Léta 1990–1997 proběhla v České republice v rámci teorií a praxe národního kapitalismu. Je zajímavé, že tuto doktrínu nikdo z politiků ani ekonomů výslovně neproklamoval, v heslech o privatizaci rychlé a ještě rychlejší, v heslech o liberalizaci všeho nebylo zmínek o národním kapitalismu - o to větší ale byla snaha se takovou myšlenkou řídit. Jak je to možné? Domácím stoupencům transformace šlo zejména o rozdělení majetku a bylo jim dost jedno, čím se to zdůvodní. V tomto smyslu není velkého rozdílu mezi kuponovou privatizací a prodejem na úvěr domácím zájemcům, kteří nemají vlastní kapitál. V obou případech přece byl na konci domácí vlastník (kapitalista). Od počátku transformace existoval v této otázce vskutku celonárodní konsenzus, že „cizákům“ se české podniky a další majetek privatizovat nebudou. Jasno tehdy měla vládnoucí koalice, opozice demokratická i méně demokratická. Přesto dnes národní kapitalismus nemáme a od roku 1998 naopak bojuje ČR o získání maxima zahraničních investic.
Oběti neuvážené liberalizace
Prvním důvodem úpadku národního kapitalismu je již zmíněný fakt, že nikdy nebyl explicitně, veřejně diskutován. Vznikl ze snahy ukázat, že Češi dovedou podnikat, že se vyrovnají světu, když dostanou pod kontrolu české podniky. Vznikl pochopitelně i z chtivosti po majetku a lakoty. Vznikl také z nostalgie po první republice, ze snahy být znovu před světem hrdý na české značky: ČKD, Tatra, Baťa, Škoda, Budvar, Prazdroj a jiné. Tento český příspěvek k teorii a praxi transformace byl ovšem nalepen na obecnou teorii transformace, která říkala, že je třeba liberalizovat zahraniční obchod, uvolnit ceny, snížit cla a jiné netarifní bariéry, zavést směnitelnost koruny. To vše při vyrovnaném státním rozpočtu za určité sociální pomoci pro „poražené“ v tržní ekonomice. Spojením národního příspěvku a obecné teorie vznikl hybrid, za jehož existenci jsme zaplatili již stovky miliard korun v bankovním systému a hlavně pak v nevyrobeném produktu. Rychlokvašené kapitalisty bylo nutné mohutně úvěrovat, už jenom proto, že převzali na bankovním úvěru velmi závislé podniky a vlastní kapitál neměli. Po naivním převzetí liberalizačních sloganů a praxe byly tyto firmy navíc vystaveny obrovské vnější konkurenci. Autoři obecných transformačních teorií nebyli jen altruisty, ale sledovali zájem západních zemí a firem o získání nových trhů. U nás pak mnozí nechápali a dodnes nechápou, že hlavním zdrojem financování firmy má být financování z prodeje vlastních výrobků a služeb a že úvěr je především na překlenutí časového nesouladu mezi příjmy a výdaji. Tak se stalo, že české firmy zatížené úvěry nebyly a nejsou schopné konkurovat zahraničním firmám, které mají volný přístup na český trh díky skoro nulovým clům a minimu netarifních bariér. Za těchto okolností mnoho původně poctivých privatizátorů a podnikatelů změnilo vzorec chování a snažili se dostat (vytunelovat) z kontrolovaného podniku maximum. Stáli totiž před dvěma možnostmi: usilovně pracovat, zaplatit privatizační úvěr, snížit zadlužení firmy a ještě obstát v konkurenci se zahraničními firmami, které nemají transformační problémy, anebo „zabezpečit sebe a svou rodinu“ operacemi, které nemusí mít nutně charakter trestných činů, ale na jejichž konci je téměř vždy zbankrotovaná velká firma předlužená vůči polostátním bankám. Toto schéma převážilo, což se projevilo v poklesu HDP v roce 1997 a vedlo k vypuknutí hospodářské a politické krize.
Těžký život v cizí firmě
Hospodářský propad a nutnost čelit krizi vedly ke změně politiky. Začala ji dočasná Tošovského vláda v dubnu 1998, kdy byl schválen první balík pobídek pro zahraniční investory. Menšinová sociálně demokratická vláda balík ještě rozšířila a později získala i politickou podporu ve sněmovně (byl odhlasován zákon o investičních pobídkách). Vláda navíc jasně řekla, že přímé zahraniční investice chce a že pro ně chce něco udělat. Změna vedla k obnovení hospodářského růstu a k větší integraci České republiky do evropské, globální ekonomiky. Je tedy myšlenka národního kapitalismu zcela mrtvá? Podle všeho nikoli. Globalizovaný prostor není procházka růžovým sadem. Vyžaduje výkon a skrývá mnohá rizika, která lze jen obtížně eliminovat. Výkyv hospodářského cyklu či jen lepší příležitosti mohou odvést zahraniční investory z České republiky úplně jinam. Industrializaci tak může následovat dezindustrializace - svědectvím jsou některé oblasti jihovýchodní Asie. Také kariéra českých občanů je u zahraničních firem ze zcela objektivních důvodů obtížnější než v domácích. Musí komunikovat v cizím jazyce, nemají ty správné školy a situaci jim ještě ztěžují někteří čeští intelektuálové a politici svým sebemrskačským názorem, že školství za reálného socialismu bylo jen špatné. V mnoha technických oborech to není pravda a navíc čeští zaměstnanci obvykle nesoutěží s absolventy Oxbridge či Břečťanové ligy, ale s absolventy druhořadých a třetiřadých západních univerzit. Někteří cizinci prostě nemusejí mít Čechy rádi jako národ. Zahraniční firmy se zcela přirozeně snaží získat nejen kapitálovou kontrolu nad firmou, ale i kontrolu prostřednictvím know-how všeho druhu. Není náhoda, že nejhůře se vyváží pracovní místa bílých límečků. Ve velkých nadnárodních firmách převládá třeba naprosto jednoznačný trend stáhnout výzkum do mateřské země. Má to své subjektivní důvody. Transfer výzkumu z mateřské firmy do pobočky v jiné zemi znamená také přesun lidí. Ti pak začnou řešit problémy s bydlením, kam půjdou děti do školy, kde zaměstnají manželku/manžela, jak budou existovat v cizojazyčném prostředí. Když vidí míru námahy, která je s přesunem spojena, raději vymýšlí všechny možné překážky, proč výzkum ponechat v centrále. Objektivním důvodem je fakt, že kontrola výzkumu a vývoje je důležitým momentem v celkové kontrole firmy. Proto i v případech, kdy zahraniční investor dokonce rozšířil výzkum a vývoj v české pobočce, zpravidla pouze rozšířil některé vedlejší směry vývoje a vývoj klíčové části výrobku přesunul do centrály.
Začněte s dluhy a vzděláním
Proto by nebylo vůbec špatné, kdyby některé významné české podniky zůstaly pod kontrolou domácích podnikatelů. Otázka zní, jak to udělat, když první pokus o národní kapitalismus skončil těžkým fiaskem a pod zahraniční kontrolou skončilo více firem, než bylo nutné. Klasické nástroje podpory domácích podnikatelů přitom nejsou v roce 2001 příliš dostupné. Chybí totiž ochrana vnitřního trhu, cla jsou téměř nulová a netarifní bariéry jen málo rozvinuté. Zvýšit cla nelze, protože liberalizace je nevratný proces, a netarifní bariéry lze zvýšit jen málo. Nejde ani zavést měkké úvěry od bank; zkusila to vláda vedená ODS a skončilo to špatně. Opakovat pokus nelze, je ale možné oddlužit české podniky vůči Konsolidační bance/Konsolidační agentuře jejich prodejem. Předlužené podniky by měly buď dostat ještě jednou šanci prodejem závazků v aukci, a to i s rizikem, že výnos pro stát bude malý. Jinou možností skomírajícího podniku je konkurz. Nejhorší možnou variantou je převalování problému do budoucna. Zbývající nástroje nemohou pomoci příliš rychle. Patří sem podpora exportu, podpora vědy a výzkumu, investice do vzdělání, podpora propojování malých a středních firem s velkými. Jinými slovy: vedle podpory přímých zahraničních investic je zapotřebí podpořit i domácí podnikatele. Jedno je však jisté: chráněný trh či měkké peníze jim už žádná vláda nedá Pak je možné podpořit rychlejší postup českých občanů ve strukturách nadnárodních firem. Čím výše se propracují, tím více mohou pomoci snížit bariéry pro získání zakázek českými podnikateli u nadnárodní firmy. Výše zmíněné problémy nejsou veřejně diskutovány, a přitom na jejich řešení závisí blahobyt či bída lidu této země. Přitom existují dva jednoduché závěry. Celou pracovní sílu je především nutné naučit anglicky. Už jen z toho důvodu, že i z domácích firem dlouhodobě přežijí jen ty, které se úspěšně zapojí do mezinárodní dělby práce. Za druhé je nutné poslat za státní peníze několik tisíc studentů na špičkové západní univerzity. Jen tak bude dostatek českých občanů ve strukturách nadnárodních společností. Takto použité peníze by měly daleko větší výnos než většina plánů na záchranu neživotných odvětví českého hospodářství.
Autor je ředitelem Českého institutu aplikované ekonomie, s.r.o. a do června byl náměstkem ministra financí.
