Těžko stanovit hranici, za níž se z omšelého harampádí stává úctyhodná starožitnost. Chalupáři šedesátých let zdobili svá venkovská sídla mosaznými moždíři, dřevěnými koly s loukotěmi a hliněným nádobím, současné irské hospody těží nostalgické efekty ze šlapacích singrovek majestátních rozhlasových přijímačů swingové éry, ale retrospektivní půvab už nabývají i předměty z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. Přímo mesianistická víra v technický pokrok a „moderní“ vkus, jež z nich vyzařuje, začíná působit dojemně. Co všechno lze kupříkladu vyčíst z radikálních potrhlostí tzv. bruselského slohu, který po roce 1958 ovládl na dobré desetiletí vzhled českých interiérů: vzdorovitý odklon od stalinistické upjatosti k dovádivým tradicím evropských avantgard, kosmický optimismus doby prvních sputniků, soutěživost, s jakou chtěl Chruščov „dohnat a předehnat“ západní Evropu i Spojené státy, ale také sklon k sociálnímu inženýrství, jež vychovávalo masy, aby vděčně přijímaly vše, co pro ně vyvolení umělci a intelektuálové vymyslí. Proměny českého průmyslového designu od konce čtyřicátých let do současnosti lze sledovat na menší výstavě, kterou Národní technické muzeum věnovalo dílu letos osmdesátiletého návrháře Stanislava Lachmana. Svou tvorbu započal přímo scifistickou vizí rychlovlaku, jenž měl navázat na Slovenskou strelu. Po půlstoletí ji dovršil sériově vyráběnými kružítky pro školáky a jiným drobným papírnickým sortimentem.
Případ Stalinova vozu
Ještě jako student spolupracoval Lachman na díle vskutku mimořádném. Spolu s profesory VŠUP Janem Sokolem, Janem Nušlem, Františkem Tichým, Aloisem Fišárkem a dalšími navrhoval vnitřní vybavení luxusního vagónu, který vyráběla Tatra Smíchov jako dar k sedmdesátinám J. V. Stalina v roce 1949. Přes zvučná jména autorů proslulých uměleckou osobitostí i přes řemeslnou zdatnost a nepochybnou péči všech, kteří návrhy realizovali, působí interiér na fotografiích podivně bezvýrazně, jako by nikdo z tvůrců nechtěl Stalina na svou osobitost příliš upozorňovat. Příbytek na kolejích vypadá prostorně, pohodlně a prakticky, postrádá okázalý nevkus imperiálního klasicismu, jaký vládl architektuře Sovětského svazu, ale zároveň pečlivě skrývá jakékoli symptomy modernismu, z nichž by mohl vůdce světového proletariátu vycítit liberální zvrhlost. Už v druhém roce po převratu se nejspíš jasně ukázalo, že česká kulturní fronta nemá šanci stát se ozdobnou sponou mezi avantgardní Paříží a komunistickou Moskvou, jak o tom snila po celé meziválečné období. Rok započal vykonstruovaným procesem s generálem Heliodorem Píkou, který byl odsouzen k smrti a popraven, následovaly mohutné oslavy padesátin masového vraha Beriji, na vysokých školách vrcholily čistky, jejichž obětí se stala zhruba třetina studentů a pedagogů. Obludnou kampaň ke Stalinovým narozeninám korunovala zpráva o záměru vybudovat na Letné jeho třicetimetrový pomník. Jak by měl asi vypadat vagón pro takového velikána? Výsledek byl asi dost rozpačitý, můžeme jej ovšem posoudit jen na základě fotografií. Vagón byl připojen k vlaku s dalšími dary, v pořádku opustil území republiky, ale cestou se ztratil. Vše, co vezl, včetně kazety s nejlepším kuřivem, kterou pro Stalina navrhl avantgardní sochař Nušl, bylo rozkradeno. Příběh vagónu je pouze bizarní historkou, která otevírá expozici vpravdě historickou. Vycítíme z ní, jak mocně, byť zpravidla anonymně působí průmyslový design na atmosféru své doby. Stanislav Lachman například už počátkem padesátých let vymyslel podobu tlačítkových vypínačů, které vystřídaly archaické vypínače knoflíkové a na několik desetiletí monopolně ovládly spolu s jeho zásuvkami veškeré interiérové elektroinstalace v Československu. Několik generací je vnímalo jako cosi od nepaměti daného, na výstavě však nacházíme kresbu, na níž návrhář teprve hledal jejich definitivní tvar. Jeho podstatou se stal kompromis mezi oblostí a hranatostí, v němž lze vycítit stylotvorný zlom, kdy dosud módní aerodynamické tvary začaly opět ustupovat jednodušší geometrii přímek.
Supermoderní starožitnosti
Lachmanova průkopnická tvorba se plně rozvinula až po roce 1956, zřejmě v důsledku rozhodnutí celostátní konference KSČ zmírnit jednostranný důraz na budování těžkého průmyslu a pokusit se alespoň trochu zvýšit žalostnou životní úroveň obyvatelstva. Po hubených letech hospodářské krize, válečné i poválečné nouze a stalinistické likvidace lehkého průmyslu dostaly znovu zelenou výrobci spotřebního zboží. Lachmanovy prototypy mixérů, vysoušečů vlasů, elektrických holicích strojků, koupelnových infrazářičů, ponorných ohřívačů, dvojvařičů, sporáků i kuchyňských robotů vítala společnost na prahu šedesátých let jako vyslance lepších časů a šťastnější civilizace. Modernistické tvarosloví, jež muselo být ve Stalinově vagónu potlačeno, se prosadilo s čerstvými silami. Obzvlášť radikálně je Lachman vtělil do řady kosodélníkových žehliček, jaké svět dosud neviděl. Povšimla si jich i porota na veletrhu v Paříži: uznala, že žádné jiné žehličky nemají tak velkou žehlicí plochu, v praxi se však neprosadily. Z designu padesátých let lze vyčíst příběh české cesty od modernismu ke stalinismu a zase zpátky. I když více než skromné prototypy z oněch časů postrádají ušlechtilou patinu stáří, k jaké bakelit a další umělé hmoty dozrávají obtížněji než tradiční materiály, nejde rozhodně o harampádí, ale o pozoruhodné starožitnosti, jejichž patina je spíš koncepční: prudce tu zestárlo modernistické myšlení, které věřilo, že bude věčně mladé. V druhé polovině šedesátých let a v následujících dvou desetiletích Lachmanovy návrhy už tolik nevybočovaly ze světových standardů internacionálního stylu. Kvalita i elegance jeho návrhů vzrostla, nostalgická jímavost se vytratila. Ocenit nicméně musíme skutečnost, že i v drobných návrzích z devadesátých let nápaditě sleduje ducha současnosti.
