Si tacuisses, philosophus mansisses, říká antická anekdota. Kdybys byl býval mlčel, byl bys zůstal filozofem. Starý lexikon to vysvětluje jasně: hlupák ve společnosti filozofů dlouho mlčící a také za filozofa pokládaný konečně hloupou řečí se prozradil. Kdybys byl býval nepsal, byl bys zůstal publicistou. Tolik bychom mohli říci na adresu Petra Žantovského a jeho kritické reflexe 25. výročí Charty 77 (internetový časopis Virtually, www.virtually.cz, 7. ledna). Logika článku totiž odpovídá zmíněné anekdotě. Nejde o to, že by sama Charta 77 byla nekritizovatelná. Nejde ani o to, že by nebylo možné dnes kriticky nazírat její odkaz tak, jak se projevuje v soudobé politice a společnosti. Zaráží ovšem, když se tak děje s pomocí argumentů a tónů, které by zapadly i do normalizačního Rudého práva. To je snad nejvýraznější bod v reflexích čtvrtstoletého výročí Charty. Není sice jediný ani převládající, zato má slušný punc oficiality.
V širokém spektru
Odkaz Charty 77 si připomněli mnozí. Při její názorové šíři a zahrnujícím, nikoli vyčleňujícím charakteru není divu, že vzpomínky a názory se táhnou v širokém spektru. S některými z nich se můžeme shodnout, s jinými nesouhlasit, ale pořád se pohybujeme mezi slušnými mantinely, které umožnil pád komunismu v listopadu 1989. Se svým kritickým názorem se nikdy netajil například Emanuel Mandler, jeden z „nechartovních“ disidentů. Také nyní v Lidových novinách (5. ledna) si udržel svůj tradiční odstup. Charta prý přinesla polistopadovému režimu víc záporného než kladného. Proč? Inu proto, že většinu jejích prvních představitelů tvořili vyloučení funkcionáři KSČ, kteří „prahli po odvetě a po konfrontaci s normalizačním režimem“. V listopadu 1989 se pak Charta spojila s vládnoucími komunisty a stala se základem OF. Ale když ti vyloučení komunisté prahli po odvetě, proč se místo toho spojovali s vládnoucími komunisty? To už se nedozvíme. Právo (též 5. ledna) přináší rozhovor Alexandra Kramera s Petrem Uhlem. Na první pohled by si čtenář mohl říci: Co to sakra znamená? Kramer dělá rozhovor s Uhlem! Dva redaktoři téhož listu! Dva trockisté! Dva signatáři hned z ledna 1977! Nesmrdí tu něco? Jenže to, co by jinde působilo podezřele, má tady punc věrohodnosti. To, co by v komentáři působilo rozumbradovsky či karatelsky, působí v rozhovoru autenticky. I čtenář, který o Chartě 77 leccos věděl, si rozšíří obzor.
Zlaté Rudé právo
Úvodem citovaný článek Petra Žantovského však z předchozích mantinelů ostře vybočuje. Za prvé: Petr Žantovský není ani soukromník, ani nezávislý publicista. Je dobře znám z éry normalizace coby přispěvatel časopisu Melodie. To není sám o sobě žádný zločin, ale Žantovský do ní psal od roku 1984, tedy právě poté, co předchozí redakce byla na zásah ÚV KSČ rozprášena. Byla to doba honu na nezávislé kapely. Už se sice nezavíralo jako o dekádu dříve v případě Plastic People, ale komunistům zato vadily i nevinné kapely a názvy jako Jasná páka (pozdější Hudba Praha). Z Melodie se tehdy stal poslušný orgán linie ÚV KSČ. Za druhé: Petr Žantovský je dnes členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a také poradcem předsedy sněmovny Václava Klause. A takto ukotvený člověk pocítil potřebu reflektovat odkaz Charty 77 po 25 letech. Z čeho vyšel a k čemu dospěl? Charta 77 prý byla plynulým, byť modifikovaným pokračováním „vítězného února“. Byla - až na výjimky - elitní skupinou, která se od té Gottwaldovy, respektive Dubčekovy lišila jen tím, že nebyla u moci. A náhradou za komunistický režim nabízela jen „samu sebe, tedy další elitu, další neomezenou oligarchii“, kterou zajímá jen míra její vlastní moci. „V tom byla Charta přímým dědicem metod února 1948 i srpna 1968,“ píše Petr Žantovský. A po listopadu, kdy se většina Charty dostala skutečně k moci, se prý opakoval týž proces, jaký známe z dob poúnorových, posrpnových, ale i z vývoje uvnitř dědice chartistických metod, Unie svobody. Šlo prý o „historicky poslední pokus ustavit v naší zemi oligokracii samozvaných ,vyvolených', přísně v duchu všech totalitních tradic a rituálů“. Čteme-li Žantovského názory na Chartu 77, máme pocit, jako bychom v ruce drželi normalizační tisk. To jsou konce. Služebník bývalého režimu se nejenom uchytil v demokracii, ale navíc slovníkem někdejšího chlebodárce útočí na ty, kteří tehdy s režimem bojovali. Ale i u Žantovského je vidět vývoj: nepíše tzv. „charta“ (jako kdysi Rudé právo), ale jen takzvané dědictví Charty. Podobně ministr Pavel Dostál, když psal na podzim do Práva článek o Respektu, nepoužil formulaci takzvaný Erik Tabery, ale mírnější tvar jakýsi Erik Tabery. Pokrok je zkrátka nezadržitelný. Škoda, že při všech debatách a sporech o odkaz Charty 77 se zapomíná na to podstatné. Snad jen Ondřej Neff v Lidových novinách položil skutečně zásadní otázku: Jaké by to bylo, kdyby Charta nebo cokoli jí podobného nikdy nevzniklo? Podle Neffa bude jednou společnost čerpat z existence Charty podobné uspokojení, jako jsou soudní Němci hrdí na pokus o atentát na Hitlera.
Pravda, pár stovek signatářů Charty nemohlo změnit chod dějin, ale způsobili, že dnes se deset milionů obyvatel této země nemusí za 70. a 80. léta úplně stydět. A i když to vezmeme po praktické stránce: Co více ovlivnilo náš vstup do NATO? Kladné důsledky husákovsko-jakešovského klidu k práci? Nebo Václav Havel v roli prezidenta republiky?
