Kdyby nebylo té patnáct let staré lapálie, trojice pětatřicátníků, kteří minulý týden zasedli na lavici obžalovaných u krajského soudu v Plzni, by se možná už nikdy v životě nepotkala. Neplánovaný sraz někdejších kamarádů z vojny zařídila spravedlnost. V září 1986 totiž pohraničníci Pavel Čada, Josef Číla a Jan Román spolu tak usilovně pronásledovali dva „narušitele“ železné opony, až při tom zahynul nic netušící německý turista Johann Dick, navíc čtvrt kilometru v německém vnitrozemí. Zatímco Číla a Román odcházeli minulý čtvrtek z jednací síně jako nevinní, Čada dostal tři roky žaláře natvrdo za pokus o vraždu.
Přes oponu
Bývalému veliteli západoněmecké armády Johannu Dickovi by dnes bylo 74 let. V osobním profilu vyhotoveném německou stranou byl popisován jako pořádkumilovný, zásadový člověk, jehož koníčkem byla turistika. Na penzi si dal závazek projít si celé pohraničí pěšky. Osmnáctého září 1986 s ním na výlet měla vyrazit jeho žena a přítel rodiny, Michael Müller. Ti však nakonec zůstali doma a pan Dick vyrazil sám. Ještě v poledne se stavil na oběd v hostinci blízko pohraničního městečka Barnau a poté pokračoval v cestě, kterou si předem na mapě vyznačil fixem. Kolem jedné hodiny se dostal do blízkosti česko-německé hranice. Krátce předtím byl na české straně vyhlášen poplach. Přísně střeženou zeď drátů, oddělující svobodný svět od komunismu, narušili dva Poláci snažící se uprchnout do západního Německa. Jednoho z nich zastavil policejní pes. P o druhém se pátralo. Kolem jedné hodiny odpoledne uviděla skupinka sedmi pohraničníků asi sto metrů od sebe postavu s ruksakem. V domnění, že se jedná o hledaného „narušitele“, zahájili mládenci palbu a začali postavu pronásledovat v čele s trojicí obviněných. Během krátké chvíle vyslali za utíkajícím člověkem sto padesát nábojů a po krátkém běhu v jeho stopách našli umírajícího Johanna Dicka. Nacházeli se přitom dvě stě metrů za státní hranicí s Německem. Tělo umírající oběti vojáci odtáhli za dráty do Čech, ale „náhodné zastřelení“ německého občana - jak tragédii oficiálně pojmenovala česká strana - se samozřejmě nemohlo ututlat. Mezinárodní skandál donutil generálního tajemníka ÚV KSČ Gustava Husáka omluvit se rodině zavražděného a vyplatit jí odškodné sto tisíc marek. Státní bezpečnost, která případ měla vyšetřit, ovšem pátrání záhy zastavila s tím, že „není možné identifikovat střelce“, který osudnou kulku vypálil. Případ Dick se na stůl vyšetřovatelů dostal znova až po devíti letech. Vzali si jej na starost muži z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. (Šlo o jeden z prvních případů, jímž se ÚDV po svém vzniku v roce 1995 začal zabývat. ) Trvalo šest let, během nichž soud jako v řadě podobných případů celkem třikrát vrátil spis k „došetření“, než se smrt nevinného turisty konečně loni v listopadu dostala před plzeňský senát.
Slušný až za hrob
Ačkoli na západní hranici zahynulo v letech komunistické diktatury 1948–89 rukou pohraničníků nebo v elektrických drátech celkem 177 lidí, spravedlnost polistopadové éry dosáhla zatím jen na pět pachatelů. Odsoudit vrahy z dob totality je totiž možné pouze tehdy, když „v akci“ porušili i dobové komunistické zákony. A protože ani ty nedovolovaly pronásledovat uprchlíky na cizí území nebo tam dokonce za nimi střílet, dostala se před soud i zmiňovaná trojice. Argument, že nevěděli, kde právě jsou, vyvrátil klíčový svědek. Jeden z vojáků, kteří byli před patnácti lety s obžalovanými v jedné hlídce, totiž vypověděl: „Uvědomil jsem si, že už jsme v Německu, blízko umírajícího Dicka jsem zahlédl ceduli s německým nápisem. " Obhajoba všech tří pohraničníků stála na estébácké verzi, že není možné určit, kdo z obviněných Dicka zasáhl. Čadův obhájce Zdeněk Svoboda se dokonce před vyřčením rozsudku nechal slyšet, že "zastřelený Němec se choval hloupě“, když před hordou ozbrojených komunistických vojáků začal prchat. Za to, že byl nakonec odsouzen pouze Čada, si přes říznou obhajobu může střelec paradoxně sám. Ve své výpovědi totiž přiznal, že pálil směrem po uprchlíkovi. Jeho dva kamarádi naopak úspěšně tvrdili, že jejich kalašnikovy mířily do korun stromů. Soudce Petr Poledne byl nakonec dokonce přísnější než žalobkyně. Čadu, který od vojny už třináct let pracuje jako bachař ve věznici v Horním Vyškově, poslal na tři roky do vězení za pokus o vraždu. Teoreticky mohl dostat deset až patnáct let. „Věc už je patnáct let stará a tehdejší režim vojáky pohraniční stráže utvrzoval, že pro dopadení narušitele musí udělat vše, " vysvětlil Poledne, proč zvolil nejnižší možný trest. "Celý život jsem byl slušný, a teď mě to mrzí, protože jsem kvůli tomu takhle dopadl. Na lavici obviněných by měli sedět ti, co nám veleli, buzerovali nás a naváděli nás vraždit, " řekl po rozsudku se slzami v očích Čada, který se na místě odvolal. Velitel Coufal, který měl zářijový zásah na povel, byl ovšem "kázeňsky potrestán“ krátce po incidentu. Obvykle v té době představoval kázeňský trest domácí vězení. „Jestliže byl pravomocně potrestán, tak ho za stejnou věc nemůžeme trestat znovu, " krčí rameny náměstek ÚDV Pavel Bret. "To je možné jen u obzvláště křiklavých případů. “
