Dekrety se trhají

Dekrety ohlašují pomstu

Základní fakta té smutné historie jsou známá. Na konci války rozpoutané nacistickým Německem českoslovenští politici usoudili, že společné soužití Čechů a českých Němců není nadále možné. Mezi 143 prezidentskými dekrety, jimiž republika znárodnila velké podniky, zrušila prvorepublikové okresní úřady, zřídila národní výbory a nezadržitelně tak vykročila na cestu vazala komunistického Ruska, bylo i pět dekretů týkajících se „Němců, Maďarů a zrádců“. Na jejich základě vzaly úřady těmto lidem československé občanství a zkonfiskovaly jim majetek. Následně – ovšem už bez dekretů – Češi své spoluobčany zbavené majetku a dokladů vyhnali pryč ze země. Podle společné česko-německé komise historiků bylo výsledkem této pomsty za válečná příkoří minimálně dvacet tisíc mrtvých Němců, zabitých „českými vlastenci“ ve sběrných táborech nebo na cestě do vyhnanství. Řešením, které ve střední Evropě předtím nikdo nepoužil, Češi podle francouzské historičky Muriel Blaiveové fatálně poškodili i sami sebe. Vyhnáním tří milionů lidí totiž odvrhli jeden z pilířů každé slušné společnosti – právní stát, v němž lze kohokoli trestat jen na základě nestranného posouzení jeho osobní viny. Lhostejnost k pozdějším komunistickým zvěrstvům složila „odsunem“ maturitu. Vyhnaní čeští Němci se za hranicemi usadili především v americké zóně, tedy v Bavorsku. Během padesátých a šedesátých let byli německou vládou finančně odškodněni, založili si nové domovy a bez vážnějších problémů si na novou vlast zvykli. Stala se však pozoruhodná věc: vyhnanci při vší bezproblémové asimilaci nezapomněli ani na svou starou vlast. I mladí lidé, kteří se narodili už v Německu, se sdružují ve velmi aktivních krajanských spolcích, udržují lidové tradice a především stále o sobě mluví jako o sudetských Němcích – tedy Němcích z Čech. Problém je, že v komunistickém Československu se vytrvalé sudetské vlastenectví vykládalo přesně opačně. Němečtí krajané zde samozřejmě nefungovali jako nadějné pojítko s civilizovanou Evropou, ale jako ohrožení našich poválečných výdobytků. Takový názor šířila komunistická propaganda a zneužila k tomu přirozené lidské vlastnosti – nehynoucí strach z minulých válečných hrůz a obavu o majetek, který mnohé české rodiny v bývalých Sudetech obsadily. Díky propagandistické masírce se Češi celá desetiletí učili už od školky vnímat své někdejší sousedy jako bandu revanšistů usilujících ukrást nám „naši zem“ a zahnat svět do nové katastrofy.

Ani píď bez boje

Naději na změnu přinesl pád komunismu. Ještě před svým zvolením prezidentem v prosinci 1989 Václav Havel vyjádřil v novinovém rozhovoru nad vyhnáním sudetských Němců lítost. Na svou první prezidentskou cestu vyjel v lednu 1990 do Berlína a Mnichova, kde znovu mluvil o nutnosti česko-sudetoněmeckého smíření. Ale pak se přihodilo něco zdánlivě nepochopitelného. Stát zbavený vlády komunistů sice přestal o sudetských Němcích mluvit jen jako o revanšistech, pohled na ně se ale v zásadě nezměnil ani ve veřejném mínění, ani v rozhodující většině politické elity. Všichni čeští politici – komunisty počínaje a liberálními občanskými stranami konče – odmítli se sudetskými Němci mluvit. Jako partnera pro jednání si vybrali spolkovou vládu. „Česká vláda předpokládala, že pokud se má německá vláda vyjadřovat k věcem, které se staly za druhé světové války a bezprostředně po ní, je vždycky v choulostivé situaci a její možnosti jsou omezené,“ vysvětlil logiku tohoto postoje v roce 1996 politolog Bohumil Doležal v rozhovoru pro Reflex. „Faktické problémy se ale dají vyřešit pouze s postiženými, to znamená se sudetskými Němci,“ dodal. Ačkoli se sudetskými Němci by nemusela jednat přímo česká vláda, ale třeba vedení politických stran, nikdy se tak nestalo. „Nejel bych tam ani ve snu,“ odmítl například šéf ODS Václav Klaus v roce 1995 pozvání mluvčího landsmanšaftu Franze Neubauera na sudetoněmecké dny a pozvánku označil za „zřetelnou provokaci“. A tehdejší předseda křesťanských demokratů Ivan Pilip dodal, že on „Neubauerovi ani neodpoví“. „Velice mě mrzí, že pozvání k dialogu je vnímáno jako provokace,“ řekl k tomu Neubauer. „Tomu ve Spolkové republice Německo nerozumí nikdo.“ Bývalý bavorský ministr sociálních věcí a poté člen vedení Bavorské zemské banky Franz Neubauer nikdy neprohlašoval, že chce Čechy vyhnat ze zabraných domů a polností v Sudetech, ale přesto byl pro domácí publikum ztělesněním démona. V únoru 1995 Česká televize na poslední chvíli odmítla bez vysvětlení odvysílat jeho profil. „Pro hodně lidí je film, ve kterém vystupuje Franz Neubauer jako lidská postava, zkrátka příliš silná káva,“ poznamenal autor David Vondráček. (Později byl film vysílán na méně sledovaném kanále a v horším čase.) Když mluvčí Neubauer přijel v roce 1994 do Českých Budějovic na debatu s občany, přivítaly jej nadávky, pískot a výbuchy dělbuchů. Vlastenci navíc rozhazovali letáky „Neubauere upaluj odtud, dokud máš čas“ a „Ani píď Sudet nedáme bez boje“. „Věřím, že to není nálada většiny občanů,“ poznamenal tehdy mluvčí landsmanšaftu. Je možné, že většina obyvatel Česka by na Franze Neubauera nepískala, sudetoněmecký optimismus ohledně jejích nálad ale na místě rozhodně není. Podle šest let starého průzkumu veřejného mínění prováděného IVVM považovaly asi tři čtvrtiny občanů ČR poválečné vyhnání Němců za správné (z toho polovina za zcela správné). Pětina obyvatel neví. Šest procent míní, že vyhnání bylo nesprávné, a pouhé procento říká, že zcela nesprávné. Podobný průzkum proběhl před rokem. V něm se třetina Čechů vyjádřila, že vyhnání bylo „nespravedlivé“, a pouze osm procent našinců míní, že bychom se za to měli omlouvat. „Postoje občanů k sudetským Němcům se podle našich hloubkových analýz nemění,“ komentuje šetření analytička IVVM Adéla Seidlová.

Zeman odhaluje zrádce

Co tedy Čechy popuzuje natolik, že jsou stále ochotni přitakat tak surovému aktu, jakým bylo vyhnání tří milionů v drtivé většině zcela nevinných lidí? Nikdy nebyl oficiálně vznesen požadavek na to, čeho se zdejší obyvatelstvo nejvíc bojí: aby se dnešní majitelé vystěhovali ze sudetských domů a klíče předali původním vlastníkům. Spíše se vždy hovořilo o formě nějakého, třeba i symbolického odškodnění a o přídělu určitých výhod, které jiní cizinci nemají. Například snazším zisku občanství, výhodné koupi ladem ležící státní půdy v Sudetech nebo jejím přidělení coby jakési satisfakce. „Sudetští Němci tady žili osm set let a měli by zase dostat možnost tuto zemi budovat. Český stát na tom jedině získá,“ opakoval mnohokrát mluvčí Neubauer i jeho nástupce n Posselt. Určitou šanci na vyrovnání nabídla jednání o česko-německé deklaraci. Její podpis v roce 1997 ale vzbudil u sudetských Němců zklamání. V závěrečném dokumentu sice Češi stvrdili lítost, že „poválečným vysídlením sudetských Němců bylo způsobeno mnoho utrpení nevinným lidem“, to ale někdejším vyhnancům připadalo nedůsledné, neboť tu nešlo o kritiku odsunu jako takového a nebyla řeč o podstatě problému – Benešových dekretech, které sudetské Němce potupně zbavily občanství a majetku a de facto je jako bezdomovce s několika kusy oblečení vyslaly do cizí země. Jasnou vizi, jak by se mělo nyní postupovat, má Neubauerův nástupce v čele landsmanšaftu Bernd Posselt. Za prvé by podle něho měli Češi konstatovat, že dekrety jsou nacionalistická a rasistická část jejich minulosti, a distancovat se od ní. Potom společně s reprezentanty sudetských Němců zasednout ke kulatému stolu a diskutovat o možných řešeních. V nich by se soutředil především na situaci desetitisíců současných českých občanů německého původu. „Měl by jim být vrácen majetek stejně jako ostatním českým občanům,“ říká Posselt. A tím nejdůležitějším podle něj je samotný příchod k jednacímu stolu. „Tam nikdo nemůže být donucen přijmout něco pro sebe nestravitelného. Nakonec zvítězí obě strany,“ dodává optimisticky. K tomu vítězství bychom podle jeho prognóz měli dojít ještě před naším vstupem do EU, tedy do dvou let. Posseltův věcný a logický požadavek diskuse ovšem komplikuje jedna nepříjemnost: ve všech bodech nabízející se debaty jsou Češi neústupní. Česká strana se nechce distancovat od odsunu, odmítá prohlásit dekrety za neplatné, restituce zdejším občanům německého původu považuje za ohrožení stability státu a nechce nic slyšet dokonce ani o samotném jednání. Kořeny této neústupnosti nedávno odhalil předseda vlády Miloš Zeman. Jak známo, v rozhovoru pro rakouský týdeník Profil náhle odbočil od tématu (kterým byla otázka jaderné elektrárny Temelín) a zcela bez příčiny napadl sudetské Němce. Označil je za Hitlerovu pátou kolonu a za vlastizrádce, kterým prý podle tehdejších zákonů hrozily přísné tresty. Fakt, že ani jeden ze tří milionů údajných „vlastizrádců“ neměl vinu dokázanou řádným soudem, stejně jako to, že vyhnanství nepatřilo mezi zákonem uznané československé tresty, Zeman v rozhořčení ponechal stranou. Jeho řeč potvrdila, že česká vláda dál vyznává princip kolektivní viny a že odsun chápe jako legitimní, de facto správné „řešení“ problémů. Odezva byla okamžitá. Bavorský premiér Edmund Stoiber vyzval Miloše Zemana, aby vzal svá slova zpět. Spolkový kancléř Gerhard Schröder dokonce odřekl březnovou cesty do Prahy. Olej do ohně pak přilil i druhý z českých lídrů – Václav Klaus, když oznámil, že v obavě před „územními nároky“ chce, aby EU zaručila platnost Benešových dekretů pro celou Evropskou unii. Debata o dekretech se nakonec rozšířila i směrem na východ, když je maďarský premiér Viktor Orbán veřejně označil za „evropskou ostudu“, která by měla být zrušena. A místo aby Zeman s Orbánem o tíživé záležitosti debatoval, raději zrušil plánovanou schůzku Visegrádské čtyřky v Budapešti. Opět se navíc potvrdilo, jak jsou čeští politici v postoji k sudetských Němců vzácně jednotní. „Revize dekretů nepřichází v úvahu, ani žádná náprava, kompenzace nebo omluva,“ říká šéf lidovců Cyril Svoboda. Podle předsedkyně Unie svobody Hany Marvanové nepřichází v úvahu žádné majetkové vyrovnání či odškodnění: „Dnes už by se jen těžko zpětně prokázalo, kdo byl nevinný,“ míní Marvanová. „Měli bychom ale uznat spáchané křivdy a omluvit se za ně.“ Debata o tom, zda a jakou formou se mají Češi ještě omlouvat, je zjevně před námi. Podle Bohumila Doležala ani tak nejde o omluvu, ale o to, pojmenovat věci pravými jmény. Jasně deklarovat, že odsun a uplatnění kolektivní viny bylo špatné. Už se sice nedá vzít zpět, je ale možné jej nějakým způsobem odčinit.

Spravedlnost pro Dreithalera

V poslední době lze často od českých politiků slyšet, že debaty o dekretech jsou zbytečné, protože už stejně dávno neplatí. To ovšem není pravda. „Nevím, proč se říká, že neplatí. Jsou normální součástí našeho právního řádu,“ poznamenává vedoucí katedry ústavního práva na pražské právnické fakultě Václav Pavlíček. Řeč a vůbec celý spor je totiž pouze o čtyřech dekretech, které vzaly sudetským Němcům české občanství a majetek. Tyto právní akty stále platí. Přesvědčil se o tom například známý liberecký občan Rudolf Dreithaler. Jeho rodina po válce prokázala, že byla pronásledována nacismem, a směla tedy v Čechách zůstat. V roce 1991 si proto pan Dreithaler zažádal o vrácení kdysi zabraného domu po předcích. Napřed šel stejně jako všichni restituenti zažádat na městský úřad. Tam se ale dozvěděl, že má smůlu, neboť dům byl konfiskován podle Benešova dekretu č. 108. Obrátil se tedy na soud, kde ale slyšel totéž. Teprve Ústavní soud rozhodl, že dům Dreithalerovi patří. „Jeho otec byl zjevně pronásledovaný nacisty, majetek se mu neměl konfiskovat,“ říká soudce Ústavního soudu Vladimír Čermák. Dreithalerův případ ukázal dvě věci. Za prvé to, že s žádostí o návrat majetku mohou uspět i další čeští Němci. Byli by si museli ale zažádat v roce 1991, protože teď už lhůta pro restituce skončila. Především ale případ navzdory žadatelově vítězství prokázal, že vyvlastňovací dekrety tady opravdu stále platí. „Ústavní soud měl tři možnosti,“ říká Dreithalerův právník Kolja Kubíček. „Prohlásit dekrety za neplatné od počátku nebo říci, že až nyní pozbývají platnosti, nebo je potvrdit. Zvolil třetí možnost a uznal princip kolektivní viny.“ Proč vlastně česká reprezentace na dekretech tak lpí? Co by se stalo, kdyby byly zrušeny? Na to existuje několik právních pohledů. Jeden z nich říká, že při zrušení samotného vyvlastňovacího dekretu vůbec nic. Vyhnaní sudetští Němci už dostali odškodnění od německé vlády a navíc nemají české státní občanství, nemohou tedy žádat o majetek. Muselo by dojít i ke zrušení dalšího dekretu, který jim odebral občanství. „Jde hlavně o několik set, maximálně tisíc českých Němců,“ říká Kubíček. „Pokud by Ústavní soud prohlásil dekret za neplatný, získali by větší možnost žádat si o zabavený majetek. Ten dnes obvykle patří obcím a ty jej postupně prodávají. Za několik let prodají všechno a už nebude o co žádat.“ Před rokem zdejší Němci provedli druhý pokus, jak dosáhnout satisfakce. Obrátili se dopisem na petiční výbor sněmovny, ve kterém žádali, aby dekrety pozbyly platnosti a byl jim navrácen konfiskovaný majetek, případně nabídnout odškodnění za otrocké práce. Jde o první petici ze strany zde žijících Němců a výbor ji letos v lednu odmítl s tím, že nebude jednat o „rušení právních předpisů“. Už z toho je vidět, že spor „dekrety a jejich další platnost“ se bude odvíjet od politické vůle. Ta je zatím nulová. Ale proč? Přijít této neochotě na kloub není úplně jednoduché. Čeští politici se k tématu dekretů vyjadřují značně obecně. Ani vláda, ani opozice nemá k dispozici nějaké jasné právní analýzy, které by říkaly, co se stane v okamžiku po jejich odsunu z českého právního řádu. Úplné zrušení dekretů od samého počátku zřejmě nepřipadá v úvahu. Všichni sudetští Němci by tím získali zpět české občanství, což vyvolává řadu těžko řešitelných potíží. Je tu ale druhá, již zmiňovaná možnost – jasné prohlášení dekretů za neplatné. Vedle Ústavního soudu by tak mohl učinit parlament, například tím, že by prohlásil, že vzhledem k zakotvené kolektivní vině nejsou v souladu s dnešní ústavou. Jednou z možností je také nabídnout vyhnancům rychlé nabytí českého občanství s tím, že se zřeknou německého. O zmatení zdánlivě jasných pojmů ale svědčí například názor citovaného předního českého ústavního teoretika profesora Pavlíčka. „Já žádnou kolektivní vinu nevidím. Dekrety nebyly namířeny proti všem. Antifašistů se netýkaly,“ říká Pavlíček. Navíc tvrdí, že prohlášení dekretů za neplatné brání staré repatriační dohody. „V nich se Češi zavázali, že si německý majetek ponechají v rámci náhrady válečných škod,“ vysvětluje Pavlíček. „A mezinárodní ujednání přece nemůžeme porušit.“ Nejasný je i osud platnosti konfiskačních dekretů po vstupu do Evropské unie. Evropská komise si k tomu plánuje udělat analýzy, ty ale samy o sobě nemohou být směrodatné. Pravděpodobné je, že po našem vstupu majetkovým žalobám po vzoru Dreithalera nikdo nezabrání a teprve podle výnosu evropského soudu se bude platnost dekretů posuzovat stejně, jako je to nyní v České republice po výnosu zdejšího Ústavního soudu z roku 1995 k případu Dreithaler. Podle předsedy Senátu Petra Pitharta, který se o usmíření Čechů a sudetských Němců léta aktivně snaží, musí být jasné, že „nebudeme vstřícní k jakémukoli vracení majetku“. „Dekrety budou platit, zůstanou součástí právního řádu, je ale třeba najít takové řešení, aby se na ně dnešní soudy nemohly odvolávat,“ popisuje Pithart. A jak toho docílit? „To je otázka všech otázek, na které se musí česká reprezentace dohodnout. V této zjitřené situaci se to však nepovede.“

Rámeček

Sudetští chalupáři

Podle staré sedlácké zásady prý kdysi v Čechách platilo, že konfiskáty slušný člověk nebere ani zadarmo. Doba se ale změnila. Miliony Čechů si novinku vyzkoušely právě v poválečných Sudetech, kde se dnes rozkládají proslulé chalupářské oblasti. Politici, kteří teď o osudu Benešových dekretů rozhodují, jsou v tomto směru ukázkovým vzorkem populace. Chalupu v Sudetech má řada z nich, například Jiří Dienstbier, Jan Zahradil nebo Cyril Svoboda. Posledně jmenovaný se Respektu před časem svěřil: „Mám dvě chalupy v Sudetech, jejichž původní vlastníci byli po právu, to jest podle Benešových dekretů, odsunuti.“

Rámeček

Opravdu nechápu, proč to nejde,

říká sudetoněmecký politik Herbert Werner

Cítíte vztah k české zemi?

Narodil jsem se v Teplicích, vyrostl v jižním Německu a teď se označuji za českého Němce. Cítím českou i německou identitu.

Proč podle vás Češi stále hledí na sudetské Němce s nedůvěrou?

Velkou roli tu hraje propaganda a dezinformace z časů komunismu. Ale i v dnešních školních učebnicích je o sudetských Němcích velice málo. Mnoho lidí stále nedělá rozdíl mezi Němci, kteří přišli za Hitlera, a těmi, kteří tu žijí osm set let.

Jak by měl vypadat rozhovor mezi Čechy a sudetskými Němci?

Sudetoněmecká rada, která nezahrnuje jen sdružení, ale i politické strany zastoupené v Bundestagu, mnohokrát opakovala, aby s ní jednali jmenovaní zástupci českých politických stran. Jednání s vládou nepožadujeme.

Jak reagovali Češi?

Některé politické strany vůbec neodpověděly, a ty, co odpověděly, napsaly, že nevidí nutnost, potřebu s radou diskutovat. Pokud by si Češi sedli za jednací stůl, zjistili by, že materiální otázky nejsou pro velkou většinu sudetských Němců důležité.

Co je důležité?

Symbolické gesto. Sudetští Němci očekávali, že čeští politici zcela samozřejmě prohlásí odsun za nespravedlivý s tím, že byl kolektivní. Češi mohli říci: odsun byl nespravedlivý, je ale třeba pochopit, že se v majetkových poměrech nemůžeme vracet o padesát let zpět. Sudetští Němci by to uznali. Dále je důležité odškodnit oběti z řad těch Němců, kteří zůstali v Čechách. Opravdu nerozumím, proč to není možné. Jistě by to mnoho nestálo a psychologický význam by byl veliký.

Česká vláda má strach, že po zrušení Benešových dekretů by následovala velká série individuálních žalob.

Pokud český parlament prohlásí Benešovy dekrety za neplatné od nynější doby, zůstane vlastnictví v rukou toho, kdo je má dnes. Je samozřejmě možné, že jednotliví lidé s požadavky na vrácení majetku přijdou. Žádné hromadné žádosti o majetkové náhrady ale podány nebudou.

H. Werner je bývalým poslancem Bundestagu za CDU. Dnes je ředitelem česko-německého Fondu budoucnosti.

Rámeček

Nic jiného říci nemohl

Před zahraničním výborem Evropského parlamentu odpovídal Viktor Orbán na řadu kritických dotazů poslanců Evropského parlamentu. Jeden z nich zněl podle televizního záznamu: „Jak byste vysvětlil, že dosud platí pro Němce a Maďary diskriminující Benešovy dekrety z let 1945–46?“ Orbán řekl: „Právní řád Evropské unie je závazný pro nás pro všechny, když do ní vstoupíme. Podle mého osobního přesvědčení nejsou Benešovy dekrety v souladu s unijními právními zásadami, a tak si dovedu velmi těžko představit, že by se nějaký stát stal členem Evropské unie a ve vlastním právním řádu ponechal právní normy, které jsou s právními zásadami Unie v příkrém rozporu. Je to pozůstatek historie 20. století, který bychom v žádném případě neměli přenášet do 21. století.“ Češi a Slováci reagovali zrušením chystaného visegrádského summitu u Balatonu, přesto otázka, proč Orbán případ Benešových dekretů vytáhl, nemá velký smysl. „Musel odpovědět na dotaz poslance evropského parlamentu,“ hájil svého šéfa maďarský ministr zahraničí János Martonyi. Orbán také nic jiného říci nemohl. Benešovy dekrety zbavily občanství a částečně i majetku také Maďary na Slovensku. Přes 300 tisíc z nich bylo přinuceno k „reslovakizaci“ (časem se většinou opět přihlásili k maďarské národnosti), 74 tisíc bylo s minimálním majetkem vysídleno do Maďarska a 44 tisíc osob bylo v dobytčácích násilně vystěhováno na nucené práce do českého pohraničí. Případ ale pokračuje. Maďarské ministerstvo zahraničí opakovaně vyjadřuje politování nad situací, Orbán sám ke klidu nepřispívá. Svá slova mezitím párkrát zopakoval a dokonce je přitvrdil. „Jestli někde ubližují Maďarům nebo mají v platnosti zákony, které Maďary znevýhodňují, musíme je bránit. A tyto zákony přinutily Maďary opustit jejich rodnou zemi,“ řekl například. Má k tomu nejspíše dva důvody. Prvním je, že v dubnu budou v Maďarsku parlamentní volby. Orbánův FIDESZ začíná podle průzkumů mírně ztrácet oproti opozičním socialistům, a proto se snaží sjednotit celou pravici včetně té krajní. Na své radikálnější vystupování ale může i doplatit ztrátou části středových voličů, znechucených střety ze zahraničím. Druhým Orbánovým důvodem je pravděpodobně snaha ještě upevnit blízké vztahy s Mnichovem a Vídní a snad i s Berlusconiho Římem. Bavorský premiér Stoiber byl hlavním zahraničním hostem na sjezdu FIDESZ a v maďarském opozičním tisku lze často číst o vznikající neokonzervativní ose Mnichov-Vídeň-Budapešť. Opoziční socialisté a liberálové se v otázce dekretů octli v těžké situaci. Jejich názory jsou totiž v podstatě podobné tomu, co řekl Orbán. Současná národněkřesťanská vláda má navíc tendenci zaměňovat svá rozhodnutí a postoje s národními zájmy a kritici jsou pak často obviňováni z jejich zrady. Opozice se této pasti snaží za každou cenu vyhnout. Její kritika je proto obecnější a týká se celkově arogantní politiky vůči sousedům. „Bylo možné očekávat, že partnerské státy budou mít hrubého stylu Viktora Orbána jednou dost,“ řekl například předseda opozičních socialistů a jejich kandidát na post ministra zahraničí László Kovács. Podle Kovácse nemělo smysl vytahovat Benešovy dekrety právě teď, sám ale odmítl princip kolektivní viny, na kterém jsou dekrety postaveny. Orbána vyzval, aby se do voleb k mezinárodním otázkám vůbec nevyjadřoval, aby nová vláda nemusela svou práci začínat znovuvýstavbou rozbitých vztahů. Ostřejší byl předseda parlamentního výboru pro zahraniční politiku István Szent-Iványi ze strany Svobodných demokratů, který premiéra vyzval, aby ukončil svůj zahraničněpolitický amok.

Peter Morvay, Szeged. Autor je publicista.

Rámeček

Ticho nad Dunajem

Nahodilou otázku německého poslance Evropského parlamentu o Benešových dekretech zodpověděl maďarský premiér Viktor Orbán s tím, že „si neumí představit, aby země, která si ponechá takové zvláštní zákony, mohla být přijata do EU“. Na to reagovala s velikou razancí celá slovenská scéna. Prvním na tahu byl premiér Mikuláš Dzurinda, který okamžitě odřekl účast na plánovaném summitu V-4 u Balatonu. Slovenský premiér je přitom v takových situacích spíše váhavý a stanovisko zaujímá až podle dalších reakcí. Teď ovšem „příteli“ (s oblibou a často se o něm tak zmiňuje) Orbánovi vzkázal, že „se musí rozhodnout, zda se vrátí ke kultivovanému evropskému dialogu, nebo se bude raději nacionalizovat“. Ministerstvo zahraničí oznámilo, že Slovensko pokládá otázky minulosti za uzavřené. Nejtvrdší byl předseda zahraničního výboru parlamentu Peter Weiss: „Viktor Orbán si udělal z revize výsledků 2. světové války a zpochybňování postupimských dohod hlavní téma předvolební kampaně.“ Robert Fico, předseda druhé nejsilnější strany Smer, připomenul, že právě „otevírání Benešových dekretů bylo důvodem, proč ještě jako místopředseda Strany demokratické levice (SDL) bojoval proti vstupu maďarské menšinové strany (SMK) do vládní koalice“. Pro vylíčení atmosféry poslouží jako kuriozita výzva sociální demokracie (SDSS) k „vytvoření evropské aliance na ochranu Benešových dekretů a výsledků 2. světové války“. Dekrety jsou na Slovensku tabu. Ve veřejné debatě se naposledy objevily před dvěma lety, kdy jimi argumentoval ministr zemědělství Pavol Koncoš (dnes předseda SDL), když chtěl zabránit převodu státní půdy obcím, což bylo volební agendou SMK. A další stopa je až ve tři a půl roku staré koaliční smlouvě, kde se SMK zavazuje neotvírat Benešovy dekrety v průběhu celého volebního období. Slovenská reprezentace odmítá diskusi i v morální a historické rovině. V prvním plánu vnímá totiž poválečné události nikoli jako aplikaci kolektivní viny, ale jako dodatečné potvrzení platnosti hranic z roku 1919. Zásadní rozdíl mezi SR a ČR není v názorech politiků, ale ve veřejné debatě. V Bratislavě jsou dekrety mrtvé i pro novináře, nezávislé intelektuály a historiky. Výjimkou, navzdory smluvnímu zákazu, je částečně SMK, jejíž předseda Béla Bugár, když se vyjadřuje pro maďarský tisk, sdílí Orbánův názor: „SMK si přirozeně stále myslí, že tato otázka musí být vypořádána ještě předtím, než se staneme členy EU. To, že respektujeme smlouvy, ještě neznamená, že v budoucnu budeme mlčet.“ Současné slovenské rozhořčení je nicméně oprávněné. Orbán zahájil totální kampaň, v níž hraje postavu silného muže, ochránce národních zájmů a maďarských menšin. Problém je v tom, že projevy, které jsou pro domácí voliče normální, působí jako třaskavina za hranicemi Maďarska. Benešovy dekrety nebyly prvním štěkem tohoto ražení. Týden předtím v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas maďarský premiér jakoby mimochodem poznamenal, že případné pozvání Slovenska do NATO se bude ratifikovat i v budapešťském parlamentu. Bratislava tehdy ještě reagovala s nadhledem. O pár dnů později přijala Dzurindova vláda velice umírněný „soubor opatření“ proti krajanskému zákonu, který si vyžádal usnesením parlament. Teď ale zavládlo nad Dunajem těžké dusno a je jasné, že tak brzy se nerozpustí. V Budapešti se volební kampaň točí v nejvyšších obrátkách a v Bratislavě právě začíná. Zdá se proto, že prvním a nevyhnutelným krokem ke zlepšení slovensko-maďarských vztahů je nápad z jedné internetové diskuse: Obě republiky by se měly dohodnout, že už nikdy nebudou mít parlamentní volby ve stejném roce.

Peter Schutz, Košice. Autor je spolupracovníkem Respektu.