Paní Irina (78) přišla do Čech jako mladá dívka. Vdala se tady a porodila dítě. Kdyby jí někdo v tu chvíli řekl, že zanedlouho poputuje v okovech zpět do Ruska na Sibiř a svou dcerku nespatří dlouhých devatenáct let, určitě by mu nevěřila. Ale přesně to se stalo.
Na dně
Matka paní Iriny se narodila v Rusku, kam se její rodiče odstěhovali koncem devatenáctého století z Čech za prací. Provdala se za architekta a po jeho smrti v roce 1936 se vrátila i s dcerou do Prahy. Devatenáctiletá Irina se s novým prostředím rychle sžila. Pracovala jako choreografka baletu a udržovala styky s početnou ruskou komunitou, která do Československé republiky emigrovala před bolševiky ve 20. a 30. letech. „Našla jsem tu druhý domov, " vzpomíná na své mládí paní Irina. Pak ale komunismus dorazil i do Čech. A uprchlíci ze Sovětského svazu se rázem ocitli v bezvýchodné pasti. V květnu 1950 zazvonila u bytu paní Iriny Státní bezpečnost. "Mě, dceru a moji matku ihned odvezli, " vzpomíná Irina. "Pro manžela si přijeli později. Skončili jsme ve sběrném táboře v Praze. A nikdo nám přitom neřekl ani slůvko vysvětlení. " V táboře od sebe ženy po pár dnech oddělili - paní Irina putovala na Pankrác. "Tam mně vyslechl český vyšetřovatel. Chtěl ode mě přiznání, že jsem špionka a že jsem zradila Sovětský svaz. Když ho nedostal, tak mi jen tak, jakoby mezi řečí sdělil, že pojedu do své bývalé vlasti, " říká paní Irina. Násilná deportace do SSSR pro ni začala odvozem do sběrného tábora v Rakousku, kde už nezakrytě vládli příslušníci sovětské kontrarozvědky. "Bylo to tam ještě mnohem horší než na Pankráci. Stále na nás řvali, vulgárně nám nadávali. Můj vyšetřovatel po mě pořád chtěl přiznání ke špionáži a vlastizradě. Aby ho dostal, zavíral mě do skříně, vyhrožoval mi zastřelením. Když jsem se ptala na rodinu, jen se smál, že už je nikdy neuvidím. Byla jsem na dně. "V tomto psychickém stavu ji za pár týdnů dostali do rukou vyšetřovatelé v Moskvě. Tady strávila za mřížemi bez obvinění pět měsíců. "Ani mě nenechali pořádně se vyspat, stále jsem musela chodit po cele. Nevydržela jsem to a zhroutila se. Všechno, co chtěli, jsem podepsala. Přiznala jsem se ke špionáži i vlastizradě, " vzpomíná Irina. Za to jí bylo v prosinci 1950 rozhodnutím zvláštního poradního sboru ministerstva Státní bezpečnosti SSSR vyměřeno pětadvacet let lágru na Sibiři. Podobný osud stihl i Irininu matku. Na začátku padesátých let byla společně s pětiletou vnučkou rovněž deportována sovětskou kontrarozvědkou "domů“ do Sovětského svazu, kde pak v roce 1978 zemřela. Irinina dcera byla zpět do Čech vydána po intervenci mezinárodního Červeného kříže v roce 1953. Ujal se jí její otec, kterého StB propustila nedlouho po jeho zatčení v roce 1950.
Bez příčiny
Do sibiřského lágru Tajšet jeli vězni z Moskvy v dobytčácích řadu dní - téměř bez jídla a vody. „Po příjezdu nás nahnali do dřevěných chatrčí. Všude byla jen špína. Vyfasovali jsme jedny šaty, v nichž se pracovalo i spalo. Pro táborové kápy jsme byli špioni, podle toho se k nám také chovali, " říká Irina. Vstávalo se za rozbřesku a po řídké polévce či ovesné kaši čekala vězně celodenní dřina, většinou při kácení stromů. Pak přišel XX. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu a slavná řeč, v níž Nikita Chruščov veřejně prozradil alespoň část zločinů režimu. Do lágrů rozsetých po celé zemi se rozjely vyšetřovací komise. Před jednu z nich předstoupila i paní Irina. Její případ se zkoumal půl roku a skončil plnou rehabilitací. "Zavřena bez příčiny“ stojí doslova v závěrečném dokumentu. Ačkoli měla paní Irina při svém zatčení československé občanství, v Sovětském svazu o něj přišla a spolu s ním i o možnost vrátit se do Československa. "Zkoušela jsem to, ale na ambasádě mi řekli, že to není možné. Byla jsem pro ně nespolehlivá osoba, " vzpomíná paní Irina. Dcera za ní po dlouhém úsilí přijela v roce 1969. "Mohla mě navštívit jen na deset dní. "Šla jsem ji přivítat na letiště. Nepoznala jsem ji, " říká zadrhnutým hlasem žena, které svoji dceru poprvé uviděla až po devatenáctiletém odloučení. Do Československa pustili paní Irinu v roce 1974. "Bylo pro mne strašně těžké opustit maminku, která byla už velmi stará. Ale moc jsem toužila být nablízku dceři. Za maminkou jsem ještě před její smrtí několikrát přijela a snažila se jí alespoň trochu ulehčit stáří, " říká Irina. Dlouhodobá odloučenost se samozřejmě podepsala na partnerském vztahu: třebaže se manželé nerozvedli, byli si navzájem cizí a nikdy už k sobě nenašli cestu. Muž paní Iriny zemřel na mrtvici, dva roky po jejím příjezdu do Čech.
Smrt špionům
Jednotlivé případy odvlečených ruských exulantů, které jsou na oko podobné osudu paní Iriny, již několik let mapuje Úřad pro vyšetřování a dokumentaci zločinů komunismu. „Únosy probíhaly od vstupu Rudé armády na československé území v roce 1944 až do začátku padesátých let. Zpočátku je zajišťovaly jednotky SMERŠ (Smrt špionům), což byly útvary tajné vojenské policie. Po zániku SMERŠ převzala tuto aktivitu sovětská vojenská kontrarozvědka, " stojí ve studii, kterou ÚDV na "ruské“ téma vypracoval. Dokumentaristé úřadu také studiem materiálů dospěli k přesvědčení, že na únosech se podílely i československé represivní složky. Jedním z nejznámějších příkladů otřesné kolaborace českých úředních veličin je osud armádního generála Sergeje Vojcechovského, muže, který stál u vzniku zdejší prvorepublikové armády. Za první světové války válčil po boku československých legií na Sibiři a za občanské války bojoval spolu s generálem Kolčakem a Kapellem proti bolševikům na Urale a Sibiři. Z Československa jej moskevští agenti odvlekli hned v roce 1945. Zemřel neznámo kde, pravděpodobně v jednom ze sibiřských lágrů. V archivech se dochovaly žádosti o Vojcechovského propuštění, které psala jeho manželka. Neblaze proslulý velitel tajné služby ministerstva obrany Bedřich Reicin to ale nedoporučil. Jeho rozhodnutí podpořil i ministr národní obrany a budoucí prezident „pražského jara“ Ludvík Svoboda. A to znamenalo Vojcechovského smrt. Přesný počet lidí odvlečených do SSSR jako generál Vojcechovský či paní Irina není znám. „K dnešnímu dni máme zmapováno 295 konkrétních případů, " říká Petr Čuka. "Kolik jich ale bylo ve skutečnosti, nevíme. “
Rámeček
Budou někdy odškodněni?
Ačkoli československý stát mohl únosům zabránit, neučinil to. Netrval na dodržování smlouvy se Sovětským svazem z května 1944, podle níž spadali českoslovenští občané na území osvobozeném Rudou armádou pod pravomoc místních civilních orgánů. Selhání svého předchůdce a křivdy spáchané na svých občanech odmítá ale Česko napravit dodnes. „K odškodnění československých občanů odvlečených po druhé světové válce nepřikročila žádná česká vláda, tedy nejen ta současná, " obhajuje socialistický kabinet jeho místopředseda Pavel Rychetský. "V roce 1991 stanovil federální parlament, že restituce a náprava křivd z období mezi 25. únorem 1948 a 31. prosincem 1989 se bude týkat pouze zla spáchaného československým státem a nikoli jinými státy. I nuceně nasazené z období okupace odškodňuje Německo, a ne Česko. " Ale proč tedy český stát dosud nevyzval ruskou vládu, aby odškodnila zdejší oběti moskevské zvůle? "Chybí nám podkladový materiál, neboť k tématu se dosud nedělal odpovídající vědecký výzkum, " vysvětluje Dana Pavlousková z tiskového odboru ministerstva zahraničí. Její úřad proto vypsal grant na téma "Českoslovenští občané z území dnešní České republiky perzekvovaní v SSSR“. Projektu se chopilo Slezské muzeum v Opavě a jeho bádání má být hotovo během příštího roku. „Pak uvidíme, zda lze výsledky použít k eventuálnímu jednání s ruskou stranou, " říká mluvčí Pavlousková. Na nečinnost polistopadové reprezentace se rozhodli reagovat čtyři opoziční poslanci a navrhli zákon, jenž by měl tento vleklý problém řešit. "Snažíme se alespoň nějak odčinit křivdy, které byly na těchto lidech spáchány, " vysvětluje jeden z autorů návrhu, poslanec Václav Krása (US). "Měli by dostat 12 000 korun za každý započatý měsíc odvlečení, pokud občan v průběhu odvlečení zemřel nebo byl prohlášen za mrtvého, náleží jednorázová částka ve výši 120 000 korun jeho dětem, rodičům nebo druhovi. Odškodnění by se mělo týkat lidí, kteří měli v době odvlečení československé občanství a dnes mají občanství české, " doplňuje Krása. Kolik takových případů je, poslanci nevědí. Poslanecká sněmovna zákon projedná ve druhém čtení na své zářijové schůzi. Zatím ale není jisté, jestli bude zákon schválen. Vláda sice souhlasí s tím, že je potřeba tuto "citlivou“ problematiku řešit, předloženému návrhu však vytýká řadu věcných a legislativních nedostatků. "Není například stanovena lhůta pro uplatnění nároků. Navíc ustanovení, které zavádí možnost prokazovat rozhodné skutečnosti ve správním řízení pouze na základě písemných svědeckých výpovědí, český právní řád nezná, " stojí ve stanovisku vlády. K těmto výhradám se zatím připojili jen komunističtí poslanci.
Autor je spolupracovníkem Respektu.
