Třípodlažní brizolitem pokrytá „řadovka“ v Praze-Krči na první pohled nevypadá, že patří muži, kterému protekly mezi prsty desítky miliard. Nápis na schránce u vchodu do ulice ale prozrazuje jméno Václava Junka, dříve majitele průmyslového impéria Chemapolu. Na zvonění nikdo v domě neotvírá. „Pan Junek? Toho znám z televize, ale ten se tu skoro neukáže,“ říká mladá maminka s kočárkem, která bydlí v sousedství. Po několika dnech je v domě k zastižení aspoň syn. „Otec je dlouhodobě mimo republiku,“ říká a další otázky rezolutně odmítá. „S novináři se bavit nebudeme, už jsme si s nimi užili dost,“ brání Junka následující den jeho žena. Tolik lze při několika letmých návštěvách zjistit o manažerovi, z jehož podniku zmizelo neznámo kam devět miliard korun.
Sláva na úvěr
Existují čtyři kategorie lidí, kteří byli až do roku 1997 slaveni jako vítězové ekonomické transformace. Prvními byli svého času úspěšní „kapitáni průmyslu“ - bývalí komunisté v čele s prezidentem impéria Chemapol Václavem Junkem a Lubomírem Soudkem, generálním ředitelem holdingu společností okolo Škody Plzeň. Vedle nich se prosadili „lidé s pochybnou minulostí“, například František Chobot, který si v osmdesátých letech v Německu odseděl dva roky za pašování drog a během české transformace se proslavil jako šéf makléřské firmy Iceberg, nebo bývalý plukovník StB Jiří Čadek, který patřil do úzkého vedení zkrachovalé banky Bohemia. Třetí skupinu tvoří „slibní podnikatelé“. Jejich firmy sice šly od počátku strmě dolů, přesto dokázali od státních bank získat dostatek úvěrů. Takový byl majitel Poldi Kladno Vladimír Stehlík i vlastník zkrachovalé Kreditní a průmyslové banky Antonín Moravec. Konečně poslední kategorii „štik v rybníce“, které využily všech nedokonalostí finančního trhu k jeho ovládnutí, ztělesňují zakladatelé obchodní skupiny Motoinvest. Tajemství úspěchu bylo prosté a jmenovalo se „nesplacené úvěry“: k většině peněz, které zmizely v jejich podnicích nebo na zahraničních kontech, přišli prostřednictvím půjček, které nevraceli. Nesplacené úvěry byly nakonec také příčinou jejich pádu. Podle studie Světové banky (viz rámeček) totiž právě ony způsobily ekonomickou krizi České republiky v roce 1997, krachy privatizovaných podniků a tím i konec slávy pro hrdiny prvního kola transformace. Studie Světové banky shrnuje, že „nevymahatelné úvěry dosáhly astronomické výše pěti set miliard korun“. Zároveň připouští, že „nevymahatelnými se může stát i další část úvěrů v ohromující výši čtyř set miliard korun“. Výše jmenovaní podnikatelé se prokazatelně podíleli na ztrátě minimálně pětatřiceti miliard korun - je typické, že žádný z nich nebyl odsouzen a s výjimkou Soudka nepřišli ani o část svého osobního majetku.
Bohatství Junkova impéria
Václav Junek oslavil své pětačtyřicáté narozeniny na procovské zahradní slavnosti v roce 1994 společně s ministrem hospodářství Karlem Dybou a pražským primátorem Janem Koukalem. Rukou mu přišel potřást i zlatý slavík Karel Gott. Chemapolu patřily kromě chemických podniků také letiště, hotely, golfová hřiště, fotbalový a hokejový tým. Chemapol oficiálně žádnou politickou stranu nesponzoroval, nicméně Junek se ve společnosti ukazoval po boku Václava Klause a třeba při volební kampani v roce 1996 věnoval sociálním demokratům benzinové karty CCS. (Zemanova strana dar tři roky tajila a darovací daň zaplatila teprve poté, co Junek všechno prozradil novinářům.) Do nejvyšší společnosti Junka uvedl obchod, při kterém za 200 milionů koupil část Lucerny od prezidenta Havla. „Vůbec nemám ponětí, jak to chodí v normálním životě,“ chlubil se Junek v roce 1996 novinářům. „Letos o dovolené mi žena volala, ať koupím půlku chleba. Peníze u sebe nenosím, hotovost vlastně na nic nepotřebuji. Tak jsem vzal v autě pětikorunu z drobných na parkování a byl jsem velmi překvapen, když mi za ni v samoobsluze nechtěli tu půlku chleba prodat.“ Ještě v letech 1994 až 1996 získal Chemapol převážně u státních bank úvěry v celkové výši dvanáct miliard korun na nákup dalších podniků. Nakonec veškeré půjčky dosáhly třiceti miliard, a když je impérium nebylo schopno splácet, poslaly je banky v roce 1999 do konkurzu. Nucený správce Alexandr Vacek dnes odhaduje, že po rozprodeji celého chemického impéria zůstane dluhů devět miliard. Kam tedy zmizely peníze, které banky Junkovi půjčily a které budou muset uhradit daňoví poplatníci? Jeden z likvidátorů firmy Jaroslav Hudec k tomu říká: „Je to téměř nemožné dohledat. Ztratila se část účetnictví. Chemapol byl neuvěřitelným propletencem mateřských a dceřiných firem, do některých nemáme právo vstoupit, protože do konkurzu nepatří. Chemapol měl navíc spoustu zahraničních aktivit, třeba ve Španělsku, na Ukrajině a dokonce i v Saúdské Arábii. My ani po dvou letech nevíme, jestli jsou ty firmy prázdnými slupkami, nebo penězovody do ciziny. Neznáme třeba ani jméno té saúdskoarabské firmy.“ Sám Junek už zmizel ze stránek novin a společenských časopisů. Podle vlastních slov mu patří jen firma s názvem LST. „Sestává jen ze tří lidí a zabývá se koupí a prodejem dřeva nebo výrobků ze dřeva,“ řekl letos v březnu Českému slovu. Konkurzní správce nepodal na Junka ani jiné představitele Chemapolu žádné trestní oznámení. „Nějaké materiály si vyžádala kriminálka, zejména dokumenty kolem lehkých topných olejů, ale pokud vím, pan Junek není za nic stíhán,“ shrnuje Hudec.
O Škodovku jsem si řekl
V říjnu roku 1992 rozhodla ekonomická rada ministrů, že veřejnou soutěž na získání 34 procent akcií podniku Škoda Plzeň vyhrál Lubomír Soudek. „Bez skrupulí jsem napsal vládě, aby mi Škodovku dala za symbolickou cenu. Vláda se ale 14 dní vůbec neozvala. Jednali - a ukazovalo se, že Škodovku vlastně nikdo nechce, nikdo jiný si netroufá. Když došli k tomuto poznání, volali mi přímo ze zasedání vlády. Druhý den jsem seděl u Klause,“ řekl Mladému světu v roce 1993. Tak začala nová kariéra bývalého člena KSČ a šéfa několika předlistopadových podniků (např. Elitexu Liberec). Kulminovala v roce 1996, kdy Soudek dostal od České manažerské asociace cenu Manažer roku. Přesto už tehdy vykazovala jeho firma stále větší propad a Soudek nevracel třistapadesátimilionový úvěr na koupi akcií Škody. Pak už následovala přímá cesta dolů. Začalo to půlmiliardovou ztrátou v roce 1995 a později se roční pasiva zastavovala pravidelně na dvou miliardách. Soudkovi nepomohlo ani to, že podle svých slov „podpořil finančně sociální demokracii v době, kdy neoplývala penězi“, a očekával „jisté zastání“. ČSSD ostatně Soudkovo sponzorství dodnes popírá. Dluhy Škodovky u bank dosáhly nakonec devíti miliard korun. V červnu 1999 podalo nové vedení Škody trestní oznámení na několik osob včetně Soudka, které prý jednaly proti zájmům podniku. V lednu 2000 Škoda zveřejnila, že jí Soudek dluží 360 milionů korun. „S tím jsme se přihlásili u správce konkurzu,“ řekl LN mluvčí Škody Karel Samec. O měsíc později konkurzní správce Petr Šikoš rozhodl prodat akcie Škody Plzeň, které vlastnil Soudek. „Prodaly se za 245 milionů korun,“ říká správce. Soudek tedy o část svého soukromého majetku přišel. Peníze dostala banka IPB, u které byly akcie zastaveny. Soudek je dnes spolumajitelem firmy Skywalker, která se zabývá prodejem průmyslových výrobků. Podle Soudka samého je firma zisková, dynamická a úspěšná.
Nakonec se to vyplatilo
František Chobot se zjevil na podnikatelském nebi jako kometa. Po návratu z německého kriminálu začal podnikat s lidmi ze společnosti Interconex, tvořené převážně bývalými zaměstnanci StB a KGB. V roce 1993 se cesty Chobota a zpravodajců rozešly. „Nelíbilo se mi spojení s Rusy,“ říkal tehdy Chobot. Na otázku, jak zbohatl, tvrdil: „Začátkem devadesátých let se válely peníze na ulici, stačilo je zvednout. Už v malé privatizaci se dalo přijít ke slušným penězům.“ Chobot měl významnou pozici ve firmách, které ovládaly Ekoagrobanku a První slezskou banku. Obě banky poskytovaly úvěry spřízněným podnikům, na nevymahatelných úvěrech tratily asi šest miliard korun a nakonec zkrachovaly. Jméno Františka Chobota okrajově figuruje i v dalších podezřelých transakcích, jako byl například tunel v CS Fondech. Chobotova makléřská firma Iceberg v roce 1996 věnovala ODS tři miliony korun. Představitelé vládní strany dar přijali se slovy, že je minulost dárce nezajímá. Chobot později z čela Icebergu odstoupil, přesto má stále vliv na řadu firem včetně Energetického centra Kladno, které dodává elektřinu celému městu. Nikdy nebyl za své ekonomické aktivity stíhán. Naopak bankéř a bývalý plukovník StB Jiří Čadek se stíhání nevyhnul. V roce 1994 se podílel se na vydání nekrytých garancí banky Bohemia v hodnotě přes miliardu dolarů. Před policií se pak pět let skrýval v zahraničí, před dvěma lety se ale vrátil. Vyšetřovatel totiž oznámil, že Čadek porušil jenom zákon o vývozu deviz, a ten mezitím přestal platit. Čadek dnes klidně žije ve svém domku v Rudné u Prahy a s novináři se odmítá bavit. Pátým rokem je také stíhán Vladimír Stehlík za to, že oloupil Poldi Kladno o 67 milionů korun. Ve věci naposled rozhodoval pražský Vrchní soud, který před měsícem vrátil případ k došetření. To znamená další rok průtahů, než bude vynesen první rozsudek. Stehlík přivedl ke krachu Poldi Kladno. Ocelárnu koupil za sedm set milionů korun, které si půjčil u Komerční banky a nikdy nevrátil. Prokazatelně Poldi tuneloval a peníze převáděl na svou firmu Bohemia Art, která později rovněž zbankrotovala. Někdejšímu kladenskému bossovi nebyl ale zabaven osobní majetek ani mu nebyla zablokována bankovní konta. Stehlík bydlí ve výstavní vile v pražské čtvrti Braník a jeho dům je obklopen záhony růží. Zkrachovalý bankéř Antonín Moravec žije v České Lípě v paneláku. „Vadí mi, že na něj musím platit tolik na daních,“ říká soused. Moravec na soudní verdikt čeká už sedmým rokem. V jeho Kreditní a průmyslové bance zmizela zhruba miliarda korun, více než polovinu z ní půjčil Moravec svým firmám. Bankéř půjčoval peníze také třem stranám - ODS, ODA a lidovcům (poslední dvě strany své dluhy dosud nesplatily). Obviněni za mnohamiliardové ztráty v Kreditní bance a Agrobance byli finančníci z Motoinvestu. Po několika letech vyšetřování byl proces v tichosti zastaven. Reprezentant skupiny Pavel Tykač se poté stal poradcem bývalého sociálnědemokratického ministra financí Ivo Svobody.
Ani morálka, ani prosperita
Kromě toho, že bankrotáři na úpadcích svých podniků osobně vydělali, má česká transformace ještě jednu zvláštnost. Policisté a ekonomové se totiž dodnes nemohou dohodnout, kam vlastně pět set miliard z nesplacených úvěrů zmizelo. Nejčastější odhady říkají, že pouze část z nich byla přímo ukradena a ukryta na zahraničních kontech tunelářů. „Odhaduji to tak na patnáct procent,“ říká Miroslav Ševčík z Liberálního institutu. Podle profesora Vysoké školy ekonomické Josefa Jílka je to možná dvacet procent. Ostatní peníze se nějakým způsobem vrátily do české ekonomiky a přinejmenším z pohledu první poloviny devadesátých let byly použity takříkajíc „ve veřejném zájmu“. Polovina z nevrácených úvěrů zřejmě byla použita na výplaty nebo investice v továrnách, které si na sebe nedokázaly vydělat. Byl to případ Škody Plzeň, Zetoru Brno, Vítkovic, Spolany Neratovice i řady malých podniků, které tehdy bojovaly o přežití. Ekonomové upozorňují, že vytunelované peníze tak zvýšily výkon ekonomiky. „Když si někdo půjčil, investoval třeba do stavby budov pro svou firmu, musel platit nějakou stavební společnost. Prostě někoho živil,“ říká Ševčík. „Bylo to ale nemorální,“ upozorňuje expert ze Služby pro odhalování korupce. „Když někdo vyloupí banku, odnese si deset milionů a pak je utratí za stavbu vily, taky ho nechválíme, že aspoň podpořil růst HDP.“ Vůdci české transformace nicméně lupičskou praxi tolerovali, dokud to šlo. Problém nastal ve chvíli, když banky nedostaly své peníze nazpět. Rostoucí suma špatných úvěrů nutila banky k opatrnosti, až skoro přestaly půjčovat. „A když se snižuje dostupnost úvěrů, bankrotují i životaschopné společnosti, které třeba potřebují jen krátkodobou půjčku na překlenutí krize,“ dodává profesor Jílek v článku, který vyšel v odborném časopise Banky a finance. Nedostatek úvěrů tak způsobil ekonomickou recesi. Hospodářský růst dodnes brzdí, že škody v bankách nakonec stejně musel uhradit stát prostřednictvím Konsolidační banky, České finanční a České inkasní. Jinými slovy, transformační dobrodružství veřejný prospěch nepřineslo, jeho náklady dnes hradí vyššími daněmi všichni občané a zpomaleným růstem celá Česká republika. Pouze pár set bankrotářů zbohatlo.
Prozatímní konec příběhu
Z dnešního pohledu je jasné, proč bankrotářům všechno procházelo. Do roku 1997 od nich politici veřejně přijímali dary, chodili s nimi na recepce, ukazovali se s nimi na fotbale, doporučovali je jako vzory dravého podnikání. Václav Klaus seděl na fotbalovém zápase v prvoligových Drnovicích v čestné lóži s Václavem Junkem, Antonín Moravec kandidoval za lidovce ve volbách v roce 1992 jako jednička severočeského kraje, šéfové tunelovaných bank byli významnými straníky - ředitel Komerční banky Richard Salzmann byl senátorem ODS, ředitel IPB Jiří Tesař členem ČSSD. Obrat přinesl rok 1997. Tehdy padla Agrobanka, která byla pátým největším finančním domem České republiky. Tisk si povšiml, že její ztráty mají na svědomí „kluci z Motoinvestu“, které dával zdejším podnikatelům za příklad premiér Klaus. Veřejnost byla pobouřena a vládní strany se pokusily očistit z podezření, že kryjí podvodné podnikatele. Byly zveřejněny informace o černých kontech ODS a neprůhledném financování ODA. Důsledkem byla politická krize, při níž padla Klausova vláda a obě zmíněné strany se rozpadly. Jak známo, přesně před třemi lety proběhly volby, kde zvítězila ČSSD spolu se znovuzrozenou ODS. Sociální demokraté se snažili zabránit dalším tunelům v bankách a podnicích. Studie Světové banky je pochválila za snahu dokončit privatizaci bank a zesílit dohled nad jejich hospodařením. Boj s přítomnou korupcí - velkoryse ohlašovanou akcí Čisté ruce - ale noví vládci už raději neriskovali. Zřetelně to ukazuje prozatímní konec příběhu černého konta ODS. Forenzní audit financí Klausovy strany ODS zjistil, že se v účtech pohybovalo zhruba čtyřicet milionů korun, které neměly jasný původ. Dál se ale po ničem vážně nepátralo. Stíhán byl jediný muž - pokladník strany Libor Novák, který se měl dopustit daňového podvodu. Když ale soudci vysvětlil, že vlastně nevěděl, co v daňových výkazech podepisuje, byl osvobozen. O Novákově případu (poslední dějství se odehrálo právě před rokem) neztratila ani slovo nejsledovanější televize Nova, jejíž ředitel Vladimír Železný se veřejně hlásí k tomu, že má blízko k šéfům obou největších politických stran.
Rámeček 1
Cesta tunelu
Na zdravotním a sociálním pojištění dluží firmy státu podle studie Světové banky asi sto třicet miliard korun. Podle premiéra Zemana představují další daňové úniky roční ztrátu kolem padesáti miliard korun. „Stačí podplatit úředníka na finančním úřadě,“ vysvětluje karlovarský podnikatel Pavel Sova, jak uspořil na daních přes čtyři miliony korun. Potom jej ale udala konkurenční firma. „Prostě podplatili jiného úředníka,“ vysvětluje Sova. Finanční úřad udělal v jeho firmě hloubkovou kontrolu a doměřením daně poslal firmu do bankrotu. „Tak to chodí,“ krčí rameny podnikatel. „Když jsem chtěl otevřít kasino, potřeboval jsem řadu povolení. Jenom na úplatcích bych musel zaplatit kolem dvou milionů úředníkům, kteří povolení vydávají. Tak jsem to zabalil.“ Na stejném principu se poskytovaly dnes nevymahatelné úvěry. Experti ze Služby pro odhalování korupce tvrdí (veřejně to řekl jejich první šéf Jan Šula), že za deset procent z požadované částky byli bankovní úředníci ochotni půjčit na jakoukoli záruku, třeba nesmyslný podnikatelský plán. Ani jeden z úředníků, kteří podepisovali špatné úvěry, nebyl potrestán, zhruba desítka jich byla obviněna. Za posledních deset let poskytly banky celkem dvanáct tisíc nevrácených úvěrů. Za úvěrové podvody ale bylo v Česku odsouzeno nebo je stíháno na dvě stovky lidí. Většina podplacených úředníků a tunelářů své ztráty obvykle hájí slovy „neměl jsem při podnikání štěstí“ - a policie jim obvykle před soudem neumí prokázat úmysl okrást banky nebo firmy. „Někdy to není jednoduché,“ připouští žalobce Augustin Hrbotický, který byl zatím jediným vládním zmocněncem pro boj s korupcí a tunelováním. „Když si ale dá policie práci rozklíčovat, kudy a kam peníze šly a jakým způsobem firma hospodařila, dá se úmysl prokázat.“
Rámeček 2
Za všechno mohou úvěry
V říjnu 1999 navštívil Prahu šestičlenný tým ekonomů ze Světové banky v čele s hlavním ekonomem regionální pobočky v Budapešti Robertem Rochou. Jeho členové konzultovali s českými experty z několika ministerstev, České národní banky a Fondu národního majetku. Zpráva byla zpracována v únoru 2000 a o osm měsíců později aktualizována. Na přelomu roku byly její výsledky zpřístupněny na internetu. Materiál hodnotí stav zdejšího bankovního sektoru a především hledá odpověď na otázku, proč byly poskytovány špatné úvěry. Dosáhly totiž výše více než čtvrtiny HDP (podle četných prognóz ještě vyrostou k polovině) a ve světě se považuje za vážnou krizi, když přesáhnou pět procent HDP. „Deset let nebyl problém špatných úvěrů nijak ošetřen,“ píše se ve zprávě. Přetrval zanedbaný právní systém pro vymáhání dluhů, nenašla se politická vůle privatizovat banky a restrukturalizovat zadlužené podniky. Odborníci Světové banky hledají odpovědnost za stamiliardové ztráty. „Vláda ve své reformní agendě přiřadila privatizaci bank překvapivě nízkou prioritu. Banky zůstávaly pod vlivem politických zájmů a špatného řízení, takže nevyvinuly žádný výraznější nátlak na neplatící dlužníky,“ píše se v reportu. Loni se rovněž začala zotavovat ekonomika, ale odborníci jsou dosud opatrní. Pokud se úplně nevyřeší problém úvěrů, struktury jejich poskytování a vymáhání, dokud neponese management bank finanční odpovědnost za způsobené škody, pak stále hrozí, že nesplacené úvěry růst HDP zastaví.
Rozhovor
V příliš velkém měřítku
S advokátem Tomášem Sokolem o tom, proč se nedaří trestat korupci
Proč se nedaří odsoudit tuneláře, dokonce ani ty, kteří evidentně spáchali trestný čin?
Peníze, které se nevrátily, těch pět set miliard, se dají rozdělit do dvou hromádek. Odcizeno bylo asi deset procent. Zbytek jsou nepovedené operace. Úvěry totiž byly poskytovány lidem, kteří chtěli podnikat a vůbec nevěděli, co to je, přitom proti nim stáli úvěráři, kteří vůbec nevěděli, co to je poskytovat úvěry. Mezi tím samozřejmě proplouvali šikovně ti, kteří moc dobře věděli, o co jde. Špatně se to odlišuje. Navíc dnes je většina takových podvodů promlčena.
Kdy je možné stíhat ty, kteří poskytli špatné úvěry?
Je asi pravda, že si úvěráři brali mnohdy nemilosrdně procenta jako úplatek, brali je ale nezávisle na tom, jestli úvěr byl dobrý nebo špatný. Hlavní problém byl jinde: když v zavedené společnosti někdo udělá jednu špatnou nebo nestandardní operaci, tak se dá poznat, že jednal v rozporu s pravidly. U nás bylo 80 % operací nestandardních. Je nesmírně těžké dokázat řediteli, že nějaký úvěr neměl podepsat, když si všechny byly podobné jako vejce vejci.
Nelze dokázat podvod třeba tím, že podnikatel nepoužil peníze na to, na co si je půjčil?
Bankám často stačilo, když ve smlouvě bylo napsáno „podnikatelský záměr“. Pod to se dá schovat všechno. Zažil jsem případy lidí, kteří v úvěrových smlouvách neměli účel úvěru vůbec vyplněn!
Tím ale banky porušovaly zákon.
Určitě, ale v takovém měřítku, že to nikdo nezvládl vyšetřit. Jestliže v bance dvacet referentů denně vypsalo 40 smluv a z toho 30 bylo špatných, tak není v silách policie, aby je všechny odstíhali. Máte samozřejmě pravdu, že taková banka se špatně starala o svůj majetek a akcionáři by za to měli hnát někoho k odpovědnosti. Ale o to se nikdo nepokusil.
Politici deset let přehlíželi práva věřitelů a odpovědnost dlužníků. Byli snad všichni zkorumpovaní?
To nemohu posuzovat. Dřív prostě ekonomové požadovali naprostou volnost a prchali před právníky. Vůbec se nepokoušeli vymezit, co je v ekonomice dovolené, co nedovolené a co trestné.
Dnes se zdá, že si veřejnost a hlavně politici na podvody a korupci zvykli. To už jsme tak cyničtí?
Lidé si opravdu na skandály zvykli. Jeden den si v novinách přečtou něco o korupci a druhý den o něčem stejně šíleném. Přece kvůli tomu nepůjdou každý den demonstrovat. Všichni, kterým tisk dokázal nějaký průšvih, už vědí, že jde v podstatě o to, přestát pět dnů. Pět dnů vás budou mydlit ve sdělovacích prostředcích, a pak už se nic neděje.
