Na útěku před Osvětimí

Mluvit a naslouchat druhým

V byrokratických termínech jde o následující: úředníci ministerstva obrany nechtějí dát těm, kdo utekli před transportem do koncentračního tábora, a obětem slovenských vojenských lágrů statut československého politického vězně podle zákona 255 z roku 1946. Letmý pozorovatel by to mohl považovat za banální spor. Výhody takového osvědčení totiž nestojí téměř za řeč: jeho držitel může jezdit zadarmo hromadnou dopravou, stát mu přispívá na telefonní účet a občas na lázně. „Ale tady nejde o peníze, nýbrž o právo a mravní satisfakci,“ říká nový vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. „Neuvěřitelný přístup ministerstva obrany mě tak pobouřil, že jsem se na začátku loňského roku těchto dvou skupin ujal. Oni těm, kteří se ukrývali v té hrůze, otevřeně říkají - vy jste netrpěli dost. A chování k lidem ze 6. robotného praporu je snad ještě horší. Jim říkají - vy jste byli vojáci fašistického státu.“ Těchto „vojáků“ dnes u nás žije už jen devatenáct. Přitom mezi březnem 1941 a červnem 1943 jich prošlo 6. robotným praporem na dvanáct stovek. Vesměs židovští a romští mladíci, kteří se podle slovenského branného zákona z roku 1940 coby „neárijci“ nemohli stát vojáky a byli zařazeni na nucené práce. Na různých místech Slovenska pak pod dozorem dřeli při stavbě silnic, odvodňovacích kanálů a podobně. Žili v nelidských podmínkách v barácích plných štěnic a vší, bití a šikana ze strany nadřízených byly na denním pořádku, trpěli hladem a zimou. Po zrušení tří židovských rot robotného praporu putovali mladí muži rovnou do koncentračních táborů v Novákách, Seredi a Výhni. „Chovali se k nám krutě,“ říká Eduard Belas, jeden z mála pamětníků. „Žili jsme v neustálém strachu o holý život.“ Skupinu lidí, kteří se za války ukrývali před deportací do koncentračních táborů, dala u nás před osmi lety dohromady Eva Benešová. V roce 1990 byla na zakládajícím sjezdu mezinárodní organizace Hidden Child v New Yorku. U zrodu této organizace stál její bratr Petr Weis (do Ameriky emigroval v roce 1978, brzy poté, co podepsal Chartu 77) spolu s polskou emigrantkou Annou Shore. „Tehdy probíhala odškodnění obětí holocaustu a lidé, kteří ho prožili v dětském věku, tam vůbec nebyli zahrnutí. Bratr si uvědomil, že jsme opravdu mimo,“ říká Eva Benešová. Ještě větší roli než případné odškodnění však při vzniku Hidden Child hrála potřeba mluvit s lidmi podobných osudů. „Nepatřili jsme ani mezi internované, ani mezi poválečnou generaci. Ze mě osobně spadl veliký šutr, když jsem se o svých zážitcích z dětství poprvé odvážila promluvit na veřejnosti. Ostatní, stejně jako já, v sobě to podivné tajemství celý život dusili,“ vysvětluje Eva Benešová. „Scházet se je pro nás jakási terapie. Z toho, že se narodíte jako terč k odstřelu, se můžete dostat jedině tak, když o tom budete mluvit a také naslouchat druhým.“

Stalo se něco ošklivého

Eva Benešová se narodila rok po začátku války. Dědeček, pražský obchodník, se mimo jiné věnoval sociální pomoci Židům, kteří přicházeli z ciziny. „Staral se o jejich stravu a bydlení, pomáhal jim i na studiích, každý týden k nám chodili studenti jako hosti na šábes, dostávali dary.“ Na začátku války se její maminka provdala, otec pocházel ze Slovenska, byl profesorem matematiky. „Tatínek byl Žid, ale ateista, komunista, bojovník za lepší příští,“ usmívá se Eva Benešová. „Později jsem se maminky často ptala, proč včas neodešli do ciziny. Odstěhovat se do Anglie by pro nás nebyl problém, příbuzní tam už žili. Odpovídala: copak jsme něco provedli?“ vypráví Eva Benešová. „Dědeček, babička, teta, tříletá Míša, strýček, co se vrátil z Anglie, všichni zahynuli.“ Její rodiče dostali předvolání do transportu později, v roce 1942. Jednou totiž měli odklad, protože maminka byla těhotná. „Tehdy už maminka věděla, že dědeček si musel vykopat hrob a pak ho zastřelili. Ten lágr, kde zahynul, byl totiž ve vsi, kde žil náš vzdálený příbuzný. Dědeček ho před válkou podporoval. Napsal mamince podivný dopis s náznaky, že se stalo něco ošklivého,“ dává Eva Benešová dohromady své dětské vzpomínky s pozdějším vyprávěním matky. Po několika dnech skrývání v bytě sehnal otec pro matku doklady od šestnáctileté slovenské služky. „Sám měl nějaké maďarské doklady, vydával se za vdovce, a já a desetiměsíční bratr jsme jeli s ním,“ říká Eva Benešová. „Počkal na silvestra, předpokládal, že Němci budou ožralí.“ S matkou se pak sešli až v Budapešti na nádraží. „Z tohoto prvního útěku mám pouze velmi matné vzpomínky, bylo mi málo přes dva. Pamatuju si jen, že mi prvně v životě byla zima a měla jsem hlad a pak že jsem ležela pod něčím smradlavým, snad na korbě náklaďáku. Víc nevím, tatínek o tom později nikdy nevyprávěl,“ dává útlá žena dohromady zasuté dětské vzpomínky.

A teď půjdeme ven

První cesta vedla k babičce do Lučence. „Na území Maďarska ještě nebyly transporty, dalo se tam sehnat jídlo pro Žida,“ vysvětluje Eva Benešová. „Žili jsme někde ve sklepě, pamatuji si jen, že tam byla tma. Babička nám nosila jídlo.“ Pak ale uprchlíky někdo udal. Otec skončil ve vojenském táboře pro Židy, matka s dětmi se skryla kdesi na venkově. „Pak nás zase někdo udal a zavřeli nás do ghetta v Lučenci. Od té doby jsem už všude s sebou nosila svůj batůžek - pamatuji si, že jsem v něm tehdy měla nočník a jablíčka, taková malá, ale sladká,“ říká Eva Benešová. Otci se za nějaký čas podařilo z lágru uprchnout a dostal se za rodinou v lučenském ghettu - přišel s falešnými papíry jako návštěva. „V jedné místnosti jsme žili spolu s dalšími dvěma rodinami. Já, bratr i rodiče jsme spali tu noc na jedné posteli,“ vzpomíná na šedesát let staré zážitky Eva Benešová. „Tatínek byl těžký kardiak a tu noc byl úplně vyčerpaný. Nepamatuji si přesně slova, která tehdy šeptal matce. Ale bylo to něco jako já už nemůžu, už nechci, necháme to být. Ale zato si pamatuji, že i na mě padla obrovská únava, vyčerpání, konec.“ Po ránu se ale otci zase vrátil elán. „Vedl mě za ruku, máma nesla Petra, a říkal - a teď půjdeme ven, a vy se nebudete ohlížet, byli jsme tu jen na návštěvě. Mohli nás zastřelit a rodiče to věděli. A mamince říkal - žádné hysterické scény, ty nemáš strach. My prostě vyjdeme. A my jsme opravdu vyšli,“ popisuje Eva Benešová cestu skrz bránu, střeženou německými vojáky. „Zbytek dne jsme se schovávali v nějakém sklepě.“ Jejich další cesta vedla přes hranice zpátky na Slovensko. „Ten útěk byl ošklivej, hnusnej. Převaděč vždycky bliknul světýlkem, když se hlídka vzdálila, a my jsme popoběhli,“ popisuje Eva Benešová zážitky pětiletého děvčátka. „Brácha tehdy řekl svá první slova. Když uslyšel v dálce vlak, volal maďarsky mašinka, fona, fona. A máma ho začala dusit. Dodnes si to, chudák, pamatuje. Já jsem měla čtyřicítky horečky, dědeček lékař mi dal před cestou injekci, abych spala. Měla jsem příšerné sny. Vždycky, když se objevilo převaděčovo světýlko, viděla jsem ten znak - lebku a zkřížené hnáty.“ Na Slovensku pak rodina žila pod falešným jménem Kováčovi. „Jednou si mě na ulici všiml slovenský policajt a povídal tomu druhému: Není to židovské dítě? Mně pak řekl: Holčičko, ty jsi hezká. Kdepak máš maminku? Doveď nás k ní,“ vzpomíná Eva Benešová. „Vzal mě za ruku, vedle mě šly takové vyleštěné obrovské holínky, dovedla jsem ho k nám.“ Rodiče ukázali falešné doklady i modrookého blonďatého syna, ale policajt jim stejně nedůvěřoval. „Odvedl nás na nádraží a posadil do vlaku plného německých vojáků. Měli jsme jet někam, kde prověří, zda nejsme Židi,“ říká Eva Benešová. „Vojáci byli ožralí, stříleli do vzduchu, mačkali mě a vyhazovali nad hlavu.“ Na prvním nádraží, kde vlak zastavil, rodiče s dětmi vystoupili a schovali se pod vagony. Pak otec poprosil lidi na nádraží o pomoc, tvrdil, že utíkají před frontou. „Žili jsme u mlynáře, dokud se jednou nezeptal: Poslouchej, Kováč, nejsi ty Žid? A zase jsme utíkali,“ líčí Eva Benešová.

Nebo nás zabijou

Z osmnácti míst, kde se rodina skrývala, si Eva Benešová zdaleka všechna nepamatuje. Matně si vzpomíná na salaš v horách, kde byl počat její druhý bratr. „Kdybych znala souvislosti, mohla jsem se tam cítit bezpečně,“ říká. „Ale já si pamatuji hlavně to, že tam bylo hrozně vlhko a v jedné ze dvou místností rostly houby.“ Ráda naopak vzpomíná na život na úpatí Nízkých Tater. „U Miadoků to bylo nejhezčí, poslední zimu jsme tam žili skoro dva měsíce,“ vzpomíná. „Celá vesnice byli čeští bratři, vůbec se tam neudávalo. Jejich babička měla spoustu sukní, seděla a předčítala z Bible. A děti si s námi normálně hrály, honili jsme se, prali - naposledy jsem si hrála v Praze, než jsme začali utíkat.“ Když se přiblížila fronta, dala se matka s dětmi na pochod znovu. „Tatínek už tehdy odcházel k partyzánům - vždycky mamince říkal, nehni se mi odtud, tady já vás najdu,“ říká Eva Benešová. „Byl mrazivý den, maminka mířila k vesnici, kde se otec narodil. Ušli jsme ten den snad padesát kilometrů. Byla mi hrozná zima a brácha naříkal, že má hlad,“ vyvolává šedesátiletá žena dávné obrazy. „Maminka zabouchala na nějaký statek, ale selka řekla, že chleba nemá. U nějakého náspu pak leželi němečtí vojáci, zutí, mrtví. I já jsem poznala, jak jsou mladičcí. Maminka nad nimi brečela, ptala jsem se proč, říkala: taky mají někde maminku. Pak jsme přišli někam, kde byli kozáci. Dali nám najíst, měli boršč, všecko v něm plavalo, bylo to báječný.“ Nekonečné putování skončilo v otcově rodné vesnici. Nikdo z příbuzných už nežil. Rodina zůstala v domku po prababičce. „Dělali tam nějakou mírovou slavnost, v průvodu šli komunisti se slovenskou vlajkou, za nimi pan farář. Pak začali pro radost střílet. Oba jsme se s bráchou rozeřvali, dostali jsme hysterický záchvat a ostatní děti se nám smáli,“ popisuje svůj poslední válečný zážitek Eva Benešová. Na podzim se pak rodina vrátila do Prahy, ne do svého rodinného domu, ale do nájemního bytu. „Naučila jsem se nedávat najevo své emoce. A nikdy už jsem se toho nezbavila. Nějaké ráda-nerada na útěku neexistovalo,“ vzpomíná šedesátiletá žena. „Museli jsme být absolutně poslušní. Příkaz zněl: teď nemluv, to a to nedělej - nebo nás zabijou.“ Hned ale dodává, že její osud byl ve srovnání s jinými ukrývanými dětmi, jejichž příběhy zná, v podstatě přívětivý. „Třeba Pavel žil ve sklepě. Nevěděl, že to není jeho rodina a skrývají ho. Celou dobu si myslel, že ho nemají rádi, že ty ostatní děti jsou asi hodnější a snažil se být co nejhodnější,“ vypráví Eva Benešová. „A Aničku Dubovou schovávali šestnáct měsíců ve stodole, mohli tam jen jednou za čas, žila v bedně pod plevami. Téměř oslepla.“

Ti moji bratříčkové

Jménem vězňů 6. robotného praporu vystupuje především Eduard Belas (81), rodák z východoslovenského Vranova nad Topĺou. „V mojí rodině byli hluboce nábožensky založení lidé, chasidi, dědeček byl rabín,“ říká s pýchou starý muž. On sám však z rabínské školy zběhl. „Pracoval jsem ve skupině levicově orientovaných Židů. Od roku 1938 jsem v rodném městě vedl dvě ilegální protifašistické buňky. Dělali jsme drobné věci. Rozhazovali jsme letáky, ve kterých jsme lidi přesvědčovali, že je pro nás zhouba vyhánět Čechy ze Slovenska. A sbírali jsme peníze na rodiny vězněných antifašistů.“ Do vojenského tábora nucených prací nastoupil Eduard Belas v březnu 1941. „Těžká práce, vši, štěnice, málo jídla, zima,“ odbývá otázku na životní podmínky. „Ale i tady jsme se snažili působit mezi našimi lidmi, kteří propadali zoufalství. Morálně je podporovat. Dolehly k nám totiž první zprávy o tom, co se děje. Nevěděli jsme sice, co je Osvětim, ale tušili jsme, že se tam páchají strašné věci.“ Matku a dva bratry viděl Eduard Belas naposledy o Velikonocích 1942, než odešli do transportu (otec se sice vrátil domů, ale na následky útrap zemřel tři roky po válce). „Utekl jsem na jednu noc z tábora, náhodou jsme byli zrovna blízko rodného města,“ vzpomíná. „Ráno si pro mě vojáci přišli.“ V květnu 1943 byly tři židovské roty robotného praporu zrušeny, a lidé odtud odvezeni do koncentračních táborů na území Slovenska. „Mě odvezli do Nováků,“ říká, „ale brzy jsme se začali připravovat na odboj. V noci jsme se dostávali ven, dělali bunkry, sháněli zbraně a potraviny. Patnáct set lidí v táboře se pak vzbouřilo, odzbrojili jsme velitele. Přikázal, aby nám vydali zbraně. A na dvě stě padesát nás odešlo bojovat do Slovenského národního povstání.“ Po válce se Eduard Belas vrátil do rodného města. „Národní výbor mi dal postel v komůrce za zrušeným holičstvím, umyvadlo jsem našel na dvoře,“ vypráví drobný muž. „Pronásledování ze strany slovenských fašounů ale neskončilo. Snažil jsem se, aby byli potrestáni ti, kdo znásilňovali a okrádali naše děvčata v průběhu transportu. Někdejší arizátoři na mě ale poslali dva banderovce, kteří se potulovali krajem. Ti mi v noci hodili do místnosti granát, probudilo mě prasklé sklo. Popad jsem ho, vždyť jsem byl v boji, a hodil ho na dvůr. Naštěstí nevybuchl.“ Po tomto zážitku odjel Eduard Belas do Prahy. „Studoval jsem několik semestrů na vysoké politické škole,“ vypráví. „V roce 1951 jsem ale byl vyloučen ze strany. Nastoupil jsem pak do ČKD, tehdy se fabrika jmenovala Stalingrad. Šel jsem právě tam, protože se mi líbilo to jméno - tam Němcům zlomili hřbet.“ A tady také strávil následující čtvrtstoletí až do důchodu. „Podle zákona 255 mám osvědčení za celou válku, za dobu strávenou v koncentráku jsem dostal odškodné 34 tisíc korun,“ říká Eduard Belas. „Ale období prožité v 6. robotném praporu mi úředníci ministerstva obrany uznat nechtějí.“ Člověka a partyzánského hrdiny, kterému válka vzala všechny nejbližší, se jen máloco může dotknout víc než slova ředitelky „odškodňovacího“ oddělení na ministerstvu obrany Ludmily Bayerové: „Lidé v robotném praporu vykonávali vojenskou prezenční službu.“ Jinými slovy, byli vojáky ve službách fašistického státu. „Jak může takhle nazývat internaci několika stovek židovských a romských mládenců a jejich zneužití k otrocké práci?“ ptá se Eduard Belas. „Starší ročníky šly z robotného praporu do transportu. A mladší, ti moji bratříčkové, šli do vyhlazovacích táborů rovnou.“

Měli jít

Stejně zatvrzele se ředitelka Bayerová staví i k žádostem ukrývaných lidí. „V roce 1994 udělali moji předchůdci gesto dobré vůle. Dohodli se Svazem bojovníků za svobodu a Federací židovských obcí, že osvědčení mohou dostat i někteří z ukrývaných. Je to však nad rámec zákona 255 a kdybychom chtěli, můžeme jim ho zase vzít.“ Něco podobného prý zpupní úředníci sice nechystají, rozhodně však nehodlají být vstřícnější. Dnes postupují podle vlastních kritérií, která znějí: oběťmi perzekuce jsou jen ti ukrývaní, kterým bylo méně než patnáct let a to jen tehdy, pokud oba jejich rodiče byli vězněni nebo v koncentračním táboře. I občasná tajná návštěva rodičů stačí k tomu, aby úředníci osvědčení nepřiznali. „Taková kritéria jsou nelogická a z etického pohledu nepřijatelná,“ říká vládní zmocněnec pro lidská práva Jan Jařab. A jak tedy ministerstvo obrany naloží s vládním úkolem zmírnit i křivdy těch, „kdo se museli za války ukrývat z důvodů rasové perzekuce nebo byli soustředěni ve vojenských pracovních táborech“? Zahrne i zmíněné dvě skupiny pod zákon 255? „Naši odborníci nám vysvětlili, že to není jednoduché,“ říká mluvčí Řepka. „Musíme posoudit, zda to je možné v rámci zákona 255 nebo je nutné zákon změnit.“ Jenže onou směrodatnou odbornicí, na kterou se mluvčí Řepka odvolává, je už citovaná Ludmila Bayerová. A podle jejího výkladu se zmíněné dvě skupinky lidí do stávajícího zákona nevejdou. Změna zákona ale znamená dlouhou cestu, která pro oběti vede do beznaděje. „Něčeho takového se většina z nás nedožije,“ říká Eva Benešová. „Je nám sice kolem šedesáti, ale lidé kolem mne mají podlomené zdraví, hodně umírají.“ Nesouhlas s legislativní hrou dává najevo i vládní zmocněnec Jařab: „Stačí, aby ministr obrany vydal vyhlášku nebo rozkaz, že na lidi, ukrývající se před transportem a na ty, kteří byli v 6. robotném praporu, jest hledět jako na ty, kteří byli zavlečeni, internováni nebo v koncentračním táboře.“ Zdá se však, že něco takového se ředitelce Bayerové zásadně příčí: „Jak chcete někoho, kdo prošel koncentračním táborem, postavit na roveň tomu, kdo jím neprošel?“ ptá se. „To by přece bylo velice nemorální. Když těm lidem přišel nástup na transport, mohli tam odejít, ale rozhodli se pro menší zlo, a nakonec na tom nebyli tak špatně. Kdybychom je uznali za oběti, mohli by se nám pak hlásit další a další. Třeba všichni vysokoškoláci, kteří nemohli po 17. listopadu studovat, nebo ti, kdo ze svého hospodářství museli odvádět dávky. Nakonec bychom mohli zákon novelizovat tak, že bude odškodněn každý občan, který zažil protektorát Čechy a Morava.“

Rozhovor

Stačilo, aby se našel jediný udavač,

říká někdejší skrývané dítě Karel Holomek

Jak vaše rodina prožila válku?

Můj táta si vzal bílou ženu, to byla naše jediná klika. Kdybych nebyl míšencem, pravděpodobně bych skončil v koncentráku jako celá naše rodina z tátovy strany. Rodina Holomků, stejně jako všichni Romové z jejich osady, zmizela v koncentráku. Přežil jen můj táta a babička, která byla v době transportu nemocná. Říkali si, stejně umře, a nechali ji doma. Dožila se nakonec devadesáti let.

Proč se víc lidí z vaší rodiny neschovalo, neuteklo?

Neměli kam. Židé na tom byli v mnoha ohledech hůř než Romové. Ale jednu výhodu přece jen měli - mohli utéct do ciziny. Měli peníze, patřili do společnosti, která měla jistou úroveň. Ale co byli cikáni? Ti neměli nikde šanci. Táta byl vzdělaný člověk, vystudoval právnickou fakultu, mluvil dobře německy, francouzsky, mohl zmizet kdekoli v Evropě. Před transportem se ukryl na Slovensko, tam se účastnil odbojové činnosti a vrátil se až na konci války. Ale představte si běžného cikána se všemi jeho charakteristickými rysy. Kde ten se mohl schovat? A navíc, Romové se prostě neopouštějí, jejich ochrana vždycky byla v pospolitosti. A najednou by měli tu komunitu, která jim dříve skýtala bezpečí, roztrousit? To odporovalo jejich mentalitě. A aby se někde schovala celá horda? To je vyloučeno.

Co udělala matka, když vám dětem přišlo předvolání do transportu?

Neodvedla nás tam. Prohlásila: Nikam. Budu vás skrývat. Žila s námi tajně u svých rodičů, její tatínek byl sedlák. Stačilo, aby se v dědině našel jediný udavač a v koncentráku bychom skončili nejenom my, ale i matka a celá její rodina. Němci sice kontrolovali adresy, kde se někdo z lidí, předvolaných do transportu, mohl skrývat. Ale my jsme měli štěstí. Četnický strážmistr, který sloužil v Kyjově, nás vždycky předem před takovou šťárou varoval. Teprve s odstupem času mi došlo, jak nesmírně statečný byl a co riskoval. Byl to hrdina, vystavoval se koncentráku nebo rovnou popravě. Díky mojí matce byl pak po válce rehabilitován.