Je to zvláštní věc. Občanská demokratická strana oslavila nedávno desáté narozeniny a viditelně se těší docela dobrému zdraví. Má na tuzemské poměry solidní osmnáctitisícovou členskou základnu, řadu ctěných starostů a historický zářez prvního premiéra moderního českého státu. Za celých těch deset let byla ODS jen půl roku zbavena vlivu na řízení státu. V postkomunistických měřítcích zůstává Česká republika vcelku slušným útvarem. Přesto strana modrého ptáka musela o své místo v „dobré společnosti“ po celou dobu své existence bojovat a dnes ho má jisté méně než kdy dřív.
Hledá se český Haider
Ne že by se pro její ostrakizaci nenašly důvody. ODS se trestuhodně spojila s českými průmyslovými kapitány, po kterých zbyly jen miliardové dluhy v Konsolidační bance. „Česká cesta“ a kuponová privatizace, nad nimiž ODS převzala záštitu, skončily krachem. (Kdo ale na startu transformace navrhoval něco lepšího? I takoví generálové po bitvě a dnes přátelé zahraničního kapitálu, jakými jsou Miloš Zeman a Petr Pithart, propagovali v roce 1991 privatizaci státních firem do rukou zaměstnanců.) ODS a jmenovitě Klaus se příliš brzy zalekli sociálního napětí: tu předseda ustoupil stávce železničářů, tu zase brzdil volný trh s byty. Zapomenuto nebude ani jeho sympatií k agresorskému Srbsku. A to nejhorší na konec: opoziční smlouva velmi rychle degenerovala do vzorce, podle něhož se přepočítávají místa ve správních radách, poslaneckých komisích a ve státní správě. Když ale teď, po deseti letech existence, vystavují různí hostinští ODS účet, přinejmenším stejné místo jako tyto prokazatelné položky, pod nimiž by se straně měl prohýbat hřbet, zabírají zástupné důvody: skandály ve financování, údajný nacionalismus a sektářský pohled na svět. V takové kritice Klaus opravdu může vidět nespravedlnost. Temné skvrny ve financování, které byly bezprostředním důvodem pro jeho demisi v roce 1997, mají s čestnou výjimkou US všechny parlamentní strany. Lze namítnout, že občanští demokraté se v aférách namočili zdaleka nejvíc. Jenže nejpozději od nedávného střetu Cyrila Svobody s Miroslavem Kalouskem, který připomněl, že i lidovci se „museli“ z něčeho živit, už se nelze neptat: není míra poznané zkorumpovanosti ODS spíše odrazem úsilí, s jakým se zrovna v jejím nitru pátralo? Ještě účelovější je druhá výtka - nacionalismus a antievropanství. Když Ivan Pilip na posledním sjezdu US posluchače varoval, že s Klausem na Hradě a Zahradilem v Černínském paláci budou muset oprášit znalosti ruštiny, víc než jako nadsázka to znělo jako obyčejné pomlouvání konkurence. US a ODS mají nejvíce proevropské voliče, a tak se o ně přetahují. Když se podaří předvést profesora jako zakukleného Antievropana, kam jinam než k unii se asi obrátí jeho zklamaní ctitelé? Občanští demokraté ale nejsou eurobijci. Integraci České republiky do Evropské unie ODS neříká „Ne“, říká „Ano, ale“ - a to je rozdíl. Během ideové konference o předminulém víkendu se občanští demokraté nezabývali otázkou, jak překazit vstup země do EU, ale tím, jak se po vstupu přiživit na docela pravděpodobné vlně deziluze. Je z toho cítit účelovost, na rovnici Klaus je český Haider to ale nestačí ani náhodou. V tuzemsku to ostatně byli lidovci a sociální demokraté, kdo zavedl víza s Ruskem, Ukrajinou a dalšími státy východní Evropy a kdo ztěžuje pohyb Východoevropanů na českém trhu práce. Na tyto argumenty lidé z vedení US reagují v soukromém hovoru pozoruhodným způsobem: oni ti ódéesáci nejsou haiderovci programově, ale spíš mentálně. Jsou tak zaseklí ve své nenávisti k okolí, že se vymezuji proti všemu, co nepatří pod modrého ptáka. Sektářství a neustálá naježenost vůči okolí, na tom opravdu něco je. Občanští demokraté si navykli hledat nepřítele, kam se podívají: na Hradě, v jiných politických stranách a hlavně v médiích. Jenže, marná sláva, oni je také skoro všude mají. Prezident ODS a jejího šéfa upřímně nesnáší. Konkurenční politici ODS před třemi lety doporučovali, že se musí zbavit Klause. Také novináři ze seriózních médií skutečně přednostně kritizují občanské a sociální demokraty. Klaus a jeho strana si ke své škodě málo uvědomují, že se dá žít i s nepřízní médií a intelektuálů, kteří udávají tón. V létě 1998 se novináři naklonění ODS také dali spočítat na prstech jedné ruky - a přece Klaus na svou stranu strhl skoro třetinu Čechů. Vzít si výrazný úspěch z posledních voleb k srdci, nemuseli si Klausovi muži zbytečně nabíhat. S tak nevybíravými metodami, jaké předvedli v České televizi, se na „duch doby“ - a může k nim být stokrát nespravedlivý - jít nedá.
Daleko od Prahy
Z Malé Strany to možná není vidět, ale leckde po Čechách zůstává základní politická linie stejná jako v roce 1989. Z jedné strany místní organizace ODS jako pokračování buněk Občanského fóra, z druhé strany ČSSD, často ovládaná normalizačními funkcionáři komunistické strany. Klausovi se deset let nepřetržitě daří oslovovat technickou inteligenci, vysokoškoláky, podnikatele a vůbec lidi, kteří konec komunismu pochopili jako svoji výhru. Nemá na ně monopol, její voliče vábila dřív ODA a dnes třeba Unie svobody. Po celou tu dobu ale ODS dokáže na svou stranu strhnout čtvrtinu, a když je ve formě, třetinu populace. Je to právě ta část národa, bez níž se nějaká modernizace země nedá provést. Samozřejmě to zavání paradoxem - až občanští demokraté před volbami znovu nabídnou pravicové recepty, bude v tom trocha schizofrenie. Jak bude Václav Klaus ekonomiku zbavovat mocných lobby, s nimiž jeho strana vesele uzavírala aliance? Je to představa, která si žádá vyvinutou fantazii. Čtenáři Jana Procházky si přitom možná vzpomenou, jak spisovatel ve své Politice pro každého (1968) popsal filozofii československých komunistů, kteří v šedesátých letech nalezli svoji lidskou tvář: Slibujeme, že vám budeme vládnout přinejmenším tak dlouho, dokud nenapravíme své staré chyby. V podobné situaci bude volbami stát i Václav Klaus. Je tu ovšem jeden podstatný rozdíl. Reformní komunisty ani na vteřinu nenapadlo tolerovat politickou opozici mimo „stranu“ a společnosti se jako nosiči světla prostě vnutili. Nabízeli omezenou volbu: my, nebo stalinisté. ODS se reformním voličům vůbec vnucovat nemusí, ty jí do náruče vhání její notoricky neschopná konkurence.
Autor je redaktorem BBC.
