Osm let v komunistickém lágru Vojna, osm let v uranových dolech. Antonín Sum (82) zamířil do komunistických koncentráků přímo z kanceláře Jana Masaryka, jemuž dělal po válce tajemníka. Je posledním žijícím odsouzeným z případu Milady Horákové. Bitím, mučením a prací „na uranu“ v dolech prošly zástupy podobných hrdinů. Památníkem jejich osudu by se měl stát právě koncentrační tábor Vojna. Vláda o tom rozhodla před čtyřmi lety, ale úřady od té doby nepodnikly vůbec nic. Bývalým muklům už dochází trpělivost. Když to nepůjde jinak, jsou odhodláni k pokusu vybudovat jej za své. Ostudnější a zároveň výstižnější ilustraci českého „vyrovnání se s minulostí“ si lze jen stěží představit.
Buď vítán
K bývalému táboru smrti vede prašná a hrbolatá cestička. Pozůstatky komunistického lágru Vojna se skrývají uprostřed hlubokých hvozdů mezi rozbujelými křovisky a vysokou travou. Hned za plechovou branou je velitelství, kde se konaly brutální výslechy. „Když sem přijdou bývalí vězni, hledají tady na zdi, kde byla skvrna jejich krve,“ ukazuje Václav Trantina z Okresního muzea Příbram na dnes bělostnou stěnu. Dodnes stojí i tzv. kulturák, kde se vězni „převychovávali“, jídelna, ale především jeden z původních osmi dřevěných baráků, kde vězni bydleli. Hnijící a bortící se stavba připomínající dobytčák je největší místní raritou. V žádném jiném zdejším lágru se původní dřevěná obydlí nezachovala. Unikátním dokladem minulosti je i zachovalý „bunkr“. Jde o místnost velikou přibližně jedenáct metrů čtverečních a vysokou tak, že se tu dospělý člověk nemůže narovnat. Sem byli někteří vězni zavíráni i na měsíc. Dvacet deka chleba na dva dny a trocha jakési břečky k pití. „Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem vycházíš,“ hlásá zevnitř bunkru nad ocelovými dveřmi dobový nápis. Všude kolem zpívají ptáci a mezi škvírami v betonu rostou jahody.Přeměnit Vojnu v památník lidem, kteří tu umírali a byli mučeni, napadlo poprvé prezidenta Václava Havla při krátké návštěvě před devíti lety. Inspirovala ho právě zachovalost tábora, ve kterém měla v té době armáda sklad zdravotnického materiálu. Havlovu iniciativu pak zvedla Tošovského vláda a s vybudováním památníku vyslovila souhlas. Víc dočasný kabinet udělat nestihl a úkol přepadl na socialistickou vládu Miloše Zemana. Ta se ovšem do uctění památky obětí protikomunistického odboje příliš nehrne. V roce 1999 sice rozhodla, že se památník skutečně zřídí a že areál Vojny bude do konce roku převeden z ministerstva obrany na Okresní muzeum Příbram. Znělo to nadějně. Místo činu však následovala jen obvyklá východoevropská mdloba. Jedinou energii projevují ministerští úředníci v hádkách, co by kdo a kdy měl udělat.
Ministrovy priority
Předání Vojny se opozdilo o celých devět měsíců. Ředitel muzea Josef Velfl se však už mezitím pustil do zadávání projektů a plánů, jak se dohodl s ministerstvem kultury. To totiž mělo proměnu lágru v památník financovat. Ředitel Velfl utratil za nutnou dokumentaci bezmála tři miliony korun a urgoval na Dostálově úřadu slibované peníze. Ministerstvo mu je ale odmítalo dát, dokud majetek nebude převeden. Nastalo čekání, během něhož muzeu narůstalo penále za nezaplacené faktury. „Bylo to fakt zoufalé, protože firmy na mě oprávněně tlačily. Některé z nich to málem položilo, ale my jsme prostě tolik neměli,“ vzpomíná na krušné chvilky pan Velfl. Z bryndy ho na poslední chvíli vytáhl přednosta příbramského okresu Jaromír Volný, který mu potřebnou sumu půjčil ze svého rozpočtu.Ministerstvo kultury odeslalo dotaci sedmadvacátého prosince. Protože však na účet dorazily peníze až v novém roce, musí se celá částka vrátit zpět do státní kasy - tak zní zákon. „Tu částku jsme tedy nikdy neviděli, i když si ministerstvo zaneslo do účetnictví, že nám ji poslalo,“ popisuje absurdní stav ředitel Velfl. Letos to vypadá podobně: zatím nepřišla ani koruna. „Ministr má do půlky července předložit nový investiční záměr pro všechny památníky. Musí určit priority a rozložit platbu do více let,“ vysvětluje Dostálova mluvčí Dita Fuchsová. „To je sice pěkné, ale co když mu to neschválí, jak už se jednou stalo?“ lomí rukama šéf příbramského muzea. „A i když uspěje, bylo nám řečeno, že peníze mohou přijít pouze v září nebo zase v prosinci. Takže se může opakovat to co loni a my neuvidíme ani korunu."Stane-li se tak, bude to velmi pravděpodobně znamenat definitivní konec tábora. Už dnes totiž muzeum platí na ochranku Vojny půl milionu korun ročně. Peníze se berou z jiných projektů. Pokud stát nedá finance ani letos, bude ředitel Velfl nucen hlídače propustit. "Pak ovšem tábor zmizí ze světa,“ varuje ředitel a dává za příklad kasárna nedaleko Vojny, odkud před časem odešla armáda. „Za pár dní z nich nezbylo nic. Co mohli lidé odnést, to si odnesli, zbytek zdemolovali,“ říká Velfl.
A pak bude ticho
Bývalí političtí vězni se s takovým výhledem odmítají smířit. Přesný počet lidí trýzněných za komunistického teroru v táboře Vojna není znám, v polovině padesátých let tu ale bylo zadržováno v jednu chvíli na dva tisíce mužů. Řada těch, kteří přežili děsivý kriminál, umírala pak předčasně na následky věznění a satisfakce z pádu komunismu se dožila skutečně jen hrstka. „Ze strany státu není o památník zájem, to je zřejmé. Pokud se to nezmění, uděláme sbírku mezi sebou a postavíme si ho za své,“ říká předseda příbramské Konfederace politických vězňů František Zahrádka. Bývalý mukl Antonín Sum s tím souhlasí. „Ano, je to naše povinnost vůči mrtvým kamarádům,“ říká.Pan Sum na dobu strávenou v táboře nevzpomíná rád, dotazy, jak to vlastně v lágru chodilo, však přesto zodpovídá ochotně. „Jenom nevím, jestli vám to mé povídání k něčemu bude, já tam byl jenom osm let,“ říká s úsměvem o místu, kde dnes hygienik zakazuje lidem zůstávat i jediný den. Když totiž bývalí muklové chtěli na haldě vydolované zeminy v areálu tábora postavit rozhlednu, z níž by se dal obhlédnout tábor dole, hygienik a referáty okresního úřadu to zakázaly s vysvětlením, že delší pobyt na vytěžené zemině by mohl být zdraví škodlivý. Pan Sum a jeho kamarádi tady takový hygienický dohled neměli: v padesátých letech dolovali uran každý den v osmihodinových šichtách. Bez volných nedělí, stále dokola, i o Vánocích. Za sebemenší přestupek se šlo do korekce - betonové místnosti s dírou namísto okna, kudy dovnitř proudil mráz. Minimální trest byl týden pobytu. „To ale nebylo nic proti bunkru. Tam se člověk nemohl pořádně pohnout ani sám, a to tam bachaři někdy natlačili i třicet lidí,“ vzpomíná pan Sum.Bunkr byl osobní iniciativou tehdejšího velitele tábora Jaroslava Duby (77), který stále žije v Příbrami. Před dvěma měsíci měl mít v Brně soud, ale omluvil se pro nemoc. „Na ně se musí šetrně,“ říká pan Sum s hořkým úsměvem. „Kdepak, ti by nevydrželi to, co dělali nám. Čím ti bylo hůř, tím horší zacházení."Ze všech bachařů, které pan Sum za svého dohromady třináctiletého putování komunistickými lágry potkal, nebyl odsouzen ani jediný. "My prostě nejsme milováni,“ říká pan Sum. „Asi lidem příliš připomínáme jejich svědomí. Snaží se na nás zapomenout. Někdy to nejde, tak nás na chvilku vytáhnou ze skříně, ale co nejdřív ji zase rychle zavřou. A my zatím pomaličku mizíme jeden po druhém, až tu nebude nikdo, kdo by památku našich umučených a popravených kamarádů připomínal. A pak bude ticho.“
Rámeček
Odstrašující příklad
Adolf Bečvář (80) strávil v komunistických věznicích dohromady čtrnáct let, z toho půl roku na lágru Vojna. Vynález velitele Duby - bunkr - okusil během pobytu dvakrát. „Poprvé to bylo ve dvaapadesátém, kdy jsme museli po šílené dřině v dolech ještě dělat fotbalové hřiště pro Dubovu partu. Nedávali nám přitom pořádně najíst a někdy za trest ještě dávku jídla snižovali. Jednou si nás Duba postavil do řady a zeptal se nás, jestli máme nějakou stížnost, a že chce slyšet pravdu. Řekl jsem mu tedy, že padáme hlady, dřeme jako koně a ještě musíme budovat hřiště, a že mi to připomíná koncentrák. Začal na mě šíleně řvát, co že si to dovoluju, a šel jsem na deset dní do bunkru. Tenkrát nás tam najednou sedělo asi patnáct, což byla ještě výhra, neboť jindy tam dokázali namačkat i dvojnásobek.Podruhé to bylo ještě horší. S dvěma kamarády jsme se přichytili za spodek autobusu, který nás vozil na práci. Dostali jsme se ven a pokusili jsme se o útěk přes hranice. Na čáře nás ale bohužel chytli. Zahnali nás do potoka. Můj kamarád Jirka na ně křičel, ať nestřílejí, že se vzdáváme. Pustili to do něj ze samopalu. Drželi jsme se za ruce, takže jsem každou tu ránu cítil, když to s ním škubalo. Nás dva spoutali železy na rukou a na nohou a odvezli do Klatov. Než jsme tam dojeli, přimrzl jsem k podlaze. Po výsleších mě pak v těch samých už téměř hnijících hadrech poslali zase na Vojnu, kde mě Duba nechal zavřít do bunkru. Po zhruba dvou týdnech mě na Štědrý den vytáhli a jako odstrašující příklad jsem musel ostatním vyprávět, jak zastřelili mého kamaráda.“
