Proti vlasům byli všichni

Hodně nebezpeční vlasatci

Vzor rockových hudebníků a amerických hippies dorazil do Československa v polovině šedesátých let. „Komunistický režim byl vždy citlivý na vše, co bylo autentické a spontánní, " připomíná jeden z pamětníků, ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma. "Vlasy byly příliš vidět, a tak se už od roku 1966 datují větší akce proti máničkám. " Pokutovat a stříhat vlasaté chlapce umožňoval zákon o znečišťování veřejného prostranství. V té době se také uskutečnila demonstrace mániček na pražském Staroměstském náměstí. V letech 1967 až 1968 byly dlouhé vlasy stále podezřelé, režim je ale více méně toleroval. Do diskusních pořadů v rádiu dokonce volali lidé, že Marx měl také dlouhé vlasy. Davy mániček se účastnily demonstrací při výročí okupace v srpnu 1969 a jejich protest měl velký ohlas. Komunisté využili přirozený odpor starší generace k "vlasatcům“ a všechny, kdo protestovali proti okupaci, označili za kriminálníky a deklasované živly. Obraz nepřítele - špinavého vlasatce - jim tak spolu s tanky v ulicích pomohl získat značnou podporu společnosti. Jak známo, komunisté tehdy „klid k práci“ před nebezpečím vlasatců ubránili. Přesto byly počátkem sedmdesátých let v Československu desetitisíce mániček, zřejmě nejvíc v celé Evropě. Historici to dnes vysvětlují tím, že tlak režimu včetně reklamní kampaně „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“ jejich počet spíše zvyšoval.

Všichni jsme četli

Touha žít svobodně i v policejním režimu se totiž mohla uskutečnit nejlépe ve společnosti podobně smýšlejících. „Šlo a stále jde o to být svobodný, " připomíná jedna z bývalých pražských mániček, drobný muž známý pod přezdívkou Fosgen (43). Před revolucí pracoval ve skladech: "Byly to takové zašívárny, kde jsem mohl číst. Sice jsem nedostával moc peněz, ale měl jsem čas na hudbu. Pracovali tam slušní lidé. S kamarády jsme si půjčovali knížky propašované z ciziny, rozmnožovali je, kopírovali kazety Plastiků a dalších kapel. Jen lenost a strach ostatním lidem nedovolily získat informace, " vysvětluje Fosgen, který dnes pracuje v distribuci knih nakladatelství Kosmas. Michal Holub se do okruhu mániček dostal na polygrafickém učilišti. "Byla to jejich líheň, protože se tam učili ti, co se nedostali na školy, " vzpomíná. "I když jsem kvůli rodičům nemohl studovat a štve mě, že nemám vysokou, mohl jsem na sobě pracovat. " Michal Holub navštěvoval v Praze bytové semináře, jezdil do Uničova, kde máničky v parku pravidelně pořádaly výstavy svých obrazů. "Kultura nás propojovala, všichni jsme četli, poslouchali muziku, " líčí s nadšením. Osmdesátá léta si nemůže vynachválit: "Byly vážně fajn, cestoval jsem hodně po republice a přehrával lidem Videožurnály. Poznal jsem spoustu lidí a všichni jsme se měli strašně rádi. V normální společnosti bych k tomu nepřišel. " Jeho kolegové v tiskárně, kde pracoval, se na něj dívali jako na raritu, ale dali mu pokoj. Zájem projevili až během revoluce, kdy se ho chodili vyptávat, co se vlastně děje. "Byla to možnost, jak se vydělit z establishmentu, " vysvětluje svou účast v hnutí mániček ředitel pražského Rock Café Pavel Zvolenský (42) a dodává: "Dala se tak využít jediná výhoda totality a tou bylo moře času. " On sám četl 5 knížek týdně. Po studiu konstrukce nábytku na uměleckoprůmyslové škole pracoval jako aranžér, geodet a topič. "Ze začátku jsem jen chodil do hospod a poslouchal muziku. V osmdesátých letech jsem sám hrál v několika kapelách. Kdo se snažil, mohl prorazit po svém. “

Musíme si pomáhat

Česká společnost se s normalizací sedmdesátých let rychle smířila. Nebylo třeba velkého teroru: nejčastější represí byly soudy za podvracení republiky. Kdo něco řekl proti režimu například v hospodě, dostal podmínku. Historik Emanuel Mandler odhaduje, že takových případů byly počátkem sedmdesátých let tisíce. „Každý věděl, v jakém systému žije. Přesto se nikdo nebouřil, protože měl strach, " vysvětluje Mandler. "A strach měli hlavně z toho, že budou vytrženi ze svých rodin. Všichni si mysleli - s výjimkou několika intelektuálů - že režim tu je navždycky. " Konformní život v komunistické totalitě po roce 1969 Čechy podle Mandlera nutil, aby se vzdali posledních střípků morálky. Rezignovali na veřejný život a před tlakem komunistů se skrývali v rodině. Známé heslo "kdo nekrade, okrádá svou rodinu“ a vlna chalupářství vypovídají o tom, jak se většina přizpůsobila novým poměrům. „Snažili se všemi prostředky vytvořit v totalitním vězení aspoň malou oázu svobody, " říká Emanuel Mandler. Společenství mániček žilo podle podobných principů. "Režim lidi stmeloval, žil jsem společně s dalšími deseti podnájemníky v jednom bytě. Pomáhali jsme si, přespávali u nás známí z venkova, nikdy se nestalo, že by se mi něco ztratilo. A to jsem ve svém pokoji, který jsem nezamykal, měl spoustu desek a knížek, " vzpomíná na počátky hnutí mániček Fosgen. Obyvatelstvo se snažilo využívat výhody režimu, menší část přitom přijala funkce ve straně, Národní frontě nebo v zaměstnání. "Obcházeli pak své známé a vysvětlovali jim, že chtějí pomáhat a že je jenom správné, když tam budou oni, než aby to vzali ti horší, " říká historik Tůma. Nejčastější formou "odporu“ proti režimu byla neúčast na prvomájovém průvodu (mnozí lidé si ale pro jistotu brali dovolenou). Někteří zase při volbách neházeli do urny manifestačně jedinou kandidátku Národní fronty, ale chodili s ní symbolicky za průhlednou plentu, aby to vypadalo, jako že se skutečně rozhodují. Podle Oldřicha Tůmy lidé snášeli režim zpočátku tak trpně, protože si mysleli, že vydrží maximálně několik let. Umělecký šéf skupiny Plastic People Ivan Jirous zmiňuje ve své „Zprávě o třetím českém hudebním obrození“, jak si teprve v roce 1974 uvědomil, že v socialistickém státě prožije větší část života. Podobný pocit popsal i Václav Havel v dopise Husákovi z roku 1975. Právě oni jsou vzorem těch, kteří se odmítli režimu přizpůsobit. Svým způsobem se během sedmdesátých let stejně rozhodovaly tisíce mániček. Psycholožka Dana Němcová připomíná, že dlouhé vlasy se tehdy staly symbolem osobní nezávislosti. Není divu, že je pak režim pronásledoval. Většinou proti nim neužíval politické paragrafy, běžné ale byly procesy proti „výtržníkům“: každý rok jich proběhly stovky proti mladíkům zpravidla ve věku do dvaceti let. Mezi odsouzenými měli převahu dělníci a učňové. Byly zakazovány koncerty, s větší brutalitou bylo poprvé publikum rozehnáno v roce 1974 při koncertě Plastiků v Rudolfově u Českých Budějovic. Máničkám hrozily tresty za příživnictví (stačilo, když někdo šest týdnů nepracoval) a za vyhýbání se vojenské službě (kdo odmítl nastoupit, čekala ho sazba dva roky až pět let nepodmíněně). Máničky rozvracely nejen republiku (bráno z pohledu komunistů), ale jejich životní styl ohrožoval i poklid tehdejších rodin. Proto se na ně skrz prsty dívala většina společnosti. V metropolích to tolik nevadilo, když ale „špinaví vlasatci“ přijeli do menších měst, museli počítat s velmi pravděpodobnou možností, že budou během půlhodiny předvedeni na okrsek VB. Mohli si pak gratulovat, když to skončilo několika fackami a vykázáním z města. "Když jsem se vracel do rodné vesnice za rodiči, byl jsem kvůli vlasům pro vesničany hašišák. Donášeli na mě naprosté prkotiny: že jsem třeba šel s někým k řece, " vzpomíná Fosgen na venkovskou idylu normalizačních let.

Světlo v koncentráku

Jednotu mániček držela rocková hudba. „Vyjadřovala generační i politickou vzpouru proti režimu, " tvrdí dnes Fosgen. Více či méně tajné festivaly rockové hudby se začaly pořádat v polovině sedmdesátých let - tehdy se stala legendou skupina The Plastic People of The Universe. Jana Chytilová (43), která o kapele v posledních třech letech točila dokument, připomíná, že ani hudba této režimem důsledně pronásledované kapely nebyla politická. "Komunisti je ale tak štvali, že se nakonec zpolitizovali takřka nechtěně. Nakonec se stali symbolem odporu proti režimu, " vysvětluje režisérka. Doba, kterou Egon Bondy ve svém pesimistickém eseji Leden na vsi z roku 1977 přirovnal k životu v koncentračním táboře, měla podle pamětníků světlé momenty právě díky hudbě. "V partičce mohl být člověk sám sebou, " vzpomíná režisérka Chytilová. "Každý víkend jsme utíkali z Prahy pryč - pronajímali jsme si fary a jednou dokonce i kostel. " "Policajti byli nešťastní, že jsme se všichni navzájem znali, mysleli si, že jde o nějaké organizované spiknutí. Nám šlo ale hlavně o hudbu, svobodu a setkávání se, " usmívá se Fosgen. Jednotlivé party se scházely v hospodách, občas se stávalo, že přátelské fotbalové zápasy rozháněli policisté. "Zřejmě jim vadilo, že se lidi dobře baví. Dvacet vlasatců asi policisty také pořádně provokovalo. “

V časech disidentů

Největší politická akce českého disentu - Charta 77 - se zrodila ze solidarity s máničkami. Jak známo, proces s Plastiky a jejich příznivci sjednotil dosud roztříštěné odpůrce režimu. Vzdělaní disidenti poté přijali v kultivovanější podobě i životní styl mániček. Během procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných, kdy byli odsouzeni například Václav Havel, Václav Benda a Jiří Dienstbier, vyšlo v samizdatu tablo s jejich portréty. "Kdyby člověk nevěděl, o co jde, tak by si myslel, že se dívá na reklamní letáček nějaké máničkovské kapely. Všichni totiž měli dlouhé vlasy, " vzpomíná historik Tůma. Katolický farář Marián Zajíček (50) byl jedním ze dvou prvních signatářů Charty na Slovensku. Podpisem chtěl vyjádřit solidaritu s hudebníky i dalšími stíhanými disidenty. Dostal se do vazby a StB vyslýchala všechny jeho známé. Jeho podpis pak odsoudili církevní hodnostáři, nerozuměli mu ani nejbližší příbuzní. Když ho z bratislavské vazby vysvobodila intervence Amnesty International, přestěhoval se do Prahy. Začal pracovat jako dělník a účastnil se akcí máničkovské kultury. Nakonec se oženil. "Bylo to dobré vykročení z církevního stereotypu, " pochvaluje si Marián Zajíček, který dnes pracuje jako asistent poslance ČSSD Lubomíra Zaorálka. Část mániček se napojila na disent: překládali rockovou poezii, rozmnožovali časopisy. "Na setkání Charty v roce 1992 jsem potkal spoustu kamarádů. Dřív jsme o tom nemluvili, i když bylo jasné, že většina z nás také podepsala, " říká hrdě Fosgen. Několik vln emigrace potom zmenšilo počet starších mániček, řadu z nich k emigraci donutila StB. Vystřídaly je ale máničky s předem jasným politickým názorem, jako byl třeba Alexandr Vondra (39), který vystudoval přírodovědnou fakultu a poté pracoval jako hlídač, programátor a topič. "Každý svobodný projev v komunismu byl politikum, " vysvětluje, proč se vedle hospodských zábav od počátku věnoval práci na výrobě samizdatu a podpoře Charty 77. Policejní šikana a soudy pro něho už patřily k nutnému a očekávanému riziku. "Nakonec jsem dlouhé vlasy shodil, " vzpomíná. "Začaly se třepit a nestálo mi za to je udržovat. " Jak potvrzuje i Oldřich Tůma, koncem normalizace už ani komunisté nechápali dlouhé vlasy jako symbol nesouhlasu s režimem a vlasatí zpěváci nakonec vtrhli dokonce do televizních estrád.

Předat pomoc dál

Dnes je lidem, na kterých v sedmdesátých letech stálo hnutí mániček, přes čtyřicet. „Dříve se o mužském klimakteriu nemluvilo, " říká psycholožka Šárka Gjuričová. "Dnes se začíná připouštět, že i u mužů dochází okolo čtyřicítky k fyziologickým i psychologickým projevům stárnutí. Někteří se snaží začít znovu, všichni přitom bilancují, protože vědí, že mají větší část aktivního života za sebou. " Bilancovat začínají i máničky. Fosgen si udržel svůj styl a život mezi knihami a hudbou si pochvaluje: "Vlastně se toho moc nezměnilo. Skvělé je, že spousta knih, myšlenek a hudby je dostupná každému. Mladí lidé můžou cestovat, mě to už moc neláká, je to věkem. Svým koníčkem - knihami - se můžu živit. " Stále jezdí na festivaly, změnila se pouze hudba, kterou poslouchá. Jana Chytilová si z doby normalizace odnesla cennou zkušenost: "Naučila jsem se nepodléhat tlakům. Když se člověk nezbláznil z komunistů, vydrží všechno. Stejně tak se nezblázním z peněz jako někteří mladší lidé, " vysvětluje. Mluvčím nespokojenců je naopak Michal Holub: "Nemám žádné iluze, společností jsem opovrhoval před revolucí, i teď jsem dobrovolně mimo. Kdyby byly v roce 1989 volby, vyhráli by komunisti. Lidi jsou nepoučitelní hlupáci. " V jistém ohledu je to horší než dřív: práce ve vrátnici přestala být dobrodružstvím. Rovněž Pavel Zvolenský připouští, že lidé se dnes k sobě navzájem chovají "daleko méně čestně než dřív“. On sám přesto žije celkem spokojeně hudbou ve svém Rock Café. Věří totiž stále, že společnost je možné měnit k lepšímu. „Je důležité připomínat totalitu a sametovou revoluci, " říká. Proto se stal členem Společnosti 89. Ve svém klubu pro ni každý rok 17. listopadu pořádá vzpomínkové večery. Alexandr Vondra pokračoval v politické kariéře i po převratu a čtvrtým rokem je českým velvyslancem ve Washingtonu. Minulost mezi máničkami a v disentu mu pomáhá v tamní společnosti: "Američané si lidí, kterým říkají freedom-fighters, stále považují. Hodně rozlišují na dobré a zlé hochy. " Velvyslanec také po zkušenostech z normalizace dobře ví, že "občas má smysl dělat věci, které nepřinášejí okamžitý profit“. Marián Zajíček tvrdí, že nerozumí nové generaci ani hodnotám, které vyznává. Jako k bývalému knězi ale k němu dodnes chodí známí pro radu v osobních problémech. Poslanecký asistent tvrdí, že mezi českými poslanci je lepší o minulosti v podzemí nemluvit: většina z nich totiž bývalé odpůrce režimu považuje za možné spojence prezidenta Havla, ve sněmovně nepříliš oblíbeného. Zajíček se stal jedním z aktivistů Amnesty International a organizuje pomoc pro politické vězně v Latinské Americe: „Jednou mi lidé z Amnesty pomohli, tak tu pomoc musím předat dál. “

Rámeček

Bohové zapomínají

„Nestaň se vůle naše, staň se vůle tvá - ale proboha, staň se! Nenech nás napospas!“ Takovou modlitbou začíná svou knihu Leden na vsi (TORST, Praha 1996) undergroundový básník Egon Bondy. Činí tak s doplňující poznámkou, že právě tato modlitba je jedinou možnou aktivitou ve světě, kde se jinak pouze čeká na to, „až budeme zabiti, nebo zemřeme“. Kniha byla mezi máničkami velmi populární a šířila se samizdatem - lidé si s její pomocí vykládali nepříjemné poměry. Úvodní modlitba v zásadě shrnuje obsah. Bývalý maoista Bondy se totiž zklamal v učení velkého předsedy rudé Číny. Ten přece vždycky tvrdil, že demokracii nelze nařídit shora, ale že musí vyrůst z lidu. Ve svém exilu, kterým byla v lednu 1977 fara v Hostomicích, český básník zjišťuje, že z lidu nevyroste. Lid ji především nechce, ostatně k tomu ani nejsou dobré podmínky. „Systému, který na Východě vládne, se podařilo víc než komukoli předtím, že lidé jsou osamoceni, bez vzájemné opory, izolováni, bez spolupráce, odcizeni, bez důvěry svěřit se, prosit o pomoc a pomoci. Hlavně proto 99 % lidí hodilo všechny skrupule za hlavu a oddalo se pasivní kolaboraci. " Země se tak stala koncentračním táborem, "kde nelze vůbec eticky hodnotit, protože všechno, co učiním, abych žil, činím na úkor druhého a způsobuji mu tím utrpení“. Po tomto zvláštním rozhřešení nabízí zklamaný maoista východisko v mystickém učení přitakání boží vůli - může tak učinit každý, i když má na svědomí cokoli. Sám Bondy to ale má stejně těžší než ostatní, protože je jako básník postaven před neřešitelné dilema: "Kdo se nepřizpůsobí, je beznadějně zaživa pohřben. A kdo se zkonformuje, ví, že se zkurvil. " Nepřizpůsobivý Bondy pak volí velmi záporný pohled na svět: "Psát v tomto řádu o kráse přírody, lásky, života apod. - je už zkurvením. Květy jsou šeredné hnilobou, láska je onanií nebo promiskuitou a život už vůbec není život, ale vegetativní plazení se po zemi. " V tak nesnesitelné době proto Bondy věří, že bůh svou vůli projeví a pokud možno zničí celý svět. Jak by to mělo vypadat, ukazuje v závěrečném popisu jednoho ze svých snů. Nastane tma a hmota se začne rozpadat do černých sazí. Básník přesto najde ještě ne úplně rozpadlou nádražní budovu a pustí si tam radio. Na vlnách zachytí modlitbu, kterou mayští bohové každých 52 let svazují světové epochy. Tentokrát ale zapomněli, a tím nastal konec světa. Logicky každého napadne, že to je absurdní konec: jak mohli mayští bohové zapomenout, když jejich modlitba zní v radiu.

Rozhovor

Chtěli být sami sebou,

říká o máničkách psycholožka Dana Němcová

Proč se chtěli mladí lidé za normalizace odlišovat?

Prvním impulzem zřejmě bylo boření konvencí. To je období, kterým prochází každý mladý člověk. Ale nakonec se to změnilo až v odmítnutí konformity. To byl náboj, který tehdy lidi tak ozvláštňoval. Například moji synové měli dlouhé vlasy dokonce už na základní škole. Pokud se dítě potřebuje ozvláštnit a když to dělá neagresivním způsobem, tak demonstruje hledání své vlastní identity, své vlastní tváře, a k tomu má mít plnou svobodu. Tady se nedostatek svobody projevil také v tom, že i lidé, kteří si dovolili byť malý přepych dlouhých vlasů, se vlastně stali lovnou zvěří.

Říká se o vás, že jste byla rádkyní mnoha máničkám a znáte jejich osudy. Kdo pro vás byl typickým představitelem jejich hnutí?

Nejdůležitější bylo, že ti lidé chtěli být sami sebou, a tak se odlišili postojem, který měl vlasy jako vnější znamení. Mám dojem, že politickému tlaku odolávali právě proto, že o sobě věděli a že mezi nimi existovala určitá solidarita, určitá svázanost. Vyjadřovala se třeba hudební tvorbou. Sama si pamatuji na koncert několika nezávislých undergroundových kapel v Rudolfově u Českých Budějovic, kam přijely skutečně stovky vlasatých lidí. Pak nás předvolali k výslechu a říkali: To nám nepovídejte, že nejste dobře organizovaná protistátní skupina. Kdybychom my chtěli dostat mládež od Chebu po Košice dohromady, tak k tomu potřebujeme celý aparát.

Vyplatilo se být máničkou? V komunitě se dal tlak režimu vydržet lépe, na druhou stranu byl tlak proti máničkám zase silnější. Nebylo lepší se ostříhat a jezdit na výlety se SSM?

To bychom se museli ptát, co se vlastně vyplácí. Vždycky si myslím, že se vyplácí, když člověk má pocit vlastní důstojnosti a když se rozhodne být svobodný. Má tu možnost za jakéhokoli režimu, ale musí vědět, že za to bude něco platit.

V prostředí pražských mániček vznikl pervitin. Jak silně se spojilo v zásadě kulturní hnutí s drogovou a kriminální scénou?

Režim byl schopen kriminalizovat jakoukoli odlišnost. Na druhé straně je pravda to, co jste naznačil s pervitinem. Nakonec i americká šedesátá léta se neštítila drogových požitků. Ale když hráli Plastici, po dobu koncertu si nikdo netroufl ani se opít, protože jsme věděli, že tam přijdou policajti.

O máničkách se velmi málo mluví. Myslíte si, že nevytvořily nějakou silnou kulturní hodnotu, která by oslovila i dnešek?

Těm lidem šlo o to, aby se mohli svobodně projevovat. Stalo se, a pak už neměli potřebu o tom nějakým složitým způsobem vypovídat.

Rozhovor vysílal ČRo 6 - Rádio Svobodná Evropa.

Autorka je editorkou internetového časopisu inzine.cz.