Nad vchodem poběžovického hotelu Hubertus visí bílá vlajka s psí hlavou uprostřed. Mezi staršími muži pokuřujícími na zápraží a jejich svátečně nastrojenými manželkami se občas mihne mládež v tradičních chodských krojích. Jenže dnes nepůjde o žádné setkání milovníků místního folkloru. Do západočeských Poběžovic se sjeli bývalí pohraničníci, aby tady, přímo na někdejší „čáře“, oslavili padesáté výročí komunistického zákona o státní hranici. Jeho výsledkem byl ostnatý drát kolem celé země a stovky mrtvých, jejichž jediným proviněním byla obvykle touha opustit „tábor míru a socialismu“ a žít ve svobodném světě.
Narušitel neprojde
„Vítáme Vás!“ hlásá nápis na dveřích Hubertusu. To ale tuto první červencovou sobotu neplatí pro každého. Bývalí strážci hranice zjevně ze svého řemesla nic nezapomněli. Vchod do hotelu je střežen s důkladností soukromých skinheadských dýchánků. Narušitel nemá šanci: bez té správné zelené visačky pro zvané dovnitř neproklouzne ani myš. Pořadatelé z militantní protiněmecké organizace Kluby českého pohraničí ovšem zájem médií přece jen očekávali, a tak si novináři mohou promluvit aspoň s tiskovým mluvčím celé akce Františkem Kovandou. Absolvent vysoké školy ÚV KSČ strávil na poběžovické posádce léta 1949–51 a vzpomíná na ně s láskou. „Pohraniční stráž střežila klid desítek tisíc lidí, odpracovaly se tu tisíce brigádnických hodin, řada chlapců se tu oženila,“ rekapituluje minulost. A výstavka o historii Pohraniční stráže za jeho zády mu dává za pravdu: jakoby by ji sem do salonku Hubertusu někdo přenesl rovnou z okresní vojenské správy 80. let. „Ochrana státní hranice je nemyslitelná bez spolupráce s místním obyvatelstvem,“ připomíná heslo nad fotkami mašírujících mladíků se samopaly. K vidění jsou i medaile rozdávané kdysi odměnou za zastřelené či zadržené spoluobčany. Řada mužů poplácávajících se teď po ramenou o patro níž jich má ve sbírce několik. Ale RSDr. Kovanda ví, že ne všechno bylo správně: „Ano, docházelo k excesům,“ komentuje víc jak dvě stě padesát obětí, které v letech 1951–1989 zahynuly u československých hranic buď zásahem vysokého napětí z drátů přímo na čáře, nebo dávkou ze samopalu zastrašeného či zfanatizovaného vojáka. „Nedokázali jsme prostě modifikovat ochranu státní hranice podle historických podmínek, příliš jsme trvali na systémech vytvořených v ostatních socialistických zemích a Sovětském svazu. Pro připomínku onoho "systému“ jsou Poběžovice opravdu ideální: roky tu sídlilo přímo velitelství brigády a jak v proslovu k oslavencům hrdě připomíná místní komunistický starosta Václav Jílek, obec je dnes asi jediným místem v zemi, kde ulice stále ještě nese jméno „Pohraniční stráže“. I proto bylo místo a datum dnešního vzpomínání dohodnuto už před dvěma lety, kdy se bývalí oficíři v Poběžovicích sešli poprvé. Místním lidem, kteří sobotní večírek vesměs ignorovali, ovšem jejich minulost nepřipomíná jen mejdan starých kamarádů. Občas se o sobě dočtou i v novinách. Aktuálně jde třeba o případ pohraničníků Jiřího Čepla a Milana Kubece, kteří právě tady, na dohled od zahrady hotelu, kde dnes pod velkým bílým stanem popíjejí „péesáci“ pivo, rozstříleli v roce 1977 čtrnácti ranami člověka, jehož - jak se později ukázalo - úplně mylně považovali při jedné z obvyklých nočních honiček za narušitele. Dnes jsou oba stíháni a o jejich trestu by měl v říjnu rozhodnout plzeňský soud.
Filip Reisen
Komunistického poslance Vojtěcha Filipa, který přítomné pozdravil v proslovu z tribuny, ovšem netrápí ani nějaké ty „deformace“. Právník Filip má jasno: zákon byl tehdy prostě takový a hodnotit ho z dnešní perspektivy je prý alibistické. „Žádný stát netoleruje pašování lidí ani zboží, nenechá se ekonomicky poškozovat,“ říká Filip. „Není pravda, že nebylo možné zemi opustit jinak. Podívejte se do katalogů Čedoku z té doby, normálně se pořádaly zájezdy na Západ, stejně jako služební cesty. Lidé, co tu dnes jsou, naplňovali zákony té doby.“ Poslanec Filip spěchá, a tak nemá čas poslechnout si osobně vzpomínky lidí, kteří ten zákon přímo sami tvořili. Mezi nejvzácnější hosty dnes patří generálplukovník Miroslav Šmoldas, někdejší náčelník štábu ochrany hranic. Novinářům se sice vyhýbá, mezi svými věrnými v sálu hotelu Hubertus ale nechá vzpomínky rozvířit naplno. „V říjnu 1950 si mě a Hlavačku (hlavní architekt československé železné opony - pozn. redakce) zavolal ministr vnitra a řekl nám: Na Nový rok chci mít Pohraniční stráž,“ doléhá oknem ven Šmoldasův hlas. Narvaný sál ani nedutá. „A tak se stavěly baráky, kuchaři, holiči, všichni. Jejich rodiny byly bůhvíkde. A dneska se nám to vyčítá.“ Všichni přítomní sice s řečníkem zalitují rozpadu Sovětského svazu, generálplukovník jim ale nakonec nalévá víru do žil: „Věřím, že kdyby o něco šlo, zase se najdou lidé, co s námi budou lámat zavařeninu sekerkou, jako my tehdy v zimě, když jsme zakládali Pohraniční stráž.“ Aplaus v sále naznačuje, že si všichni přítomní budou mít u připraveného ohně o čem povídat dlouho do noci. Jenže dešti ani tady neporučí, odpoledne nad západními Čechami propuká bouře. Pořadatelé musí volit jiný program. Jsou ale dobře připraveni: od osmi v místním kině běží kultovní film budovatelů československého koncentráku - Král Šumavy. Vstup zdarma.
