Poté co se generál Josef Červášek stal v roce 1990 šéfem Vojenské kontrarozvědky, zamířily jeho první kroky do archivu. Tady provedl věc, která předznamenává dnešní bouřlivé spory o lustrace: vyškrábal své jméno z registru spolupracovníků StB a přes řádek napsal, že se to stalo už dříve na pokyn někdejšího šéfa StB Aloise Lorence. Tak to alespoň tvrdí vyšetřovací spis Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu. Přepisů byly podle totožného spisu v registrech agentů StB stovky.
Zbytečné řeči
Ministr vnitra Stanislav Gross najednou přišel se zdánlivě šokujícím objevem. Na různých místech ve státní správě dnes pracuje pravděpodobně více než stovka agentů Vojenské kontrarozvědky (viz rámeček). Je jim to umožněno proto, že vlastní negativní lustrační osvědčení. To ovšem neodpovídá skutečnosti. Ministerstvo vnitra jim tyto nepravdivé dokumenty vydalo v roce 1992 přesto, že mělo k dispozici důkazy o jejich spolupráci s komunistickou tajnou službou před rokem 1989. Na titulních stranách zdejšího tisku se objevily otázky po smyslu lustračního zákona, na kterém po léta stála základní očista zdejšího státního aparátu od stoupenců totality. V médiích se taky rozproudila ostrá přestřelka bývalých představitelů ministerstva obrany a ministerstva vnitra, kdo za chybu může. Někdejší náměstek federálního ministra vnitra Jan Ruml tvrdil, že za skandál mohou představitelé ministerstva obrany, protože svého času nepředali jeho instituci dost informací o prověřovaných agentech. Totéž prohlásil i Rumlův šéf Ján Langoš. Tehdejší ministr vnitra Luboš Dobrovský naopak dával vinu za zpackané lustrace agentů VKR jednoznačně vnitru, protože si podle něj nikdy žádné spisy o nich nevyžádalo. Zjistit, zda člověk byl nebo nebyl agentem, tak nevyžaduje studium „dostatečného množství informací“ či nějakých „spisů“, ale chce to prostě přečíst si jeden řádek v tzv. registru svazků, na kterém to je krátce a stručně napsáno. Tak o co se tedy hraje a jak celý spor vlastně vznikl? Když Národní bezpečnostní úřad prověřoval letos některé důstojníky armády, zjistil právě nahlédnutím do registru na ministerstvu obrany, že šestnáct z nich spolupracovalo se Státní bezpečností (konkrétně její třetí správou neboli VKR). Důstojníci se ale hájili, že v roce 1992 dostali čisté lustrační osvědčení. Vnitro proto udělalo důkladnější prověrku agentů VKR a zjistilo, že čisté lustrační osvědčení dostala neoprávněně další stovka důstojníků. Do roku 1993 provádělo lustrace federální ministerstvo vnitra, jenomže registr agentů VKR spadal pod ministerstvo obrany. „Počátkem roku 1992 jsme požádali obranu o lustraci asi stovky lidí,“ vzpomíná na případ zamlčených agentů tehdejší náměstek Jan Ruml. Obrana nejprve poslala informace, že dotyční agenty nebyli. Pár měsíců nato ale přišla z obrany zpráva, že došlo k chybě a že prověřovaní lidé v registru coby agenti zapsaní jsou. Šéf archivní služby na vnitru Jan Frolík dokument předal lustračnímu odboru. „A ten papíry v šíleném návalu práce někde ztratil, nebo na ně zapomněl,“ vysvětlil Ruml minulý pátek.„Dověděl jsem se to teprve dnes,“ dodává.
Langošův bianco šek
Grossův objev samozřejmě přivolal i otázku, kolik agentů Státní bezpečnosti dostalo od vnitra nepravdivý glejt, že nikdy s politickou policií nespolupracovali. Grossův úřad začal minulý týden srovnávat dvě stě tisíc jmen v registru svazků s vydanými čtyřmi sty tisíci lustračními osvědčeními. Prošel zatím na deset tisíc lidí a žádnou další nesrovnalost nenašel. Chyba se stala pouze v jedné jediné skupině prověřovaných osob. Přesto ale existují další kanály, jak mohli agenti přijít k čistým lustračním osvědčením. Za prvé jde o ty, kteří - jak ukazuje úvodní příhoda generála Červáška - nastoupili do vysokých funkcí hned po listopadu 1989 a svých kontaktů využili k falšování zápisu v registru. Například poslanec Jaromír Glac kooptovaný do Federálního shromáždění byl registrován jako agent. Jeho řídící důstojník mu za slib, že bude donášet na představitele Občanského fóra, změnil jméno z Glac na Glagoš. Na podvod se přišlo až o pět let později, kdy Úřad pro vyšetřování zločinů komunismu začal falšování registrů vyšetřovat. Podobných přepisů tam bylo kolem dvaceti - tedy těch, které zjistili vyšetřovatelé. V roce 1992 podepsal federální ministr vnitra Ján Langoš několik stovek čistých lustračních osvědčení. Měly sloužit jako zástěrka pro někdejší agenty komunistické rozvědky, které si převzal nově vzniklý Úřad pro zahraniční styky a informace (ÚZSI). Agenty bylo nutné chránit před prozrazením - šlo například o lidi nasazené mezi arabskými teroristy - a jejich identitu nesměl znát ani ministr. Proto Langoš podepsal osvědčení čistá a dokumenty pak mezi své podřízené distribuoval tehdejší šéf ÚZSI Radovan Procházka. Kde skončily, nikdo nemůže s jistotou říct. Redaktoři televize Nova ale koupili před dvěma lety jedno takové čisté pravé osvědčení za deset tisíc korun od policisty, jehož jméno nikdy nezveřejnili. Proti těmto známým skutečnostem je Grossovo odhalení banalitou. Proč ale lustrační omyl vzrušuje právě současného ministra vnitra, který do vrcholných funkcí ve svém úřadu dosadil reprezentanty totalitního režimu (za všechny jmenujme třeba absolventy VŠ SNB a předlistopadové bachaře Jakubíka a Ibla, z nichž jeden je dnes náměstkem policejního prezidenta a druhý ve stejné funkci pod samotným ministrem). Parlament právě začal projednávat nový zákon o státní službě, jehož jsou lustrace součástí: „definitivu“ by totiž podle něj nedostal žádný estébák, spolupracovník StB, milicionář nebo nomenklaturní kádr. Sociální demokraté jsou proti. Neměl náhlý objev nepravých osvědčení lustrace zpochybnit a dostat je mimo hru? Ministr Gross na tuto otázku neodpověděl.
Rámeček
Co je to VKR
Vojenská kontrarozvědka jako součást Státní bezpečnosti hlídala především vojáky československé armády - měla pod kontrolou jakýkoli projev nesouhlasu. Měla jedenáct set zaměstnanců, kteří prošli prověrkami až v roce 1991, v době, kdy podle názoru jiných českých tajných služeb už stačili zničit většinu kompromitujících dokumentů. VKR se v roce 1992 transformovala do Vojenského obranného zpravodajství, polovinu ze tří set příslušníků nové služby tvořili bývalí estébáci z VKR.
