíte…“ útočí Alena a Kolja se zmůže jenom na: „Já nestřílel…“ Otázky se však na jeho hlavu jen hrnou: „Co ti řekne Saša, tvoje sestra, až přijdeš domů…?“ Kolja mlčí, je po debatě, Alena se na svého známého už jen tiše s výčitkou dívá. Tu náhle dochází k otřesné události: „Kolja zdvihl vlastní zbraň proti sobě a stiskl kohoutek…“ Pasivní rezistence Čechů našla své vyjádření v často opakovaném heslu „Jsme s vámi, buďte s námi“, které občané adresovali politickým vůdcům pražského jara odvlečeným hned na počátku okupace k „jednání“ do Kremlu.
Nej, nej, nej
Více než odvaha tak byla zázrakem srpnového týdne přirozená lidská solidarita. Historky z pražských ulic v srpnu 1968 připomínají události, které při povodních v posledních dnech prožil každý z Pražanů a před pěti lety zase obyvatelé Moravy. Tehdy ji přitom občané dokázali projevit v neskonale horších podmínkách cizí okupace. Namísto odporu se ale okamžitě začaly stavět nové vzdušné zámky, které měly zakrýt nepříjemnou skutečnost - ztrátu naděje, že se poměry zlepší. „Již počtvrté jsme se dnes probudili do dne, ve kterém rachotí pásy tanků, již čtvrtou noc jsme se vzbouzeli třaskavým zvukem výstřelů. Jsme okupováni. Myslím, že to je ta nejpodivnější okupace, kterou kdy historie zaznamenala,“ hodnotil srpnové dny komentář Československého rozhlasu. Popisoval tím, jak je dobře, když se národ brání klidem, rozvahou a vtipem, a jak je rozumné nenechat padnout jediný výstřel, ke kterému jsou brutální okupanti jistě připraveni. Pocit autora nejlépe vystihuje předpona „nej“. Je to něco dosud nevídaného, co tady prožíváme. Přehánět v extrémních chvílích je lidské, tehdy ale podlehli takovým pocitům skoro všichni. „A je opravdu čemu se divit. Aby se tajemník komunistické strany po dvaceti letech její totalitní diktatury stal charismatickým vůdcem celonárodního demokratického a humanitního hnutí - to se ještě v dějinách komunismu nikdy a nikde nestalo,“ zněl další ze superlativů, tentokrát z dílny Zdeňka Mlynáře. Velikost postoje Čechů zdůraznilo zvláštní vydání Sešitů: „To, co prožíváme, čeho se na nás dopustili, je zločin ze strachu. Báli se nás, bojí se nás. Protože jsme i před hlavněmi jejich milionové armády svobodní lidé.“ Přidávaly se pochvaly, oč lepší je takový neozbrojený a rozvážný odpor proti okupantům ve srovnání se střelbou, kterou se bránili Maďaři v roce 1956. Novinové články připomínaly i sympatie západoevropských zemí,které vesměs kritizovaly vpád vojsk Varšavské smlouvy. Tím se ale utěšovali občané státu, který v nejtěžší chvíli nezískal jinou diplomatickou podporu ze zahraničí než od extravagantního rumunského diktátora Nicolae Ceauşesca. Sám Mlynář si povšiml, nakolik je nadšení prvního srpnového týdne provázeno ztrátou reálného hodnocení. V popisu vysočanského sjezdu KSČ, který protestoval proti agresi a potvrdil ve funkcích dosavadní reformní vůdce, poznamenává: „Sjezd na několik dnů vytvořil zdání jednoznačného politického vítězství sil reformní politiky pražského jara v situaci, která celkově byla jeho úplnou porážkou.“ Někdy se ale už lidé nedokázali přetvařovat. Silné emoce, ale jasně pochopené jako smutek a bezvýchodnost, popsal článek Zemědělských novin z 27. 8. „Do strašnické síně se nemohlo vejít tolik lidí, bolesti, zoufalství nad zmařeným životem. Zahraniční novináři se slzami v očích se zmohli jen na prosté: To jsme ještě nezažili,“ říká popis smutečního obřadu nad Zdeňkem Příhodou, mladíkem zavražděným bezdůvodně ruským vojákem na Vinohradské třídě. „A do státní hymny se ozývá srdcervoucí hlas matky: Přece mi neodejdeš, můj synu…“
Ta doba přijde
Příběh skončil tím, že unesení politici - s čestnou výjimkou Františka Kriegela - v Moskvě pod nátlakem podepsali souhlas s přítomností cizích vojsk na československém území. Po návratu se snažili občanům vysvětlit, že jejich naprosté selhání otevírá šanci pro budoucnost: „Podpořte to, co je podmínkou, aby vaše i naše úsilí mělo smysl,“ vyzvali občany v oficiálním prohlášení při návratu Svoboda, Smrkovský, Černík a Dubček. „Podpořte snahu o konsolidaci, aby vojska z našeho území mohla začít postupně odcházet a nakonec vůbec odejít. Pomozte nám zabránit provokacím, zabraňte hazardní hře o osudy našich národů.“ Ve skutečnosti se tak ve chvíli, kdy odeznělo první překvapení a šok, začala většina československé mocenské elity opět přimykat k sovětské vrchnosti. Přání Brežněva z března 1968 se tak splnilo a reformátoři pražského jara začali sami prosazovat „konsolidaci“. Posléze se začalo mluvit „o návratu do normálních poměrů“ a nakonec o „normalizaci“. Čechy a Slováky tak čekala další trpká zkušenost. Podobně jako příklad Františka Kriegela ukázal, že českoslovenští politici nemuseli podepisovat moskevské protokoly z obav o své životy, dokázali i někteří pražští publicisté ještě v srpnovém týdnu prohlédnout útěšné lži a předpovědět tak budoucnost. Čtvrtý den okupace napsaly Svobodné televizní noviny: „Přijde doba, kdy nám dny a noci zahájené 21. srpnem 1968 budou připadat jako otřesný, fantastický, neuvěřitelný sen. Ne všichni z nás se té doby dožijí. Ale ona přijde, a je dobře pro ni žít, pro ni pracovat, pro ni bojovat.“ Srpen tak mnohým pomohl - k tomu, aby po dvaceti letech prohlédli pravou skutečnost komunistické vlády.
Rozhovor
Nefungovaly základní instinkty
S komentátorem BBC Danielem Kaiserem o tom, jak vidí osmašedesátý příslušníci Husákovy generace
Čím bylo pražské jaro pro člověka, který se narodil na začátku normalizace?
Z listování ve starých novinách a časopisech jsem získal pocit, že většina lidí se v roce 68 chovala normálně. V osmdesátých letech, kdy jsem bral rozum, bylo generaci, která se koncem šedesátých let právě stihla projevit, čtyřicet, padesát. Člověk chodil po ulici a říkal si: Který to jsou, ti bejvalí rozumní?
A co podle vás znamenal pokus o reformu komunismu pro celou společnost?
Byla to asi poslední - i když jenom teoretická - možnost udržet se na civilizační úrovni západní Evropy. Dalších dvacet let komunismu nás stlačilo plus minus na úroveň Polska nebo Maďarska, se kterými jsme teď v jedné skupině žadatelů o vstup do EU. Osmašedesátý byl ale také poslední v sérii dějinných katastrof, odstartovaných Mnichovem. Rokem 1989 začala jiná éra.
Byla politika v roce 1968 spíše upřímný pokus o demokratickou reformu, nebo jen mocenský souboj dvou komunistických skupin, který vůdcům přerostl přes hlavu?
Reformátoři to asi většinou mysleli upřímně. Pořád to ale byla parta, která se dostala k moci jako bandité. V roce 48 degradovali zbytek společnosti na diváky, od kterých se jenom čeká potlesk. Myslím, že z tohohle vidění se nevymanili ani v osmašedesátém. Já vím, mně se to mluví, když jsem tu atmosféru nezažil. Ale stejně mě zaráží, jak automaticky čekali od lidí obdiv, když jim konečně zafungovalo jejich dlouhé vedení.
Hlavní myšlenkou roku 1968 byla snaha vybudovat na základech socialismu novou, lepší demokracii. Myslíte, že to jde?
Tigrid už před třiceti lety napsal, že ne. Možná to teď někteří lidé v ČSSD chtějí zkusit obráceně, ale ani jim to nevyjde. Šance asi byla v něčem jiném: kdyby se společnost po 21. srpnu bránila, asi by se tady líp dýchalo. Poláci přece proti režimu povstali několikrát, a i když vždycky kompletně prohráli, nakonec měli s odstupem dvou tří let větší svobodu než předtím. V Československu to v srpnu zabalila politická špička a hned po ní i skoro celá společnost. A sedmdesátá léta byla daleko horší než šedesátá.
Přesto se někteří čeští politici k ideálu pražského jara dodnes hlásí.
Staronový ministr kultury Pavel Dostál někde prohlásil, že reformní komunista je z definice sociální demokrat.
Hezky se o pražském jaru píše také v provládním deníku Právo, což je vzhledem k tomu, jak tyhle noviny psaly v osmašedesátém, pikantní. To, že si slušnější část české levice z osmašedesátého udělala svůj historický mýtus, se dá chápat. Asi se potřebují nějak ukotvit. Různí lidé mohou mít různé důvody. Těžko říct, nakolik je ten mýtus pražského jara reakcí na posměšný tón, v jakém o osmašedesátém psali ze začátku devadesátých let někteří pravicoví novináři, a nakolik si určití lidé potřebují dokázat, že jejich život nebyl úplně na pendrek. Zmíněný Pavel Dostál například při obhajobě šel hodně daleko. V televizi jednou říkal, jak je hrdý na to, že byl v šedesátých letech ve straně. Co si mají myslet ty stovky lidí, které ještě v „liberálních“ šedesátých letech zavřeli za politické přečiny?
Je něco, čemu na pražském jaru nerozumíte?
Že prakticky nikoho nenapadlo se vojensky bránit. Když se člověk nenechá zmást takzvanými historickými okolnostmi - Rusové byli naši osvoboditelé atd. -, naráží na jednoduchou úvahu: napadly nás cizí armády a nikdo po nich nestřílel. Jak to? Tady nefungoval nějaký základní instinkt.
Je dnes ideál, že všichni budou svobodně spolupracovat na společném díle, inspirativní?
Ne. Koncem šedesátých let bylo v národním zájmu utéct ze sovětského bloku. Lidi přece po těch prvních dvaceti letech museli cítit, že něco nehraje. Teď už ale k Západu patříme. Chtěl bych vidět, kdo si dnes troufne na patos typu „Jsme s vámi, buďte s námi“. Už je normální doba, naštěstí.
Kdo jsou vaši hrdinové pražského jara?
Kriegel, Palach, Zajíc.
