Policista Ondřej H., který byl před sedmi lety nasazen v přestrojení mezi zločince, říká, že známý případ někdejšího šéfa Centra kuponové privatizace Jaroslava Liznera byl zmanipulován. Na osudné schůzce v restauraci Asia prý Lizner nepřevzal osmimilionový úplatek, ale zálohu na prodej akcií - a policisté s podsvětím na něj ušili boudu. Zuzana Jiravová, jedna z důležitých svědkyň žaloby, zase policii oznámila, že na ní výpověď vynutil násilím její tehdejší partner a zároveň korunní protiliznerovský svědek Luboš Sotona. A do třetice: Liznerův advokát Ivan Krutský poslal ministru spravedlnosti stížnost, že u soudů s jeho mandantem nebyly důkladně prověřeny důkazy, a že proces byl protizákonný. Vypadá to, že v největším polistopadovém úlovku zdejších protikorupčních snah šlápla policie i justice vedle. Nicméně ve skutečnosti nikdo nepřináší žádná zásadně nová fakta.
Pomsta nebo strach
V okamžiku, kdy policejní Útvar rychlého nasazení zatkl v pražské restauraci Asia ředitele Centra kuponové privatizace Jaroslava Liznera s kufříkem narvaným osmi miliony korun, byla zpochybněna čistota kuponové privatizace. Psal se listopad 1994 a Lizner byl hlavním garantem jejího průběhu. Muž, jehož svědectví nakonec pedantickému státnímu úředníkovi zlomilo vaz a poslalo jej na šest let do kriminálu, se jmenoval Luboš Sotona. Bývalý vekslák, který si v osmdesátých letech odseděl tři roky za majetkovou trestnou činnost. Po návratu z vězení si nechal změnit své původní příjmení Jetel na Sotona a v roce 1990 se přihlásil vyšetřovací komisi 17. listopadu. Prý pracoval jako agent StB a chce vypovídat. Protože nebyl veden v žádném registru, komise jej nakonec nevyslechla (později vyšlo najevo, že Sotona agentem byl, ale donášel kriminální policii). V devadesátých letech začal podnikat. Prohlašoval, že jeho firma TWI vyváží mlékárenské výrobky do zemí Perského zálivu, a podle policie se opravdu s nějakými arabskými obchodníky stýkal. Protože jeho obchodní partneři chtěli za každou cenu získat prosperující Mlékárnu Klatovy (dodnes úspěšný podnik), rozjela firma TWI operaci, na jejímž konci stál chycený Lizner s kufříkem a pouty na rukou. Dnes je situace opačná. Někdejší šéf kuponového centra si už svůj trest odseděl a někdejší korunní svědek Sotona čeká ve vazbě na soud za rozsáhlé podvody. Jeho družka a obchodní partnerka z firmy TWI Zuzana Jiravová přitom na policii vypověděla, že k někdejší protiliznerovské výpovědi (podporovala výpověď Sotony, že si Lizner řekl o úplatek) ji Sotona přinutil násilím. Proč se v ní svědomí probudilo až teď? Podle policie jsou možné dva výklady. Buď se Sotony bála a pravdu vypověděla až poté, co byl její druh zatčen. Anebo může jít o pomstu: Sotona totiž údajně podvedl i svou společnici. Zeptat se na věc přímo Jiravové nejde: nemá telefon a ve svém bydlišti, kde sídlí její a Sotonovy firmy, není k zastižení.
Nelegál Ondřej
Dvojznačné doznání paní Jiravové ale předminulý týden doplnila horká novinka. Bývalý policista v přestrojení (čili „nelegál“, jak se v dobovém žargonu říkalo mužům zákona nasazovaným do zločineckého prostředí) se obrátil na bulvární deník Super s následující historkou. Prý byl v roce 1994 nasazen jako policejní agent na Sotonu kvůli jeho stykům s podnikateli z rizikových zemí. Podle Ondřeje H. Sotona „práskl“ schůzku v Asii jen proto, aby Liznera zastrašil - Lizner prý chtěl na budoucí obchod co největší zálohu a Sotona na ni neměl. Bývalý policista tvrdí v Superu, že zástupce TWI nečekal proměnu svého blufu v největší korupční skandál první poloviny devadesátých let ani to, že o mlékárnu tak přijde. Tolik tvrzení Ondřeje H. Jde sice o zřetelně krkolomné tvrzení neověřitelného zdroje v nedůvěryhodných novinách, ale nasazení „nelegála“ na Sotonu potvrzuje mimo protokol i policie. Nicméně je přitom dobré vědět, že odbor nelegálů měl v roce 1994 sedmdesát šest zaměstnanců - při reorganizaci v lednu 1995 jich bylo ale šedesát devět z odboru vyhozeno kvůli tomu, že při práci velmi často porušovali interní předpisy a zneužívali své informace například proti zločincům, které vydírali. Takže ani Ondřej H. není zrovna důvěryhodnou osobou. Mimochodem, temné (jak ve smyslu možné policejní provokace, tak Liznerova jednání) pozadí celé operace podtrhují další skutečnosti. Schůzky v restauraci Asia se účastnil někdejší příslušník Sotonovy vekslácké skupiny Karel Pech - dnes podnikatelský partner spolumajitele Chemapolu a sponzora sociální demokracie Radima Masného. Členem dozorčí rady C. S. Fondu byl zase Petr Smetka, hlavní postava podvodu neblaze známého pod jednoduchým názvem H-Systém. Policejní akci zase připravil Jan Šula, někdejší fámulus komunistického agrárního bosse Františka Čuby ze Slušovic, který musel krátce po případu Lizner od policie odejít kvůli podivným kontaktům s podsvětím.Liznerův advokát Ivan Krutský nová svědectví vítá, ale ani jedno s jeho podnětem ke stížnosti pro porušení zákona nesouvisí. „Výpověď Jiravové nebo toho nelegála jsou možná nové skutečnosti, které by mohly vést k obnovení procesu. My si s mým mandantem ale myslíme, že některá tehdejší tvrzení policie nebyla podpořena věrohodnými důkazy a že některé listiny obchodní povahy nebyly správně a dostatečně u soudu vyloženy. Tím byl porušen zákon,“ říká advokát. Konkrétnější být nechce. „Nemohu přes tisk vzkazovat ministrovi, jak má můj podnět číst,“ dodává.Sám Lizner vždycky stál na své nevině s tím, že se dopustil pochybení: jako státní úředník neměl obchod zprostředkovávat. Za to ale měl být - jak říkal - potrestán zaměstnavatelem, protože neporušil žádný zákon. Nikdy však, ani před soudem, nevysvětlil skutečný smysl svých schůzek se zájemci o akcie v době, kdy o vlastnictví akcií z privatizace nesměl veřejně mluvit. Pouze tvrdil, že převzal zálohu na akcie. Neřekl ani to, proč organizoval obchod, který se mohl uskutečnit pouze za předpokladu, že prozradí partnerům v kšeftu tajné informace o vlastnících cenných papírů v neukončené vlně kuponové privatizace.
Rámeček
Kupte sitajné informace
Soud uznal Liznera vinným, že výměnou za tajné a veřejnosti nepřístupné informace o akciových přesunech v jednotlivých kolech kuponové privatizace převzal kufřík s úplatkem osm milionů tři sta třicet čtyři tisíc korun. Soudní výrok viny dal za pravdu hlasům tvrdícím, že majitelé kuponových knížek a fondy prostě nemají stejnou šanci na úspěch. „Stačí mít peníze a konexe, a máte přednostní právo na informace,“ tvrdili odpůrci privatizace.O co konkrétně šlo. Podle policejních a soudních spisů se Lizner sešel v restauraci Asia ze zástupci C.S. Fondu (neplést s později slavně vytunelovanými CS Fondy) a Lubošem Sotonou z firmy Trans World International (TWI). Šéf centra kuponové privatizace se zavázal, že C.S. Fondu pomůže (tím, že dodá přednostně tipy na ostatní majitele, kteří by mohli prodat akcie) získat v druhém kole kuponové privatizace aspoň čtyřicet procent akcií klatovských mlékáren, které fond později prodá firmě TWI. Podle svědectví Luboše Sotony, který transakci policii prozradil, Lizner neustále zvyšoval za svou službu finanční požadavky. Začal na čtyřech milionech a skončil na více než osmi. To prý Sotonu naštvalo a věc udal. Policie během týdne připravila akci, která nakonec přivedla Liznera k trestu šesti let vězení za korupci a zneužití pravomoci veřejného činitele. A jak mohl Lizner zneužít informace? Centrum kuponové privatizace bylo úzce personálně spojeno se Střediskem cenných papírů - obě instituce měly k dispozici informace o tom, kdo a kolik akcií v kterém kole kuponové privatizace nakoupil. Byly to informace neveřejné. Pokud by se ale některý fond v průběhu privatizace k podobným faktům dostal, mohl by podle toho uzpůsobit strategii, kam investovat v následujícím kole, a už dopředu si domlouvat, od koho a jaké akcie po uzavření kuponové privatizace nakoupí. Takovým způsobem informovaný fond má pochopitelně daleko lepší vyhlídky na úspěch.
