4. březen 1919 je pro Čechy významným dnem. Málokdo si to však uvědomuje. Nezapsal se totiž do historie ničím, na co bychom mohli být hrdi - masakrem sudetských Němců. O tom, že nepříjemné výročí je vytěsněno ze společenského povědomí, svědčí i fakt, že se o této významné události naší moderní historie neobjevila letos stejně jako v minulých letech ani žádná zmínka. Dějiny první republiky bohužel vnímáme stále příliš černobíle. Desítky mrtvých českých Němců z demonstrací nedlouho po vzniku samostatného státu se však zapsaly do paměti německé menšiny a významně spoluurčovaly její vztah k nově utvořenému státu.
Naši březnoví padlí
Co se vlastně stalo? Od února 1919 se v Německém Rakousku konaly volby do Národního shromáždění. Čeští Němci z rozhodnutí pražské vlády volit nesměli, ve Vídni jim však přesto rezervovali mandáty. Když se pak 4. března rakouský parlament poprvé sešel, byly na stejný den v českém pohraničí ohlášeny demonstrace a stávka. Němci vyšli do ulic protestovat proti státu, který nechtěli - Československu. Demonstrace se konaly téměř ve všech významných městech s německou většinou. Proti nim byly nasazeny jednotky mnohdy nezkušených vojáků. Výsledek? Celkem čtyřiapadesát mrtvých a další desítky raněných Němců. Symbolem těchto událostí se stala Kadaň, kde byl průběh událostí nejtragičtější. Z rozčileného davu tam před radnicí totiž vyšel výstřel, na který československé vojsko odpovědělo palbou z kulometů. Střelba do davu si vyžádala dvaadvacet mrtvých, třicet těžce a další desítky lehce raněných. Bezprostřední reakce byly pochopitelně nesmírně bouřlivé. Jeden z nejčtenějších německých deníků Reichenberger Zeitung oznamoval palcovým a černě orámovaným titulkem tragické události. Úvodník měl osudový nádech: „Čtyřicet mrtvých pokrývá pláň. Zabiti českými kulkami.“ Do paměti českých Němců se pak patrně nadlouho vryla zejména sugestivní otázka: „A jejich vina?“ Článek končil výzvou k boji za svobodu, aby „krev našich březnových padlých nebyla prolita zbytečně“. České noviny reagovaly většinou v nacionálním duchu. Příkladem budiž agrárnický Venkov: události byly prý důsledkem spiknutí řízeného z Berlína a Vídně. Ale „Československá republika, zrozená z tolika utrpení, nestrpí, aby byla ohrožována zlomkem národa, který sem kdysi přišel jako host a teď v neuvěřitelné troufalosti sahá na celistvost země, která mu poskytla útulek a domov.“ Za pozornost však stojí spíše postoj, který zaujalo sociálnědemokratické Právo lidu. To ostře kritizovalo československé státní orgány za jejich díl viny: „Duch pomsty za staletá příkoří nesmí být uplatňován tam, kde jednáme jako orgány státu. Je prohřešením na republice, které se nám může těžce mstít v budoucnosti, postupujeme-li vůči obyvatelům jiné národní příslušnosti jako vůči poraženým, porobeným, bezprávným.“ Podobné stanovisko sdíleli také rozhodující činitelé v Praze a také díky tomu nedošlo v česko-sudetoněmeckém konfliktu k dalšímu krveprolévání. Svou roli sehrálo ovšem především válečné vyčerpání, neochota pouštět se do občanské války a pro Němce beznadějná mezinárodní situace.
Příliš trpké vítězství
V kontextu tehdejší střední Evropy nebyly události ze 4. března nijak výjimečné. Při potlačení bouří v Německu byl počet obětí podstatně vyšší, v šarvátkách na Těšínsku zahynuly desítky a v boji s Maďary o Slovensko dokonce tisíce lidí. Proto také byly zprávy o potlačení německých demonstrací přijaty spíše jako potvrzení životaschopnosti Československa. To si však nemyslely tři miliony českých Němců. Přestože se Československo zachovalo vůči svým menšinám relativně vstřícně, zůstali čeští Němci po roce 1918 ve státě, který nechtěli. Navíc hned na počátku tohoto soužití stál masakr, který si po celou dobu první republiky připomínali. Postupem času se sice začali s Československem víceméně smiřovat, většina z nich ovšem sotva pokročila dál než k „manželství z rozumu“. Mnichov pak přišel příliš brzy na to, než aby Němci mohli ve vztahu k Československu dojít dál. Československo tedy v roce 1919 vůči svým Němcům existenci uhájilo. Bylo to však vítězství příliš násilné a přinejmenším v očích tří milionů občanů vážně nahlodalo důvěru v demokratický charakter nového státu. Jak trpké a draze zaplacené vítězství to bylo, vyšlo najevo už za necelých dvacet let.
Autoři studují historii na FF UK.
