Temným zimním odpolednem míří k parku zbraslavského zámku desítky lidí. Mlčky se zdraví pokývnutím hlavy. V mládí spolu mnozí z nich trávili většinu času, ale teď přemítají spíš o tom, že se možná vidí naposledy v životě. Je čtvrtek 11. ledna roku 2001 a dosud žijící legendy, nenápadné postavy českého undergroundu 70. a 80. let i o generaci mladší hosté se chystají na zádušní mši za zakladatele Plastic People of the Universe (PPU) Milana Hlavsu.
Divoká léta
O den později o Milanu Hlavsovi píší kromě domácích i takové noviny, jako americký Wall Street Journal či britský The Guardian. Není to poprvé: k mediálně zdůrazňovaným vrcholům jeho kariéry patří skutečnost, že hrál se svým oblíbencem, zakladatelem kapely Velvet Underground Lou Reedem v Bílém domě Billu Clintonovi a Václavu Havlovi. Pár let před tím napsal americký hudební časopis Rolling Stone, že PPU jsou jedněmi z mála hudebníků planety, kteří svou hudbou způsobili opravdovou revoluci. Věta naráží na známý fakt: mimo jiné i díky „Plastikům“ vznikla Charta 77. V polovině 70. let, kdy museli PPU, jejich kamarádi i fanoušci čelit kolotoči buzerace, zatýkání, mlácení a věznění, se stali symbolem odporu proti komunistickému režimu. Hlavsova neplánovaná cesta do tohoto světa začala roku 1964. Rodák z pražského Břevnova se v první kapele ocitl ve svých čtrnácti letech. Hned první zkouška s bubeníkem v jednom z břevnovských sklepů ale nedopadla nejlépe: zrušil ji policista, kterého zavolali sousedé kvůli hluku. Brzy nato se dal Hlavsa dohromady s kamarádem z dětství Jiřím Števichem. Čekala na ně dobrodružná léta, Hlavsu i krátký pobyt na psychiatrii. Stalo se tak kvůli dlouhým vlasům, s nimiž měl coby syn spořádaného úředníka doma značné problémy. Když mu vlasy starší bratr ve spánku ostříhal, Hlavsa se na protest zabarikádoval v pokoji, nabil vzduchovku a střílel po všem, co ho ohrožovalo, včetně lékaře, kterého přivolali poté, co si ztrápený mladík demonstrativně podřezal žíly. Následoval odchod z učiliště a domova, práce na jatkách, ale především zakládání a rozpouštění hudebních skupin. Na jaře 1968 se Hlavsa a Števich dali dohromady s Michalem Jernekem, členem tehdy nejslavnější břevnovské skupiny The Undertakers (Hrobníci), po čase přibrali bubeníka Josefa Brabce a první sestava PPU byla na světě.
Konec profesionálů
Vzápětí obsadila Československo vojska Varšavské smlouvy, ale důsledky okupace zatím nikoho z mladých nadšenců nezajímaly. Plastic People začali pravidelně vystupovat na pražské Ořechovce a - také díky důmyslným kostýmům a pyrotechnickým efektům - se brzy stali místním pojmem. Na jaře 1969 přišlo osudové setkání. Orchestr uviděl hrát mladý kunsthistorik a manažer „psychedelické“ skupiny The Primitives Group Ivan Jirous. Okamžitě pochopil, že má před sebou neobvyklý úkaz a nabídl PPU, že se o ně postará „po umělecké stránce“. Navíc do skupiny přetáhl z Primitives kytaristu Josefa Janíčka. V té době se o nový objev začal zajímat i „muž showbussinesu“, bývalý manažer skupiny Olympic Pavel Kratochvíl. Zatímco Jirous Plastikům (kteří hráli některé skladby Velvet Underground) mezi litry vypitých piv vysvětloval, kdo to je Warhol a učil je poslouchat klasickou hudbu, Kratochvíl jim zařídil profesionální angažmá u Pražského kulturního střediska (PKS), které jim okamžitě zapůjčilo drahou aparaturu. Hlavsa později vzpomínal na to, že když dostal baskytaru proslulé americké značky Fender, miloval Kratochvíla, „jako by to byl jeho táta“. Časy se ale přiostřovaly a Hlavsu i jeho kolegy čekalo jedno z prvních vážných rozhodnutí. Během roku 1970 se lidem z PKS čím dál divočejší koncerty PPU (při nichž nechyběly nejen ohně, kostýmy, ale ani „efektní“ podříznutí slepice) přestávaly líbit a profesionální kariéra se chýlila rychle ke konci. Požadavky nového vedení (zahrnovaly obvyklé ostříhání vlasů a české jméno souboru) byly nepřijatelné a PPU museli vrátit drahou aparaturu. Především Hlavsa to nesl těžce. Kratochvíl nabízel jako řešení roční zájezd do baru v malajsijském Kuala Lumpuru. Ivan Jirous ponižující nabídku odmítl, zdůraznil tvůrčí svobodu a vytasil se s řešením: hudebníci si na nové nástroje pokusí vydělat jako dřevorubci v lesích u jeho rodného Humpolce. Hlavsa, Janíček a bubeník Zeman souhlasili, zbytek to odmítl a bylo rozhodnuto.
Konec legrace
Trojice odjela do Humpolce, ale po pár měsících se (neúspěšní) dřevorubci vrátili do Prahy, přibrali do PPU violistu Jiřího Kabeše a dva roky se potloukali po stále chmurnějším městě. Koncertů bylo poskrovnu, hudebníci měnili repertoár podle nové doby a přibývalo přátel, kteří emigrovali. V roce 1972 Jirous přivedl svůj tým do rodiny Jiřího a Dany Němcových. Pro Hlavsu mělo setkání s proslaveným bytem v pražské Ječné ulici velký význam: „Pořád se tam něco dělo. Filozofický přednášky, teologický přednášky a podobně.“ Přestože se prohlašoval za „lopatu“ a vedl poměrně divoký život orámovaný neutuchajícími večírky, začal číst bibli a o tři roky později se nechal pokřtít. V Ječné potkal i svou pozdější manželku. V té době objevil texty básníka Egona Bondyho a svého vrstevníka Pavla Zajíčka (kromě toho, že hrál v PPU, založil v polovině 70. let s Hlavsou skupinu DG 307). Změny přinesl i nový člen orchestru saxofonista Vratislav Brabenec: psal texty, ohromoval své divočejší spoluhráče teologickými disputacemi a neustále na ně vytahoval svého oblíbence, filozofa Ladislava Klímu. Pak začalo znatelně přituhovat. V roce 1973 byl Jirous zatčen za hlučnou hospodskou parafrázi staré sokolské písně. Text „zahnat Rusy, vrahy, do pekel, kam patří“ mu vynesl 10 měsíců vězení. Brzy nato policie drsně zasáhla proti jednomu z posledních veřejných koncertů PPU. Razie v Českých Budějovicích přinesla slzný plyn, obušky a několik desítek zatčených. Soud s „výtržníky“ skončil několika podmínkami a dvěma tresty natvrdo. Zásah se sice ještě nedotkl kapely samotné, ale ta teď mohla hrát jen na uzavřených akcích, které začaly být navíc čím dál bedlivěji sledovány státní bezpečností. V roce 1976 byli v rámci dnes už notoricky známého tažení proti PPU a DG 307 Hlavsa Janíček, Zajíček, Brabenec i Jirous (společně s několika nejbližšími přáteli) zatčeni. První dva z vazby po několika měsících propustili, ale Jirous dostal rok a půl natvrdo, Brabenec se Zajíčkem si odseděli rok. Zásah proti undergroundu, podpořený kampaní v komunistických médiích, ale vyvolal reakci, o níž jsme už mluvili: zformovalo se disidentské hnutí. V té době Hlavsu jeho tchán, filozof Jiří Němec seznámil s Václavem Havlem. Jako stovky a tisíce jiných začal být pravidelně sledován Stb. Vyhodili ho od zeměměřičů a živil se lepením pytlíků. Policejní provokace se množily. Estébáci mu neustále naznačovali, aby se vystěhoval z Československa. Během následujících deseti let odehráli PPU (s novým bubeníkem Janem Brabcem) přísně konspirativní koncerty, na které se dostávali jen prověření fanoušci. Utajení bylo takové, že místo koncertu neznali do poslední chvíle ani hudebníci. PPU natočili čtyři desky, které vyšly za hranicemi. Pamětníci vzpomínají na neopakovatelnou atmosféru té prapodivné situace, ale stinné stránky samozřejmě převažovaly. Ivan Jirous polovinu toho času proseděl ve vězení. Vratislav Brabenec nevydržel policejní výhrůžky (estébáci mu s oblibou vyhrožovali, že mu vymlátí zuby) a v roce 1981 emigroval do Kanady. Poslední koncert PPU v éře komunismu byl odehrán v bývalé zájezdní hospodě v Kerharticích. Nepojištěný dům, který zapůjčili pro koncert fanoušci PPU, několik týdnů poté do základů vyhořel…
Dlouhé mlčení
„Stali jsme se něčím, čím jsem alespoň já být nechtěl: symbolem odporu proti režimu,“ řekl později Hlavsa. Konflikt skrytý v těchto slovech vypukl s plnou silou koncem 80. let. Na rozdíl od svých radikálnějších kolegů „cítil strašlivou potřebu udělat koncert bez pozvánek a bez konspirace“. Možnosti se sice nabízely, ale nakonec to nikdy neklaplo. Hlavsa, který viděl, že v Praze už dávno koncertují i kolegové, které rozhodně není možné považovat za režimní sluhy, byl ochoten kvůli hraní k ústupkům (například zatajení jména skupiny na plakátech), ale Janíček a Brabec byli tvrdě proti. Začal tedy vystupovat s pražskou skupinou Garáž: „Bylo to fantastický. Osudy PPU mne přestaly sužovat a koncerty s Garáží pro mne byly živou vodou.“ Jeho angažmá spory ještě vyostřilo. Ve chvíli, kdy kapela už de facto neexistovala, odjel na pozvání jednoho z přátel do USA. Dostal tam spoustu koncertních nabídek, ale jakmile se vrátil, vypukly spory znovu. Nakonec jel do Ameriky po roce 1988 bez PPU: postavil si kapelu Půlnoc (v níž se ale kromě Brabce objevili všichni spoluhráči) a odehrál ve Spojených státech několik koncertů. Po pádu komunismu na sebe Hlavsův sen o „normálním hraní s PPU“ nechal ještě několik let čekat. Ke starým konfliktům se přidala ještě skutečnost, že se objevil na Cibulkových seznamech spolupracovníků StB. Vždycky tvrdil, že nic nepodepsal, a mnozí přátelé mu to věřili, ale ve vzduchu viselo nikdy nahlas nevyslovené podezření, že vyměnil svůj podpis za to, že režim pustí Půlnoc za hranice. Před čtyřmi lety se skepse zlomila: prezident Havel požádal PPU, aby zahráli na Hradě při oslavě 20. výročí Charty 77. Z Kanady přijel po dlouhých letech i Vratislav Brabenec. Pamětníci na koncert dodnes dojatě vzpomínají jako na „magický zážitek“. Po sedmnácti letech na něm opět zaznělo to, co PPU vyčleňovalo z běžného rockového světa. Jde především o těžko opakovatelnou atmosféru. PPU, skupinka svébytných individualit, svázaných po společných letech silným citovým poutem a nevídaným vzájemným respektem, měla zřejmě jedinečnou schopnost posunout svůj hudební jazyk do neobjevených světů (čitelný je především vliv rockové avantgardy a vážné hudby a použití netradičních nástrojů, například violy nebo tereminu). Vynechat nelze samozřejmě ani schopnost zkombinovat tuto hudbu s „vážnou“ poezií a bez nadsázky zásadními životními tématy. Rok nato se PPU nechali přesvědčit k několika koncertům v České republice a později i k turné po USA. Po něm sice definitivně odešel bubeník Jan Brabec, ale soubor začal zkoušet nový Hlavsův repertoár. Před rokem mu lékaři našli na plicích zhoubný nádor. Po operaci se zdálo, že bude všechno v pořádku. Nakonec to dopadlo jinak. Milan Hlavsa zemřel 5. 1. 2001, pár měsíců před svými padesátými narozeninami.
